POS - 4. kapitola

Překlad: Nemedi

Eden

O Třináct dní později

NAŠE MALÁ CHATKA je tichá, když vstávám. Když jsem šla do koupelny, zavřela jsem Emminy dveře. Spí jako zabitá, pokud nemá noční můry, ale raději udržuji její pelíšek tak klidný, jak to jen jde, dokud se nevzbudí.

Podlahy z tvrdého dřeva jsou pod mýma nohama chladivé, jak potichu našlapuji k troubě a beru varnou konvici. Miluji to tady. Z nějakého důvodu - snad díky okouzlující verandě, která se táhne okolo domu, nebo velkému dubu, který stojí vepředu na zahradě, či konejšivým béžovým stěnám a útulnému starému krbu – se tu cítím jako doma. Už teď. A to jsme tu ještě ani nebyly celé dva týdny.

Když jsem nalévala vodu do konvice, vzhlédla jsem. Žaludek se mi chvěje, když ho vidím. Je tam. Doufala jsem, že tam bude.

Každé ráno od doby, co jsme se před třinácti dny nastěhovaly, ten muž, kterého jsme viděly stavět hrad z písku, pracuje naproti přes ulici na chatě, která je úhlopříčně od té mé. Ať prší, nebo svítí slunce, je tam. Netuším, kdo to je, ani proč mě to kvůli němu táhne každý den k oknu, ale je to tak.

Často se přistihuji, že po něm pokukuji. Pravděpodobně víc, než bych měla. Ale jakkoli sentimentálně to může znít, něco ohledně něho ke mně promlouvá. Téměř až volá. A nemůžu se toho zbavit.

Tedy, samozřejmě je radost na něho pohledět. A to je hodně co říct, když to říká někdo jako jsem já. Fyzicky je ztělesněním všeho, co si žena může přát – vysoký, vysportovaný, tělo vyrýsované přesně na těch správných místech. Většinou nenosí nic jiného než vybledlé džíny, pracovní boty a pásek s nářadím. Někdy baseballovou čepici. Zřídkakdy tričko. A jestli někdy existovalo tělo stvořené pro to, aby chodilo bez trička, je to to jeho. Ale to není to, co mě znovu a znovu táhne k oknu, den co den. Nejsou to ani jeho tetování, načmárané na jeho žebrech – to nalevo se čte „navždy“, to vpravo „nikdy“. Ne, je tu něco jiného, co mě sem přivádí, abych se na něho dívala. Něco…. víc.

Všimla jsem si, že ať už buší kladivem nebo škrábe omítku či nese něco skrz dveře, čiší z něho jakási intenzivní osamělost. Je to, jakoby ho opustil celý svět. Nebo možná on opustil ten svět.  Nemůžu tomu přijít na kloub. Vím jenom tolik, že je to rozhodně nevhodné u muže, který vypadá tak jako on.

Přemýšlela jsem nad tím, jak byl tehdy ten den na pláži. Stavěl hrad z písku, jakoby to byla ta nejdůležitější věc na světě. Bylo to tak podivně strašidelné, že muž, který vypadá jako on je tak… osamělý.

Možná to je to, co mě táhne – jeho izolace. Nemůžu si tím být samozřejmě jistá, ale něco mi říká, že mimo svou práci, moc ze života nemá. Někdy přijíždí dříve, než se vzbudím, což je brzy, a zůstává dlouho v práci, dlouho poté, co dám Emmy vykoupat. Jí oběd na trávníku sám a nikdy jsem ho neviděla mluvit s někým po telefonu, či se bavit s těmi pár lidmi, kteří projdou okolo. Vypadá prostě, že je sám. Úplně sám.

Upadli jsme do nějakého podivného cyklu. Je to jen taková malá věcička, ale zdá se nějakým způsobem významná. Každý den, v určitém okamžiku, zachytí můj pohled, jak se na něj dívám. Každý den ho zachytí. A každý den drží můj pohled, ačkoli je to tak daleko. Naskakuje mi husí kůže z toho, jakým způsobem na mě zírá zpátky. Ale pak se zamračí, přesně jako tehdy na té pláži, a otočí se pryč. Jakoby kvůli mně musel přemýšlet nad něčím, na co nechce myslet. A moje potřeba se dozvědět, o co jde, roste každým dnem, který uběhne. Potřeba, ne chtíč.

Nejsem si jistá, zda je ta zlomenost rozeznatelná jen tak při našich příležitostných kontaktech (pokud vůbec můžete nazvat to, co máme „kontaktem“) nebo je to všechno jen v mé hlavě, ale z nějakého důvodu je to přesně to slovo, které se mi objeví v mysli, když ho vidím – zlomenost. Někdo, kdo je zlomený.

Zvnějšku je v podstatě dokonalý. No, ani ne v podstatě dokonalý. Je dokonalý. Bez chybičky. Dechberoucí. Ale je příliš tichý, příliš uzavřený, příliš… osamělý na někoho, kdo je tak pohledný. Možná právě proto se domnívám, že je zlomený. Ve městě této velikosti by jistě každá svobodná žena v okruhu deseti mil bušila na jeho dveře a nabízela se, že mu pomůže s čímkoli bude potřebovat. Nebo s čímkoli bude chtít.

A přesto se zdá, že nikoho nemá. Všimla jsem si, že jeho prsteníček je také prázdný. Tak prázdný, jako se zdá být jeho život.

Možná má temná tajemství, která drží město na uzdě. Děsivou kostru ve svém šatníku, šílené monstrum pod svou postelí. To je pravděpodobně hlavní důvod, ten jediný, který bych měla potřebovat, abych se od něho držela co nejdál to půjde. A to je přesně to, co dělám. Většinou protože on se drží dál ode mě, nikdy neříká, abychom se stavily a ani na nás nemluví, když jdeme ven. Prostě si hledí svého a já dělám to stejné.

Ale stejně mě to k němu táhne.

Takže tady jsem. Dívám se. Čekám, zdá se. Na co, netuším. Ale často mívám dojem, že se něco stane. Až na to, že se nikdy nic nestane.

Hlasité zabouchání na přední dveře mě vyleká a já si vyliji kafe dolů na tričko. Beru ubrousek a utírám si to, jak běžím, spěchám ke dveřím než ten dotyčný, ať už je to kdokoli, vzbudí Emmy. Není to zrovna ranní ptáče. Někdy si myslím, že ji tak Bůh udělal, aby ji ochránil.

Nakouknu skrz čtverec skla, který je na vrchu obyčejných dřevěných dveří a uvidím Jordan, jak se na mě usmívá. Dnes ráno vypadá překvapivě čile a nabuzeně na to, jak pravděpodobně strávila noc.

Oddělám západku a odemknu knoflík. „Čau, Jordan.“

„Nazdar zlatíčko,“ řekne, jak se tlačí kolem mě a nese hnědou lepenkovou krabici do obýváku. Od toho prvního rána, kdy jsem ji potkala, je na mě taková, jako bych byla její dlouho ztracená nejlepší kamarádka.

Ještě nikdy předtím nepřišla ke mně domů, ale evidentně už tu někdy před mým příjezdem byla. Odhodí krabici dolů na konferenční stolek a pak se uvelebí na konci pohovky, jako bychom to tak dělaly každý den.

„Vždycky jsem milovala tenhle materiál,“ říká, jak přejíždí rukou po sametovém, skořicově zbarveném, čalounění.

„Ty už si tu někdy předtím byla?“

„Jednou nebo dvakrát. Chodila jsem s klukem, co tu bydlel před tebou.“

„Chodila?“ řekne Jason zpoza mě, když přichází a v rukou nese další krabici.

„Ty s nikým nechodíváš.“

„Proč bych sakra s nikým nechodívala?“

„Jsi jako městské kolo. Dáváš jízdy. Neděláš chození.“

„Oh!“ zakvičí uraženě Jordan. „Slyšíš to?“ Zdá se být pobouřená, ale pak stejně rychle, jako se podráždila, ho odmávla a její úsměv se vrátil, peříčka jakoby nikdy nebyly pocuchané. Nemůžu se rozhodnout, jestli to jejich škodolibé škádlení je jenom popichování nebo jestli mají takový ten miluji/nenávidím vztah. „Takže, tvůj domácí objednal nějaké věci. Chtěl po nás, abychom ti je přinesli, až přijedou.“

„Domácí?“ ptám se zmateně. „Myslela jsem, že Jason je pan domácí.“

„Né, on je jen posluhovač.“

„Jsem správce majetku, ne posluhovač,“ odpovídá ostře Jason. Pak se obrací ke mně. „Majitel se chystal vyměnit pár věcí než se nastěhuješ, ale nebyl čas. Ale lepší pozdě než nikdy, ne?“

Přikývla jsem. Necítila jsem se úplně příjemně ohledně toho, jak náhle a nečekaně byl můj prostor narušen. „O jakých věcech mluvíme?“

„Nová mikrovlnka,“ říká, když ukazuje na těžší krabici, kterou nesl, „nové rolety do kuchyně a nový kávovar.“

Vypnula jsem se při zmínce kávovaru. „To je milé. Každé ráno jsem vodu vařila.“

„No, už nikdy víc,“ říká Jason s úsměvem.

Jordan vstala a putovala do kuchyně, zastavuje se a zírá z okna jako to tak často dělám já. Zajímalo by mě, jestli vidí toho muže, co postavil ten hrad z písku. Pak přemýšlím, jestli ho zná.

„Zatraceně,“ říká s povzdechem. „Je to škoda zakrývat ten výhled novýma roletami,“ říká. Tak jsem poznala, že ho vidí. Na tom výhledu není nic pozoruhodného kromě něho. Otočí svůj velký úsměv zpátky ke mně. „Ledaže to je důvod, proč poslal ty nové rolety.“

„Proč, kdo poslal ty nové rolety?“

„Majitel,“ odpovídá důrazně. „Cole Danzer. Musel si všimnout, že chybí.“

Přidala jsem se k ní v kuchyni, pokukovala jsem ven, kde nádherný kutil měřil kus dřeva.

„Jak by to mohl vědět?“

„No, řekla bych, že Cole není slepý a vidí na sto stop,“ prohlásí se smíchem a poukazuje hlavou k oknu.

„Počkej, takže ON je ten majitel?“ ptám se, když obdivuji způsob, jakým se pohybují svaly v jeho ramenou při práci.

„Jop. Cole Danzer.“ V jejím hlase se objeví zasněný povzdech, který jde ruku v ruce s jejím výrazem.

„Šílený Cole, jak mu říkáme,“ říká Jason, jak se natahuje mezi nás, aby položil rolety přes dřez.

Jordan zalapá po dechu. „My?“

„Ano, my,“ potvrdí Jason se zamračením. „Ty jsi ta, která to začala.“

„Ne, JÁ mu říkám šílený sexy Cole. Ale ty jsi mu nikdy v životě šílený neřekl.“

„To proto, že pro něho pracuji.“

„Takže co, to jako pro něho dneska nepracuješ?“ Na to Jason neřekl nic, ale viděla jsem, jak se mu zachvělo chřípí. „Ooooo nebo je to protože se ti líbí naše krásná malá slečna Eden? A ty nechceš, aby ji napadaly jakékoli nápady ohledně toho kusu chlapa naproti přes ulici?“

„Jordan, prostě zavři hubu. To, co říkáš ani nedává žádný smysl,“ odpovídá nedůtklivě její bratr.

Když se Jason lehce sklonil, aby začal vytahovat rolety z jejich krabice, Jordan ukázala dolů na něho a ústy za jeho zády naznačila „Líbíš se mu!“

„Jordan, běž otevřít obchod. Přijeď pro mě zpátky za hodinu,“ vyprskne Jason.

„Fajn,“ zahuhlá. „Vyprovoď mě, Edie.“

Edie? To je novinka, řekla bych.

Jordan se natáhne po mojí ruce a zaklesne ji se svojí, prakticky mě táhne k předním dveřím. Vytáhne mě ven na malou verandu, ale nezastavuje se tam. Když pokračuje v chůzi, začínám se bránit.

„Tohle je dostatečně daleko, Jordan. Jsem neupravená!“

Myslím na své černé rovné vlasy v ohonu, můj oválný obličej a oříškovo šedé oči bez makeupu, mé tričko potřísněné kávou a růžové šortky, které mají na zadku nápis „Juicy“. Cítím, jak můj obličej začíná hořet rozpaky.

Zastaví se a zírá na mě. „Jsi nádherná. Teď pojď se mnou.“

Než stačím argumentovat, zatáhne mě na dvorek. Mé oči si automaticky najdou svou cestu ke Coleovi v okamžiku, kdy přijde do mého zorného pole. Pořád je na dvorku, ale nyní posouvá žebřík.

„Čáu, Cole,“ zařve Jordan, což způsobí, že můj žaludek mi spadne až k mým holým prstům u nohou. Tráva je pokrytá mrazivou, brzy spadanou rosou, která máčí mé nohy. Zadržuji dech, když Cole vzhlédne na nás, jeho obočí se okamžitě začalo křivit do zamračení. Neodpověděl. Prostě jen zůstal tak, jeho dlouhé prsty omotané kolem žebříku, předloktí napjaté a bicepsy vyboulené. „Už si potkal Eden?“

Když mě Jordan táhne přes napůl slepou ulici, cítím jeho oči na mých, neuvěřitelná modrá si propichává cestu skrz mé oblečení k mé kůži pod ním. Husí kůže mi pokryje nohy, ruce a k mému naprostému ponížení i zvrásněnou kůži okolo bradavek. Horko jeho pohledu a chlad rána je příliš drsný kontrast pro mé tělo, aby si ho nevšimlo.

Když zastavíme necelou stopu před ním, vidím jeho maskované oči, jak mě přejely od hlavy až k patě. Mé bradavky se napnuly proti mému tričku, ve snaze zachytit jeho pozornost na cestě zpátky nahoru. Zkřížila jsem si ruce přes hrudník a modlila se, aby to už bylo za mnou.

Je dlouho potichu. Dostatečně dlouho, aby to bylo nezdvořilé, ale nemám pocit, že by byl nezdvořilý. Mám pocit, že prostě jen přemýšlí. Jeho zamračení se prohlubuje a na sekundu to vypadá, že se prostě jen otočí pryč, ale neudělá to. Místo toho si opře žebřík o jedno rameno a vystrčí svou ruku.

„Cole Danzer.“

Jeho hlas. Proboha! Chce se mi z něho sténat. Je jako hedvábný list překrytý přes zubatý štěrk. Patří do ložnice. Temné, teplé ložnice. Kde potěšení a bolest společně mírumilovně koexistují, zesilují smysly a kroutí prsty. Byl by sexy za jakýchkoli okolností, i kdyby četl encyklopedii nahlas nebo vysvětloval pojistný plán.

Neochotně jsem narovnala pravou ruku a vsunula ji do té jeho. Jeho dlaň je mozolnatá, jeho prsty drsné, přesně jak jsem věděla, že budou. Od okamžiku, kdy jsem je viděla profesionálně zhotovovat hrad z písku před dvěma týdny, jsem se domnívala, že přesně takhle budou cítit. Odírají se o moji citlivou kůži, stavějí stěny mého žaludku do rozruchu vlnící aktivity.

„Eden Tailor,“ odpovídám.

Navzdory jeho chladnému zevnějšku a méně než přátelského výrazu, jeho dotek je teplý a tak nějak ujišťující, jakoby snad mohl spravit nebo vyléčit nebo přivést zpátky k životu cokoli, na co položí tyhle ruce.

Což je k smíchu a asi se jedná o první známku toho, že přicházím o rozum.

Nejsem taková holka. Nejsem taková ta žena, která se rozplyne nad mužem. Jakýmkoli mužem. Ale tenhle se mnou něco dělá. Mám takový pocit, že kdyby byly správné okolnosti, rozplynula bych se pro něj. Nebo s ním.

Jednou kývne a rychle mě pouští. Zajímalo by mě, zda také něco cítil.

„Jordan,“ řekne stroze,  jednou kývne než přizpůsobí svůj stisk žebříku a pokračuje ve své práci, jako bychom nestáli na dvorku.

Jordan, stále s úsměvem, mě bere znovu za ruku a vede mě zpátky cestou, kterou jsme přišly, jakoby to bylo naprosto dokonalé normální přivítání od toho podivného muže. Když jsme z doslechu, Jordan mě ušetří toho, abych musela vytahovat Colea já.

„Proč všichni úžasní chlapi musí být tak zatraceně divní?“ zeptá se podrážděně.

„Proč to říkáš? Myslím tím to,že je divný? 

Aniž by se na mě podívala, odpoví.

„Protože on rozhodně je. Je takový ten typ jakože mluvím s mrtvýma divný. Proletěl jsem nad sovím hnízdem divný. Dvanáct opic -  divný.“ Zastaví se uprostřed cesty a podívá se mi do očí. „Ne že by kvůli tomu vypadal méně atraktivně. Teda jako, bože, co bych dala za to vidět toho chlapa nahého. Udělala bych mu to na sto způsobů.“

Toužebně se usměje, pokračuje v chůzi a napůl mě táhne za sebou. Mojí myslí se točí miliony otázek.

„Opravdu si povídá s mrtvýma lidma?“

„Jop,“ odpoví. „Teda aspoň prý. Nikdy jsem ho neslyšela, ale je to celkem obecně známo.“

Do prdele! To je teda fakt šílené!

„S kým mluví?“

Neodpoví mi, dokud nejsme zpátky na mém dvorku a i poté ztiší svůj hlas. „S jeho dcerou. Teda aspoň ta je jediná, o které bych věděla.“

Jeho dcera je mrtvá?

Zavřu oči a odolávám touze se sklonit a položit si hlavu mezi kolena. Ach můj bože! Cítím se, jakoby mi někdo udeřil do hrudníku a vytlačil všechen vzduch z mých plic v krutém zasyčení.

„Je-jeho dcera?“

Jordan přikývne. „Jop. Myslím, že umřela při automobilové havárii. Ale vypadá to, že nikdo o tom nic neví. Buď a nebo o tom moc nemluví. Víš co, z respektu.“

Chci se zeptat na víc otázek, ale nemůžu. Slova nechtějí opustit mé rty. Všechno na co můžu myslet je moje Emmy a co bych dělala… jak bych se cítila, kdyby…

Ne. Nemůžu takhle myslet. Nemohla bych bez ní žít. Prostě nemohla.

„Řekla bych, že v mnoha smyslech jeho život ten den skončil. Měl celý svět na dlani ruky. Bohatý, sexy, úspěšný fotbalový hráč, krásná žena, rozkošná dcerka a pak bum! Pryč. Všechno.“

„Jak to-„

Moji otázku přerušil Jason. „Jordan, říkal jsem ti, abys šla otevřít obchod. Strom Tuggle právě volal. Čeká na parkovišti už patnáct minut.“

„Do háje se Stromem! Je tam jen pro svůj dnešní příděl pohledu na můj zadek. Může počkat.“ Jordan se na mě omluvně podívá a zatočí klíčema na svém prstě. „Zastav se někdy u grillu. Koupím ti pití a kuřecí sendvič.“

„Nemůžu… ne s Emmy…“ pozvednu palec dozadu směrem k chatě, zabolí mě u srdce při pomyšlení na mou malou holčičku, můj celý svět, který spí pokojně uvnitř. Živá a zdravá.

„Ach, jasně jasně. No, tak se zastavím já u tebe. Potřebuji novou kámošku. Tohle město strašně potřebuje někoho, kdo není kráva,“ prohlásí s úšklebkem.

„Jordaaaaan,“ zahučí Jason výstražně.

„Už jdu, už jdu.“

Jak se Jordan courá k náklaďáku, stojím a zírám na ni a přeji si, aby se vrátila zpátky a zodpověděla mých milion otázek.