POS - 24. kapitola

Překlad: Nemedi

Cole

MOŽNÁ BYLA CHYBA jít k Baileymu. Očekával jsem šeptandu a dlouhé, divné pohledy, ale nikdy jsem nečekal, že se budu cítit tak… panovačně. Přistihnu sám sebe, jak se nasupeně dívám na jakéhokoli muže, který zírá na Eden víc než deset vteřin. A je jich tam hodně. Bailey je jediné místo v celém městě, kde se dá najíst. Je tam o víkendech docela dost plno.

Moc nepomáhalo, že mám trochu nedůtklivou náladu. Opravdu jsem nechtěl dneska ráno Eden opustit. Chtěl jsem zůstat, hrát si s jejíma krásnýma prsama, lízat její hedvábnou pokožku, sahat hluboko do vnitřku její těla tím svým a vytahovat povzdechy a stony z jejích neochotných plic. Ta stálá touha mě stále rozptylovala, když jsem šel na pláž.

Poté jsem přišel domů a osprchoval se, roztržený mezi myšlenkami na to, jak by Edenino tělo vypadalo celé mokré a namydlené a na to, jakým jsem kretén, že hledám svou dávku štěstí, když moje vlastní dcera nemůže.

Všechno se vším mě zanechalo v trochu zatrpklé náladě už předtím, než jsme přijeli k Baileymu. A teď se musím potýkat se všemi těmi místními, kteří slintají nad mou krásnou společnicí.

„Jsi v pořádku?“ zeptá se Eden, když si sedáme do jednoho z pár volných boxů u Baileyho.

„Samozřejmě. Proč?“

Podezřívavě mě pozoruje, její oříškovo šedé oči hledají v těch mých odpovědi, které nejsem ochoten dát. „Jen mě to zajímalo.“

Otevřu menu a předstírám, že si ho pročítám. Mám celou tu věc zapamatovanou a už vím, co chci. Jen potřebuji pár minut, abych se sebral, abych zakryl to vzrůstající rozčilení, které musí být vidět na mém obličeji.

„Nazdar, zlatíčko,“ řekne nezřetelně Jordan, když přistoupí k našemu stolu, aby nám objednala. Skloní se dolů, aby objala Eden. „Chtěla jsem za tebou vypadnout, ale vypadá to, že si měla napilno i bez mé společnosti,“ řekne hlasitě, když kývne mým směrem.

Zamračím se na ni.

„Oh no tak Cole! Víš, že tady v tom městě se neudrží nic v tajnosti. Všechno nakonec vyjde najevo.“

Zatnu zuby.

„Možná by si lidé prostě měli hledět svého,“ řeknu mírně a držím její hnědé oči, dokud se nepřestane usmívat.

„No,“ řekne Jordan, odkašle si a otočí se na Eden. „Co vám dvěma mohu dneska večer donést?“

Eden objedná Emmino jídlo a pak své vlastní. Když si objednám a Jordan odejde, oznámí, „Emmy a já jdeme zkontrolovat jukebox.“ Řekne to s úsměvem, ale mohu vidět v jejím obličeji napětí.

Nedá mi čas, abych odpověděl, jen se zvedne, čeká na Emmy, než vyklouzne a pak odejdou.

Kazím to. Vím, že ano. Ale sakra! Cítím se dneska tak trochu šíleně. Jsem zvyklý cítit jednu nebo dvě emoce – bolest nebo otupělost. Ne všechny tyhle ostatní věci.

Dívám se na Eden, jak odchází. Její zadek vypadá v těch džínech, co má na sobě, úžasně a její růžový svetr dokonale obepíná horní polovinu jejího těla. Téměř každá hlava se otočí, když prochází. I ženy se podívají, ačkoli pravděpodobně buď žárlí, protože je tak neuvěřitelně krásná nebo oceňují její vztah s její dcerou. Je jasně vidět, že zbožňuje Emmy a že je dobrá matka. Je to tam, ve způsobu, jakým se na ni nahoru Emmy dívá a ve způsobu, jakým Eden nikdy nepouští její ruku.

Čím déle se na ni dívám, tím víc si uvědomuji, že je dokonalá žena. A čím víc o tom přemýšlím, tím víc mě žere, že všichni ostatní ji taky chtějí.

Vyhne se mým očím, když jde zpátky do boxu, kvůli čemuž se cítím ještě víc jako svině za to, že jsem jí zničil její noc venku s Emmy.

Počkám, dokud se obě neusadí zpátky v boxu a Emmy si nemaluje, dokud nepromluvím. „Omlouvám se,“ řeknu jí tiše.

To přitáhne její bouřlivé oči zpátky na mé. „Za co?“

Nehraje si na hloupou. Ptá se mě, co mě žere.

Vzdychnu. „Nikdy předtím jsem nežárlil.“

Její obočí se spojí v jedno. „Nežárlil? Na co?“

„Na všechny ty muže, kteří se na tebe dívají.“

Rozhlédne se okolo. „Jací muži se na mě dívají?“

„Ty to vážně nevidíš, že?“

„Co bych měla vidět?“ Je skutečně zmatená.

„Nevidíš způsob, jakým ti tečou vlasy dolů po zádech jako vodopád inkoustu. Nevidíš způsob, jakým se tvé oči třpytí, když se podíváš na Emmy. Nevidíš způsob, jakým tvůj smích přináší úsměvy ostatním lidem. Nevidíš, jak tě všichni chtějí.“

Růžové fleky rozkvetou na jejích tvářích a ona ode mě odhlédne, zčista jasna stydlivá.

„Nebo to, jak se červenáš, když ti někdo řekne, že si nádherná.“

„No, jestli to je to, co se s tebou děje, pak by ses možná neměl omlouvat,“ poškádlí mě s úšklebkem.

„Ale ano, měl. Nezasloužíš si moji náladu. A ani Emmy.“

Eden pohlédne na svou dceru, která si barví sakra dobře na někoho jejího věku. Eden se na mě podívá zpátky a pokrčí rameny. „My jsme teď v pohodě, když ty jsi v pohodě.“

„Snažím se být.“

Usměje se. „Teď víš jak se cítím, když je k tobě Jordan tak přátelská.“

Vysměju se jí. „Prosím tě. V okruhu deseti států není žena, která by se ti vyrovnala.“

Poznám, že ji můj komentář potěšil. „Stoupne mi kvůli tobě hřebínek.“

Nakloním hlavu a uvažuji o ní. „Né. Nejsi ten typ, co by byl domýšlivý.“

„Oh vážně? Tak jaký typ jsem?“

Prodlévám, uvažuji, jak upřímný být. Nakonec jí řeknu přesně to, co si myslím. „Dokonalý typ.“

Její úsměv se rozšíří a její tváře zrůžoví a jen tak zničehonic se cítím víc uvolněně než za celý den.

„Vy dva budete schopní vůbec jíst s tím vším flirtováním a usmíváním?“ zeptá se Jordan, když se vrátí s podnosem našeho jídla. „Jestli ne, princezna a já to sníme, že jo, Emičko?“ mrkne na Emmy a Emmy skloní svou hlavu na Edeninu ruku, aby zakryla svůj obličej. „To musí být ‚ne‘.“

„Emmy by se podělila o své jídlo se mnou, že ano, Emmy?“ zeptám se malé holčičky, která vypadá tak moc jako ta má. Stydlivě se zašklebí a přikývne. „Jordan má smůlu, že jo?“ Zašklebí se víc a přikývne důrazněji. Mrknu na ni a jsem obšťastněn jejím malým zahihňáním. Ještě se mnou nemluví, ale říkám si, že už skutečnost, že se usmívá a necucá si palec je pokrok. A já beru každý malý kousíček pokroku, jakého se mi může dostat.

⌘⌘⌘⌘

Studuji obrázek, který mi Emmy nakreslila po večeři, když se Eden tiše znovu objeví ve dveřích obýváku. Úroveň detailu hradu z písku a květin je pravděpodobně dost pokročilá na dítě jejího věku. Ale to není to, co mě nejvíc na tom obrázku zasahuje. Co mi bere dech je, že se zdá, že zachytila prázdnotu, kterou jsem tam dnes cítil.

„Co se děje? Nelíbí se ti lednicové obrázky?“ zeptá se Eden.

„Líbí se mi.“ Otočím svou pozornost zpátky ke kresbě, ještě jednou obtěžován něčím, co mě sžíralo dříve. Když jsem byl na pláži.

Eden si přichází sednout vedle mě na gauč, stočí si nohy pod sebe a zastrčí si ruce mezi kolena, aby je zahřála. Nasaji čistou vůni jejího šampónu a lehce nasládlého parfému nebo tělového mléka, které má na sobě. Ať už to je cokoli, tak se k ní ta vůně perfektně hodí.

„Vážně, co se děje? Vypadáš, jako by si viděl ducha.“

Můj úsměv je hořčejší než cokoli jiného. „To je ten problém. Jen obráceně.“

„Obráceně? Co to znamená?“

Vzdychnu a nechám papír snést se z mých prstů, aby se tiše uvelebil na dřevěném konferenčním stolku přede mnou. Jako bych nechával jít vzpomínku a díval se, jak je unášena do nicoty. Jenže tohle nechci.

„Všichni v tomto městě si myslí, že jsem blázen,“ začnu. „Věděla si to?“ neodpoví. Nemusí. Odpověď je přímo tam v jejích výmluvným očích. Říkají mi víc, než co by jí někdy bylo příjemné, říkám si. „Nejsem překvapený. Pravděpodobně je to šťavnaté téma na místech jako je tohle. Kdyby měly pomluvy titulky, jsem si jistý, že by to bylo ‚Bývalý profesionální hráč fotbalu mluví na pláži se svou mrtvou dcerou‘.“ Odmlčím se a sbírám své myšlenky, vybírám pečlivě svá slova, jak si hraji s jedním rohem Emmina obrázku. „Nejsem blázen, Eden. Chtěl jsem vidět Charity. Chtěl jsem slyšet její hlas. Chtěl jsem to tak strašně moc, že jsem ji mohl vidět. A slyšet ji. Ale věděl jsem, že tam není doopravdy. Ani ve formě ducha. Byl to jen můj způsob, jak ji udržet naživu. Jak nikdy nezapomenout ani jediný její malý detail, jako třeba způsob, jakým zněl její hlas.“

Zhluboka se nadechnu a třu si rukou obličej, přinutím se sednout si dozadu a nechat papír být. „Vždycky to bylo nejsilnější na pláži. Jak jsem dělal ty hrady z písku. Až do dnes.“ Zavřu oči. Můj hrudník je sevřený jen, když na to myslím. Na ztracení Charity.

Edenin hlas je tichým šepotem. „Co tím myslíš?“

Nepodívám se na ni. Nemohu. „Dnes jsem ji neslyšel. Neviděl jsem ji. Chtěl jsem. Udělal jsem všechno správně. Tak jako vždycky. Květiny. Hrad. Kapsu plnou písku. Ale nebyla tam. V mé mysli, prostě tam nebyla.“

„Proč? Co se stalo?“

Svinu hlavu na čalounění a podívám se na Eden. Její rysy jsou tak nádherné jako vždy v třepotajícím se světle ohně. Jsem rád, že ho nechala hořet. Nevím proč, ale jsem. Zdá se to být…tak nějak symbolické.

Prohlížím si ji. Jako vždy její oči říkají vše. Je v nich znepokojení. Obava. „Ty ses stala. Emmy se stala.“

„Cole, já-„

Přeruším ji, protože to ze sebe potřebuji dostat. Teď, když mě vina sžírá zaživa. „Nehledal jsem nikoho Eden. Nesnažil jsem se posunout dál nebo se přes ni přenést, najít něco víc ve svém životě. Byl jsem spokojený ve svém utrpení.“ Odmlčím se. „Neměl jsem v úmyslu o tebe usilovat, ačkoli jsem se cítil, jako by mě udeřila palice ten den, kdy jsem tě uviděl na pláži. Ale stejně jsem s tím nehodlal nic dělat. Jenže jsem se nedokázal držet zpátky,“

„Cole, já jsem nikdy-„

„Já vím, já vím. Já taky ne. Ale stalo se mi to. Stalo se to tobě. Stalo se to nám. A teď… dnes, všechno, na co jsem dokázal myslet, si byla ty. Jak jsem tě nechtěl dnes ráno opustit. Jak natěšený jsem byl, že tě znovu uvidím u večeře. Že tě uvidím s Emmy. Že uvidím její úsměv a možná uslyším její hlas. Jen jednou. A protože jsem si tě vzal s sebou, nezbylo místo pro mou dceru.“

Zním trpce. Rozmrzele. Nemyslím to tak. Prostě to jen tímto způsobem vyšlo. Měl bych se omluvit. Ale mám pocit, že by to byla ještě větší zrada na Charity.

Jsem naplněný obavami, jak čekám na Edeninu odpověď. Nebyl bych překvapený, kdyby mi řekla, abych odešel.

„Cole, zvážil si to, že možná jen nacházíš nějakou zdravou cestu někde mezi?“

Otočím se, abych se na ni podíval. Nevypadá rozzlobeně nebo zraněně. Zdá se prostě… klidná. Klidně také zní. Klidně a prakticky.

„Jak by mohlo kdy být zapomenutí na mou mrtvou dceru zdravé?“

„Nezapomínáš na ni. Sedíš tady a mluvíš o ní. Šel si dnes na pláž, abys uctil její památku. To není zapomínání na ni. Ale Cole, pochybuji, že je zdravé zvládat mechanismus, kterým si představuješ, že ji vidíš a slyšíš. Nemyslíš, že možná tohle je zdravý způsob truchlení? Myslet na ni, mluvit o ní. Navštěvovat místa, které milovala.“

Prohlížím si Eden. Proč jsem právě teď naštvaný? Je to proto, že mám pocit, jakoby se snažila nahradit mou dceru svou vlastní? Nebo je to proto, že ona a Emmy narušují choulostivou rovnováhu, kterou jsem měl mezi žitím a truchlením? Nebo jsem rozčilený sám na sebe?

Eden se natáhne po mé ruce, vetkne své prsty do mých. Lehce sebou škubnu, můj první instinkt byl se odtáhnout, kvůli tomu na co myslím, jak se cítím. Ale ona mě nenechá. Jen mě těsněji sevře. Jako by utěsňovala své sevření mě samého.

„Nevinila by tě za to, že jsi šťastný, víš.“

A tady je.

Vina.

To je to, co mě užírá – vina. Vina z toho, že jsem si někoho našel, že jsem se přes to přenesl, ačkoli jsem neměl v úmyslu se přes to přenášet. Nechat něco jiného než Charity být soustředěním v mém životě.

Odtáhnu se a vstanu, kráčím na druhý konec obýváku. „Nerozuměla bys tomu,“ řeknu jí chladně. Tak se cítím – chladně.

„Nikdy jsem si neprošla tím, co ty, Cole, ne, ale to neznamená, že tomu nerozumím. Byla tvoje dítě. Chtěla by, abys byl šťastný. Nikdy by nechtěla, abys obětoval svůj život pro to, aby sis ji nějak připomínal. Nehody se stávají. I kdyby tady byla, nevinila by tě.“

„To nemůžeš vědět.“ Nedívám se na ni. Nemohu.

„Ano, mohu. Byla dítě. Děti jsou smířlivé a houževnaté. Víc než cokoli by chtěla, abys byl šťastný. A aby ses přestal vinit za něco, nad čím si neměl kontrolu.“

„Ale já si zasloužím tu vinu. Je to můj trest.“

„Cole, nemůžeš nést na sobě váhu nehody. To je šílené!“

„Je?“ Vyplivnu, otáčím se směrem k ní. „Je? Já jsem ji zabil sakra! Je to šílené nést vinu, když má dcera zemřela při opilcem řízené nehodě se mnou? Kvůli mně? Je šílené nést vinu za to, že mi věřila svým životem a já jsem ho zahodil kvůli párty? Ne, to není šílené, Eden. To je spravedlnost.“

Můj hrudník se ztěžka nadzvedává, můj puls mi buší v uších. Neuvědomil jsem si jak hlasitě, jak hrubě můj hlas zněl, dokud nenastalo ticho. Teď je ticho jako v hrobě, studené a prázdné.

„T-Ty si řídil opilý při nehodě, která ji zabila?“

Ostuda. Bože, ta hanba… ty výčitky… ta bolest… jsou zdrcující. Otočím se a skloním čelo ke zdi, odolávám touze bouchnout do ní pěstí. Ale Emmy… Emmy spí. Nepotřebuje tu na tohle být. Na to, aby toho byla svědkem – rozkladu Colea.

„Naposledy, když jsme sem před třemi lety jeli, chtěla jet Brooke o den dříve. Byl to víkend před Charitinýma sedmými narozeninami a chtěla jít udělat jako překvapení párty. Pohádali jsme se, jelikož jsem se první chtěl zastavit na párty kamaráda. Skončilo to tak, že jsem souhlasil, že sem přivezu Charity okolo osmé jen proto, aby prostě zmlkla. Ale šel jsem stejně první k tomu kamarádovi. Zůstal jsem dost dlouho na to, abych si dal pár drinků. A abych se opozdil.“ Zavřu oči. Stále mohu vidět svou malou holčičku, usmívající se na mě ze svého sedadla spolujezdce. Nevinnou, důvěřující. Živou.

„Nebyl jsem opilý, ale nebyl jsem ani střízlivý. Asi tak v půlce cesty sem začalo pršet. Pamatuji si, že tentokrát mi Charity říkala, že si hodlá vzít s sebou zpátky tolik písku do svých kapes, aby mohla nějaký dát všem svým kamarádům doma. Ze všech věcí, které na našich výletech milovala bylo budování hradů z písku na pláži se svým tátou její oblíbenou.“

Nemusím se dívat dozadu, abych věděl, že Eden pláče. Slyším její třesoucí se nádechy, slyším její tiché vzlyky. Jen rodič dokáže rozumět takové bolesti, jaká se skrývá v takovémto příběhu. I když ji nikdy nezažili, obávají se jí. Sní o ní. Modlí se, aby se jim to nikdy nestalo.

„Jel jsem rychle, když jsem uviděl ze zatáčky přijíždět náklaďák. Byl sotva přes čáru, ale já jsem stejně uhnul. Stále jsem jel příliš rychle, když má pravá pneumatika najela na štěrk na straně silnice. Ztratil jsem kontrolu. Nemohl jsem korigovat smyk. Byl tam strmý sráz a my se začali otáčet. Auto se otočilo čtyřikrát než jsme narazili do stromu. Charitina strana byla zasažená nejvíc. Byla rozdrcená.“ Třesu se. Mám pocit, jako by moje zuby cvakaly a mé vnitřnosti se snažili vyskočit skrz mou kůži. „Říkali, že ze-zemřela na místě.“