POS - 22. kapitola

Překlad: Nemedi

Cole

JSEM PRÁVĚ TEĎ tak tvrdý, že bych pravděpodobně mohl zarazit hřebík do cementového bloku jen špičkou svého ptáka. Vzal jsem Eden do téměř každé místnosti v domě a opředl ji výslovnými, erotickými pohádkami o věcech, které bych ji v každé chtěl udělat. S každým scénářem byla čím dál vzrušenější. Mohl jsem to vidět v červeni její kůže. Mohl jsem to cítit ve chvění její ruky v té mé. A mohl jsem to vycítit v rychlém způsobu, jakým dýchala, v hrdelním způsobu, jakým mi kladla otázky, když hrála se mnou.

Zatraceně! Nikdy bych nečekal, že se za těmi úžasnými šedými oky skrývá tak sexuální stvoření. Je to jako bonus – pro ženu, která je tak dobrá matka, tak slušná osoba, tak příjemná je její blízkost, ale zároveň má také vlastnosti špinavé holky.

Jackpot.

Strčím Eden za sebe do druhé koupelny u pokoje pro hosty. „Je tak prostorná,“ zamumlá nízkým, zastřeným hlasem. Vím, že se snaží být potichu, aby nevzbudila Emmy, která usnula před shlédnutím posledních dvou místností, ale je to sexy jako prase. Nemyslím si, že si vůbec uvědomuje to, jak zní, jak by po mě mohla chtít tím hlasem naprosto cokoli a já bych to udělal.

„Co že to?“ zeptám se jí, rozplácnu ji na krátkou zeď, mimo dosah dveří. Jen pro jistotu.

Cítím její mělké dýchání. Vidím smyslný sklon jejích očí. Je právě teď nažhavená. Stejně jako já.

„Říkala jsem, že je tak. Prostorný,“ opakuje, její oči spadnou k mým rtům, když formuluje slova.

„Je tolik věcí, které bych od tebe právě teď chtěl slyšet. Tím hlasem,“ přiznám, svá ústa mám pouhé centimetry od jejích.

„Jako třeba co?“ zeptá se, celá erotická a nevinná, okořeněná a sladká.

„Řekni ‚péro‘.“

Její tváře zčervenají, ale nepodívá se pryč. „Péro,“ řekne měkce.

Pokrčím kolena dost na to, abych mohl přitlačit své boky k jejím. Její zajíknutí potěšením je téměř mou zhoubou.

„Jsi právě teď vlhká?“

„Ano.“

„Opravdu?“

„Bože, ano!“

„Ukaž mi to.“

Její oči se lehce rozšíří. Vím, na co myslí. „Ale Emmy…“

„Jeden prst. Ukaž mi to jedním prstem.“

Debatuje méně než sekundu předtím, než sáhne mezi nás, její klouby se otírají o mé ztuhlé péro a vklouzne svou rukou do svých kalhotek.

„Jdi hluboko,“ řeknu jí, miluji způsob, jakým ji ztěžknou víčka a její rty se rozevřou, jako by se chystala zasténat. Poznám okamžik, kdy to udělá. Vím, kdy zatlačí svůj prst dovnitř. Její dech se otře o mou tvář rychlým zafuněním. Dojde mi, že je tak blízko k tomu, aby se udělala jako já dokážu vystát její přítomnost aniž bych udělal něco, čeho bych litoval. „Teď mi dej ochutnat.“

„Achmůjbože,“ tiše zavzdychá, jemně odtahuje svou ruku ze svých kalhotek a váhavě ji zvedá mezi nás. Když se zastaví, natáhnu se po jejím zápěstí. Aniž bych z ní spustil oči, přitáhnu si ho k ústům a kloužu jejím vlhkým prstem přes můj jazyk, olizuji ho od začátku až ke špičce.

„Chutnáš lépe než zmrzlina, Eden Tailor,“ řeknu jí. A pak podlehnu potřebě ji políbit. Je to rychlé a násilné a plné všech těch bláznivých věcí, které kvůli ní cítím. A pak ji pustím. Protože to je rozumná věc. Její dítě je v domě, pro krista pána.

Neochotně propustím její ústa a spočinu čelem na tom jejím. „Sakra s tebou, ženská! Sakra s tebou kvůli tomu, že se kvůli tobě cítím takhle.“

„Jsem si naprosto jistá, že tohle je celé vaše vina, pane Danzere.“

Když zvednu hlavu, usmívá se na mě. Nikdy jsem nechtěl nic, nikoho, tak moc ve svém celém životě jako chci tuhle ženu právě teď.

Odtlačím se od stěny a znovu ji vezmu za ruku. „Pojď. Jestli s tím nepřestaneme, tak by tvá dcera mohla být vystavená výuce, na kterou je ještě příliš mladá.“

Její úsměv mi říká, že ví, že si dělám srandu.

Z větší časti.

Poslední zastávka na obhlídce je hlavní ložnice. Zabírá většinu západní strany domu. Zastavím se u dvojitých dveří a gestem ji naznačím, aby šla jako první. Jen stojím vzadu a pozoruji.

Když se na ni dívám, jak prochází místností, dotýká se ledově modré prošívané přikrývky, objíždí prsty okolo okraje šatníku, tak mě udeří ta skutečnost toho, že ji tu mám, že se kvůli ní cítím tak bláznivě. Patří sem. Ke mně. Do této místnosti. Do tohoto domu. Do mého života.

„Tohle je úžasné,“ zašeptá s úctou, když dojde k oknům vysokým od podlahy až ke stropu, která jsou naproti postele. Nejsou ničím ohraničená a jsou zaplněná výhledem na zasněženou pláž v dáli.

Většině lidí připadá pláž uklidňující – ty vlny, horizont, nekonečný pruh písku. Ale mě nezajímá většina lidí. Zajímá mě tahle žena. A z nějakého důvodu mě těší, že reaguje takto.

Nejdu k ní. Z nějakého důvodu je v tomto momentě jiný pocit. Není erotický, navzdory věcem, které jsme dělali, a o kterých jsme mluvili, že děláme. Tenhle okamžik je skutečný. Takovou tou prudkou skutečností. Tou skutečností, která otřásá zemí. A cítím to v otupělých místech, které jsem si myslel, že už nikdy nebudou schopná cítit.

Náhle se otočí a propíchne mě těma svýma úžasnýma očima. „Na co myslíš? Právě teď?“

Jdu směrem k ní, miluji ten způsob, jak vypadá zároveň nervózně a zároveň vzrušeně čím blíže jsem. Její obličej je tak výmluvný. Pochybuji, že by mohla skrýt, co cítí, i kdyby se o to pokoušela. Věděl jsem od prvního dne, že ji přitahuji. Miluji, že v ní mohu tak snadno číst.

Ačkoli mohu vidět, co cítí, napsané přímo na jejím obličeji, stále jí neřeknu, na co jsem skutečně myslel.

„Líbí se mi to, že ačkoli jsi dobrá matka a dáma každým coulem, jakože si dáváš ubrousek na klín, tak stejně absolvuješ nestydatou prohlídku mého domu a řekneš ‚péro‘ v koupelně pro hosty. Uvědomuješ si, že se tím stáváš oficiálně vysněnou ženou každého muže, jo?“

„Chceš tím říct, že se ti o mě zdálo?“

„Častěji, než tušíš.“

„Chceš mi o nějakých těch snech říct?“

„Myslím, že jsem to právě udělal, ale rád ti to ukážu později, pokud tě to tak zajímá.“

„Ach, ano určitě zajímá.“

Jsem tak blízko, že prakticky tlačím její záda ke studenému sklu okna. Stačilo by mi tak málo, abych ji dostal z kalhot a obtočil ty svůdné nohy okolo mého pasu. Jen trhnutí tady a rozepnutí tam.

„Jsi nebezpečná. Víš to?“ řeknu jí.

„To je legrační, nad tím stejným jsem uvažovala ohledně tebe před pár minutami.“

„Zůstaň se mnou, Eden,“ řeknu impulsivně. Ani si nejsem jistý, co tím myslím, o co jí žádám.

Znovu, její upřímné oči mi řeknou, co se chystá říci předtím, než to vůbec řekne. „Nemohu. Emmy…“

„Může samozřejmě zůstat taky. Myslel jsem tím vás obě.“

„Potřebuje svůj pokoj, své věci. Potřebuje takovou ustálenost. Stěhujeme se tak moc, že je to jediná věc, kterou ji mohu konzistentně dávat. Jinou než sebe. Já, uh, asi prostě budeš muset chodit ty ke mně,“ přidá s erotickým zkroucením jejích rtů.

Usměji se dolů na její obličej. „Ani divocí koně by mě nemohli udržet pryč.“