POS - 21. kapitola

Překlad: Nemedi

Eden

CÍTÍM SE, jako bych se chovala hloupě. Jsem teď šťastnější, než jsem byla za dlouhou dobu. Možná šťastnější než jsem vůbec kdy byla. Mí rodiče nikdy nebyli ten zábavný typ. Jejich práce byla vždycky důležitější než já. Dávat pozornost mně, nikdy nebylo prioritou.

Pak, když mě poslali k Lucy, jsem dostala všechny možné druhy pozornosti, akorát to nebyla taková pozornost, po které by jakákoli dívka toužila. Když jsem měla Emmy, přísahala jsem, že nikdy nepozná takové dětství, jako jsem měla já. Bude mít všechnu moji lásku a pozornost a nikdy nebude pochybovat o tom, jak je pro mě vzácná. Slíbila jsem sama sobě, že se budeme smát a chovat se hloupě a užívat si každý den. Přísahala jsem si, že bude mít milión dobrých vzpomínek na své dětství, které budou soupeřit s těmi příšernými. A dnešek pro ni bude jednou z těch dobrých vzpomínek. Od toho s Ryanem nenechala žádného muže, aby se jí dotkl, ani v těch nejběžnějších věcech, dokonce ani doktory.

Až dosud.

Až do Colea.

Zdá se, že v něm něco cítí. Zlomenost? Milost? Smutek? Bezpečí? Nevím, ale uklidňuje ji to s ním takovým způsobem, který nikomu neukázala po dva roky.

Ale dnes je Emmy šťastná. Její úsměv je hudbou pro mé uši. A Cole… pozorovat, jak s ní komunikuje, dívat se na výraz v jeho obličeji, když se na ni podívá… tento den by nemohl být dokonalejší. A je to jen začátek.

Začalo to rozhovorem o nejhorším čase mého života. Možná to při nejlepším skončí smíchem.

„No tak Emmy. Tanči jako to děláš ve svém sedadle v autě,“ zavolám přes místnost na svou dceru. Zvednu ruce a pumpuji s nimi do úderů tak, jak jsem to často viděla u ní.

Emmy zavrtí hlavou, její oči rychle bliknou na mě, pak na Colea a pak zase zpátky na mě.

Cole si toho všimne. „Myslíš jako takhle?“ zeptá se a třese svými boky a rameny. Ačkoli se chová praštěně kvůli Emmy, mohu vidět, že má rytmus a z nějakého důvodu je to pro mě obrovský podnět k nažhavení. Uvažuji kvůli tomu o jeho rytmu v jiných aktivitách, myšlenky, které nemají co dělat v mé hlavě, když je mé dítě poblíž. Ale stejně, když si tak všechno vezmu, tak se prostě cítím teple a šťastně. A… nadějeplně.

Šklebíc se na Colea, Emmy zvedne ruce, jen trošičku a buší s nimi do úderu. „Jeď Emmy! Jeď Emmy!“ povzbuzuje ji Cole, když začne vrtět rameny. Jeho obličej je rozsvícený jako by byly vánoce a nikdy jsem neviděla nádhernější podívanou. I když je muž po jejím boku tak nádherný, vidět ji, jak dělá tenhle maličký pokrok je úžasně krásné.

Z obýváku navádím Colea kde co máme, když bere misku a vidličku, bere vajíčka, máslo a mléko z lednice, bere skořici ze skříňky a skloní se pro pánev pod troubu.

Hýbe se, jako by v kuchyni neměl žádný problém. Asi to tak u něho musí být. Myslím tím, že je to svobodný muž. Buď to nebo by umřel hlady.

„Myslíš, že můžu tohle vajíčko rozbít jednou rukou?“ zeptá se Emmy. Ta pozoruje širokýma očima, jak udělá přesně tohle. Mohu říci, že ohromená, ale ne tolik, jako když si protančí cestu ke koši, aby tam vyhodil prázdnou skořápku. Pozoruje každý jeho pohyb, úsměv si pohrává s koutky jejích úst po celou dobu. Napadá mě, že ho pravděpodobně shledává úžasným stejně jako já.

Jak míchá mléko a vejce do těsta, Cole se na mě obrátí. Když jeho oči znovu spočinou na těch mých, cítím se z nich, jako bych se nemohla nadechnout. Je neuvěřitelně nádherný v každém případě, ale když je takový – tak uvolněný a hravý, jak se stará o mou dceru – pomyslím si pro sebe, že na světě nemůže být přitažlivějšího muže. Prostě nemůže.

„No tak, mámo,“ řekne Cole a drží ruku směrem ke mně. „Pomož nám udělat taneční francouzské tousty.“

A tak jim pomůžu. A jsou to ty nejlepší francouzské tousty, jaké jsem kdy měla.

⌘⌘⌘⌘

Rozhodneme se udělat sněhuláka na Coleově malém dvorku. Nedalo moc práce přesvědčit Emmy o výhodách toho, proč to dělat tam, zvlášť jakmile jí Cole řekl, že má v domě mrkve a že sněhulák by byl zničený, kdyby neměl nos. Potom mě prakticky táhla celou cestu až k jeho domu. Sněhulák nesmí být bez nosu zničený!

Teď sedíme v jeho kuchyni, díváme se ven na sněhuláka na jeho zadním dvorku, zatímco on nám dělá horkou čokoládu na spláchnutí grilovaného sýra a polévky, které jsme právě snědli. Emmy se dívá na pohádky na jeho obrovské televizi, hraje si se svými prsty na nohou skrz své ponožky, oči přilepené na obrazovce.

„Takže, proč doopravdy si chtěl sněhuláka na svém dvoře?“ zeptám se. Ta otázka mě užírá celý den. Cole se zdál velmi odhodlaný nás přivést sem, mít sněhuláka tady. Jeho oči bliknou na Emmy a pak zpátky na mě. Jako vždycky i po tak krátkém oddechu od nich, mně udeří jasná modř intenzity jeho pohledu. Myslím tím, že doslova mohu cítit, když se na mě dívá. Beze srandy.

„Je tak strašné, že jsem vás tu chtěl? Že jsem chtěl vidět, jak si hrajete na mém dvorku, sedíte u mého stolu, pozorovat tvou dceru z mé kuchyně?“

Jeho slova mě zahřejí lépe než praskající oheň, sálající v jeho obrovském krbu. „Asi to není tak strašné,“ odbočím, sklopím oči, aby neviděl, kolik potěšení mi jeho slova přinesla.

Cole se natáhne, zahákne prst pod mou bradu a zvedá, dokud mé oči nejsou zpátky na těch jeho, neschopné uhnout. „Kdybych mohl, nechal bych si tě tady. Zapamatoval bych si tě v každé místnosti tohoto domu. Už nikdy by nebyl prázdný. Voněl by jako ty, byl by cítit jako ty. Pojmul by tě.“

Nemůžu si pomoct od úsměvu, který se mi dere na obličej. „No, v tom případě, raději abychom začali. Absolvuji prohlídku všech těchto místnosti, ve kterých zůstávám?“

„Rád ti je ukážu.“ Jeho úsměv je srdce zastavující. Bože, skoro si přeji, aby to nedělal. Zvláště když to nečekám. Způsobuje to, že se mé plíce naprosto uzavřou. Ale ostatní orgány to nažhaví do nepříjemného bodu. Horkého a nepříjemného.

Cole vypne troubu a dá kastrol kakaa na chladnou plotnu.  „Chtěla bys vidět ostatní místnosti, Emmy?“ zeptá se, bere mě za ruku a vede mě do obýváku, kde je ona. Nyní je natažená na gauči, její hlava odpočívá na jednom z polštářů. Její oči jsou ospalé, když se na něho podívá, usměje se a zavrtí hlavou. Neprodleně ho propustí tím, že otočí svou pozornost zpátky ke svým pohádkám.

„Musím obdivovat takovou soustředěnost,“ řekne sarkasticky a tlačí mě s sebou směrem ke dveřím na druhé straně místnosti.

Srub je rozvrhnut tak, že obývák a kuchyň jsou v podstatě jedna velká, otevřená místnost s okny od podlahy až ke stropu čelem k oceánu. Na pravé zdi prostoru je kamenný krb a na levé několik dveří. Dvě chodby rámují kuchyň, ale tam se asi dostane až za chvíli.

Za prvními dveřmi je kancelář. Vypadá, že se dost používá, ale přesto je uspořádaná a já tipuji, že většinu práce dělá Cole z tadyma. Jdu okolo tlustého, mahagonového stolu, cestuji prsty okolo okraje. Sedí mu. Je velkolepý a mužný, tmavé barvy a smyslný. Je jako Cole. Od shora až dolů.

Když obejdu stůl, vzhlédnu a vidím, že se na mě Cole dívá. Jeho oči jsou té samé intenzivní elektrické modře jako vždy, ale nejsou teď tak nečitelné. Právě teď jsou hladové. Ten způsob, jakým se na mě dívá… je to jako by hladověl k smrti a já byla jeho oblíbené jídlo.

Z toho pomyšlení mnou projede záchvěv. Přistává se senzačním žuchnutím přímo mezi mýma nohama.

Skoro zasténám. Ale neudělám to. Udržím to v sobě.

To, že jsem znovu s Colem sama (ačkoli nejsme úplně sami) po tom, co jsem mu byla celý den tak blízko a nemohla jsem se ho doopravdy dotknout (ačkoli jsem to tak strašně moc chtěla) způsobuje, že se cítím drze a trochu nebezpečně. Stojím před jeho židlí, třu svými prsty dozadu a dopředu po uhlazeném dřevěném povrchu.

Snížím svůj hlas, vřeštění pohádek snadno zabrání mým slovům, aby dolehly do obýváku. „Takže, pane Danzere, po tom, co si mě zapamatujete v této místnosti, co si představíte, že se mnou budete dělat?“

Ne dříve než má slova opustí má ústa, Coleovy zorničky explodují, spolykají každý kousíček jeho modré duhovky. „Ach, tak takhle to budeš hrát.“ Jeho hlas… B o ž e , je báječný.

„Kdo si hraje?“

Jedno tmavě blonďaté mu vystřelí nahoru, když se přiblíží ke stolu. Nezastaví se, dokud nás nerozděluje mahagon. „Představuji si tě jako svou osobní asistentku, oblečenou do útlé sukně, která končí těsně nad koleny a hedvábné blůzy, která je zapnutá zhruba po sem,“ řekne, natáhne se přes stůl, aby přitlačil svůj prst na místo přímo mezi mými prsy. Cítím jeho dotek jako úder elektřiny, která mnou projíždí.

Sakra, možná jsem s tím neměla začínat, pomyslím si, když ucítím tekuté teplo shromažďující se v mých kalhotách.

„To je velmi… specifické,“ řeknu dýchavičně, s přáním, aby neodtahoval prst pryč. Ale udělá to.

„Měla bys na sobě vysoké podpatky a černé punčochy a tvé vlasy by držely nahoře díky tužce.“ Jeho slova mě vtáhnou do děje. Mohu úplně cítit tření sukně o mé stehna, jak jdu do kanceláře a najdu ho, jak sedí za svým velkým stolem.

„Nesla bych ti kávu?“ zeptám se, jak se dostávám do vize.

„Je mi úplně u prdele, co bys mi nesla. Dokud to neseš ty, protože se s tebou střetnu u dveří a zavřu je za tebou. Tvé velké, šedé oči by byly celé široké a nevinné, jako někdy bývají, a ty by si pomalu couvala ke stolu. Jak bys ucítila, že se ti otře o tvůj nádherný zadek, zastavila bys. A když se po tobě natáhnu, zastavila bys mě přiložením ruky k mému hrudníku a řekla bys mi, ať se ti nerozmaže rtěnka. Zasmál bych se a pak bych tě otočil a přehnul tě přes stůl. Vysunul bych tu sukni nahoru a pod ní bych nic nenašel. Ani zatracený steh spodního prádla. Protože jsi tak špinavá malá ďáblice.“ Jeho úšklebek je dostatečný na to, aby rozpustil všechno mé oblečení. Právě tady a právě teď. Prakticky funím, jak čekám, až bude pokračovat. „Klekl bych si na kolena a políbil bych ty krémové hýždě. Tu nádhernou prdelku. Tu sladkou kundičku. Nepřestal bych tě líbat… a lízat… a hladit… dokud by ses pro mě neudělala. A pak bych se postavil a vklouzl bych do tebe. Znovu. A znovu. Dokud by ses podruhé neudělala, dokud by všechna ta sladkost nestékala po tvých nohou. Pak bych ti stáhl sukni dolů. A otočil bych tě. Vrazila bys mi facku, ale pak bych tě políbil a stejně bych ti rozmazal rtěnku. Nestěžovala by sis. Protože by se ti to líbilo. Líbilo se to tobě a líbilo by se to i mě.“

Jsem tak nadržená, že si pomyslím, jak vděčná bych byla, kdyby mi mezi nohama zafoukal dobrý, ostrý vánek. Odkašlu si, když si uvědomím jak hluboko jsem zažraná do téhle hry, kterou jsem tak odvážně začala. Ani nevím, co bych řekla, jelikož všechno, co chci říct je absolutně nevhodné, vzhledem k mé dceři ve vedlejším pokoji. Spokojím se s, „No, myslím, že si budu muset koupit sukni až budu příště v Ashbrooku.“

Cole na mě znovu hodí ten úsměv. Téměř zastavuje mé srdce, pomyslím si, což není moc dobré. V téhle fázi potřebuji všechen kyslík do mého mozku, který mohu dostat. Všechna má krev se, zdá se, přesměrovává do… jiných míst. „V tom případě mi dovol ukázat ti i jiné místnosti. Možná si uděláš seznam.“

Rozechvěje mě vzrušení. Tenhle muž možná přece jen může být nebezpečný.