POS - 19. kapitola

Překlad: Nemedi

Eden

VZBUDILA JSEM SE do té nejhezčí vůně – slaniny, jednoho z mých oblíbených jídel.

Otočila jsem se na bok, mé tělo bylo citlivé a slabé tím nejlepším možným způsobem. Usměji se. Nedokážu si pomoct.

Mé oči hledají Colea. Vím, že je stále tady. Cítím to ve své hrudi, ve své duši, jako teplý vánek.

Usměji se ještě víc, když ho najdu. Cole stojí před troubou, koupající se jen ve světle svíčky a mdlé namodralé záři plynového hořáku. Je nahý kromě šňůrek zástěry ovázaných okolo jeho pasu. Z větší části je to vše, čeho jsem si všimla. Nemůžu odvrátit oči z jeho neuvěřitelného zadku. Bože, je úžasný! Pevný a úzký, hýždě jsou zaoblené tak akorát, důlky na obou stranách jsou čistá, mužská dokonalost.

Slyším pukání a prskání horkého tuku, vytáhnu se do sedu a do tureckého sedu. Nejsem si jistá, na co mám právě teď větší hlad – na slaninu nebo muže, který ji vaří.

Mé tělo se zahřívá jako bych byla blízko trouby, jako bych byla blízko Coleovi. Vše, co musím udělat je se na něj podívat a…

Zamručím. Je to neúmyslné. Prakticky se to ze mě vytlačí, když přimáčknu nohy k sobě, abych potlačila bobtnání touhy, která mi pulzuje v pohlaví.

Coleova hlava švihne okolo a jeho oči spočinou na mě. Vidím v nich temný, ohnivý pohled. Je také hladový.

Otočí se zpátky, vybodává plátky slaniny z pánve a ukládá je na papírovou utěrku, aby se usušily. Odstaví to z plotny a přinese celý talíř, včetně utěrky a toho všeho, do obýváku.

Usměji se, když vidím jeho předek zakrytý zástěrou. V tu chvíli „stanovou“ zástěrou (jako že mu stojí pozn. překl.). Červeň zasáhne mé tváře. Nemůžu uvěřit, že se do mě taková velikost vešla.

Projde mnou další nával vzpomínky na to, jaký to byl pocit mít ho pohřbeného tak hluboko, jeho tělo bez milosti narážející do toho mého.

„Jestli toho nenecháš, všechna slanina přijde nazmar a my vyhladovíme k smrti,“ varuje svým hedvábně štěrkovitým hlasem. Jen poslouchání toho, jak mluví, by mě klidně mohlo udělat.

Snažím se omezit své nadšení. „Co to je s tou zástěrou?“ zeptám se a beru si nabízený talíř.

„Nechtěl jsem si postříkat nádobíčko horkým tukem. Můžeš mě snad vinit?“

Jeho výraz vypadá zhrozeně. Zasměji se.

„Ne, asi ne. Na to jsem vlastně nepomyslela.“

„To protože to nebylo tvoje nádobíčko, které bylo v sázce,“ vysvětluje, sundává si zástěru a pohazuje ji přes židli, než si sedne vedle mě a vezme si pásek slaniny.

Ukousne si půlku kusu ústy dřív, než mi nabídne druhý konec. Mé rty se dobrovolně rozevřou, chvějí se jen lehce, když vidím jeho oči soustředěné na ně, když kouše.

Přeji si, aby se na mě takhle nedíval.

Rovněž si přeji, aby nepřestával.

Jsem z toho trochu sebevědomější. Ale zároveň se z toho cítím jako rozpuštěný, mazlavý bordel, což miluji.

Pozorujeme jeden druhého, jak koušeme slané maso. Cole se natáhne pro další pásek, tentokrát cestuje křupavým koncem okolo mé bradavky. Ostře se nadechnu, ráda, že jsem zrovna nepolykala, poněvadž to bych se udusila slaninovými kousky.

Jeho oči následují jeho pohyby a jsou znovu celé temné a nenasytné. Cítím se, jako bych já byla na menu. A nechtěla bych to nijak jinak.

„Líbí se ti moje slanina?“ zeptám se bez dechu, šklebím se za svou vzrůstající vášní.

„Tvoje slanina je ta nejdelikátnější slanina, jakou jsem kdy ochutnal. Mohl bych se na ni stát závislým, kdybych nebyl opatrný.“

„No prosím,“ odpovím a bojuji se zasténáním, když Cole otře mou slanou bradavku svým prstem a dá si ho do svých úst. „Je tam toho ještě mnohem víc, tam odkud přišla.“

„Jsi si jistá? Protože já mám hroznou… chuť.“ Když mluví, přiblíží kus slaniny k mým ústům a já ho nechám, aby mi ho položil na jazyk.

Když zavřu rty okolo placatého pruhu, Cole se natáhne mezi mé nohy a vklouzne jediným prstem své druhé ruky do mě. Ta příchuť na mém jazyku, ten lehký tlak jeho doteku… ta kombinace tance mých smyslů, jeden zdůrazňující ten druhý.

Coleův pohled je upevněný na můj, pálí do mě stejně jako jeho prst. Dovnitř a ven, dovnitř a ven, jeho tempo se nezrychluje a to ani, když si uloupne ze slaniny a položí si zbytek do svých vlastních úst.

Ten okamžik je okamžitě rozbitý známým, vysoce pištivým zakřičením – Neee! To jediné slovo je pronikavé s hrůzou.

Celou mne zaplaví panika. Vezmu svůj svetr z gauče, jak procházím, přehodím si ho přes hlavu, když utíkám halou. Najdu Emmy v její posteli, ztuhlou jako desku a trhající hlavou dozadu a dopředu na polštáři. Je to, jako by nemohla pohnout svým tělem, jen svou hlavou. Tak poznám, o čem se jí zdá.

Vezmu si ji do náručí, držím ji u své hrudě. „Jsi v bezpečí, Emmy. Jsi v bezpečí, děťátko. To jsem já. To je mamka.“

Houpám ji dozadu a dopředu, dokud se neuklidní. Je to téměř okamžité, stejně jako vždycky. Jakmile má slova provrtají její strach, jakmile naruší držbu její noční můry, ochabne jako hadr. Vždycky.

Její křik přejde do jemných vzlyků a tichého mumlání. Nikdy jsme jim nebyla schopná rozumět. Možná je to způsob, jakým se uklidňuje. Možná je to něco, co si říká, aby se vrátila do reality. Nevím. Pravděpodobně to nikdy nebudu vědět. Už jsem se jí na to dříve ptala, ale nikdy si nepamatuje, že by něco říkala.

Ale říká to. Vždycky to říká.

Nepouštím ji, dokud se její dech neprohloubí a nevyrovná, dokud nevím, že neupadla zpátky do pokojného spánku v bezpečí mých rukou. I po tom, co ji jemně položím zpátky na její matraci a přikryji její chladné malé ručičky přikrývkou, neopouštím ji dlouhou dobu. Ne, dokud neuvidím první prsty sněhového světla prosvítat skrz skulinu Emmina závěsu a neuvědomím si, že Cole na mě čeká ve vedlejší místnosti.

Sedí na židli, plně oblečený a pozoruje chodbu neproniknutelným výrazem tváře. Když jeho oči zaklapnou do mých, zastavím se a znovu se na sebe vzájemně díváme. Zdá se, že to děláme často – pozorujeme jeden druhého, beze slov. Přemýšlíme. Zamýšlíme se. Představujeme si.

Jdu ke gauči a sednu si tak, abych byla tváří k němu, stočím své nohy nahoru pod sebe. Než se stačím otočit k tomu, abych zírala do krbu, Cole promluví. Jeho hlas je tichý, přesto stejně intenzivní jako křik. „Řekneš mi o tom něco?“ zeptá se.

Tentokrát se otočím, abych se dívala do plamenů. Studuji způsob, jakým olizují zčernalé uhlíky. Dumám nad způsobem, jakým je konzumují s takovou krásou.

Nemusím se ptát, co tím Cole myslí; už to i tak vím. Je to jediná věc, kterou může myslet. Je to ve vzduchu – pronásledující hlasy naší minulosti, drnčivé řetězy našich pout. Hlavní sprška našich ran.

Uvažuji, že mu to neřeknu. Konec konců jsem to nikdy neřekla nikomu. Byl to vždy takový můj soukromý albatros, mé vlastní soukromé peklo. Ale řeknu mu to. Vím to ještě předtím, než učiním samotné rozhodnutí. Vím to tak jistě, jako vím, že jemný hedvábný materiál pohovky lechtá mé holé nohy, když zakroutím prsty u nohy. Nevím proč, ale mám pocit, že je důležité, abych to udělala. A pro jednou, se tím do morku nezabývám. Prostě to udělám.

„Je těžké vědět, komu můžeš věřit,“ řeknu s povzdechem. Cole mě neujistí, že mu věřit mohu. Neprosí mě, abych mu vyzradila všechny své tajemství. Nesnaží se mě přesvědčit, abych to vyklopila. Jednoduše jen čeká. Potichu. S kamenným výrazem. V pravé Coleově formě.

Odtáhnu pohled z fascinujícího ohně přede mnou k fascinujícímu muži naproti mně. Setkám se s jeho očima. Zkoumám je. Pitvám je. Hledám nějakou agendu, nějaký plán, že by mohl ublížit mě, ublížit Emmy. Nenajdu nic. Nenajdu nic jiného, než milou, přesto opatrnou zvědavost. Je to jeho klid v tom okamžiku, je to jeho nevyřčená trpělivost, jeho neotřesitelná stabilita, která vyřezává tu hrůzu a nahrazuje ji odhodláním. Možná je čas, abych sdílela své břímě s jinou lidskou bytostí. Možná je prostě čas na to, nechat někoho jiného vzít si tu váhu, i když je to jen na pár minut.

„Ale budu ti věřit.“ Stejně, neříká nic. Jen se na mě dívá. Ačkoli s tím tichem, je tam nějaká pevnost, jako by mi samotný vzduch šeptal, že Cole je skála a já se o něho mohu opřít tak moc, jak potřebuji. Dokáže to unést. Ačkoli je zlomený, stále je dost silný na to, aby to unesl.

„Mí rodiče odjeli do Papua New Guinea, když mi bylo patnáct. Oba účinkovali v Doktorech bez hranic, když jsem se narodila. Nebyla jsem plánovaná. Skončila jsem jako překvapení, ze kterého nebyli dvakrát nadšení. Změnila jsem jejich životy způsobem, který nechtěli. Nikdy ke mně nebyli zlí, ale ani nebyli schopní to skrývat. Nakonec svůj boj vzdali a nechali mě u tety Lucy, aby si mohli udělat ještě jednu tour. Nebo aspoň to je to, co řekli. Posílali pohledy na Vánoce a na mé narozeniny každý rok, ale to bylo všechno. Neviděla jsem je od doby, co mi bylo patnáct let.“

Coleovy oči se stočily do mého klína, kde jsem dělala kruhy na stehně svým ukazováčkem. Zvyk z nervozity. Jsem si jistá, že mu to došlo. Mohu cítit všechny ty emoce, všechen strach a… samotu, se kterými jsem bojovala, abych jim zabránila se vplížit zpátky, jakoby snad vzpomínky samy měly svůj život. Nebo ho mohly ukrást.

Coleův výraz je nečitelný. Neměla bych čekat nic víc. Skrývá co cítí dobře. Dokud to nechce ukázat.

„V každém případě, Lucy je právník. Ambiciózní. Kontrolující. Chladná. Nikoho opravdu nepřekvapilo, když se provdala za Ryana, chlapa o deset let mladšího. Jí bylo pětatřicet, jemu pětadvacet. On byl a nebyl model spodního prádla, který vypadal opravdu dobře v obleku. Ona byla bohatá a koupila mu cokoli chtěl. Toto pro ně fungovalo.“

Sklopím oči, když ucítím zamračení, které scukne mé obočí dohromady. Stává se to, když přemýšlím o této části. Kdykoli si musím přiznat, že možná mí rodiče věděli. Ačkoli doufám, že nevěděli. Jen ta myšlenka, že možná mohli vědět mi na pár sekund bere dech. Ten pocit zrady je tak intenzivní. Musím se soustředit na nádech, výdech, nádech, výdech, a nutím se ke klidu.

Odkašlu si. „Nevím, jestli o nich máma s tátou věděli. Ráda bych si myslela, že nevěděli, ale… nikdy si nemůžu být jistá.“

Znovu se zastavím, uvažuji, zda jsem neudělala chybu, když jsem šla zpátky, zpátky do času, který mě skoro zabil.

„Eden, nemusíš to dělat. Neměl jsem se ptát,“ řekne Cole tiše, čímž přitáhne mé oči zpět ke svým. Jeho obličej je stále nádherně nevyzpytatelný. Pravděpodobně je to takto lepší.

„Já chci.“ A udělám to. Ačkoli je těžké na to myslet a mluvit o tomhle čase mého života, cítím, jako bych měla potřebu mu to říct. Jako by tohle o mně potřeboval vědět. O nás. Je to, jako by to muselo jít ven. A možná je to dobře. Užíralo to mé vnitřnosti až příliš dlouho. „Ryan hodně pil. Vždycky smrděl alkoholem. Byl pořád vzhůru. Spával v divné časy. Byl to pařící kluk. Byl to cukrouš. Trofejní manžel. A byl tak spokojený. Měla jsem vědět, že to musí být určitý typ chlapa, který žije takový způsob života. Jen jsem neměla tušení, jaký typ chlapa.“

Zhluboka se nadechnu a zkouším uklidnit mé napjaté svaly. Připomenu sama sobě, že jsem přežila. Že Emmy a já jsme obě přežily. A že jsme v bezpečí. To mě nějak uklidní, ale můj žaludek je stále těsným uzlem, když se první slova srolují z mých rtů.

„První noc přišel do mého pokoje, řekl, že mě slyšel křičet a myslel, že mám noční můru. Nepamatovala jsem si, že bych křičela, ale nemohla jsem s jistotou říct, že jsem nekřičela. Myslela jsem si, že je to sladké, když mě odtlačil a vylezl si do postele vedle mě. Nikdy jsem neměla nikoho, kdo by se o mě dostatečně staral natolik, aby mě kontroloval, když jsem měla noční můru.“ Nenáviděla jsem smutek ve svém hlase. Nenáviděla jsem to, že to co jsem si myslela, že je akt dobroty skončilo něčím tak hnusným a špinavým a že to zdevastovalo mladou holku, která jen chtěla být milována. A nechtěla být sama.

„Ale pak se to začalo stávat častěji. Říkával mi, že mě slyšel křičet i když jsem si nepamatovala, že bych měla noční můru. Ale pak jednu noc, jsem si uvědomila co se děje. Nechtěla jsem tomu věřit. Chtěla jsem, aby byl někým v mém životě, komu na mně záleží. Ale nezáleželo. Jen mě chtěl… na jiné věci.“

Zapotácím se vlnou nevolnosti, když ke mně zčista jasna připluje sladká alkoholová vůně Ryanova dechu. Je to, jako by klečel vedle mě a šeptal mi všechny ty věci, které mi plánuje dělat. Stejně jako to dělával. Stejně jako jsem to nenáviděla.

Soustředím se na realitu, na vůni polen, které hoří jen pár stop ode mě a jemné mýdlové aroma muže naproti mně. Na všechno, co tu v současnosti je. Kde mi minulost nemůže ublížit.

„Poprvé, když se to stalo, si vlezl ke mně do postele a já jsem zpátky usnula. Nevím, jak dlouho čekal, ani jak dlouho jsem spala, ale probudila jsem se, když byla jeho ruka pod mou noční košilí a vklouzávala mi do kalhotek.“ Mé hrdlo je stažené, jako by kolem mého krku byla obtočená silná ruka, což je něco, co se stalo jednou nebo dvakrát, když byl Ryan opilý. Bojovala jsem s polknutím, abych našla sílu. Abych vytlačila slova přes má ústa, přes mé rty ven do vzduchu, kde budou volné. „Zůstala jsem naprosto nehybně pár sekund. Nevěděla jsem, co mám dělat. Myslím, že jsem si dokonce myslela, že možná sní. Nebo že sním já. Jenže to tak nebylo. Ani u něj. V momentě, kdy jsem sáhla po jeho ruce, v minutě, kdy jsem se ho chystala požádat, aby přestal, mě otočil na záda a přišpendlil mi ruce k boku. Byl tak silný a… byl tak těžký… N-nemohla jsem se hnout. Já-já…“ nakloním se dopředu, bojuji s pálením v mých plicích a pálením v mých očích.

Není tady. Nemůže mě najít. Jsou to jen vzpomínky. Vzpomínky mi nemohou ublížit. Už ne.

Cole neříká nic a já se bojím vzhlédnout k němu. Bojím se toho, co bych uviděla.

„Pamatuji si, že mi srdce bilo rychle, když jsem se podívala nahoru do jeho obličeje. Vypadal strašidelněji než v denním světle. Už nebyl tím nádherným starším týpkem. Byl… skutečný. Jako by ten způsob, jakým většinou vypadal byl maska a já jsem právě viděla jeho opravdový obličej. ‚Nekřič‘ řekl. ‚Jenom to tím zhoršíš.‘ Takže jsem nekřičela. Já-já jsem nekřičela. Ne-neudělala jsem nic. Jen jsem tam ležela a nechala ho, aby se mě dotýkal. A jediná další slova, které mi řekl, byla, že jsem úzká. ‚Bože, Eden. Ty jsi tak úzká‘.“

Hlas se mi zlomí, když pomyslím na tu noc, kdy mi byla vzata nevinnost. Jak vystrašená, jak otřesená, jak rozčarovaná jsem byla. Bylo to, jako by Ryan rozerval mé dětství a všechny životní možnosti pár slovy a jedním ostrým přiražením.

„Ježíši! To je důvod proč… když jsem řekl to…? To je to proč si…?“ zeptá se, odkazujíc na můj výbuch předešlou noc.

Kývnu, sevřu pevně oči a nutím se pokračovat. Jen už to chci mít za sebou. Jen to chci pustit ven a pak to zase hodit za hlavu.

„Přicházel ke mně každou noc celý týden. Myslela jsem si, že se tím možná unaví, že se unaví mnou. Ale ne. Každou noc přicházel dřív. Odhrnul přikrývky z postele, sundal mi všechno oblečení a všude mě líbal. Dotýkal se mě všude. A když jsem se začala bránit, zastavil a držel mi ruce u boků. Jako hrozbu. Nemusel říkat ani slovo. Všechno to řeklo.“

Začíná se vynořovat zlost. Uleví se mi, když ji pocítím. Je lehčí schovat se za zlost než se utápět v mizérii, která nemůže být změněna. Už mě jednou předtím zachránila. Zachrání mě znovu.

Osuším si obličej, utřu si slzy, o kterých jsem nevěděla, že je prolévám a pokračuji. Tohle není ta nejhorší část. Když se složím teď, nedotáhnu to až do konce.

„Když ten týden skončil, věděla jsem, že to musím říct Lucy. Myslela jsem si, že mi pomůže. Musela mi pomoct. Když jsem přišla to pondělí ze školy, čekala jsem na ni. Nevěděla jsem, že dlouho pracuje. Ryan si začal hrát na to, že je takový ten pečující, zbožňující strýc. Dívali jsme se na film. Dokonce udělal popcorn. Bylo to tak… normální v nemocném, nejvíc zvráceném možném smyslu na světě. Ale vždycky to tam pod povrchem bylo – vědění toho, co přijde. Jakoby hodiny odtikávaly minuty. Nebo bomba odpočítávající explozi. Tak strašně jsem se bála jít do postele, že jsem tu noc usnula na gauči. Nevzbudila jsem se, dokud mě nenesl nahoru po schodech.“

„Předstírala jsem, že spím, ale to ho nezastavilo. Nebojovala jsem s ním. Věděla jsem, že by to bylo k ničemu. Jen jsem chtěla, aby bylo po všem, abych mohla jít spát. A abych to pak řekla Lucy ráno. Jenže nebylo potřeba.“ Odmlčím se, zmírňuji ten potápějící se okamžik, jakoby se stal jen před pár sekundami a ne roky. „Neviděla jsem ji stát ve dveřích, dokud mě Ryan nepřetočil na břicho. Nevím, jak dlouho tam byla a dívala se. Nebo kolik nocí stála v těch dveřích. Myslím, že pravděpodobně většinu z nich.“

Mé srdce se bolestivě sevře u vzpomínky, jak beznadějně ten okamžik působil. Nikdy jsem se necítila tak sama, tak vyděšená. Ale neměla jsem tušení, jak moc horší to může být.

„Myslím, že když už jsem ji jednou viděla, tak se přestala snažit předstírat, že to neví. Nebo že si to neužívá. Pamatuji si, jak jsem se na ni dívala, jak šla tu noc k posteli. Její oči na mých. Myslela jsem jen na sekundu, že ho zastaví. Doufala jsem proti vší naději, že to udělá. Modlila jsem se, aby to udělala. Jenže ona to neudělala. Jen tam prostě stála na konci postele, dívala se dlouhou dobu na mě, než se začala svlékat.“

Žluč mi stoupá vzadu v mém hrdle jako kyselina, bublá nahoru ze zrezavělé rány, dlouho schované a zanedbané. „Lucy to měla všechno. Měla svou hru pohromadě. Nebo si to tak aspoň všichni mysleli. Ale nikdo nevěděl. Ne doopravdy. Ačkoli byla tak chytrá, jak byla, ani ona se nezastavila, aby pomyslela na ochranu. Buď anebo ji Ryan lhal. Nejsem si jistá. V každém případě si myslím, že chtěl, abych otěhotněla. Někdy po tom, co…“ Odbočím. Nemůžu ani dotlačit slova přes mé rty. „Poté, všechno zatlačil zpátky do mě a řekl mi, abych zůstala stočená na boku. Obtočil kolem mě i své ruce, abych se nehýbala.“ Malé zakňučení se hýbne v mém hrudníku a já ho potlačím. „A pokud to bylo to, o co mu šlo, tak to dostal. Fungovalo to. O čtyři týdny později jsem zjistila, že jsem těhotná. Šestnáctka zbouchnutá manželem své poručnice.“

Pokračuji, snažím se poukazovat jen na fakta. A pravděpodobně ne příliš s úspěchem.

„Lucy neřekla nic moc jiného, než že mě bere pryč ze školy. Řekla, že mě může Ryan učit doma, když jsme tam spolu celý den. Nebyla jsem tam tak dlouho, takže jsem neměla žádné přátele, za kterými bych mohla jít, nemohla jsem zastihnout své rodiče. Prostě jsem uvízla. Pořád jsem si říkala, že jakmile budu mít svoje miminko, uteču. Věděla jsem, že to nemohu udělat dřív. Tehdy jsem ani nechtěla miminko. Myslela jsem, že možná si ho nechají a mě nechají odejít. A nebudou se po mě ani shánět. A pokud by ne, zabila bych se. Dokonce jsem to měla pro jistotu naplánované. Ale to bylo předtím, než jsem potkala Emmy.“

I ve středu takové bolesti a ponižujících vzpomínek, cítím, jak se mnou rozlévá mír jenom z toho, že promluvím její jméno. Emmy mi zachránila život. „Tu minutu, kdy jsem ji uviděla, věděla jsem, že bych ji nikdy nemohla opustit. Že bych nikdy nemohla žít bez ní. Nějak se stala celým mým světem v moment, kdy se nadechla. Stala se mým důvodem pro žití, pro přežití. Ale oni to věděli. Lucy a Ryan, oba to věděli. Věděli, že všechno, co musí udělat je, že mi s ní budou vyhrožovat – vyhrožovat, že mi ji vezmou, vyhrožovat, že jí ublíží, vyhrožovat, že mě nechají prohlásit za nevhodnou matku – a já jsem dělala cokoli, co chtěli. A tak bylo po jejich. Měli sexuální hračku, když byli znudění svými undergroundovými párty a já jsem nechávala svou pusu zavřenou, dokud nechali Emmy na pokoji. Věděli, že bych pro ni udělala cokoli. Zemřela bych pro ni. Byla bych pro ni otrokem. Vzdala bych se všeho, čím jsem, pro ni. Byla jediným důvodem, proč jsem zůstala a oni to věděli. Věděli, že bych neriskovala, abych nebyla schopná se o ni postarat. Nebo že by mi ji vzal Ryan, kdyby se kdykoli pokusil zkusit to. Byla jsem jen dítě, osamělé s vlastním dítětem. Dítě, které nemělo nic.“

Polkla jsem, v ústech jsem měla sucho. Mé srdce utíkalo odporným tempem, jak jsem se připravovala na zbytek příběhu. Na tu nejhorší část. Na část, která mě děsí nejvíc.

Konečně jsem vzhlédla ke Coleovi. Uvažuji, jestli může vidět krev a tkáň, jak někdo drásá můj hrudník řeznickým nožem, trhá šlachy od svalů, maso od kosti. Protože to mám pocit, že se děje. Pokaždé, když na to pomyslím, jsem otřesená, celá až k mé duši.

Cole potřese hlavou. „Ne. Neříkej mi to…“

Neříkám nic. Pak, jakoby vycítil, co přijde dál, prudce vstane ze židle a jde ke krbu. Rozpřáhne své ruce do široka a dlaně položí na kryt, naklání se k nim tak, aby jeho hlava visela dolů mezi nimi. Slyším jeho dýchání v tichu. Je těžké a pracné. Zuřivé.

Takže to dokončím. Zašla jsem až příliš daleko na to, abych teď přestala. „Nic moc se nezměnilo po čtyři roky. Během dne byla Emmy celá moje. Starala jsem se o ni, visela jsem na ní, chránila jsem ji. Krmila jsem ji, koupala jsem ji, ukládala ji do postele. Ale noci… noci patřily Ryanovi a Lucy. Nakonec jsem k tomu byla otupělá. Žila jsem pro dny. Získala jsem pár hodin spánku po tom, co mě nechali a pak jsem trávila každou sekundu, kterou jsem mohla s Emmy. Ale ty noci… Unášela jsem se v nich jako zombie. Ale měla jsem Emmy. To bylo všechno, na čem záleželo. Byla oblečená a dobře najezená, měla hračky a parky a hřiště, a dokud byla v pořádku ona, byla jsem v pořádku i já. Až do dne, kdy nebyla.“

Cítím ty slzy teď, horké a palčivé, pálivé. Mé srdce buší proti mé hrudní kosti, žádá vysvobození. Jakoby vzpomínky samotné byly živé spolu se mnou. Cizinec škrábající se ke svobodě otevřeného vzduchu.

„Spala jsem jen pár minut. Emmy byla nemocná a já jsem kvůli ní byla vzhůru dvě noci za sebou. Dívala se na pohádky, když jsem vytuhla na pohovce. Když jsem se vzbudila, byla pryč. Prošla jsem celý dům a hledala jsem ji. Dokonce jsem zkontrolovala i zadní dvorek, myslela jsem, že si mohla jít hrát na svou houpačku. Ale nebyla tam. A nebyl tam ani Ryan.“ Mé slova přicházejí rychle, můj dech je šílený. Můj hlas stěží zní jako můj vlastní. Zní pronikavě a roztřeseně. „Ani si nepamatuji, že bych vycházela schody. Jen si pamatuji, že jsem se modlila, aby byla v pořádku, že ji on nemá. Tehdy jsem ji uslyšela křičet. Znělo to přesně tak jako to, co jsi právě slyšel.“

Zavřu oči. Musím se nutit, abych se uklidnila, abych si vzpomněla, že je v bezpečí. Že jsme schované pryč, kde nás nikdo nemůže najít. Ani Ryan.

„Sundal jí kalhoty a kalhotky a d-držel ji dole, s-s-snažil se-“

„Přestaň!“ pukne Cole. „Prosím, přestaň.“ Jeho hlas je zmučený, tak zmučený jako se já cítím.

Spustila jsem si obličej do rukou a nechala jsem přijít vzlyky. Hluboké, útrobami kroutící, bolestné. Přicházely z části mé duše, kterou jsem nenavštívila od doby, kdy se to stalo. Nemohla jsem. Pro Emmino dobro jsem nemohla. Ta zlost mě přemáhala. Ten strach mě zneschopňoval. Ale Emmy mě potřebuje, takže jsem musela být lepší. Musela jsem být silnější.

„Když Lucy viděla, co jsem udělala Ryanově obličeji, když slyšela, co on dělal, když jsem ho našla, vzala mě další den do města, dala mi pět set tisíc dolarů a řekla mi, ať zmizím. Nelíbilo se jí, že mě Ryan tak moc chtěl. Že chtěl Emmy. Už to nebyla zábava. Aspoň ne pro ni. Ale pro mě to bylo v pohodě. Cokoli, abych se dostala pryč. A tak jsme utekly. Emmy a já jsme zmizely. To bylo před dvěma lety.“

Cole se ke mně otočí, na obličeji má mix zuřivosti a zlomeného srdce. Vidím to jasně i přes slzy, které mi proudí z očí. Jako vždycky mě chvíli jen pozoruje, ale pak si jde stoupnout přede mne. Pomalu si klekne a bere mé ruce do svých. Zírá na ně dolů, jako by na něho mohly každou chvíli promluvit. Cílevědomě vezme každý prst ke svým rtům, líbá je jeden po druhém. Když skončí, pozvedne své oči k mým.

„Eden, já…“ začne. Jeho hlas je hluboký. Chraplavý.

Nedokončí svou větu. Místo toho mě přitáhne na zem před sebe a vezme mě do svého náručí. Drží mě takhle – oba jsme na svých kolenou, má tvář se tiskne k jeho hrudníku, jeho rty jsou přitisknuté na mou hlavu – tak dlouho, že znám rytmus jeho srdce lépe, než svůj vlastní. Mé ho začne následovat odpovídajícím tempem, tep po tepu.

Dýcháme společně, tlučeme společně, zranění společně, nyní ještě blíž, než jsme byli, když bylo jeho tělo zabořené hluboko v mém. Právě teď jsme stejní. Jsme dva zlomení lidé, hledající vzájemně sílu ve zbývajících částech toho druhého. Oba jsme ztratili tak moc, zaplatili jsme tak draze za to, co nám zbylo, za to, co nám bylo dovoleno si ponechat. Možná, jen možná, je to dost, abychom udělali jeden celek. Naše kousky. Pohromadě.

Je to minuty, hodiny, možná dny později, když Cole znovu promluví. „To je důvod, proč nemluví?“

Znovu mu kývnu. „Selektivní mutismus. Nepromluvila na nikoho kromě mě od toho dne, kdy jsem od ní Ryana odtáhla.“ Můj hlas je šepotem v tichu, jako cupkání deště v halách mauzolea.

„A ty noční můry?“

„Je jich méně a méně. A taky se z nich mnohem rychleji dostává. Ačkoli si stále cucá svůj palec. To začala dělat znovu po tom s Ryanem. Doktoři říkali, že časem, bezpečím a normálností se uzdraví.“

Následuje další dlouhá pauza. Slyším stabilní údery Coleova srdce, vyrovnané obláčky jeho dechu. A pak slyším jeho děsivě chladné, „Jestli na něm někdy spočinu očima, tak mu vyrvu hrdlo z těla.“

Znovu sevřu oči k sobě při představě, že bych znovu viděla Ryana. „Nemůže nás nikdy najít. Nikdy. Nemůžu riskovat Emmy. Nemůžu riskovat, že by se pokusil mi ji vzít.“

„To bych nikdy nedovolil. Musel by mě první zabít.“

Jeho tón je zuřivý, ale neděsí mě. Cítím se díky tomu tak v bezpečí jako v silných rukou, které mě nepustily od doby, kdy jsem mu to řekla.

„Mamko?“ přichází ospalým hlasem.

Cole ztuhne, jako bychom byli dva milenci, chycení ředitelem, jak se muchlují pod nekrytou tribunou. „Do prdele,“ zasykne jemně do mých vlasů.

Vymotám se z Coleových rukou a otočím se směrem k Emmy. Nechci se odstrkovat vinně, jako bychom dělali něco špatného. Jednoduše klečíme na podlaze a objímáme se. Nic špatného. Má dcera prostě jen nikdy předtím neviděla dobrou, zdravou náklonnost mezi mužem a ženou. Mohla by být překvapená nebo zmatená. Jsem jen ráda, že jsme nedělali nic jiného.

Pěkně, Eden. Pěkně. Dobré, solidní rodičování.

„Pojď sem, zlato,“ řeknu jí a držím své ruce otevřené. Promne si ospale oči, jak kluše přes obývák a spustí se do nich. Je vzhůru dříve než obvykle, pravděpodobně kvůli své noční můře.

Cítím, jak natahuje krk okolo mě, aby se podívala na Colea, který o pár stop ucouvl. Má vrozený smysl pro to neznepříjemňovat jí okolí, intuice, která musela vycházet z toho, že byl kdysi také otcem.

„Jsi hladová, opice?“ zeptám se a hladím Emminy hedvábné vlasy.

Cítím, jak kývne.

Právě tehdy uslyším kliknutí a lampy se rozsvítí. „Elektřina zase funguje!“ řeknu Emmy. „Jsi kouzelnice?“ zeptám se a šimrám ji prsty po boku. Škubne sebou a slyším malé zahihňání, ale pořád leží na mém rameni. Pravděpodobně pozoruje okouzlujícího muže za mnou. „Cole nám přišel připravit snídani. Co kdybychom ti naplnili bříško a pak šli postavit na dvorek sněhuláka? Zní to dobře?“ Emmy se ode mě odtáhne, její jasné oči šťastně září do mých. Znovu přikývne.

Podívá se přese mě na Colea. Nemusí říkat ani slovo, aby perfektně předala své myšlenky. Její výraz a řeč těla všechno řeknou. Její obočí je zdvižené, její oči jsou široké a prakticky vibruje vzrušením.

Pohlédnu přes rameno na Colea, který teď sedí na okraji židle. „Myslím, že to znamená, aby sis pospíšil,“ zašeptám hlasitě.

Postaví se, úsměv si pohrává s okraji jeho nádherných rtů. „Kdo má rád francouzské tousty?“ Emmy entuziasticky zvedne svou ruku. „Můžeš mi ukázat, kde máte chléb?“ zeptá se. Nenutí ji, aby mluvila, což je dobře, ale zároveň ji zapojuje do běžného jednání, což je taky dobře.

Možná Cole bude prostě dobrý. Pro nás obě. Ukáže jen čas. A čas je něco, čeho máme dostatek.