POS - 15. kapitola

Překlad: Nemedi
Kor.: TheMarty

Eden

DRUHÝ DEN ráno začne zase sněžit. Tentokrát je to ale jiné. Vypadá jinak, a na dotek je také jiný. Je prostě… jiný. Ve vzduchu je taková ta nehybnost, která mi připomíná ticho před bouří. Nijak zvlášť nepomáhá ani to, že meteorolog pořád vykládá o tom, že přijde Nor’easter (pozn. překl. jméno bouřkového systému v USA), jestli proud bude dál klesat a vlhkost bude pokračovat a bla bla bla. Nevěnuji tomu moc pozornost, protože já a Emmy jsme zásobené a připravené. Pokud si Jason vyzvedne své auto a nebude se snažit zase vkrádat sem, tak jsem v pohodě.

Je pozdě večer, dlouho po setmění, když přijede Jason. Je na sedadle spolujezdce toho stejného náklaďáku, který ho tu minule vyzvedával. Měla bych jít pravděpodobně ven a promluvit s ním, ale nechci. Raději budu předstírat, že jsem nic neviděla. Ačkoli jsem viděla. A to jenom proto, že jsem zírala na dům naproti přes ulici a přemýšlela jsem, jestli tam je Cole.

Neviděla jsem ho od té pláže, a ačkoli to bylo teprve včera, chci ho vidět. Znovu. A znovu. Nedává to žádný smysl samozřejmě, ale to nemění fakta. Myslím na něho tak často, myslím na jeho život a jeho minulost, způsob jakým se na mě dívá a pocit, když mě políbil. Říkal, že jsem v jeho hlavě. No, on je v té mojí také. V mé hlavě, pod mou kůží. Je všude. I když není nikde.

Potlačím zavrčení, když uslyším zaklepání na dveře. Emmy vzhlédne ze svého místečka na zadní straně pohovky, její zelené oči jsou ostražité. Ani ona nemá ráda návštěvy Jasona.

„Kdo je to, mamko?“ zašeptá hlasitě.

Dám si prst na své rty. „Jason,“ odpovím potichu.

„Nepouštěj ho dovnitř!“

„Pokusím se o to, ale nemůžu být nezdvořilá.“

„Ale ano, můžeš,“ zašklebí se uličnicky.

„Můžu, ale neměla bych. Chytrolíne.“

Rozcuchám jí vlasy, jak procházím a ona si je hned uhladí zpátky. Nasadím si svůj příjemný výraz a otevřu dveře, ale ne úplně.

„Slečno nezávislá,“ řekne, snaží se být roztomilý.

„Jasone,“ odpovím mírně.

„Jen jsem ti chtěl dát vědět, že jsem tady pro ten náklaďák. Přines sem nějaký benzín, abych ho dal do nádrže. Jsem si celkem jistý, že to byl ten problém.“ Neříkám nic, protože jsem naštvaná. Jestli to není ten problém, tak tu jeho vozidlo bude trčet dokud nesežene někoho, kdo ví co sakra dělá a přijde to spravit nebo vyzvednout. „Přišel bych dřív, ale musel jsem počkat na Jepa, aby mě sem hodil. Jordan je u Colea, pije. Nevím jak dlouho tam už je. Asi od včerejška.“

 Mé srdce se v mé hrudi zajíkne. Téměř jako by se úplně zastavilo na pár sekund, když trávím jeho slova. Jordan je u Colea? Pijí? Spolu? Od včerejšího večera?

Nevím proč, ale nehádala bych Colea na nějakého pijače. A pak také jsem si říkala, že ani neměl o Jordan zájem. Vypadá to, že jsem se v obojím spletla.

Šeredně spletla.

„Oh, uh, dobře. No, jen doufám, že nastartuje.“

„Já také. Nemám rád, když jsem bez auta. Nemohu přinést svým oblíbeným holkám polévku.“ Jeho úsměv je tak sebevědomý, že ho chci praštit. Možná by to mohlo být trochu drasticky přehnané, ale nemám náladu na jeho troufalosti.

„Jsme v pohodě, ale jsem si jistá, že ho potřebuješ.“

„Přemýšlela jsem, že kdybys ty a Emmy chtěla, tak by-„

„Promiň, Jasone, budeš mě muset omluvit.“ A zavřela jsem mu dveře přímo před obličejem.

Najednou byla jeho nechtěná pozornost prostě moc. Na vrch k mému vzrůstajícímu rozrušení ohledně Colea a Jordan a šplouchavém pocitu v břiše, byla má trpělivost u konce.

Nevysvětlitelně je mi do pláče. Myslela jsem, že Cole a já mám nějaké spojení, něco skutečného. Něco, co bylo stejně tak vzácné pro něj, jako to bylo pro mě. Ale jestli pije a hraje si s Jordan, tak není takový muž, jaký jsem si myslela.

A to zklamání je zdrcující.

Neuvědomila jsem si, že jsem vložila tolik naděje, tolik emocí do těch krátkých a nevinných setkání, které jsem měla s Colem. Myslím tím, proč bych měla? Proč jsem tak zoufalá, abych ho poznala? Proč jeho?

Šla jsem celým svým životem bez potřeby-nebo rouhy- mít vedle sebe muže. Postarala jsem se o sebe, postarala jsem se o Emmy. Co to na tom Coleovi je, že to všechno tohle změnilo? Proč mě tak najednou dělá ta šťastnou pomyšlení na to, že pomáhá Emmy svýma rukama stavět pískové hrady na pláži? Na to, že ji drží, když se bojí, aby ji upokojil, když má jednu ze svých nočních můr? Proč teď? Proč on?

Nevím. Nemám žádné odpovědi. Ani žádný způsob, jak bych je dostala. Vím jen, že část mě doufala, přála si. Chtěla. Ale zdá se, že je mi lépe bez naděje, přání a chtění.

⌘⌘⌘⌘

Dům je hodinu od hodiny chladnější. Kdyby mi Emmy nespala v rukou, bylo by mi chladno. Chladněji, než obvykle je. Podívám se na prázdný krb. Chata má topení na olej, takže jsem nad krbem moc nepřemýšlela, když jsem věděla, že budeme mít teplo tak dlouho, dokud budu udržovat nádobu na olej vzadu plnou. Což je. Podle chlapa, který to sem přišel zkontrolovat hned potom, co jsme se nastěhovala, tam stále bylo dvacet jedna palců oleje. Řekla bych, že to byl jeho netechnický způsob toho změřit obsah dlouhou tyčkou radši, než dělat složité výpočty.

Je skoro jedenáct, když konečně odnesu Emmy do její postele. Zapnula jsem její elektrickou deku už předtím, aby byla příjemná a teplá. Ani se nepohne, když ji položím dolů a přetáhnu nahřáté přikrývky přes ni. Spí jako mimino. Většinou.

Jdu skrz chatu, vypínám světla, když uslyším klepání na dveře. Je hlasité a těžké, jako dunivé rány. Moje první myšlenka je, že by to mohl být Jason. Jeho odhodlání zřejmě nemá žádné hranice.

Kradu se k oknu vedle dveří, připravená nakouknout skrz jeden roh, abych zjistila, kdo to je předtím, než odpovím, když uslyším hlas. Je hluboký a známý a vyšle povědomé brnění po mé páteři.

„Eden?“

Je to Cole.

Mé srdce sebou škubne. Je pozdě. Něco se muselo stát.

Škubnu dveřmi, abych ho našla, jak se opírá o futra s hlavou skloněnou. Moje první myšlenka je, že je zraněný.

„Cole, jsi v pořádku? Co se děje?“

Prohlédnu si ho, pod světlem, které vychází z otevřených dveří mé ložnice, abych zkontrolovala, jestli nemá na oblečení krev. Nevidím žádnou, což mě ale uklidní jen minimálně.

„Ty,“ řekne potichu.

„Pardon?“

Zvedne hlavu a propíchne mě svým silným pohledem. „Ty. Ty jsi to, co se děje. Nemůžu na tebe přestat myslet.“

Nevím, co na to mám říct a on mi ani nedává moc času přemýšlet před tím, než mi sklouzne rukama do vlasů u mé šíje, jeho palce drží můj obličej pevně a rozdrtí má ústa svými.

Vítám to, vítám jeho. Nebudu se to ani snažit zapírat. Toužím po něm stejně, jako toužím po slunečním svitu a vzduchu a vodě a lásce. Jeho vůně, jeho chuť kolem mě spřádají smyslné kouzlo, zaplavují mou krev horkem a chtíčem.

Skloní hlavu a prohloubí polibek, jeho jazyk si hraje společně s mým, přislibujíc rozkoš, kterou jsem nikdy nepoznala a ani o ni neměla zájem.

Až do teď.

Do Colea.

Když zatlačí dovnitř, neodporuji. Jsem ztracená v tom všem, jak se kvůli němu cítím a můj mozek se úplně vypnul. Slyším zabouchnutí dveří, jak do nich kopne, aby je zavřel a to je poslední myšlenka, kterou registruji, dokud neucítím jeho ruce na svých prsou.

Mé bradavky jsou bolestivými hroty a já zasténám do Coleových úst, když jednu sevře mezi své prsty, pohybuje jí skrz materiál mé krajkové podprsenky a jednoduše pleteného svetru.

„Potřebuji být v tobě,“ zanaříká, jeho druhá ruka spadne k mému zadku a zmáčkne, čímž přitáhne mé menší tělo do toho jeho. Cítím ten dlouhý, tvrdý hřeben jeho erekce a tekutina zaplaví mé kalhotky. „Nemůžu myslet. Nemůžu jíst. Nemůžu už ani truchlit. Všechno je jen o tobě. Úplně všechno se točí kolem tebe.“

Právě když promluví, tak ucítím ten alkohol. Slouží mi jako kýbl ledové vody do obličeje. Evidentně měl Jason pravdu. Byl s Jordan. Pili.

Zatlačím na jeho hrudník. „Cole, počkej.“

Jeho ruce jsou všude, škádlí a popichují, probouzejí pocity, které jsem pochybovala, že bych někdy mohla vůbec cítit v rukou muže. Ale musím se ho zeptat na Jordan. Musím to vědět předtím, než zajdeme někam dál.

„Cole, prosím.“

„Prosím co? Prosím sundej mi oblečení?“ řekne hrdelním hlasem, jeho ruce škubou za lem mého svetru. Odtáhnu je pryč, ale vrátí se hned zpátky. „Prosím dotýkej se mě? Prosím ochutnej mě? Protože já to udělám. Budu se tě dotýkat, dokud nebudeš moc přemýšlet. Budu tě ochutnávat, dokud mě nebudeš prosit, abych tě nechal jít.“

Část mě je jeho slovy vzrušená, ale jiná má část potřebuje prostor, potřebuje čas. Potřebuje, aby na chvíli přestal. Jiný muž a jiný hlas mezi námi stojí, dotýká se mě stejně, ale spíš mě děsí než, že by mi dával rozkoš.

„Cole, přestaň. Potřebuji s tebou mluvit.“

„Nechci mluvit. Chci cítit. Potřebuji cítit.“

Neposlouchá mě a pach alkoholu se zdá být silnější a silnější a vytahuje vzpomínky, které jsem se snažila celé roky pohřbít.

„Cole, prosím,“ naléhám a snažím se udržet klid. Má brada se třese a cítím, jak ledové prsty paniky svírají mé srdce.

„‘Prosím‘. Miluji to slovo na tvých rtech,“ přizná se a stále nepobírá tu hysterii, ke které se stáčím.

„Cole, nech toho! Myslím to vážně!“ Čím víc důrazná jsem, tím víc se zdá, že ho to provokuje. „Cole.“

„Eden,“ zašeptá, nepatrná skvrna toho slova mě přenáší zpátky v čase.

Musím se dostat pryč. Musí se mě přestat dotýkat. Nemůžu dýchat, ale ne v tom dobrém slova smyslu.

Potopím své nehty na prstech zezadu na jeho ruce a odtahuji je od sebe.

„Přestaň!“ Mé slova zazvoní skrz místnost a roztrousí mezi nás ticho, když konečně zvedne svou hlavu. Cítím se na pokraji úplné paniky a nemůžu v sobě udržet slzy. „Vypadni z mého domu!“

Vypadá sklíčeně, ale zároveň zmateně. Teď mohu vidět omámený způsob, jakým jeho oči zírají do mých. Je užralý. Tohle není ten Cole, kterého jsem myslela, že znám. Ten Cole, kterého jsem znala, by nikdy nic takového neudělal. Ale možná jsem ho vlastně vůbec neznala. Možná ten Cole, o kterém jsem si myslela, že ho znám, nebyl nic víc než produkt mé představivosti.

Můj dech přechází do velkých, těžkých vzlyků a třesu se. Křehká zeď, kterou jsem si postavila, abych oddělila svou minulost od mé přítomnosti se sesypává, roztává pryč jako sevření, kterým jsem udržovala svůj klid. Vzpomínky se sráží s mými pěti smysly a najednou ten muž, který stojí přede mnou je stejný, který mě straší, který stále terorizuje mé sny.

„Eden,“ začne, ale utnu ho.

„Běž pryč, Cole.“ Když se hned nepohne a jen stojí a zírá na mě, zařvu, „Vypadni!“

Zdvojnásobím a obtočím své paže okolo svého pasu ve snaze uklidnit mé chvějící se vnitřnosti. Vidím Coleovy boty od sněhu ustupovat, jak couvá směrem ke dveřím. Nepohnu se, dokud studený vítr neudeří můj obličej, když odchází. Ale pak se sesunu na kolena a vzlykám, dokud neupadnu do bezesného spánku.