POS - 11. kapitola

Překlad: Nemedi

Eden

Na sekundu se mi zdálo, že jsem viděla něco se blýsknout v Coleových očích. Jako tání ledu. Nebo změkčení odhodlání.

Ale pak to bylo pryč. Skoro jako bych si to jen představovala. Teď vypadá zase jako ten srdce-zastavující krásný, odměřený muž, jaký vždycky je.

„Budu potřebovat vzít nějaké věci z Bailey’s, abych to spravil. Budete na chvíli bez vody. Kdyby to byl problém, klidně můžete jít naproti přes ulici. Je tam teplo a voda teče.“

„Myslím, že na chvíli budeme v pohodě,“ řeknu mu a chvěji se, když nemám horkou vodu, která by mě zahřívala.

Cole se zamračí, když na mě spočine pohledem. Navzdory jeho výrazu mě vzrušeně lechtá kůže všude tam, kde spočine jeho pohled. „Je ti zima.“

Jako na povel mi zacvakají zuby, díky chladu okolního vzduchu, který na mé mokré údy působí jako led. „Když mi dáš minutku, abych se oblékla…“

Nechci ho vyhánět. Raději bych mrzla a byla bez vody pár minut, než bych ho ještě nechala jít. Ale to se nestane.

Záhyby na jeho obočí se prohloubí. „Oh. Promiňte. Já, uh, budu hned zpátky.“ A jen tak je zase pryč, opět jen nechává mě a Emmy dívat se na to, jak odchází.

⌘⌘⌘⌘

O hodinu a půl sezení na jehlách slyším řvát motor venku u domu a pak zhasnout. Emmy utíká k oknu, ale já zůstávám sedět. Může zaklepat a pak teprve půjdu ke dveřím. Nechci, aby si myslel, že tu celou dobu sedím a čekám na něho.

Což je přesně to, co jsem dělala. Od okamžiku, kdy odtrhl pohled svých sexy-chladných očí od mé mokré pokožky, ho nemůžu dostat ze své mysli.

Komu co nalhávám? Myslím na něho více méně pořád!

„To je Jordan, mamko,“ informuje mě Emmy.

Moje nálada klesne. Nevím, jak mám brát Jordan a úplně jí nevěřím, takže jakýkoli čas strávený s ní není tak úplně příjemný. Navíc se to násobí ještě tím, že jsem místo ní očekávala Colea. Není to fér. Není to vůbec fér.

Tentokrát opravdu vstanu a jdu ke dveřím, nakouknu ven předtím, než je švihem otevřu. Můj žaludek udělá lehký kotrmelec, když vidím Colea, jak jde za Jordan, když se přibližují k mým dveřím. Mohu říci, vzhledem k přehnanému způsobu, jakým houpe boky, že doufá, že se dívá na její zadek.

Když otevřu dveře, široce se na mě zašklebí a mrkne, jakoby věděla, že přesně vím, co dělá. „Dívá se?“ zašeptá, když se zastaví přede mnou.

Kouknu se přes ni na Colea. Jeho oči jsou soustředěny zpříma, znepokojivě, na mě. Jeho všudypřítomné zamračení je na místě, ale jeho modrý pohled na mě sálá. Na sekundu musím kontrolovat svůj dech, abych přiměla své plíce vdechnout a vydechnout, vdechnout a vydechnout.

„Dívá?“ Zasyčí Jordan než Cole vyleze na verandu.

Jen se usměji a přikývnu a těžce se snažím udržet své oči a svou pozornost u ní, než na muži, který přichází za ní.

„Odvezla jsem tohoto pohledného muže a všechny jeho instalatérské věci zpátky sem vzhledem k tomu, že neřídí.“

Neřídí?

Ačkoli jsem ho nikdy neviděla ve vozidle, tak mě nikdy nenapadlo, že by Cole neřídil.

„Říkal jsem ti, že můžu jít pěšky,“ řekl rozhodně, když se zastavil za Jordan.

Přes rameno na něho otočí svůj milionem wattů nabitý úsměv. „Abych zmeškala příležitost s tebou flirtovat? Ani náhodou.“

Když se na mě podívá, protočí oči a pak naznačí ústy Ohmůjbože! Na základě červeně na jejích líčkách a jejích nezvykle rozzářeným očím, bych řekla, že je dnes opravdu šťastná, ať už s nebo bez alkoholu. Jestli něco pila, jak je u ní obvyklé, tak to není evidentní.

„Můžeme jít dál?“ zeptá se Cole, z jehož hlasu čiší podrážděnost. Mám takový pocit, že není příliš nadšený svou nesnadnou situací.

Potlačím úšklebek. „Samozřejmě.“

Zacouvám a otevřu dveře dokořán. Jordan se vkroutí dovnitř první a následuje ji loudavě Cole. Mé rty sebou škubou, když se dívám nahoru na jeho zamračený obličej.

„Neopovažuj se smát!“ skloní se a zašeptá mi, jak prochází. Čímž jen způsobí, že je pro mě ještě těžší udržet veselí uvnitř.

Když za ním zavírám dveře, mám problém se neusmívat od ucha k uchu. Ne protože jeho reakce na Jordan je vtipná, což vcelku je, ale spíš protože jsem zahřátá od hlavy až k patě, zevnitř i zvenku tím, jak se o to se mnou podělil. Skoro jako by to byl soukromý vtípek. Což mě přivádí k uvědomění, že s tímhle mužem ráda věci sdílím. A že ho chci poznat lépe.

Mnohem lépe.

Mám takový pocit, že počet lidí, kterým Cole ve svém životě důvěřuje je asi tolik, jako těch v mém životě – žádný. No, kromě Emmy.

Ale něco mi říká, že jemu věřit mohu. A že mu chci věřit. Chci být schopná někomu věřit. Je to už tak dlouho…

Cole jde přímo do koupelny. Překvapivě je mu má dcera hned v patách a nechává mě s Jordan, která nevypadá, že by se měla nějak rychle k odchodu. Už si udělala pohodlí na gauči, takže jsem rezignovala s tím, že s ní strávím čas, dokud se nerozhodne, že odejde.

Stočím se ve velké židli, abych k ní byla čelem a zachumlám si své studené nohy nahoru pod sebe. Jordan si toho všimne.

„To tu nemáš vytápění?“ zeptá se neomaleně.

„Ano, ale není to zrovna teplý dům.“

Zachvěje se a přejíždí si dlaněmi nahoru a dolů po rukou. „To tedy nekecáš. A to jsem ani nepřinesla nic, co by nás zahřálo,“ přidává s vědoucím mrknutím.

„To je v pohodě. Zvykám si na to.“

„Takže, ty nepracuješ?“

Měla jsem tušit, že tahle žena je přesně ten typ, který nevynechá žádný úder, ale wow! Ta do toho tedy skočila.

„Hmm, ne mimo dům. Učím doma Emmy, takže…“ změním téma a doufám, že to nechá být.

„No, to ti ale nevydělá prachy, že jo?“

Nejistě se zasměji. „Ne, ale máme něco málo v úsporách.“ A to je pravda. Nemusí vědět všechny špinavé detaily toho, jak jsem k těm penězům přišla nebo že to, co z nich zbylo, je ukryto pod falešným dnem, které jsem vytrhla a zase zpátky zašila na spodku mého kufru.

Jordan mě provrtává pohledem, když přikývne. Ne podezřívavě, ale spíš… zvědavě. „Kde je princeznin tatínek?“

Oh, Bože! Takhle bude probíhat celé ráno?

„Já, hm, o tom nemluvím před Emmy,“ odpovím tichým hlasem. To je taky pravda. V některých věcech je Emmy extrémně vnímavé dítě a nikdy mě nenutila, abych jí říkala detaily ohledně jejího otce. Myslím si, že nějakým podivným způsobem ví, že je lepší, když neví.

„Chápu,“ připustí smírně. „No, tak si pojďme šeptat o tvém sexy instalatérovi. Takže děje se něco mezi vámi dvěma nebo co?“

„Samozřejmě, že ne. Proč se ptáš?“

Jordan se na mě suše podívá. „Můžu být ožrala, ale nejsem blbá. Věnuji pozornost tomu, co mě zajímá. A zlato, ten kluk mě zajímá.“ Její úsměv je nefalšovaný. Nezdá se být zrovna přesvědčená o tom, že bych ji vyvrátila, že on by se mohl zajímat o mě.

Aspoň podle ní.

Já to tedy nevidím, ačkoli nemohu říct, že ta myšlenka mě trochu nevzrušuje. Mohu si jen představovat, jaké by to mohlo být, být objektem něčeho jiného, než jen jeho mračení a jeho tichých, zadumaných způsobů.

„Proč jste tedy vy dva nikdy nerandili?“

Vzpomenu si na Jasonův komentář ohledně jejího bytí městským „jízdním kolem“. 

Hlasitě si povzdechne. „Nehledě na to, jak moc se můžu snažit ho vytáhnout z té jeho ulity… a jeho oblečení…“ doplní s rozpustilým pokrčením nosu, „tak zůstává odtažitý. Vím, že ten chlap je zlomený a tak, ale začala jsem si myslet, že je gay.“

Uvažuji o tom, co zatím vím o Coleovi. Nic, ani jediná věc, mě nenutí si myslet nic jiného, než že je 100%, temně utěšený, mužsky-mužský hetero.

„Ale teď už si to nemyslíš?“

Odmávne mě rukou. „Né, nemyslím si, že jsem si to kdy opravdu myslela. Myslím, že to pro mě bylo snazší pochopit než jeho odmítnutí.“ Její komentář, nečekaně bystrý, mě překvapí.

„Ach,“ řeknu rozhodně, nevím co jiného bych řekla.

Jordanin obličej je najednou nezvykle vážný. „Mám víc problémů, než dokážu zvládnout. Nevinila bych nikoho dalšího, že si chce udržovat odstup. Stále to ale bolí.“

„Proč to říkáš?“

Upřeně zírá na své prsty, které tahají a kroutí uvolněný provázek z čalounění pohovky. Je to myslím poprvé, kdy ji vidím jinak, než v pohodě, sebevědomou a lehce opilou.

„Můj manžel mě opustil před třemi lety. Ale ne předtím, než ošoustal půlku města a všem neřekl o mých problémech, které jsem měla, když jsem se pokoušela otěhotnět. Byl to skutečně zkurvysyn. Budu první, kdo přizná, že mi ublížil a že od té doby nejsem stejná. Je to prostě… prostě… tak ponižující,“ svěří se trochu plačtivě. Jsem tak šokovaná jejím příběhem a její jemnější stránkou, že tu jen sedím a zírám na ni. Ještěže ona nevzhlédla na mě. Po dlouhém posmrknutí a otřesení hlavy, jakoby se zbavovala špatných vzpomínek, Jordan konečně zvedne své lesknoucí se hnědé oči k mým a usměje se. „Tehdy jsem začala pít. Od té doby jsem se neohlédla.“

Nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by byl víc hrdý na svůj alkoholismus, ale svým způsobem si asi tuto slabost zasloužila. Navíc, kdo jsem já, abych ji soudila? Všichni se uzdravujeme a zdoláváme vše (nebo se vyhýbáme zdolání, jako v tomto případě) různými způsoby. Mám dost problémů i bez toho, abych kárala tuhle zraněnou ženu za rozhodnutí, které udělala od doby, kdy se k ní manžel otočil zády.

„Takže teď chápeš, proč je mou misí dostat se tomu chlapovi do kalhot,“ řekne a kýve hlavou směrem ke koupelně.

„Ummm,“ zakrývám.

Ne, nevidím tam vůbec souvislost.

Pokrčí rameny. „Pochopila bys to, kdybys víc pila,“ prohlásí s úšklebkem. „Ale jsem ráda, že nepiješ. Ta malá holčička tě potřebuje.“

To je ten okamžik, kdy se rozhodnu, že se mi Jordan Bailey líbí. Velmi. I když je pošramocená a míří se svým pitím po nebezpečné cestě. Někdy si myslím, že zlomení lidé jsou k sobě navzájem přitahováni, jakoby se naše roztříštěné kousky mohly spojit na úrovni, o které se nezlomení lidé nikdy nedozví.

Pohlédnu směrem ke koupelně a myslím na toho muže uvnitř, ze kterého je má dcera tak uchvácená. Možná proto mě to k němu tak nezvratně táhne. Dost dobře by mohl být nejvíc zlomený ze všech.