POS - 10. kapitola

Překlad: Nemedi

Cole

Část mě je ráda, že Eden už není u svého okna. Už tak je dost těžké udržet myšlenky od ní, ale když ji mohu vidět… když stojí tak nehybně ve svého kuchyni a pozoruje mne…

Zavřu oči a zatnu zuby při nechtěných pocitech, které se skrze mě derou. Nechci k ní vůbec nic cítit. Nechci o ní přemýšlet nebo si představovat, jaké by její měkké rty byly na těch mých. Nechci ležet v noci vzhůru a přemýšlet nad tím, co dělá, co si obléká do postele nebo jak vypadá, když spí. Nechci nic z toho.

Ne že by na tom záleželo. Stejně to dostávám. Nehledě na to, jak tvrdě s tím bojuji, je ona to jediné, na co dokážu myslet. Kromě plážového dne.

Skoro neslyším zaklepání na dveře. Jsem příliš zabraný v myšlenkách a zvuk je příliš mírný. Přestanu na chvíli tlouct, abych se zaposlouchal a uvažuji, že jsem mohl zaměnit nějaký jiný zvuk s ťukáním. Ale pak to slyším znovu, váhavé, ale neodbytné.

Položím své kladivo a jdu ke dveřím, otevírám je, abych se podíval ven. Na verandě stojí dcera Eden, Emmy. Její oči jsou tak velké jako podšálky, její palec pohodlně uvízl v její puse a kroutí jednou nohou tam, kde ji celou spolklo to, co vypadá jako bota její matky.

Projede mnou spalující pramen paniky. Vymrštím dveře dokořán a kleknu si na jedno koleno před ni. „Emmy, co se děje? Je tvá maminka zraněná?“

Pomalu zavrtí hlavou, dívá se na mě podezíravě, jako bych se mohl pokusit ji vzít a utéct pryč. Zaplaví mě úleva a na chvíli spustím hlavu. Nemělo by mi na tom záležet. Nemělo by mi na tom záležet víc než ve vší slušnosti, s jakou lidem záleží na tom, co se stane někomu, koho stěží znají. Ale to není to, co to je. Tahle úleva… ta panika, kterou jsem zprvu pocítil… je o mnoho víc než jen ze slušnosti. Je to zatraceně mnohem víc.

A já nemám tušení proč.

Zamyslím se znovu, na okamžik, nejasně, Co to se mnou sakra dělá?

Emmy zvedne svou paži a ukáže zpátky k jejímu domu. Její zpráva je jasná.

Odpověděl bych, ale slova uvízla v mém hrdle, když mě překvapila tím, že vztáhla ruku a obtočila své malé prsty okolo mých. Něco v mém hrudníku se zvětšilo. Svět se stal na několik sekund nepříjemně emotivním. Musel jsem si dát na čas, než jsem promluvil.

Nervózně mě škubala.

„Potřebuješ, abych šel zpátky s tebou?“ konečně se mi podařilo říct.

Přikývla.

Natáhl jsem se za sebe, abych zavřel dveře a mohl ji následovat. Stále mě drží za ruku, její prsty se zpevňují, jak naviguje mé kroky ve svých příliš velkých botách. Ztěžka se nesly na prknech a já jsem šel pomalu vedle ní, opatrný aby nespadla. Je to hořce povědomý pocit, takový, ve kterým si chci zároveň libovat a zároveň od něj utéct pryč.

Jenže nemůžu. Tahle malá holčička mě potřebuje. Její matka mě potřebuje.

Jak jdeme přes ulici, mé soustředění je roztrhané. Část mě uvažuje nad tím, co asi tak najdu v chatě přede mnou, ale jiná má část si vzpomíná na to, proč už nikdy nechci znovu nic cítit. Pokud budu cítit cokoli, tak budu muset cítit všechno. Dobré i špatné. To mírumilovné i bolestné.

Na své vlastní verandě Emmy pustí moji ruku, zkopne si své boty a vyskáče schody. Otevírá dveře dokořán a utíká skrz dům, střelí za sebe na mě pohledem, aby se ujistila, že ji následuji.

Odhodím boty její matky, které jsem sebral na spodním schodu, vedle dveří a vkročím dovnitř. Emmy utíká do koupelny a stojí na jedné straně, aby tam viděla, stále si cucaje svůj palec.

„Haló?“ volám, abych avizoval svou přítomnost.

„Tady!“ přichází sužující odpověď.

Zamířím do koupelny, aniž bych věděl co mám čekat. To, co najdu, mi málem podlomí kolena. Pro kristovy rány! Je to Eden. Ve vaně. Na svých kolenou. Kape z ní voda. Zakrytá jen v mokrém ručníku, který obepíná každý záhyb tím nejslastnějším způsobem.

Zabere mi sekundu, než mohu promluvit. Mám pocit, jakoby mě někdo udeřil do břicha. Co je to na téhle ženě, co mě nutí ji chtít tak moc? Po takové době, po tolika ženách, které se pokoušely, proč ona? Proč teď?

Nemám odpověď na žádnou z těchto otázek. Vím jen, že celé mé tělo je napjaté jako zatracená struna už jen při pohledu na ni.

„Mohl bys prosím tě vypnout vodu?“ zadrmolí, čímž mě vrátí zpátky k myšlení.

Okamžitě se obracím a zamířím zpátky ven, okolo strany domu k hlavnímu vypínači vody tam, kde je zakopaný na dvoře s měřičem. Otočím klikou, abych zavřel ventil a otočím se, abych šel zpátky dovnitř, nechávám poklop dole, dokud nebudu připravený pustit vodu zase zpátky.

V koupelně zjišťuji, že přítok vody se už zužuje a Eden dýchá o něco lehčeji. Svaly na jejích tenkých pažích se napínají pod její vodou uhlazenou kůží. Její prsa se zvedají za uzlem v jejím ručníku. Je těžké jako prase odtrhnout oči zpátky k jejímu obličeji.

Ale její obličej… Bože, je tak krásná! Její vlasy jsou jantarově černé, jako její dcery a její pokožka je porcelánově krémová. I když není mokrá, tak se hedvábně leskne a mé prsty mě svědí, jak se jí chtějí dotknout. Její nos je malý a delikátní a její rty jsou růžové a bujné. Ale jsou to její oči, které mě dostávají. Ten způsob, jakým se na mě dívá, ten pohled, který září z oříškové hloubky. Je to, jakoby mohla vidět přímo skrze mě.

I teď, když se ke mně obrací po tom, co voda přestane téct a ona nechá své unavené paže spadnout k nokům, její oči mě vtáhnout do sebe. Drží mě přímo tam, kde stojím. Nenechají mě jít. A část mě ani nechce, aby mě pustily.

Její rty se otevřou do vyčerpaného úsměvu. „Uf! To byla teda koupel.“ Emmy se zahihňá kolem svého palce a Eden na ni mrkne. Rozlije se mnou podivná pohoda, jakoby zamžené teplo koupelny rozehřívalo můj vnitřek. Mé srdce se uzluje do milionu emocí. A můj žaludek se obtočí jen kolem jedné.

Zrada.

Zrada na moji dceru. Její památku. Nemohu být šťastný. Ne bez ní. Když ona nemůže být tady a být šťastná, pak ani já nemohu. Dal jsem jí slib. A mám v úmyslu ho dodržet.