MMM - 11. kapitola

Překlad: Marta

Skylar

Jsem tak zabraná do hry, že si ani neuvědomím, kolik je hodin, dokud mi Mellie nevyleze na klín a neusne. Vím, že usnula, protože cítím její sliny klouzající mi po noze. Sednu si opatrně, abych jí nestrčila, a vytáhnu si jí do náruče. Ospale mumlá vedle mého ucha a zavrtá se blíž. Zhluboka se nadýchnu a vymáchám se v tom, protože takových momentů je málo a jsou daleko od sebe.

„Okej, a je to,“ říká Matt a shýbá se, aby vypnul Wii. „Myslím, že na jednu noc tu bylo dost tupého kopání.“ Strčí Setha do ramene. Seth ho postrčí zpátky a začnou se prát na zemi. Připíchne Setha k zemi a šklebí se. „Jaký byl dneska wrestling?“ zeptá se.

Seth se posadí, strčí si vlasy zpátky na své místo. „Bylo to dobrý. Máme cvičný zápas ve středu večer.“ Podívá se na Matta. „Chceš se přijít podívat?“

Matt leží na zádech na podlaze, předstírá, jako by těžce dýchal po zápase, ale myslím, že je šokovaný, že ho Seth požádal. Zvedá míč a začne ho házet do vzduchu a chytat ho. „V kolik hodin?“ zeptá se.

Seth pokrčí rameny, jako by na tom nezáleželo. „V sedm, myslím,“ poznamená. „Takže chceš přijít?“

Matt se posadí a přikývne. „Pokud s tím souhlasí tvá teta Sky,“ říká. Matt na mě mrkne, jako by ho Seth neviděl. Ačkoliv ho Seth vidí a vrtí hlavou.

„Přestaň svádět mojí tetu,“ upozorňuje ho.

„To není svádění. Je to…“ Odmlčí se a podívá na mě. „Sakra, já nevím, jak se tomu říká.“ Vypadá trochu nesvůj. Hodí Sethovi na hruď míč a Seth padá na záda na zem, chytajíc se za břicho.

Přijde Joey a posadí se Sethovi na břicho, skáče na něm a směje se, zatímco Seth sténá. „Proč jsi pořád vzhůru?“ ptá se. Podívá se na hodiny. „Je už dávno po čase, kdy chodíš spát.“

Chytí ji za ruku a vstává, háže si jí přes rameno. Joey křičí. Přijde přede mne a strčí mi ji před obličej. „Dej tetě Sky pusu na dobrou noc,“ říká. Joey se nakloní dopředu, vezme do dlaní můj obličej a políbí mě na tvář.

„Dobrou, teto Sky,“ říká tiše.

Seth mi ukáže do klína. „Budu hned zpátky pro tuhle,“ říká.

„Vlastně, já ji vezmu,“ říkám. Vstávám a zvedám Mellie jemně do náručí. Přitulí se ke mně blíž a uvědomím si, že se proti mně potí, když do mě narazí studený vzduch tam, kde ležela. Ale neměnila bych to.

Seth pokrčí rameny. „Jsi si jistá?“ zeptá se a naklání hlavu na stranu.

Přikývnu a usměji se na něj. „Pokud ti to nevadí. Ráda bych je uložila do postele.“

Seth kývne směrem k ložnici děvčat. „Jistě,“ říká lehkovážně a vydá se tím směrem.

Odtáhne přikrývku a zatočí s Joey jako s letadlem, dělá bzučivý zvuk a fouká pusou, dokud s ní nepřistane mezi peřinami.  Joey se chichotá, Seth se skloní, aby jí políbil na tvář. „Dobrou noc,“ říká. Pak jde a pomůže mi uložit Mellie. Je prochladlá a stěží se pohne, když jí přikrývá. Otočím se, že vyjdu ze dveří, ale Joey na mě zavolá a musím se vrátit.

„Teto Sky?“ říká.

Vracím se. Je skrytá v množství přikrývek a nemůžu přijít na nic, co by mohla potřebovat. „Potřebuješ něco?“

„Bude tě přemlouvat tak dlouho, jak bude moct, abys tu zůstala, žádat o pusy, vodu a cokoliv dalšího, co ve skutečnosti nepotřebuje,“ upozorňuje Seth. Ukáže na ní prstem a říká, „Jdi spát.“

Jdu zpátky k posteli a sedám si na kraj, zastrkávám kolem ní pokrývku ještě těsněji. Vytáhne ven ruku a položí mi ji na předloktí. „Pokud uvidíš mojí maminku,“ šeptá. „Řekneš jí dobrou noc?“

Srdce se mi v hrudi sevře a musím zavřít oči a zhluboka se nadechnout. Ale pak se skloním a zašeptám jí do ucha. „Můžeš mluvit s maminkou, kdykoliv budeš chtít, a ona tě uslyší. Takže jí můžeš říct dobrou noc sama.“ Štípnu jí hravě do nosu.

„Může mě slyšet?“ zašeptá.

Přikývnu. „Může tě slyšet, i když tu už víc není.“ Zuřivě mrkám očima, protože to je vše, co můžu udělat, abych tu seděla bez vzlykání. Kdy jsem se stala takovým uplakancem? V ten samý čas, kdy jsem se stala mámou zřejmě. „Nikdy tě neopustí, slibuji.“

„Řeknu jí to sama,“ říká. Usměje se a otočí se do polštáře, její oči jsou zavřené.

„Dobrou noc,“ říkám a políbím jí na čelo, na chviličku přetrvávám v té vůni malé holčičky.

Když vyjdu, Seth na mě čeká na chodbě. „Wau,“ vydechne.

„Co?“ ptám se. Vyhýbám se jeho pohledu, protože vypadá, jako kdyby někdo zpod něj právě vyškubnul koberec.

Zavrtí hlavou. „Někdy to vypadá tak jednoduše jít dál bez ní a pak jindy tě zaplaví vzpomínky a ty malé věci o ní, víš?“

Nevím. Nikdy jsem neměla nikoho, kdo by mě miloval tak, jako jejich máma je. Nevím, jaké to je přijít o svou kotvu. Najednou plavat bez kormidla. „Můžeš k ní mluvit taky, víš.“ Říkám. Následuje mě do kuchyně. „Je tady pořád pro tebe.“

Znova zavrtí hlavou. „Rád bych si to myslel, ale nejsem si jistý, jestli tomu věřím.“ Povzdychne si. „Trochu se cítím sám.“

Srdce mi poklesne. Cítím, jako bychom se konečně někam dostali, ale možná nejsem schopná dát mu to, co potřebuje. „Budu se snažit víc,“ říkám.

Přitáhne si mě do náruče a stiskne mě, jeho předloktí je znova omotané kolem mé hlavy v tom divném objetí. Ale líbí se mi to.

„Všechno v pořádku?“ zeptá se Matt ode dveří. Zvedá na mne obočí.

Ukročím dozadu a sčešu si vlasy z obličeje. „Fajn,“říkám, usměju se na něj. Nevím proč, ale je to přirozené, mít Matta kolem. Máme ten podivný druh chemie, který způsobuje, že se mé břicho chvěje, ale zároveň mě uklidňuje. Přináší sebou kousek klidu. Nemůžu to definovat, ale vím, že toho chci víc.

Jde k Sethovi a obalí ruku kolem chlapcovi hlavy, bere ho do mírné kravaty a dělá mu noogie. Seth ho odstrčí, ale směje se. „Jdu do postele,“ říká Seth.

„Už?“ divím se. Podívám se na hodinky. „Je ještě brzo.“

Rychle se podívá na Matta, Matt přikrčí hlavu a ušklíbne se. „Jsem unavený,“ říká Seth, předstírá zívnutí a protahuje se. Kření se a Matt se ohání rukou před obličejem, aby skryl vlastní úsměv. Seth mě políbí na čelo, bouchne si klouby s Mattem a jde do svého pokoje.

Nevím, co mám dělat sama s Mattem, takže začnu nakládat myčku dnešním nádobím. Matt zvedá talíře a hrnky ze stolu a pomáhá mi.

„Opatrně, nebo si zvyknu mít tě kolem,“ varuji ho hravě.

Podívá se mi přímo do očí. „Dobře. To je, o co mi jde.“

Dech se mi zadrhne a musím se otočit pryč, abych nebyla proti němu. Pokládám ruce na skříňku a zhluboka dýchám. Ale pak ucítím Mattovu délku za sebou. Dlaně položí na skříňku vedle mě, jeho paže obkličují mé tělo. Můžu ho cítit od vršku hlavy až po paty, tak je blízko.

„Jsi do mě už zamilovaná?“ zašeptá tiše.

Úsměv se mi vkrade přes obličej a jsem tak ráda, že to nemůže vidět. „Ne,“ říkám přes knedlík v krku.

Dá mi na stranu vlasy z krku a přitiskne tam rty. Jsem najednou ráda, že je za mnou, protože mi právě selhala kolena. Jeho rty jsou měkké a teplé, ale neústupné. Líbá mě po straně krku a nakláním hlavu, protože je to tak zatraceně dobré.

„Jednou si mě budeš chtít vzít,“ mumlá.

„Jsi příšerně sebejistý.“ Hlas se mi chvěje jen trošku. Jsem na to docela hrdá.

„Mmm, hmm,“ mumlá a jeho rty mi kloužou jemně po straně krku.

Najednou je za námi hluk a Matt odskočí dozadu. Je na druhé straně místnosti míň než za vteřinu. Otočím se a najdu Setha, jak stojí ve dveřích. Dívá se ze mne na Matta a zpátky pořád dokola. Nakonec si odfrkne a říká, „Vole, měl bys jí už políbit. Bože.“ Jde k ledničce a bere si lahev vody, pak opouští místnost.

Matt se šklebí. „Pravděpodobně bych měl jít.“

„Nechoď,“ říkám chvatně. Rychle zavřu oči. Když je otevřu, upřeně se na mě dívá. „Myslím, pokud potřebuješ jít, tak můžeš. Ale jestli chceš na chvilku zůstat…“

„Chci zůstat,“ říká rychle.

„Chceš pivo?“ ptám se. Myslím, že je v lednici pořád několik lahví.

„Ne,“ říká. „Ačkoliv díky.“

Naliji si sklenku vína, takže mám co dělat s rukama.

Bere si pro sebe lahev vody a jde za mnou na gauč. Sedám si na jeden konec a on na druhý. Je podle mého názoru příliš daleko, ale v ten samý okamžik také příliš blízko. Co to dělám?

Vytáhnu si nohy na pohovku, kolena směrem k televizi a Matt mi zírá na nohy. Stáhnu si trošku sukni dolů. Zasténá a položí hlavu dozadu, ale kření se. „Nevíš, jak těžké je sedět tady, když ty jsi tam,“ říká.

„Ano, vím,“ přiznávám.

Jeho pohled cukne na mě. „Cítíš to taky?“ ptá se. Jeho oči jsou tak modré a hluboké, že chci do nich padnout a zůstat tam. Nikdy se ze mě nedívej pryč, Matte.

Přikývnu a skousnu si spodní ret, abych se neusmívala. „Proč nemáš přítelkyni, Matte?“ zeptám se. A opravdu to chci vědět, protože je pro mě nepochopitelné, že je svobodný. Je tak hezký a tak laskavý.

Kýve na mě prstem. „Je za tím příběh,“ říká.

Usadím se do pohovky trochu hlouběji a natočím se, takže chodidla mám směrem k němu, nohy natažené. Špičkami se téměř dotýkám jeho stehen. Ale pak mi chodidla zvedne a vklouzne pod ně, chvátá ke mně blíž. „Byl jsem zamilovaný do holky. Dlouho.“

„Co se jí stalo?“ zeptám se. Začne mne lechtat přes prsty na nohou a pak táhne konečky prstů k horní části mé nohy. Je to jemné kroužení a je to tak dobré, že ho nechci zastavit. Jeho prsty si nepřítomně hrají, když začíná mluvit.

„Když mi řekli diagnózu,“ říká, „nemohla se s tím vypořádat.“

„Rakovinu?“ zeptám se.

Přikývne. Prsty mi přejíždí nahoru a dolů po holeni, pak se posune, aby mě pohladil pod kolenem. Nezastavím ho, když mi jeho ruka vklouzne pod sukni, ačkoliv se napnu. Usměje se, když najde vršek punčoch a odepne malé zapínání, které drží podvazky. Opakuje tu akci na druhé straně, jeho ruce škádlí citlivou kůži na mém vnitřním stehně, když osvobozuje punčochu a roluje ji dolů. Stáhne jí až úplně dolů přes chodidlo a udělá to samé na druhé straně. Jsem najednou ráda, že jsem se dnes ráno oholila. Zakývu na něj prsty a začne mě znova lechtat. Nikdy nechci, aby přestal.

„Je tohle v pořádku?“ zeptá se. Ale nedívá se mi do obličeje. Dívá se mi na nohy.

„Jo,“ vydechnu. „Mluv dál. Určili ti diagnózu…“

„Byl jsem diagnostikovaný a prognózy nebyly dobré. Prošel jsem chemoterapií a bylo mi o něco lépe. Ale pak jsem potřeboval druhé kolo. Věci nevypadaly dobře a byli jsme na mizině. Nemohl jsem už dál pracovat v tetovacím studiu, protože můj imunitní systém byl příliš slabý, takže jsem nic nevydělával. Byl jsem chudý a nemocný a nemilovala mě dost na to, aby tím se mnou prošla.“ Pokrčí rameny, ale můžu říct, že je vážný. „Podváděla mě s mým nejlepším přítelem.“ Pokrčí rameny. „A to je konec tohohle smutného příběhu.“

„Stále ji miluješ?“ zeptám se. Nemůžu dýchat, když čekám na odpověď.

Zavrtí hlavou a vzhlédne. „Miloval jsem jí dlouho. A nehledal jsem vztah. S nikým jsem od ní nerandil. Ale nejsem do ní dál zamilovaný. Teď to vím.“

„Proč teď?“ ptám se.

Podívá se mi přímo do očí a říká, „Protože jsem poznal tebe a cítím naději, že budeš se mnou usilovat o něco opravdového. Vím, že jsme se právě potkali a to všechno, ale byl jsem vážný o tom, že tě přinutím se do mě zamilovat.“ Směje se. „Pak jsi mě dneska večer praštila do nosu a věděl jsem, že to tak má být.“

„Cože?“ Nemám ponětí, o čem to mluví.

„Když můj bratr Logan potkal Emily, praštila ho do obličeje. A když se Pete a Reagan poprvé začali scházet, praštila ho to nosu.“ Natáhne se a jemně se dotkne nosu. „Takže když jsi mě dneska udeřila, prostě jsem věděl, že to tak má být.“ Kření se. „Doufám, že cítíš to samé, protože opravdu chci vidět, kam tahle věc bude pokračovat.“

„Takže ženy, které milují tvé bratry, se dopustily ublížení na jejich zdraví, a proto jste věděli, že to bylo to pravé?“

„Máme jakési pravidlo. Pokud tě ženská praští do obličeje, vezmi si ji.“ Směje se.

„Nepraštila jsem tě.“

„Je to jedno a totéž,“ říká. „Je to můj příběh a já se ho držím.“

Položím skleničku na víno na stolek, když si uvědomím, že je prázdná.

„Ačkoliv s tebou chci o něčem mluvit,“ povídá. Je tichý a vážný a přestává mi mnout nohy. Obalí mi ruku kolem kotníku.

„Ok,“ říkám váhavě.

„S celou tou chemoterapií, šance, že někdy budu mít děti, jsou malé.“ Jeho oči jsou plné bolesti. „Pravděpodobně tu vůbec šance není.“ Trhne palcem směrem do chodby. „Byla bys spokojená se třemi dětmi a žádným dalším?“

Opřu si hlavu dozadu a zasměji se. „Myslíš, že potřebuji víc než tři?“

„Jen chci být k tobě naprosto upřímný. Nemůžu tě přivést do jiného stavu. Takže pokud bys chtěla mít dítě, nejsem chlap pro tebe a nechci si dělat naděje.“

Gestikuluji k jeho klínu. „Všechno… funguje? Správně?“ Teplo se mi plazí do tváře. Zvedne mi chodidlo a přitiskne blíž k jeho zipu.

„Všechno funguje,“ říká tiše. Je zcela tvrdý proti boku mého kotníku a cítím, jak mi obličej hoří rozpaky, ale nevypadá, že mu to vadí.

„Teď mám pro tebe otázku já,“ říkám. Ani nevím, jak to formulovat, ale musím se zeptat. „Moje děti,“ říkám. „Nejsou blonďaté a nemají modré oči. Mohl by to pro tebe být problém?“

Naprosto jsme před sebou vyložili karty a cítím se hloupě, že se dokonce jen ptám na tyhle otázky muže, kterého jsem právě potkala, ale mám ho ráda. Mám ho hodně ráda.

„Tvoje děti jsou perfektní,“ říká. „Bylo by mi ctí, trávit s nimi čas.“

„Ale, jako…“ Spustím obličej do dlaní. Nemůžu dostat z hlavy to, co mi řekl Phillip. „Ale… nebudeš mít problém být s nimi na veřejnosti, a že si lidé budou myslet, že jsou tvoje? A moje?“ Gestikuluji tam a zpět mezi námi. „Ne že bych se snažila dát ti svoje děti nebo tak něco, ale jsme takový jakýsi balíček dohromady.“

„Líbí se mi ten balíček,“ říká. „A bylo by mi ctí, kdyby si kdokoliv na světě myslel, že tyhle děti jsou moje, kdybychom se v našem vztahu někdy dostali do tohoto bodu.“

„Tohle je vztah?“ ptám se. I když se usmívám jako blázen.

„Ještě ne,“ říká. „Právě teď jsem jen bláznivý kluk, kterého jsi právě potkala, který tě zbavil punčoch a chce se dotýkat tvých nohou.“ Podívá se dolů na mé prsty u nohou a polechtá je. Vzhlédne mi do obličeje. „Takže, teď se už chceš do mě zamilovat?“ zeptá se. „Praštila jsi mě do obličeje, takže jsem povinný si tě v určitém okamžiku vzít.“

Vyhazuji ruce do vzduchu. „Nebo bychom se mohli jen scházet,“ říkám se smíchem.

Přikývne. „To zní dobře.“ Usměje se na mě.

„Takže proč tě ještě nějaká šťastná žena nepopadla?“ ptám se znova.

„Mám problémy.“ Zasměje se, ale pak zvážní. „Mám nějaké problémy s důvěrou. Jsem v remisi a žiju každý den s vědomím, že můžu znova onemocnět. Nemám rád plýtvání časem, protože to je jedna z mála věcí v životě, kterých nemůžeme dostat víc. Takže vím, že postupuji opravdu rychle a pravděpodobně tě děsím k smrti, ale to je, jak funguju. Miluji naplno, když miluji a doufám, že jsi s tím v pohodě.“

Vysměju se. „Neříkej mi, že jsi do mě zamilovaný, když jsi mě právě poznal. Musela bych tě nazvat lhářem.“

„Ne, nejsem do tebe zamilovaný … zatím. Ale poprvé za dlouhou dobu chci tenhle pocit pronásledovat a vidět, kam věci povedou.“

„Takže jsem jako lovná zvěř, co?“ ptám se. Srdce se mi při té představě rozechvívá.

„Oh, mám v plánu tě lovit. Za předpokladu, že můj návrh uvítáš.“ Jeho ruka vklouzne nahoru a polechtá mě zezadu na koleni, a já bych uvítala jakékoliv návrhy, které přede mě chce položit. „Ještě jedna věc,“ poznamená.

„Co?“ ptám se.

„Jakmile se do tebe zamiluji, vůbec nikdy mě nepodveď. Když se mnou budeš chtít skončit, řekni mi to. Ale nelži mi nebo mě nepodváděj. Nenáviděl bych tě kvůli tomu. A všechno co chci dělat, je milovat tě. Jednou. Až budeme oba připravení.“

Jsem připravená teď. Ale v ten samý čas nejsem. „Dohodnuto,“ říkám.

Opírá si znova hlavu o pohovku a nakloní ji, aby se na mě podíval. „Takže, můžu pokračovat v hraní si s tvými nohami?“ Jeho oči jsou plné různých věcí, kterým nerozumím, ale líbí se mi to. Moc se mi to líbí.

Posadím se dopředu a stáhnu nohy z jeho klína. Našpulí pusu, dokud tam místo toho nedám svůj zadek.  Beru jeho obličej do rukou a podívám se mu do očí. „Mám tě hodně ráda,“ zašeptám.

„Ačkoliv do mě ještě nejsi zamilovaná?“ odpoví šeptem, ale ruce mi obalí kolem boků a uzamkne mě, drží mě blízko u sebe.

„Ještě ne,“ říkám.

Tře nos proti mému v malinkých kroužcích nahoru a dolu, oči má zavřené. Moje pusa je tak blízko k jeho, že ho téměř můžu ochutnat. Ale najednou mě zvedne a posadí mě na gauč. Vstane, upraví si džíny a políbí mě na čelo. „Musím jít,“ říká rychle.

„Cože?“ prskám. Chystala jsem se ho políbit.

„Díky, že jsi mě nechala trávit dnešní večer s dětmi. Bylo to hodně legrace při bowlingu s tvou rodinou.“

Najednou se cítím prázdná a nelíbí se mi to. „Díky, že jsi všeho nechal, když ti Seth zavolal. A za pizzu.“ A díky za převrácení mého světa vzhůru nohama.

Vstávám a jdu za ním ke dveřím. Podívá se na mě ode dveří a zastrčí mi vlasy za ucho. „Chci tě políbit.“

„To jsi naprosto měl udělat,“ prohodím zpátky.

Zavrtí hlavou. „Ještě ne,“ říká. „Pracuješ zítra z domova?“

„Ne, musím jít do kanceláře.“ Mám velký případ, na kterém musím pracovat, a potřebujeme udělat schůzi s týmem.“

„Kdy tě můžu znova vidět?“ zeptá se.

Nemůžu zpátky zadržet úsměv. „Kdy mě chceš znova vidět?“

„Každý den, celý den.“ Směje se. Bože, když se tenhle muž usměje, mohl by mě srazit na kolena. „Můžu ti zavolat?“

Přikývnu.

„Dobře,“ říká.

Otáčí se a jde ode mě pryč. Vyjdu na chodbu a zavolám na jeho záda. „To je všechno?“ ptám se.

„Pro teď,“ zavolá zpátky, ale směje se. Mávne na mě od dveří od výtahu a já ochabnu proti zdi.

To nebylo moc hezké. Ale křením se, když jdu zpátky do bytu.