LV - 15. kapitola - konec první části

Překlad: Daisy

3 roky, 23 týdnů, 2 dny

Probudím se v Satanově prdeli. Všechno je bílé – bílé stěny, bílé postele, bílé světlo. Mohla by to být Narnie. Umřela jsem a skončila jsem v Narnii? Protože to by bylo fakt skvělý. Ale pak si všimnu kapaček připevněných k mé paži a slyším pravidelné `píp – píp` mého srdečního monitoru a všechna naděje ze mě rychle vyprchá. Ne. Satanova prdel neboli nemocnice.

Zvednu se z polštářů a má hlava se snaží sama se přetočit naruby a zdrhnout pryč z krku. Bolest hlavy mě přepůlí a spojí mě zpátky s elektrizující bolestí.

„U nejchlupatějších koulí!“ syknu. „Psí lejno na klacku! Vyblitý palačinky!“

Někdo strčí hlavu dovnitř. Wren se smějícíma se zelenýma očima, přejde k mé posteli.

„Věděl jsem, že jsi vzhůru. Kdo jiný vychrlí tak originální a úchvatné kletby?“

Cítím svou hlavu. Mám na ní masivní turbanu podobný obvaz. Na malém stolku u mé postele jsou květiny a z rohu mě povzbudivě sleduje smajlíkový balonek, který se pomalu otáčí, aby na mě měl lepší výhled. Ze všech úhlů.

„Kde to jsem? Když ne v pekle.“

„Nemocnice St. Jermaine,“ sdělí mi Wren, přitáhne si židli a posadí se na ní. „Byla jsi mimo asi týden nebo tak nějak.“

„Máma!“ sednu si. „Je máma-“

„Je v pořádku,“ položí Wren povzbudivě svou ruku na mou. „Dnes šla do práce, ale řekla, že se večer vrátí. Na návštěvy u tebe jsme si brali směny. Já, Kayla, Avery-“

„Avery? Jako červenohlavá Avery? Avery, která mě nenávidí? Avery, které jsme vyhrožovali?“

„Je to divný, já vím. Ale přinesla květiny.“ Posune se k několika bílým kaméliím na stole.

„A co Leo? Ten chlap, co se k nám vloupal-“

„Policie řekla, že tě srazil a šel nahoru. A pak-“

Wrenův výraz je narušen znepokojením.

„Pak co? Co se stalo?“

Wrenovy oči se pomalu zvedaly, aby se podívaly do mých. „Jack. Řekl, že přišel k vám si s tebou promluvit a našel tě na zemi v bezvědomí.“

„Kdo?“

„Kdo, co?“

„Jaký Jack?“

Wren se usměje. „No tak, nehraj hloupou. Jack. Přišel k vám a zbavil se Lea. Čtyři zlomená žebra. Zlomená ruka. Prasklý ušní bubínek. Fraktura lebky.“

Zatajím dech. Wren potřese hlavou a snaží se usmát.

„Ty máš taky jednu, víš. Frakturu lebky. Dost blbě jsi hlavou narazila do zdi. Prvních pár dní doktoři nevěděli, jestli neupadneš do kómatu. Ale vyhrabala ses z toho. Mělas nějaké vnitřní krvácení a pohmožděniny. Ale zazáplatovali tě a vyhrabala ses z toho.“

Prohlédnu si své ruce a zvednu deku, abych si prohlédla své tělo. Téměř zahojené rány pokrývají mé nohy a paže.

„Leo je ve vazbě,“ řekne Wren. „Jackova máma pro Jacka sehnala právníka. Není zavřený nebo tak, ale je hlídaný. Policie říká, že má vážně velkou šanci z toho vyváznout bez obvinění, když budete s mámou svědčit, ale Leo jde do vězení, definitivně.“

„Měla bych toho Jacka obejmout. Ukázat mu svou vděčnost. Darovat mu třeba dárkový poukaz do Starbucks aspoň.“

Wren si odfrkne. „Vážně? Myslel jsem, že s Jackem válčíte. Lidi se běžně během války objímají?“

„Válka? Ne, já s nikým nebojuju. No, každý den bojuju s chutí vdát se sama za sebe, ale ne. Nejsem s nikým ve válce,“ usměju se. „A už vůbec ne s tímhle Jackem. Přijdu na dobrý způsob, jak se mu odvděčit. Přeci jen mně a mámě zachránil zadek. Je starý? Je mladý? Chodí k nám do školy?“

„Fajn, Isis, už toho nech. Na začátku to byla sranda.“

„Nechat čeho?“

„Znáš Jacka Huntera. Nepředstírej, že ne.“

„Jack Hunter, jo? To je jméno. Zní jako jméno pro nabubřelého debila z Wall Street. Ale, no, zachránil mámu. Když já nemohla. Takže hádám, že bude spíš úžasnej a ne debil.“

Dveře se otevřou a vejde doktor. Směje se na mě a zkontroluje monitory.

„Dobře, že jsi vzhůru, Isis. Cítíš se na nějaké rozpoznávací testy?“

„Budete mi do očí svítit nesnesitelně jasným světlem?“

„Ano.“

„Skvělý.“

„Doktore,“ osloví ho Wren a vede ho za loket pryč. Šeptají si v rohu.

„Hej, já jsem tady! Tohle je fakt tak trochu neslušný!“ zakřičím. Ignorují mě a dál hovoří. Jsem dopálená, zkřížím paže na prsou a vyhlížím ze dveří.

Tam, ve dveřích, je sexy hezký kluk. Říkám to se směsicí znechucení a obdivu, zaprvé, protože hezcí kluci jsou obvykle nesnesitelní, a za druhé, protože vypadá tak dobře, že i někdo jako já, kdo nesnáší pěkný kluky, musí přiznat, že je sexy. Je vysoký, tak 1,8 m? 1,9 m? Je vytáhlý, ne stavěný, ale pod jeho černou košilí a džínami vystupují výrazné svaly. Jeho kosterní stavba je jak římská socha z Pantheonu, ale jeho nos je perfektně rovný a jeho rty vypadají hebce. Má zlatohnědé vlasy, střižené tak, že v podstatě vyzdvihují jeho přimhouřené ledově chladné oči, které se do mě zabodávají. I když jsou chladné a nedosažitelné, vidím v nich temné odstíny smutku.

Zíráme tak na sebe aspoň 4 vteřiny než začnu ječet.

„Fajn, vím, že chcete, aby mi bylo líp, ale objednávat striptéra už je trochu moc!“

Ten kluk, místo aby se cítil dotčený, se drze usmívá. Smutek v jeho očích nepatrně zjemní a on vejde. Wren vzhlédne z rohu a spěchá k tomu klukovi.

„Jacku, je tu něco, co bys měl vědět-“

Jack se kolem něj protlačí a podává mi černou růži.

„Došlo mi, že nesnášíš kytky, tak jsem se rozhodl přinést tu, která pasuje k tvé duši,“ řekne. Kytku si vezmu opatrně, abych se nedotkla jeho dlouhých prstů.

„Ježkovy, dík.“ Usměju se. „Ty musíš být Jack. Ráda tě poznávám. A taky díky za záchranu mého zadku. A zadku mojí mámy. Z toho, co jsem slyšela, jsi toho chlápka pěkně vyřídil. Potlesk pro tebe.“

Zatleskám a Jackův samolibý úsměv zvolna pohasíná. Doktor přispěchá k mé posteli a kontroluje monitory, cvaká na klávesnici.

„Isis, uděláme vám CT snímky kvůli pár kontrolám. Budete muset něco vypít, takže já pro to teď dojdu. Vydržte.“

„Dobře! Díky, doktore.“ Mávnu na něj, když spěchá pryč. Wren postupně odtlačuje Jacka pryč od mé postele.

„Jacku,“ říká se zoufalou naléhavostí. „Jacku, oni zjistí, co je špatně, dobře? Musí udělat testy, řekl, že to nejspíš není trvalé-“

„Isis,“ osloví mě Jack přes Wrenovu hlavu. Vzhlédnu.

„Jo?“

„Přestaň s tím.“

„Přestat s čím? Být tak sexy? Vím, je to těžký, ale já prostě nemůžu-“

„Přestaň,“ zavrčí. „Ty víš, kdo jsem.“

„No jasně? Seznámili jsme se přece tak před 30 vteřinama,“ zahihňám se. „Takže jo, technicky vzato, tě znám.“

„Ty lžeš,“ zuří.

„Lžu o čem?“ zamračím se. „Podívej, kámo, jsem ti vděčná za to, co jsi udělal, ale nazývat hospitalizovanou holku lhářkou je už trochu moc, nemyslíš?“

Jackovi se rozšíří oči. Pěsti se mu zatnou. Wren ho zatlačí ještě víc zpátky.

„Prosím, Jacku, jen běž domů. Zavolám ti, až dokončí testy, dobře?“ šeptá.

„Lžeš! Pořád jsi na mě naštvaná, tak lžeš, abys mě viděla se svíjet!“ křičí Jack. Zdravotní bratři přijdou do mého pokoje zkontrolovat, kvůli čemu je ten rozruch.

„Já nelžu! Ani nevím, o čem to mluvíš!“ křičím já na něj. V hlavě mi tepe čerstvá vlna bolesti a já si ji sevřu v dlaních a zkřivím obličej bolestí.

„Pane, měl byste jít s námi,“ řekne jeden ze zdravotních bratrů.

„Budu tu s ní. Zavolám ti, když se cokoliv změní, tak prosím, prosím jen-,“ ujišťuje ho Wren.

„Isis,“ řekne Jack jemně. Podívám se na něj.

„Co?“

„Pamatuješ si na mě?“

„Uh, ne, byla jsem tak trochu mimo, když jsi přišel a zachránil nás. Ale, však vidíš. Teď už jsem vzhůru. Můžeme se poznat. Můžu ti koupit štěně nebo tak. Zasloužíš si to, za to žes pomohl naprostému cizinci.“

Jack ani nemrkne. Jen zírá, se smutkem v očích. Překryje je zklamáním, ztmavnou a ztěžknou. A pak je pryč.

Už se nevrátí.

Doktoři udělají své testy. Máma mě poprvé uvidí vzhůru a zhroutí se, vzlyká, hodiny mě objímá, omlouvá se. Spolu takhle usneme. Wren se mnou zůstává nejvíc a Kayla taky. Myslí si, že je divné, že si Jacka nepamatuju, ale pořád jí opakuju, že jsem byla mimo, když vešel do domu. I přesto jí to nedochází. Ani Avery mě moc nenavštěvuje. Přijde tak dvakrát. Poprvé předstírám spánek. Zůstane jen pár minut, sedí na židli a sleduje se mnou televizi. Podruhé otevřu oči, začnu mluvit, a ona vystartuje z pokoje.

Doktoři mi předepíšou léky a rehabilitace. Dvakrát denně chodím na běžeckém trenažeru, chodí za mnou nějaká ženská a mluví se mnou o tom, co se stalo v domě, ale já o tom nechci mluvit. Máma říká, že bych měla, ale já nesnáším cvokaře a ona říká, že ví, ale že mi to pomůže se uzdravit. Ale já nejsem zlomená! Jsem jen naprasklá! Přímo uprostřed. Na mé lebce. Hojí se to dost dobře, ale doktoři si mě tu nechávají na pozorování a zotavení, ať už to znamená cokoliv.

Jednoho dne vezmu svůj tác s jídlem a jím v hale ve druhém patře. Je tu balkón, kde se dá u pár plastových stolků jíst na čerstvém vzduchu. Město kolem mě hučí, nebe je zatažené a vzduch je chladný ale osvěžující. Dloubu do svého želé a kuřecího karbanátku a snažím se už po milionté v tomto měsíci neumřít nudou a nebo kvůli strašným znovuobnoveným bílkovinám v kvalitě pro astronauty.

„Ahoj, ty tam,“ ozve se za mnou dívčí hlas. Otočím se. Usmívá se na mě hezká menší holka s blond platinovými vlasy. Její kůže je mléčně bílá a její oči jsou ocelově tmavě modré. Je hubená, má na sobě svetr a květovanou sukni. Ale okolo zápěstí má nemocniční náramek. Vypadá tak křehce, jako bílá pampeliška, nebo překrásný duch.

„Ahoj,“ odpovím. „Pěkný den.“

Její knoflíkový nos se nakrčí, když se usměje. „Jo, ale jestli bude zas pršet, hrábne mi z toho.“

„Slyším tě,“ nabodnu a přisunu si svůj karbanátek. „Můžeš se posadit, jestli chceš. Sledovat mě, jak jím vesmírný kuře.“

Směje se, melodicky a sladce. Usazuje se naproti mně a posunuje si listem spadlým ze stromu. Nabídnu jí svoje jablko a ona si ho vděčně vezme, ale nesní ho.

„Já jsem Isis,“ řeknu „Jak se jmenuješ ty?“

Usměje se, slabé slunce se jí zachytí ve vlasech a ty září jako bílé zlato.

„Sofie.“