LV - 14. kapitola

Překlad: Daisy

3 roky, 22 týdnů, 4 dny

Kluk s nožem za mnou přijde skoro 4 týdny po Averyně párty – těsně před prázdninami na Díkůvzdání. Sledujeme film v hodině angličtiny pytlíky chipsů, tácy s košíčky se povalují na pultu, který nám pan Teller dovolil. Je přítmí a lidi si šeptají, smějí se a dělají si plány na prázdniny a filmu vůbec nevěnují pozornost.

Kluk s nožem vklouzne na židli vedle mě.

„Ahoj, vaše špičatá výsosti,“ řeknu. „Co tě přivádí do panství nové holky?“

„Už nejsi nová holka.“

„Oh? Tak co jsem?“

„Divná holka.“

Zasměju se. „Lepší než tlustá holka.“

„Tak ti říkají taky. Ale divná je nejvíc užívané.“

Zakřením se. Sledujeme TV na několik vteřin než začne zase mluvit.

„Máte se s Jackem rádi.“

Nahrbím se a sevře se mi obličej. „Jsi sjetej?“

„Viděl jsem vás na párty na Halloweena. Tancovali jste spolu a tys ho pak zatáhla do toho pokoje.“

Cítila jsem, jak mi spadla čelist.

„To jsem neudělala!“

„Já to viděl,“ trvá na svém. „Vytahuju to jen proto, že Jack je bezva. On je jedinej, kdo se tu ke mně nechoval jako sráč. A vypadá tak trochu na dně, v poslední době. Od té párty.“

„Na dně?“ zajíknu se. „Jack? Jeho obličejové svaly atrofovaly – už neumí udělat žádný výraz obličeje, nedokáže vypadat na dně!“

Kluk s nožem pokrčí rameny. „Prostě jen vypadá přejetě. Ty a on jste jediní dva, o jejichž probodnutí nefantazíruju. No. Tak jsem myslel, že bys to měla vědět.“

„Dooobře, taky jsem s tebou ráda mluvila. Musím jít. Do Indie.“

Omluvím se na záchod a zdrhnu, utíkám chodbou. Jack má zrovna tělák – vím to, protože Kayla opěvovala jeho rozvrh ve spánku jako nějaký divný od ex-přítele očišťující rituál. Jsem nastartovaná vztekem a minimálně sedmi košíčky od něčí talentované matky. Jak se Jack opovážil mi lhát? Chci říct, vím, že lhaní bylo standardní věc v době, kdy jsme spolu pořád válčili, a možná je to standardní věc i v každodenním středoškolském životě, ale i tak! Věřila jsem mu! Špatný tah, ale stejně jsem ho udělala! Vůbec nepanikařím kvůli tomu, co se vlastně stalo v tom pokoji. Jen mě to zajímá. Tak trochu. A taky vydávám vysokofrekvenční eeeeeeeeeee zvuk.

Vyletím z hlavních dveří. Chladný vzduch mě štípe zatímco běžím ke hřišti, kde třída tělocviku hraje línou hru na vybíjenou. Lidi se schválně nehýbají, aby byli účelově zasaženi, aby byli vyřazeni a seděli v trávě a posílali zprávy a bavili se. Jack leží na zádech v trávě a zírá do mraků. Napochoduju k němu a laskavě ho kopnu do žeber.

„Au! Kurva-,“ prskne a posadí se. Jeho zlostný pohled se brzo zastaví, když si uvědomí, že jsem to já.

„Co se stalo v tom pokoji?“

„Isis-“

„Co se stalo. V tom. Pokoji!“ zakřičím. Učitel těláku je příliš zaneprázdněn hovorem s fotbalovým trenérem, než aby si všiml, ale všichni ostatní se na mě dívají ostražitě.

Jack si rukou prohrábne vlasy a vydechne, pomalu. Teď, když jsme u sebe blízko, vidím tmavé kruhy pod jeho očima. Od kdy je má? A proč vypadá hubenější? Jeho lícní kosti a čelist jsou nezdravě vystouplé.

„Nic to nebylo,“ zašeptá Jack. „Jasný? Nic. Jen jsi usnula.“

„Kluk s nožem říkal, že mě viděl, jak tě táhnu do toho pokoje. Byla jsem opilá. Nepamatuju si to. Tak mi radši řekni pravdu, nebo ti přísahám, to bude zas znovu válka-“

„Co chceš, abych řekl, Isis?“ zavrčí. „Chceš, abych já byl ten špatnej? Myslíš, že jsem tě zneužil?“

Vlepím mu facku, ale vzpamatuje se rychle. Celá třída ztichne, vybíjená se zastaví se zvukem facky, aby mohli sledovat.

„Řekni mi, cos udělal-“

„Neudělal jsem nic!“ Křičí. „Neudělal jsem nic, přísahám na svůj život!“

Jeho neustále nesnesitelná, tichá maska je prolomená. Není na něm nic klidného nebo ovládnutého. Už není ten ledový princ. Je rozzuřený, jeho obočí je semknuté a jeho ústa jsou vyrýsovaná v kruté lince.

„Už nemůžu věřit ničemu, co řekneš,“ řeknu.

„Tak ať! Nevěř mi. Nevěř nikomu! Tak se ti to líbí, ne? To je způsob, jakým jsi proplouvala životem poslední tři roky, ne? Zcela zjevně ti to vyhovuje! Tak v tom pokračuj. Měj zasranou legraci z nedůvěry v nikoho po zbytek svého života!“ zařve.

Jeho slova se mi vypálí do srdce jako studený oheň, co za sebou zanechává okamžité, temné jizvy. Běžím. Otočím se na podpatku v jednom plynulém pohybu a běžím. Všechno je otupělé. Jen stěží slyším Jacka, jak za mnou volá. Jsem pod vodou, hluboko, hluboko pod oceánem minulosti. Jackův hlas se změní na Bezejmenného.

Hnusná.

To sis myslela, že tohle bylo ono? Láska?

Prásknu dveřma u řidiče a nastartuju motor svého auta. Vystřelím kolem budky bezpečáků a řítím se domů. Semafory jsou milosrdně zelené, a ty které nejsou, ty projedu.

Hnusná.

Nepamatuju si, jak jsem zaparkovala. Nepamatuju si, že jsem vystoupila a běžela do patra a zamkla se v pokoji.

Nepamatuju si, co se stalo tu noc.

To člověk dostane za to, že někomu věří.

***

Máma to chápe. Ví, že tohle je moje zhroucení. To poslední bylo jen zahřívací kolo. Rozumí zhroucením líp než moje teta a mnohem líp než můj táta. Ví, že existují malá zhroucení, která vedou k tomu velkému. Tohle je To Velké! Spím celé dny. Nesprchuju se. Mé vlasy jsou zacuchané svinstvo. Máma mi občas přinese jídlo, ale já se v něm ponimrám a zbytek nechám. Je šťastná, že mi může pomoct tak, jako jsem pomohla já jí. Někdy brečím. Někdy nebrečím a tyhle chvíle jsou nějakým způsobem horší než ty, kdy brečím. Někdy mě máma drží a objímá a někdy před ní zamknu dveře. Navštěvuje mě Kayla, přináší mi svačiny a domácí úkoly a šťastně brebentí prakticky o ničem a to pomáhá. Její bezduché tlachání mi pomáhá víc než spánek, víc než pláč. Připomíná mi to, že nejsem jediná, kdo má problémy, že Kaylin život je plný problémů, které jsou pro ni stejně veliké – chybějící tvářenka v Sephoře, jak zapomněla, že v Macy’s byl výprodej, na který rok čekala, jak jí její malý bratr neustále leze do šuplíku s podprsenkama a roztahuje je tím, že si je dává na hlavu. Zmíní Jacka a já na ní vyletím, aby už o něm nikdy nemluvila.

„Bože, vím, že ho nesnášíš, ale vyslovit jeho jméno není zločin, jasný?“

„Ale mohl by být ,“ zamumlám.

„To kvůli němu... kvůli němu jsi tak smutná?“

Uchechtnu se. „To určitě. A nejsem smutná... Mám angínu.“

„S angínou máš úžasný chraplák.“

Zamračím se a ona se usměje a podává mi další sušenku.

„Tak fajn, musím jít. Máma chce, abych hlídala usmrkance dneska večer, až půjde ven. Napiš mi, jo?“

Můj vztek slábne. „Jasně. Díky, že ses stavila.“

„To je to nejmenší.“ Obejme mě a pak nakrčí nos. „Fakt smrdíš. Ale já tě miluju.“

„Já tebe taky,“ zazubím se.

Sleduju, jak odchází oknem, půlka mě chce, aby se vrátila a druhá půlka chce, aby už se nikdy nevracela. Po všem, čemu jsem jí vystavila, ty hnusné poznámky a má skrytá žárlivost, se se mnou pořád kamarádí. Vůbec nejsem dobrý člověk, ale ona stojí při mně.

Dny se mi zamlžují. Mám pocit, jako bych ve škole nebyla týdny, ale bylo to jen pár dní. Když nespím, vyhledávám Northplaines na Googlu, a hledám jakýkoliv náznak toho, co Jack udělal. Novinové archivy z tehdejší doby nepomáhají. Ani vlastně nevím, co hledám. Dva muži. Basebalová pálka. Něco, co vyděsilo Avery a Wrena natolik, aby mlčeli. Zmlátil je Jack? Ale proč by ho to přesvědčilo, aby dával Belině peníze? Byla Belina manželkou jednoho z těch mužů?

Belina byla ta manželka. Všechno to do sebe zapadá. Byla manželkou jednoho z těch chlápků, na které vzal Jack basebalku-

Máma zakřičí a ten zvuk se ozvěnou nese z přízemí až do mého pokoje. Krev mi tuhne v žilách a proudí velmi pomalu.

Máma takhle normálně nekřičí, jen ve svých nočních můrách.

„BĚŽ ODE MĚ!“

Moje nohy letí dolů po schodech, z několika posledních seskočím a bolestivě přistanu, ale na bolesti právě teď nezáleží, záleží jen na tom dostat se ke dveřím, dostat se k ní a odrazit kohokoliv, kdo ji nutí takhle křičet.

„ZAVOLÁM POLICII!“

„No tak, Georgie. Oba víme, že nezavoláš. Buď rozumná.“

Máma sevře dveře jako oporu, tělo má na ně v hrůze nalepené. Muž ve dveřích je podsaditý, v khaki kalhotách a šedé košili, s černou bradkou a tou nejpřátelštější tváří, kterou jsem kdy viděla – s úsměvem od ucha k uchu a dolíčky ve tvářích. Ale já znám pravdu, která se zatím skrývá. A jsem z toho znechucená. Ten muž mě uvidí a jeho tvář rozzáří úsměv.

„Isis! Rád tě vidím-“

Odtáhnu mámu pryč a přibouchnu mu dveře před ksichtem a zamknu. Máma se klepe, je vyděšená a zavěsí se do mě, když jí vedu posadit se na gauč. Zatáhnu závěsy, zamknu zadní dveře a okna a pevně sevřu svůj mobil, když jdu ke dveřím zkontrolovat, že je pryč. Kdepak - jeho tlustá velká zadnice se stále rýsuje za členitým sklem dveří.

„Isis, no tak! Georgie, řekni jí, ať otevře dveře! Chci si jen promluvit!“

„Ne!“ zakřičím. „Nikdo s tebou nebude mluvit, Leo. Nech nás na pokoji!“

„To nemyslíš vážně! Kvůli příteli jsem jel až sem. Jsem na cestě už celý týden! Jsem zaprášený, zpocený. Jen jsem myslel, že se zastavím, když už jsem v sousedství. Dal bych si sklenici vody. Co takhle trochu pohostinnosti?“

„Co kdyby ses klidil z naší verandy než zavolám policii?“

„Neudělal jsem nic špatného, ty malá čubko!“ Leův hlas přejde z laskavého do naštvaného. „A teď otevři ty dveře a nech mě promluvit si s tvou matkou!“

„To je poslední varování. Leo. Vypadni nebo zavolám policii.“

„Tohle je záležitost dospělých, ne usmrkaných děcek. Takže ti to řeknu jen jednou – otevřeš tyhle zatracený dveře nebo je vyrazím.“

Najednou nemůžu dýchat.

„No tak, mrcho! Otevři!“

Zaklepe na dveře, silně, a klepání se změní v bušení a máma křičí a zakrývá si uši. S každým dalším těžkým úderem sebou cukne a křičí hlasitěji, přimačkává se víc do gauče a svíjí se, jako by každý zvuk byl fyzický úder. Tohle není dobrý. Tohle není zdravý. Zase ji zraňuje jen svou pouhou přítomností. Bouchání je hlasitější a já jednou rukou popadnu těžkou porcelánovou sošku ze stolku a druhou rukou začnu vyťukávat 911.

„911, jak vám mohu pomoci?“

„Víte – jmenuju se Isis Blaková,“ nelíbí se mi, že se mi chvěje hlas i mé ruce. „Bydlím na 1099 Thornton Avenue v Northplaines v Ohiu. Do mého domu se snaží vloupat muž.“

„Chápu. Chci, abyste zamkla všechny dveře a okna a šla do pokoje.“

Leo řve a zkouší dveře vyrazit ramenem jako zběsilý býk.

„Isis?“ zní operátorka naléhavě a neústupně. „Mluvte se mnou, Isis. Znáte toho muže?“

„Je to mámin expřítel. Prosím, musíte si pospíšit!“

Něco se roztříští a já upustím telefon, když v hrůze sleduju, jak Leovy ruce prorazí skrze skleněné tabulky na obou stranách dveří a on šátrá, aby našel kouli. Mámin křik se změní v prapůvodně instinktivní, pronikavý a ona prchá z gauče a běží nahoru do svého pokoje.

Dveře se s pomalým skřípěním otvírají a on stojí v průchodu a tmavé oči se mu lesknou. Jsem jediná věc mezi ním a jí. Já, sedmnáctiletá, která svírá v ruce za zády těžkou, porcelánovou sošku a třese se jako motýl v hurikánu.

„Ustup stranou, holka. Jsem tu kvůli tvé matce, ne kvůli tobě. Nechci ti ublížit.“

Zvednu oči, pomalu. Všechny ty noci, které máma probrečela, všechny její smutné úsměvy, a všechny ty dny, kdy se nemohla přinutit vyjít z pokoje, mi vyvstanou na mysli.

„To už jsi udělal, kreténe.“

Přimhouří oči a udělá krok směrem ke mně. Je to těžký krok. Srdce mi poskočí. Jakou mám šanci proti minimálně 90 kilogramovému chlápkovi? Vytesává dřevo. Loví jeleny. Je nebezpečný.

„Poslední šance. Uhni mi z cesty.“

„Jen přes mou mrtvolu,“ zatnu zuby.

Odfrkne si, tváří se mrzutě a zlověstně. „Máš odvahu. To se mi líbí.“

Třesu se. Třesu se tak silně, že cítím, jak mi cvakají zuby a škubou prsty. Tohle sama nezvládnu. Nemůžu bojovat s tímhle démonem. Sotva ovládám sama sebe.

Slyším mámu nahoře kvílet a sošku sevřu ještě pevněji.

Ale musím bojovat. Není tu nikdo, kdo by mě přišel zachránit. Nikdo mě nevysvobodí. Nikdo mě neochránil, když mě Bezejmenný trápil. Nikdo mě nezachránil pak ve sprše, ne máma, ne táta, ne moje teta. Jsem sama. Nikdo se mě nikdy nesnažil zachránit.

Takže se musím zachránit sama.

Leo se na mě vrhne a já se skrčím ke straně a přetáhnu ho těžkou soškou vzadu na krku. Trhne sebou, řve bolestí a otočí se a popadne mě. Zvedne mě jako hadrovou panenku, pytel s bavlnou, něco lehkého. Snadno mě odhodí. Letím, na chvilku plachtím vzduchem a pak mi ostrá bolest prudce páteří vyšle tlakovou vlnu agónie. Jsem na všech čtyřech, zírám na podlahu, jak se kymácí, potemňuje, pak zase znovu zostřuje a pak zas potemňuje.

Máma. Musím pomoct mámě.

Leovy těžké kroky silně dopadají na schody.

Snažím se křičet, abych jí varovala, ale pohltí mě temnota.

***

Dům Isis Blakové je děsivý.

Neměl by být – je to maličký jednořadový, co vypadá, jako by přežil nejmíň dva požáry a tornádo. Dvorek je neudržovaný a zábradlí a okapy jsou rezavé a zanesené listím. Barva se loupe jako spálení od slunce, okna jsou zamlžená věkem a kouřem. Větrná zvonkohra o sebe pateticky cinká.

Tady fakt žije? Zkontroluju adresu, co mi dala Kayla, abych se ujistil. GPS mě navádí přímo sem. Je to díra, chatrč. Čekal jsem impozantnější místo, podle způsobu, jak se Isis naparuje s naprostou sebedůvěrou. Je to tu obyčejné a zchátralé a vyčerpané, její naprostý opak. Je to skládka.

A pořád je to děsivý.

Je to tím, že vím, že je uvnitř. Ona, dívka, co se mnou válčí, co se na mě samolibě usmívá, co mi dala polibek, který stále cítím, když zavřu oči.

Dívku, kterou jsem zranil. Dvakrát. Ne, třikrát? Kolikrát jsem musel překročit hranici a ona nic neřekla?

Vystoupím z auta a jdu ke dveřím. Zvuk něčího křiku je slabý a znepokojivý. Rozhlížím se kolem po zdroji, ale na ulici nikdo není. To musí být nahlas puštěný horor v některém ze sousedních domů. Zavrtím hlavou. Přestaň, Jacku. Žádné rozptylování. Pěkně se omluvíš za ty hovadiny, které jsi jí tehdy řekl a uděláš to teď hned.

Jsem tak zabraný do toho, co jí řeknu, až jí poprvé uvidím, jak to sehraju, jako že jsem klidný a vyrovnaný, že hned nevidím to sklo. Ale když se dostanu na první schod verandy, ztuhnu. Mé boty šlápnou na sklo. Členité dekorativní tabulky skla po obou stranách dveří – jedna z nich je rozbitá.

A ten křik sílí. S konečnou platností to není film.

Chladná obava mi sevře hrdlo. Otevřu dveře a zasyčím.

„Do prdele! Isis!“

Sesunu se u ní. Je rozvalená proti zdi, v bezvědomí. Odhrnu jí vlasy z tváře a hledám všude krev. Úplně vzadu na hlavě má tmavě rudou vlhkou skvrnu a na zdi je cákanec krve.

„Ne,“ zaskřehotám. „Ne, ne, ne, ty ne. To nemůžeš!“

Šmátrám po telefonu a volám 911. Operátorka trvá na tom, že pomoc už je na cestě a já zařvu.

„Ať jedou rychleji! Sežeňte záchranku!“

„Pane, udělali jsme vše, co je v našich silách. Pomoc je na cestě-“

„Neschopná krávo!“ zuřivě zavrčím. „Jestli zemře – bůh mi pomoz, jestli zemře-“

Křik nahoře stoupá do takové intenzity, že by mohl rozbíjet sklo. Nadávám a rozhlížím se okolo po něčem, po čemkoliv.

A pak to zahlédnu. Napůl otevřená skříň plná sportovního vybavení.

A basebalová pálka.

Kovová.

Popadnu ji a schody beru po dvou, v žilách mi pulzuje zuřivá žhavá láva. Rozum na mě křičí, abych se uklidnil, počkal na policii, ale druhá moje část, která odpočívala v nečinnosti tak dlouho, mi odvážně našeptává. Popohání mě dál. Chce to. Chybělo jí to.

Muž se tyčí nad ženou krčící se na posteli – matka Isis. Sundává si pásek a drží jí nohy na místě.

Zase cítím vůni lesa. Pocit jehličí pod mýma nohama. Rozrůstá se mlha, jemná a bílá na okrajích mé vidiny. Sofie ohnutá přes kmen stromu a muž ve stínu se přibližuje.

Jdu za něj. Matka Isis mě vidí, oči má rozšířené a vyděšené jako umírající ryba. Ten chlápek je obrovský. Váží aspoň dvakrát tolik, co já a je podobně vysoký. Jeho paže jsou pokryté svaly a šlachami a jizvami od tvrdé práce. Odporné práce.

Sofie plakala, hlavu v dlaních, její zápěstí slabá jako ptačí křídla.

„Pomoz mi, Jacku.“

Držel mě chlápek, jeho ruka mi držela paže za zády. Chtěli mě donutit to sledovat.

„Jen hezky drž, princezno. Brzy bude po všem,“ zachechtal se jeden z přibližujících se stínů. Někteří se opile potáceli. Bylo jich pět. Pět obrovských mužů, ramena široká a úlisné úšklebky v měsíčním svitu lesa.

Matka Isis se na mě dívá a zaskřehotá.

„Pomozte mi.“

Začali vytahovat Sofii šaty. Kousnul jsem chlápka, co mě držel a zvedl jsem pálku, kterou upustil. Máchl jsem. A máchl. A máchal jsem dál i přes výkřiky a krev.

Sevřu pálku, rozkročím se a napřáhnu se.

První zásah dostane z boku hlavy. Do ucha. Jeho bubínek okamžitě praskne, vytryskne krev. Teplé kapky přistanou na mé tváři. Otočí se na mě a já se usměju.

Další máchnutí.

Kolenní čéšky. Snažili se mě popadnout, ale byl jsem rychlej, silnej, silnější než si mysleli. Příliš mladý, aby se bránil, nebo tak něco si mysleli. Ten první a druhý měli slabé lebky. Ten třetí vytáhl zbraň, aby mě zastřelil a místo toho trefil toho čtvrtého. Usmál jsem se a vrhl se na třetího a přetáhl ho pálkou přes krk. Ozvalo se odporné prasknutí a on ztuhnul. Ten pátý na sobě skoro neměl kalhoty, když jsem ho ze strany praštil. Byl šokovaný, sáhnul po zbrani a já jsem znovu máchnul.

Mužovy tmavé oči se rozšíří, když pálka zasáhne jeho paži. Rameno. Zasáhnu ho třikrát v rychlém sledu a ozve se praskavý zvuk. Zavyje a klopýtá pryč od postele. Matka Isis odtud vyleze a zavzlyká. Ten muž si drží paži ohnutou v lokti v nepřirozeném směru.

„Ty zkurvenej bastarde!“ křičí a spustí rameno a běží ke mně. Usměju se a na poslední chvíli uhnu, a on narazí do šatníku, na pár sekund je dezorientovaný nárazem. Tuhle chvíli dobře využiju.

Praštil jsem ho do ruky s pistolí. Byl tak šokovaný, že se na ní jen podíval, jako by to byla poutavá televizní show a ne něco, co se děje přímo jemu. A máchnul jsem znovu. Kosti praskly, jeho ruka se otevřeně rozdělila a maso létalo na borovicové jehličí. Řval. Plazil se ode mě a brečel a žadonil.

„Prosím, chlape, nechtěli jsme- nebyli bychom-„

„P-Poslouchej, chlapče, já prostě jen odejdu, dobře? Není vůbec třeba-“

Máchnu znovu, do jeho pupku. A znovu mezi jeho nohy. Složí se, zavyje a já si stoupnu na jeho hrudník a podívám se na něj dolů.

„Existují zločiny. A proto existuje potřeba,“ řeknu. „Trestů.“

„Prosím-“

Usměju se a poklepu zlehka na jeho nos koncem basebalové pálky.

„Žádné žadonění. Zemři s trochou důstojnosti.“

Zvednu pálku, namířím na jeho hlavu a on křičí a chrání si tvář zdravou paží.

Ta věc ve mně se s potěšením usměje.