LV - 13. kapitola

Překlad: Daisy

3 roky, 19 týdnů, 0 dní

Pokud jsem si něčím na tomto světě jistá, je to tohle: Jack Hunter musí zemřít.

Nebo může brečet jako obrovský mimoň.

Nejsem vybíravá.

Už mockrát to fakt přehnal. Teď je to vybledlé a ošoupané a já to budu muset znova namalovat barvou, opatrně, a asi to zabere hodiny a budou mě bolet záda a popravdě neměl právo mě políbit nebo mě brát na rande, i když falešné a jistojistě, absolutně a jednoznačně měl nulové právo mě označit za krásnou bez mého výslovného souhlasu. Bylo to nemístné a hlavně jedna velká obrovská lež a lhaní se trestá smrtí. Nebo by mělo. Teda až na mě. Protože jsem lhala hodně. Mámě, tátovi. Sama sobě. Spíš bych měla být vyhoštěna. Na Maui.

Parkuju a v autě prudce vzdychnu. Válka může být u konce a já můžu být vyčerpaná, ale musím ho ještě naposledy dostat. Ještě jednou, za zahrávání si s mými city. Ne, že by to udělal. Jen, uh, si s nima tak trochu pohrál, ale já celou dobu věděla, že to je lest, takže mě vlastně nedostal. Ale i tak. To, že mi tyto lži řekl, si popravdě zaslouží nějaký druh menšího hlavního trestu.

A taky proto, že Jack teď chodí s Kaylou.

Vystoupím z auta a dojdu do kanceláře ředitele Evanse.

Ten den, kdy Kayla poprvé vzala Jacka za ruku a on jí nechal, aby spolu šli po chodbách, jste prakticky mohli slyšet lámat srdce stovek dam. Básnířka spálila svůj blok. Dramatický kroužek Wailer zahrál nejlepší křičící tragický monolog ze Shakespeara, který kdy učitel dramatu viděl. Dívka, která tvoří sochu, ji málem rozbila, ale učitel umění jí přesvědčil, aby to odložila a dokončila ji později, až na tom bude lépe. Velká většina dámské části učitelského sboru si vzala zdravotní volno, aby se vybrečela do kýblů zmrzliny a sledovala Sex ve městě.

Zahlédnu legendární pár, jak prochází po školním dvoře před ranním zvoněním. Sedí na lavičce. Kayla ho líbá na tvář a on přikyvuje. Jen přikyvuje, neusmívá se. Neříká díky, ani jí pusu neoplatí. Jako by ji jen toleroval. Ale Kayla to nevidí.

Do skříňky dostává výhrůžky smrtí a provází jí nechutné zlostné pohledy, takže jsem si vzala jako osobní úkol být jejím osobním bodyguardem. Jen jsem to neřekla nahlas. Prostě to tak nějak je. Národní bezpečnost pro Kaylu. A její úžasný prsa. Kayla je tam moc zahalená láskou, že si ničeho jiného nevšímá, takže to znamená, že musím občas tahat za vlasy, hrozit výhružně prsty a praštit pár čůz. Vlastně 5 čůz. Evans není moc nadšený.

Sekretářka, teď už zcela zvyklá na mou úctyhodnou přítomnost, mě zve dál. Házím batoh na zem a sesunu se na židli.

"Papíry jsou přímo tady."

Přitáhnu si štos papírů a vezmu si pero. Výměnou za to, že mě nevyloučí jako v předešlé škole, musím Evansovi pomoct oznámkovat úkoly z matiky. Nějak zjistil, že je to jediná věc, ve které jsem dobrá, nejspíš díky paní Gregoryové, té práskačce. Věděla jsem, že mám v jejích hodinách hrát blbou.

Ředitel většinou pije kávu a odpovídá na emaily, ale dnes mě sleduje při práci. Procházím papíry, dělám malé fajfky a u každé špatné odpovědi dopíšu správnou. První den mi nabídl papír s řešením, ale odbyla jsem ho. Později s ním mou práci zkontroloval. Potom už mi papíry s řešením nenabízel.

"Jsi v tom velmi dobrá, Isis."

"Jasan."

"Tvoje výsledky testů SAT byly ale i přesto bídné. Jak to?"

Ušklíbnu se. "No jéé, probůh, pane E. Možná jsem se to ráno nenasnídala! Nebo jsem možná měla explozivní průjem! A nebo jsem si procházela menší emocionální krizí! Měla jsem o 38 kilo víc, s klukem-"

Ošklivá.

"- s trochou problémů! Wow. Teenager s problémy. Představte si to."

Mračí se a usrkne si kávy. Oba víme, že jsem mu neodpustila ten incident s obrázkem, a že to nikdy neudělám.

"Měla bys ty testy zkusit znovu," trvá na svém. "Ještě je čas před uzávěrkou termínů přihlášek. Mohla bys mít velmi vysoké skóre."

"A postavit vaši školu do ještě lepšího světla," mumlám si. Pan Evans se zamračí.

"No tak, Isis. Nejde jen o naší reputaci. Každá škola by ráda získala studentku, které jde matematika tak dobře a snadno. A podle tvé karty záznamů, tvá angličtina taky není vůbec špatná. Mohla bys jít na některou z prestižních škol s takovými výsledky SAT. Mohla by sis rozšířit životní obzory, zvolit si dobrý start."

"Ohijská státní mi vyhovuje."

Pan Evans se směje, ale když mu dojde, že nevtipkuju, tvář mu ztuhne.

"Isis, myslíš to vážně? Mluvíme tu o MIT, UCLA. Státní školy jsou pro lidi, kteří nejsou dost chytří nebo dost bohatí pro jiné školy. Mohla bys jít, kam budeš chtít! Kamkoli v zemi. Nejspíš i mimo USA! Existují programy v Číně, Brazílii, Evropě!"

U posledního slova jsem sebou škubla a načmárala odpověď.

"Já- já nemám o cestování zájem. Je plné hrubých lidí a otravy z jídla."

Pan Evans ztichne a sleduje mě při práci ještě chvilku. Pokračuju dál, odhodlána ignorovat jeho pohled. Nakonec zapne počítač a začne odpovídat na emaily.

U oběda za mnou přijde Wren. Kayla se mnou přestala sedět už před dávnou dobou a místo toho sedává s Jackem u jeho obvykle prázdného stolu. Snaží se ho krmit polévkou a on se ksichtí, ale ona se směje. Ona mě zahlédne, jak zírám a s úsměvem mi zamává. Jack se na mě podívá a já se rychle otočím a zahrabu se do svého PB a J. Wren zírá na ten páreček svým intenzivně zeleným pohledem.

"Je to teda pravda? Vážně spolu randí?"

"Tos o tom slyšel až teď?"

Pokrčí rameny. "Posledních pár týdnů jsem pracoval v kanceláři rady. Nastává krizový čas pro rozpočty a já trénuju Mirandu na svou pozici, když příští rok odejdu, a jídelní automat byl včera v noci poškozen a nemůžou si dovolit nový zámek, tak jsem si zavolal o laskavost otci Arnolda Locksmithe-"

Wren vidí můj skelný pohled a vzdychne.

"Promiň, plácám o absolutně nezajímavých věcech."

"No. Ale to neznamená, že mi to není líto. Zní to děsně."

"Jsou to jen prezidentské povinnosti," usměje se mdle. Oči mu šlehnou ke Kayle, která se směje něčemu, co Jack řekl. Jeho strnulý pohled otupí, oči téměř zahanbeně uhýbají.

"Ona se ti líbí," řeknu. Není to otázka. Čekám, že Wren bude zmatený nebo změní téma, ale on jen zas zírá na Kaylu a přikyvuje.

"Jo."

"A Avery jí k tobě chvíli postrkovala."

"Aby získala prostředky pro svůj klub. Vím, jak pracuje. Ale já-," Wren se přes mé rameno toužebně podívá na Kaylu. "Kayla si mě všímala na její příkaz. Ale snažil jsem se to nevnímat a soustředit se na ní. Kayla se mnou mluvila, poslouchala mě a smála se se mnou, i když mi před tím nikdy nevěnovala ani chvilku. Snažil jsem se... sobecky předstírat, že to dělala, protože chtěla, a na kvůli Averyným příkazům."

Wren ztichne. Dotknu se jeho ruky.

"Do hajzlu, kámo. To mě mrzí."

Wren se usměje. "V pohodě. Teda, není to v pohodě. Ale pokud je šťastná-," znovu se na ní podívá, "pak jsem v pohodě."

"Jsi dobrý člověk."

"Ne," směje se Wren. "Jsem hloupý. A Jack je děsivej. Takže budu pozorovat z povzdálí a ujistím se, že jí neublíží. I když je to strašidelný a patetický."

"To není. Je to rozumný."

"Avery je taky nakrknutá," řekne Wren, trhne hlavou směrem k Avery a jejímu stolu plnému podobně módně oblečených holek. Avery se mračí na Kaylu a napichuje svůj salát s nevynuceným entuziasmem.

"Proč?"

"Kayla se mnou přestala mluvit, předstíraně flirtovat. Avery za mnou dnes ráno přišla a sama zkoušela flirtovat, ale nereagoval jsem. Myslím, že Kayla odmítla plnit Averyny příkazy."

Usmívám se a v mé hrudi se vzdouvá pýcha. "Je pořád silnější."

"Jasný," mumlá Wren. "Ale za jakou cenu? Co když Jack - co když jí..."

Wren kousne do burrita a nervózně polyká.

"Co provedl, Wrene, tenkrát na nižší střední? Napověz mi. Jen jednu maličkou nápovědu velikosti zrníčka prachu."

Wren ztichnul, mračil se.

"Avery mi řekla, že najala chlápky z doků jejích rodičů. Řekla, že nesnášela Sofii. Kvůli čemu je najala? Vím, že jsi byl u toho, když se to stalo."

Škubne sebou.

"Avery mi řekla, abych to natáčel. Jen proto jsem tam byl. Byl jsem vedoucí filmového klubu na nižší střední. Měl jsem přístup ke všem kamerám, tak mě uplatila, abych přišel do parku a schoval se s ní ve křoví a filmoval."

"Filmoval co?"

Začalo zvonit dřív než mohl odpovědět, a on se rychle zvedl, tvář mu pokřivil stud.

Jdu na další hodinu vedle Jacka a Kayly. Pohledem zachytím podezřelého z pomsty a dotyčná mění kurz s rukou plnou holící pěny. Tak je to správně, jen pokračuj v chůzi. Dneska nebude žádná holící pěna na Kaylině pěkné tvářičce, velice děkuji. Pokud by byla, oholím já tebe. Až na kost."

"Děláš hlasité hrozby," pronese Jack bezvýrazně.

"Je to dobré pro obchod," vracím mu to. Kayla se usmívá a bere mě za ruku.

"Mám tu dva své nejoblíbenější lidi. Je to úžasný. Vy jste úžasní!"

Počastuju jí rozpačitým úsměvem a ona mi pocuchá vlasy. Jak bych kdy mohla žárlit na tak nevinnou, půvabnou dívku? Stydím se za sebe, a horký chomáč mi klouže krkem, špalek plný viny. Zaslouží si lepší kamarádku než mě. Zaslouží si zámky a království a všechny pohádkové konce, které stále existují v tomto ubohém světě. Všechny by měly být její.

Líbá Jacka na tvář a zachází do chemické laboratoře. Já s Jackem stojíme přede dveřmi, každý máme jinou hodinu, ale nervózní hrozba nás připoutává k místu před členitým sklem.

Jack mluví, aniž by se na mě podíval.

"Jsi spokojená."

"Všeobecně vzato, jasně."

"Ne. Ne všeobecně. Všeobecně jsi uboze smutná a zakaboněná, ale skrýváš to za vtípky a vášnivými výbuchy. Jsi jako oheň, mdlý oheň. Všichni to vidí."

Otevírám pusu, abych se hádala, ale přerušuje mě.

"Ale když jsi s Kaylou, když je šťastná a usmívá se na tebe, ten oheň se změní. Z mdlého se změní v plný, zdravý, živoucí. Dělá tě šťastnou."

"Je to první kámoška, kterou jsem kdy měla."

"To mi došlo."

"Proč s ní podvádíš Sofii?"

Neucukne, ale jeho oči se rozštěpí zlomkem bolesti.

"Já nepodvádím. Navštěvuju Sofii každý týden-"

"Ale proč se tak najednou scházíš s Kaylou? Myslela jsem... Myslela jsem, že ji ani nemáš rád? Pořád jsi říkal, že je otravná. Tak proč s ní randíš?"

Jack mě zafixuje svýma ledovýma očima, do kterých mu lehce padají vlasy. Neodpoví, otočí se a kráčí pryč, dav se kolem něj rozestupuje. Kvůli němu.

***

Isis se na mě podívala těma vřelýma, mahagonovýma očima s plamenem a zeptala se mě.

"Tak proč s ní randíš?"

Je nevšímavá. Sám tomu pořád nevěřím. Ale vím, že dělám správnou věc.

Nemá ani potuchy, jak moc jí Kaylin úsměv činí šťastnou. Nevědomé, jemné úsměvy na její tváři, když sleduje šťastnou Kaylu, a totální radost, co se jí rozlije po rysech, když se směje s Kaylou. Kayla jí připomíná, kým kdysi bývala, možná - naivní a nevinná.

Ale jak Isis natahuje hlavu a čeká na odpověď, nedochází jí, že v tu chvíli je stejně nevinná jako Kayla. Nikdy nebyla milovaná. Jen lásku dávala. Nemá ani ponětí, proč by někdo jako já si vyšel s její kámoškou, jen aby tu kamarádku udělal šťastnou a jí šťastnou na oplátku. Dokud mě Kayla bude líbat na tvář a mluvit o Vogue a Nicki Minaj, Isis se bude usmívat. Skutečné, pravé úsměvy. Úsměvy bez bolesti nebo otřepané hořkosti. Isis vážně nevěří, že by jí někdo mohl mít rád natolik, aby jí políbil, aby udělal sám od sebe něco, co by jí rozesmálo. V její otázce není žádný skrytý podtext. Jednoduše nemá ani páru, co to znamená být milovaná.

Láska? Zamračím se a vyškrtnu ten pojem imaginárním mentálním perem. Ale jak od ní odcházím a odpověď je příliš těžká, potřeba otočit se a podívat se na ní ještě jednou než půjdu, je nesnesitelná.

Je to důkaz.

Je to chladný tvrdý fakt, že mentální pera nemusí nic vyškrtávat.

Kdy se to stalo? Jak moc to bylo hloupé a předvídatelné?

Nová holka - šílená hlučná, permanentně sjetá cukrem - se vřítí do města jako vichřice a dožaduje se mojí pozornosti. Požaduje, abych bojoval. Požaduje všechno kromě jediné věci, která ve mně začala růst.

Měl bych to spálit.

Ta rostlinka je pořád mladá. Ještě nevykvetla. A její kořeny se mi ještě neomotaly kolem srdce. Pořád to můžu zastavit. Ještě není pozdě. Sofie je stále silná květina v mé hrudi. Ona je ta jediná, na které by mělo záležet. Zaplavuje mě vina. Sofie. Jsem nevěrný, že jo? Eskortní služby nejsou skutečné podvádění - žádnou z těch ženských jsem nemiloval. Vůbec žádnou. Byly jako krávy, ze kterých jsem dojil prachy, a tím to končilo. Mám rád jen Sofii. Sofie tu byla vždycky. Sofie je nemocná a potřebuje mě. Nemůžu ji opustit nebo rozejít se s ní. Jsem jediný, koho má. Nikdy t nebyl problém, protože mě nikdy nezaujala jiná žena. Ale teď...

Něco mě drásá, něco zubatého a ostrého.

Je moc pozdě.

Jsem idiot a je příliš pozdě.

***

Avery zve mě a Kaylu na její halloweenskou párty v sobotu. Jsem trochu ostražitá, protože Avery se na Kaylu až moc usmívala, když nás zvala, ale půjdu, i kdybych se jen ujistila, že se Kayla nedostane do potíží. A se všemi těmi pozvanými populárními holkami, které k smrti obdivují Jacka, mám ještě větší důvod jít. Budu tichým ochráncem, který (Gotham) Kayla potřebuje.

"Půjdeš v tomhle?" krčí Kayla nos nad mým těsně obepnutým latexovým kostýmem Batgirl. Cuknu a upravím si těsné kalhoty.

"Je to symbol mojí oddanosti pro spravedlnost!" chvástám se a vytasím se s falešnou netopýří hvězdou ze svého opasku. Kayla se chechtá a pozvedne mi bradu. Její kostým mořské panny - sukně s ocasem táhnoucím se za ní, a podprsenka jsou zářivé a vytvořené ze sprejem nabarvených mušlí. Její tmavé vlasy jsou protkané menšími mušlemi, a její make up je zeleno-modrý a stejně třpytivý.

"Dobře, tak jen stůj a aspoň mě nech tě namalovat."

"Ať vypadám jako skutečný netopýr."

"Ew! Ne!"

"Udělej mi veliký chobot jako mají ti divní netopýři v Africe."

"Ugh!"

"Napatlej mi ksicht guánem."

"Tak jo, jsi odporná a ničí ti to oční linku, takže musíš fakt přestat."

Směju se a předstírám uzamčení pusy, zatímco ona pracuje, prsty jemně rozmazává oční stíny a lesk na rty a make up na mou tvář.

"Tolik makeupu nedávají ani na mrtvoly při pohřbech s otevřenou rakví," stěžuju si.

"Ticho, už to skoro mám."

Když skončí, otevřu oči a vidím úplně jinou osobu. Díky kouřovým očním linkám a růžovému lesku vypadám-

"Krásná!" tleská Kayla rukama.

"Ne ošklivá," opravím ji. Odvedlas skvělou práci, to jen ta má tvář. Promiň, žes neměla něco hezčího, na čem bys zapracovala."

"Ale sklapni!" praští mě po rameni. "A teď pojď. Nebo přijdem pozdě."

Popadne kabelku a klíče a zastaví se v obýváku, po špičkách jde do tátovy pracovny. Po pár vteřinách vyskočí ven s lahví draze vypadající whiskey a kňučí.

"Pojď, pojď, pojď, utíkej, utíkej, utíkej!"

Bezdůvodně hluboko v krku vykřiknu a vybíhám za ní ze dveří, moje pláštěnka vlaje v chladné říjnové noci. Nebe je ocelově šedé a plné těžkých dešťových mraků. Když zatočíme na Averynu příjezdovku vyzdobenou dýňovými lampiony, spadne pár dešťových kapek. Uvnitř je celý dům vyzdoben oranžovými a černými světly. Po celém kuchyňském pultu jsou mísy s oranžovým punčem, dýňovými koláčky a skořicovými dortíky. V domě se seskupují dívky, oblečené jako bezsrstnaté kočky a sestřičky a čarodějnice, a kolem nich krouží kluci v kostýmech fotbalistů, prezidentů a rapperů se směšnými zlatými řetězy s přívěsky. Tlesknu si s klukem v kostýmu Pac-Mana, protože je to tu jediný kreativní kostým. Jak přijíždějí další, roste i řada lahví s alkoholem na pultu. Čím je noc temnější, lampiony na verandě přízračně září a vítr skučí větvemi stromů venku. Kluci straší holky a holky ječí, a někdo pustí muziku, když Avery konečně sejde dolů v zářivých princeznovských šatech, doplněných čelenkou, bezchybně natočenými červenými vlasy, a načechraným modrým plesovým pláštěm.

"Vypadáš úžasně, Ave!" zavolá Kayla. Avery jí věnuje žraločí úsměv a obejmou e tím oblíbeným způsobem populárních holek. Avery po mně šlehne pohledem a uchechtne se.

"A ty máš být kdo? Utopená krysa?"

"Batgirl, ty neznabohu. Kruci."

Avery vzdychne. "Je dobře, že jsem tě pozvala. Po té záležitosti s fontánou jsi to ty, za kým jít pro směšnou zábavu na tvůj účet. Nevadí ti vypadat jako idiot, že? Dělat ze sebe hlupáka? Dobře. Dělej to dnes večer. Hodně!"

"Neovládáte se, vaše výsosti," ušklíbnu se. "Ale já od vás rozkazy nepřijímám. Takže si to plastové žezlo můžete strčit do zadku a později ho bolestivě vytlačit."

Kayla se skoro neudrží nesmát než Avery nasupeně odpluje, a pak vybuchne smíchy.

"Vidělas její výraz?"

"To nevydrží dlouho. Živí se bolestí a hloupostí a při pohledu na tenhle dav-," rozhlédnu se a téměř každý už se opíjel. Jeden kluk kreslil penis na lampion a jedna holka strhla celá jedna světla svými andělskými křídly. "- ta noc bude sát za to."

Zamávám na Wrena, který vchází oblečený v zeleném jako Link z videoher Zelda. Má dokonce i bezva plastovou repliku meče. Přichází k nám a stydlivě se červená.

"A-ahoj."

Kayla vzdychne. "A co vlastně představuješ?"

"Uh, Linka?" říkám jí. "Ze Zeldy."

"Kdo z čeho? Je to nějaký TV seriál?"

Protočím na Wrena panenky, ale on se tomu jen zasměje.

"Jasně, je to seriál. Ale vlastně už trochu starší."

"Jo, takže je to něco jako starožitnost. Bezva," usmívá se Kayla. O vteřinu později mi vykřikne u ucha.

"Tady ho máme!" piští Kayla. "Slib mi, že ho nezatáhneš tentokrát do fontány, jo? Chtěla bych s ním dneska strávit trochu užitečných chvil!"

Podívám se, kam Kayla ukazuje - Jack právě vešel. Mělo mi to dojít - to proto si všechny holky v pokoji šeptají a stydlivě se usmívají. Spadla by mi brada, kdybych neměla každý výraz obličeje tak pěkně pod kontrolou. Má na hlavě pirátský klobouk, hedvábný kapesník a k němu připevněné falešné dredy, protkané korálky. Jeho volná bílá košile je otevřená, odhaluje jeho klíční kost a horní část prsních svalů, a na tom ještě vestu a zlatý kompas visící na smyčce v náprsní kapse. U boku má falešný meč. Kalhoty má zastrčené do černých kožených bot, stejně opotřebovaných a špinavých a jeho modré oči vyčnívají jako tvrdé rampouchy s doutnající oční linkou rozmazanou kolem jeho očí. Je věrným obrazem-.

"Kapitán Jack Sparrow!" vřískne Kayla a skáče mu do náruče. Usměje se na ní, a pak kývne na mě a na Wrena.

"Linku," řekne. "Ať tě provází síly Triforce."

Wren vypadá nervózně, ale usměje se. "Jo. A tebe taky."

"Evidentně Wren vlastní Triforce Moudrosti. Já mám Triforce Odvahy a ty dostaneš Sílu," řeknu. "Nebo ne. Nedostaneš Triforce vůbec. Ty jsi Ganon."

Jack se ušklíbne. "Dokázal bych žít s tím, že jsem zloduch."

Wren vypadá ohromeně. "Hraješ hodně videoher, Isis?"

"Co jiného může dělat tlusťoška bez přátel?"

"Takže celou tu dobu, cos mi říkala mimoni, jsi jeden byla sama?" nadzdvihl Jack obočí.

"Isis říká každému mimoni. Je to její způsob, jak vyjádřit, že tě má ráda," usměje Kayla.

Začervenám se. "To není!"

"To je ten nejlepší comeback, se kterým se dokážeš dneska večer vytasit? 'To není?'," vypustí Jack ironické tss. Kayla ho vede do kuchyně a nalévá mu nějaký alkohol. Šklebí se na to, ale pak koukne na mě a lokne si. Jdu taky a namíchám si rum s kolou a stoupnu si vedle Jacka.

"Nutím tě svou přítomností k pití nebo tak něco? Myslel jsem, že ledová princezna nepije."

"Však taky ne. Dnešek je výjimečný."

"Fakt? A proč to?"

Otočí hlavu za Kaylou, která piští ve skupině holek a ukazuje na Jacka, pak s nimi piští ještě hlasitěji.

"Je nadšená, nech to být."

"Nadšení nepokrývá poskytovatel zdravotní péče pro mé ušní bubínky."

"Každá holka je nadšená z prvního přítele. Nech jí si to užít."

Jack je ticho. Někdo zapne housovou muziku. Basy mi duní v hrudi.

"A ty?" zeptá se Jack.

"Já co?"

"Užila sis svého prvního přítele?"

"Ze začátku."

Zírám na Kaylin úsměv, a usměju se ve své sklenici.

"Nejdřív to bylo skvělý. Vážně skvělý. Držení za ruce. Piknik, jednou. Nerad se se mnou ukazoval na veřejnosti, když jsem byla ta velryba. Nelíbali jsme se, byla jsem moc plachá. Většinou jsme zůstávali u něj nebo u mě doma. Povídali jsme si. Koukali na TV. Jednou donesl trochu trávy a já se málem pozvracela. Poprvé jsem kouřila, cokoliv."

"Rebelka."

"Já vím," usmívám se. "Cejtila jsem se tak drsňácky. Všechno, co to se mnou udělalo, že jsem byla hladová, a pak jsem prospala 15 hodin. Ani to nebyla sranda."

"Ale s ním to sranda byla."

Sledovala jsem tmavou limču jak bublá, syčí a praská. Může věci i zkorodovat. Kov. Kámen. Jednou jsem to někde četla.

"Jo. Bavila jsem se. I když to nebylo skutečné. On to předstíral."

Jack je trpělivě potichu. Usměju se a přistrčím k němu svou sklenici.

"Jdu tancovat. Neházej mi drogy do pití nebo tak něco."

Jak se pohupuju do rytmu a ztrácím se ve změti vedra a těl na tanečním parketu, moje vzpomínky blednou. Hudba je nejlepší lék. Odstřelí pryč všechny myšlenky v hlavě, pokud je písnička dostatečně hlasitá, a udržuje je daleko, pokud je písnička dost dobrá. Netancuju bláznivě jako s Wrenem, ale netancuju ani vážně. Dá se vůbec tancovat vážně? To je fuk, stejně je to otázka spíš pro nějakýho stepaře nebo jazzový snoby. Já jen tancuju. Divoce. Zvedám ruce nahoru a skáču a točím se, oranžová a černá světla se mísí s alkoholem v příjemném oparu. Můžu pozorovat, jakkoli rozmazaně, tu party skrz na skrz. Někdo hází na zeď uvařené špagety a sleduje, jestli lepí. Kluk s nožem se vplížil dovnitř, převlečený za sériového vraha v krví zacákané zástěře a falešným sekáčkem, a mluví zaníceně s chlápkem převlečeným za samuraje o jeho falešné kataně. Wren poletuje nervózně kolem Kayly, která mu ukazuje všechny zarámované dětské fotky Avery zastrčené za ledničku tak, aby nikdo neviděl, jak trapně tlustá a plešatá dřív bývala. Samotná Avery útočí na nějakého vysokého tmavého kluka z plaveckého týmu. Kluk v kostýmu zeleného mimozemšťana sjíždí po břiše po zábradlí a naráží do stěny, vyskočí a vyběhne po schodech, aby to celé zopakoval. A Jack se dívá na mě. Hudba se změní na nějaký pomalejší hip-hop a party řádí dál a Avery a ten kluk se líbají a Kayla a Wren se vypařili a já se opřu dozadu o něčí hrudník, a je mi jedno o čí, protože jsem tak unavená a opilá a slyším chřestění korálků a kouknu se nahoru a je to Jack.

"Do hajzlu!" klopýtnu pryč a zakopnu o jiný pár. Všichni tři spadneme ve spleti končetin a zraněných důstojností, a Jack mě vytáhne nahoru a drží mě za ruku, pevně.

"Snaž se nikoho nezabít, idiote."

"Pust mou ruku než ti vyškrábu oči."

"Jsi opilá. Zase bys spadla."

"Jsem naprosto schopná sama udržet rovnováhu!"

Vrávorám a abych sama sobě zabránila ve snězení skvrnami od zvratků a flitrů pokrytého koberce, čapnu Jackovu paži. Košile je jemná a bílá, ale jeho sval je napjatý a hladký.

"Buďto si sedneš-," řekne Jack varovně.

"Ne! Chci zůstat tady s hudbou!"

"Nebo mě použiješ jako protiváhu. Ale jsi až moc opilá, abys tancovala aspoň trochu koordinovaně a nemám pocit, že by někdo jiný chtěl, aby ses po nich hrabala!"

"Trhni si," vyletím. "Jen se... jen se mě snažíš zadusit!"

"Jo. Ve spánku. Abys už nežila a Kayla byla jen moje," řekne bezvýrazně.

Nemůžu si pomoct a uchechtnu se. Povzdechnu si a opřu se zase o jeho hrudník. Stojíme tak a on klidně stojí, ale já se jemně pohupuju a on mě začíná napodobovat.

"Je hezké nespadnout," mumlám.

"Obecně řečeno," souhlasí. Hudba se změní a je hlasitá a otravná a já se odtáhnu a odcházím. Někam do klidu. Někde do měkka a ticha. Otevírám dveře pokojů pro hosty, dokud nenajdu jeden bez svíjejícího se páru na posteli, a zavřu a zamknu za sebou dveře. Sesunu se na měkký přehoz. Luxusní přehoz. Luxusní skleněné lampy zkroucené jako mořské chaluhy. Luxusní obrázky oceánu a luxusní polštáře vonící levandulí. Nasaju z nich a snažím se zastavit točící se pokoj. Muzika dole pořád duní. Na mé straně postele se usadí nějaké závaží. Jack. Zamračím se a zaostřím na něj.

"Proč jsi mě sledoval?"

"Táhla jsi mě za sebou."

Zase se zabořím do polštářů a můj hlas je ztlumený. "Oh."

Sleduju, jak si sundává klobouk, jeho normální zlatohnědé vlasy lehce trčí.

"Vypadáš líp bez těch hloupých dredů," zamumlám.

"Myslel jsem, že máš ráda Johnnyho Deppa?"

"To proto ses za něj převlíknul? Protože ho mám ráda?"

Jack se rychle zvedne a odloží klobouk na nejodlehlejší židli. "Ne. Jasně, že ne. Jen jsem to měl od loňska ve skříni."

"Na vestě máš cenovku."

Maličko se přikrčí, ale dobře to skryje a otočí se ke mně, s chladnýma očima a nebezpečným výrazem.

"Nevím, o čem to mluvíš."

"V pohodě," vzdychnu do polštáře. "Nemusíš být hned napruženej. Jestli jsi to udělal pro mě, je to v pohodě! Divný, ale v pohodě."

Z jeho očí zmizí chlad a on jde zpět a sedá si na postel.

"Jsi tak domýšlivá. Jako bych si asi někdy vybíral kostým jen kvůli tobě," posmívá se.

"Já vím. Dělala jsem si legraci. Vím, že bys radši... radši mě shodil do jámy než bys pro mě něco udělal. Taky bych nic nedělala kvůli tobě."

Lhářko.

Převalím se a pláštěnka mě obalí jako burrito. Sundám si škrabošku a hodím ji přes postel.

"Moc jsem pila."

"Já vím. Donesu ti trochu vody."

Místo, abych s tím bojovala, jak vím, že bych měla, vzdám se.

"Dobře."

Vrací se zpátky se sklenicí vody a já hltavě piju. Trochu mi jí skápne na bradu a já se zaksichtím a setřu jí.

"Jsem nechutná. Podívej se na mě - takhle neupravená před mým úhlavním nepřítelem. Nespustitelné. Nevyčerpatelné. Po... po... pod mořem."

"Neomluvitelné," navrhne Jack.

"Ano!" ukážu na něj. "Ano. Tohle."

Zezdola se ozve výkřik a někdo ječí 'Ach bože, krvácím'.

"Takže jestli," opřu se o lokty. Je přímo před mým obličejem, sedí na kraji postele, jeho koleno je na úrovni mých očí. "Takže jestli tě Kayla donutí k sexu, dlužím ti prachy?"

Frkne a podívá se dolů na mě. Jeho prsty si přestanou hrát s lemem jeho košile.

"Já s Kaylou nespím."

"Ale randíte spolu."

"V podstatě ne."

"Nemůžeš... nemůžeš ji takhle tahat za nos! Má tě fakt ráda!"

"A stejně tak i tucet dalších holek," řekne unaveně.

"Jo? Tak promiň, že se nám líbíš," vybuchnu.

Jack ztuhne. Já ztuhnu.

"Nám?" zeptá se.

Všechno se stane tak rychle, jako když padá hvězda nebo udeří blesk; všechny pocity, co jsem pohřbila, všechno, co jsem chtěla říct, všechny mé obavy zbořily bezpečnostní dveře, za kterými jsem je držela, s pomocí alkoholu a vyčerpání a emocionálních jizev, které mě učinily slabou a zralou pro vybrání.

"Líbíš se mi."

Dosáhla jsem k jeho ruce, ta moje se třásla. Jeho prsty vypadají tak dlouhé a štíhlé a jemné. Jsou hladké a teplé. Několika se jich držím jako by byly záchranné lano. Vor na moři. Lano v hluboké jámě.

"Hezky voníš," řeknu. "A je sranda si tě dobírat. A mám ráda tvojí mámu. Jsi chytrej. Tak trochu přitroublej ale tak trochu chytrej. Bavila jsem se. S naší válkou. A tím polibkem. A na tom rande. A řekl jsi mi, že jsem krásná a bylo to hezký. Takže i když bychom už znovu nebojovali, i kdybys mě napořád nenáviděl, že jsem řekla, že se mi líbíš, děkuju ti. Moc ti děkuju-"

Nikdy jsem to nedokončila.

Jack se skloní a přitiskne své rty na mé, přetočím se a vyhoupnu se nahoru a on se vyhoupne zpátky a já se opírám o polštáře a pelest postele a on mě líbá-

-a tentokrát mě ona líbá taky. Tentokrát není vyšokovaná k nehybnosti. Tentokrát nás nikdo nesleduje. Tentokrát je žádostivá. Tentokrát používá jazyk, líbá mě na koutek úst, skousne můj spodní ret a zatáhne, silně a ze mě vyjde něco mezi přiškrceným zasténáním a lapáním po dechu. Je zvědavá a nezkušená, ale zvědavá a neústupná a hledá něco, cokoliv, k líbání, cokoliv, na co by mohla sáhnout-

-jeho krk chutná ještě lépe a jeho hrdlo je jemné, a ohryzek běhá nahoru a dolů, jak nervózně polyká a já se odtahuju a mumlám šťastně do jeho kůže.

"Na svých rtech cítím tvůj tep."

-a nemá páru, co říká a jakou to způsobuje spoušť, jak to mou páteří vysílá roztavený náraz statické elektřiny, do mého žaludku a přímo do mého rozkroku. Ty tenké pirátské kalhoty prozrazují všechno. Moje vlastní tělo mě překvapuje - neměl jsem tušení, že po ní toužilo s tak vibrující, zuřivou intenzitou. Chce jí ochutnat, dráždit jí, souložit s ní s nejpomalejším, nejjemnějším, nejhlubším smilováním, tím typem, který jí skroutí prsty u nohou a donutí ji žadonit. Přitisknu se k ní silněji, objímám ji rukou kolem pasu a ona se hihňá (hihňá!) a každý můj instinkt na mě křičí, abych se přesunul po jejím těle níž, sundal jí ten naprosto absurdně rajcovní latexový oblek kousek po kousku a táhnul svou pusu přes její klíční kost, její prsa, její břicho, mezi její nohy, dokud by kvůli mně nekřičela, nekřičela a těžce neoddechovala moje jméno a nezapomněla na všechno o tom šmejdovi, o té bolesti, o tom smutku-

-stáhne mě dolů, níž na postel, hlavu mám na polštářích a on je najednou po obou stranách, rozkročený nade mnou a já se třesu a jsem vystrašená, ale vlastně se nebojím, vůbec ne, můj vnějšek zrazuje můj vnitřek, protože můj vnitřek tohle chce víc než cokoli jiného, ale mohl by mi ublížit, někomu ubližuje, tohle je špatné, miluje Sofii, ne mě, ne mě, ne mě, mohl by mi ublížit, zase mi ublíží-

-je roztřesená. Políbím jí krk, rameno. Celé její tělo se nekontrolovaně třese.

"Jsi v pořádku?" ptám se.

Její obličej se zkroutí, a zhroutí se a ona ho schová do dlaní.

"J-Já se omlouvám," popotahuje. "Není to správné. Tohle není správné."

Něco v mé hrudi pukne uprostřed a roztrhne se ve dví. Přijde mi to správné. Bože, tohle je ta nejsprávnější věc, kterou jsem cítil v posledních měsících, ne - letech. Klopýtal jsem od jedné klientky ke druhé, uzavíral jsem se a nějak se tím vším prodíral díky mechanickým odpovědím a zvrácenému potěšení. Ale jen když se teď Isis dotýkám, nemůžu být chladný. To je nemožný. Ona to všechno spaluje, všechen ten vztek, o kterém jsem ani nevěděl, že ho mám, všechen cynický profesionalismus, který se skládal z mého strachu o Sofii. Zapomněl jsem, jak si to užít a její jemný dech na mé tváři a dotyk jejích prstů mi znovu ukazují cestu, čistě a jasně a vřele jako oheň. Je to správné. Dobrý bože, je to zatraceně správně.

Ale ona je vystrašená. Je nejistá. Je raněná vícero způsoby než bych dokázal spočítat. A je opilá. Já jsem vzrušenej, ale ona je opilá. Udělat teď cokoli by bylo nemístné. Okamžitě se stáhnu.

"Máš pravdu. Mrzí mě to. Nechtěl jsem-"

"N-Ne," popotáhne. "Je to moje ch-chyba. Mrzí mě to. Moc mě to mrzí."

"Hej," řeknu něžně. "Hej. Koukni na mě."

Chvěje se, loupne prsty a zírá na mě. Oči má červené, slzy jí tečou po tvářích a rozmazává se jí řasenka.

"Není to tvoje chyba. Nic není tvoje chyba." Vstanu a popadnu svůj klobouk ze židle. "Zůstaň tu a vyspi se z toho. Vypij tu vodu. Zamkni za mnou dveře a neotvírej až ráno. Rozumíš?"

Posadí se, popotáhne. Nepřikývne.

"Rozumíš?" opakuju. Zakroutí hlavou, fialové proužky se jí lepí na tváře.

"Nechoď."

"Bude lepší, když půjdu. Cítíš se se mnou nepříjemně."

"Ne!" vykřikne, a pak se ztiší. "Ne. Já-já bych se cítila líp kdybys... kdybys zůstal. Tady uvnitř. A ujistil se, že nikdo nepřijde."

"Kayla bude mít obavy."

Výraz Isis povadne. "Oh. Oh máš pravdu. Měl bys j-jít."

Sleduju jí, z jejího těla vyjde roztřesený povzdech, pořád se na povrchu třese. Obejme se vlastníma rukama a snaží se zahřát, jako by jí byla zima. To já jí tohle způsobil. Nemůžu jí opustit. Ne takhle.

"Tady," řeknu a jdu k ní. Zvednu přehoz a deku a ona se pod ně dychtivě zavrtá.

"Jseš si jistá, že ten latex není nepohodlný?" zeptám se. Koukne dolů a já ihned zalituju, že jsem to řekl. "Nenaznačoval jsem, že by sis měla cokoliv sundávat. Jen, že to vypadá dost těsně, a v tom by se mohlo blbě spát, nechtěl jsem-"

"Já vím," zamumlá. "V pohodě. Sundala bych si to, ale nemám nic jinýho."

"Použij tohle," přetáhnu si košili přes hlavu a podám jí ji. Tře si o ní tvář jako kočka.

"Oooh, měkká!"

"Já jen. Budu venku."

"Ne, to je v poho, jen se otoč. Žádné šmírování."

"Nikdy." Otočím se ke dveřím.

"No tak, ty jeden velkej puritáne! Jsi eskort! Chovej se tak!"

Napomenutý zírám na roh a poslouchám zvuk rozepínání zipu a zápasu. Vrčí a nadává. Zadusím smích a soustředím se na bílé stěny a nezáživný obraz oceánu na zdi, abych vydrhnul svoje myšlenky od špíny, která se mi tam právě drala po hromadách - jaká jsou její prsa? Není plochá nebo malá, její skandální těsný outfit, jehož obrazy mám v hlavě, mi to dostatečně ukázal. Latex mi ukázal jemně se rozšiřující boky, dobrá silná stehna, útlý pas, který bych mohl obejmout jednou rukou-

"Tak jo. Můžeš se podívat."

Otočím se, když je na půl cesty do postele. Vypadá o tolik menší v mojí vzdouvající se nadměrně veliké pirátské košili, o tolik drobnější. Křivky jejího vzdouvajícího hrudníku jsou jemné a patrné. S rozpatlaným makeupem a jen v košili vypadá tak zranitelně, tak odlišně od úporného sebejistého derviše (pozn. islámský asketický mnich) z posledních dvou měsíců. Její nohy se krátce mihnou na okamžik než je zastrčí pod přikrývky a ty si vytáhne až k bradě.

"Voní jako ty," usměje se na mě ospale. Přidusím to nadšení, které ve mně po jejích slovech proudí, divoce a nemístně.

"Budu tady," posadím se do židle.

Pomalu, tak pomalu se přestane třást. Její dech se vyrovnává. Když poslední chvění ustane, konečně se opřu do židle a zavřu oči.

3 roky, 19 týdnů, 1 den

Můj mozek pulzuje v bolestivém rytmu a snaží se uniknout ze zneužitého domácího vězení, kterým je moje lebka. Pokusím se otevřít oči, napadne je světlo. Zašklebím se a zakňučím a přetáhnu si přikrývku přes hlavu. Čí je tohle postel? Proč mám na sobě tuhle měkkou bílou košili?

A v tu chvíli mi to dojde a mozek mi vyteče ven ušima. Tohle je dům Avery. Averyn pokoj pro hosty. Jackova košile. Mám opici a na sobě mám košili Jacka Huntera. Dýchání se mi zrychluje, panika se mi usazuje v hrudi jako tlustý malý zlý trpaslík. Nikdo vedle mě neleží v posteli. Je celá ustlaná, takže v ní nikdo nespal. Byla jsem to jen já. Myslím. Zoufale tápavě pátrám ve své mysli po vzpomínkách na to, co se stalo minulou noc, ale je tam obrovské prázdno. Vůbec nic si nepamatuju.

Zlehka vylezu z postele a zkusím svou váhu na podlaze. V puse mám jak v polepšovně. Jdu do koupelny a čistím si zuby pastou na prstu. Pro teď to vystačí. Čuchnu si k sobě - necítím ze sebe sex. To je dobré znamení. Ale to neznamená, že se nic nestalo. Přála bych si vzpomenout, do hajzlu! Sundám si košili a zase si obléknu kostým. Jak jsem si ho vůbec zvládla sundat? A nebo jsem si ho nesundávala já? Dělal to někdo jiný? Dělal to Ja-

Otevřou se dveře a Jack nakoukne dovnitř. Je bez košile, jeho břicho a hrudník jsou jak dobře vysoustruhované. Skoro to odvede mou pozornost od jeho ustarané tváře. Téměř.

"Jsi vzhůru," řekne.

"Co se k sakru stalo včera v noci-"

"Na to není čas. Kayla tě potřebuje."

Vycouvá ze dveří. Chladná obava se mi usadí v žaludku, a já ho následuju dolů do haly. Obaly a červené kelímky jsou všude po podlaze. Slabounké paprsky slunečního světla pronikají okny - není ještě zcela ráno, ale už není ani noc. Zkontroluju si mobil. Šest přesně. Většina davu z párty je pryč. Jack mě popohání, abych si pospíšila a rukou mi ukazuje do dalšího pokoje pro hosty na konci haly. Kayla sedí na posteli, Wren vedle ní. Ona vypadá vyděšeně a vyčerpaně - její sukně je nakřivo a její makeup je rozpatlaný. Wren jí nabídne roli toaleťáku, ona si trochu odmotá a s hlasitým troubením se do něj vysmrká. Spěchám k ní, kleknu si a sáhnu na ní.

"Kaylo! Co se ti k čertu stalo?"

"Avery," znovu začne natahovat. "Avery… moje pití… dala mi něco do pití, Isis!"

Hodím pohledem po Wrenovi. "GHB?"

Přikývne. "Nemohla se hýbat celých 30 minut."

"Nebyl někdo-"

Wren zavrtí hlavou. "Avery tu zamkla nás dva. Zablokovala dveře židlí a řekla, že nemůžeme ven, dokud…"

Kayla zakvílí a podívá se na Jacka číhajícího ve dveřích. "Kdes byl ty? Byla jsem tak vyděšená! Proč jsi - proč jsi-"

"Usnul jsem v jiném pokoji," řekne jí jemně, ale nepřiblíží se k ní ani o kousek. "Mrzí mě to."

Kayla schová tvář v dlaních a zakvílí. Wren sebou trhne. Hladím Kaylu po rameni.

"Hej, poslouchej. Bylas v bezpečí. Wren je dobrý kluk, jasný? Nemusela ses bát." Vzhlédnu k Wrenovi. "Že jo? Nic jsi neudělal? Řekni mi teď pravdu a já tě nevykuchám."

"Přísahám ti, Isis. Nikdy bych - Nejsem netvor." Jeho zelené oči se se rozšířily. Nával studu mě donutí vycouvat.

"Jasně. Já vím. Promiň ty pochybnosti."

"Avery si myslela… Hádám, že si myslela…," trhne sebou. "Myslela si, že bych to udělal."

"A použila to při vydírání kvůli těm penězům," dokončím. On přikývne. Jen co to zaslechne Jack, okamžitě vyskočí, jde ke krbové římse a odsunuje vystavené předměty stranou. Popadne hodiny a třískne s nimi.

"Ježiši!" vykřikne Wren, zatímco oba vyskočíme. Kayla vyjekne a zakryje si uši. Jack se k nám otočí a drží malou černou skříňku.

"Kamera," řekne tlumeně.

"Kvůli důkazům," zamumlám, pomalu si stoupám, jak se ve mně rozdmýchávají plameny vzteku. "Ta zkurvená děvka-"

"Ne!" Kayla mě chytne za paži. "Ne, Isis, prosím! Je to moje kamarádka! Je to… Je to jediná kamarádka, co mám!"

"Špatně," Jack ji tvrdě přeruší. "Rozhlídni se kolem. Lidi co jsou tady, jsou tvoji skuteční kamarádi."

Kayla vypadá, jako by jí vrazil facku. Zase se rozbrečí, a Wren sebou škubne, nejistý, co by měl dělat, ale očividně chce pomoct. Podívá se na mě.

"Tak jdeme. Musíme se jí postavit."

Ušklíbnu se. "Postavit se jí? To je trochu jemné, nemyslíš? Vyrvu jí její kozy."

Wren se samolibě zakření a dlouhým krokem vyrazíme po chodbě, zanecháváme Jacka a Kaylu o samotě. Proklouzneme kolem zívajících probouzejících se lidí, kalužemi zvratků a lepkavého alkoholu a příležitostnými haldami svlečeného oblečení. Jdeme ke druhé hlavní ložnici a Wren zaklepe. Žádná reakce. Odstrčím ho dozadu a kopnu do dveří s veškerou svou zuřivou silou.

Averyn pokoj je vymalován světle purpurovou s překrásnou postelí s nebesy uprostřed. Posadí se v hromadě hedvábného povlečení, princeznovský kostým stále nedotčený, jen zlehka neupravený. Uvidí mě, uvidí výraz na mé tváři a snaží se vzít do zaječích oknem. Vrhnu se na ní, vtáhnu jí zpátky za vlasy a praštím ji tak tvrdě, že upadne na zem.

"Ty se vážně nepoučíš, že ne?" řeknu jemně.

"Co-Co-," zakašle. "O čem to mluvíš?"

Sehnu se, popadnu pramen jejích červených vlasů a škubnu. Silně. Zařve a kroutí se.

"Dobře, dobře! Je mi to, kurva, líto!"

"Ne. Není. Ale bude."

"Ty peněžní příspěvky nedostaneš, Avery," řekne Wren chladně. "Ani teď, ani jindy. Prohlašuju prezidentku Francouzského klubu nezpůsobilou výkonu. Uvalím na tebe sankce. Jsi oficiálně vyloučena ze všech klubů, z účasti na maturitním plesu a na maturitní noci."

"To nemůžeš udělat," zavrčí zuřivě. "Jsem královnou plesu už čtyři roky za sebou! Kandiduju na královnu maturantů a každý ví, že to kurva vyhraju. Když mě vyloučíš z účasti, nikdo na ples nepřijde. A taky nikdo nepřijde na tvou hloupou maturitní noc!"

"Vážně si myslíš, že máš nad studenty takovou moc?"

"Řeknu skoč a oni skočí. To víš," vysměje se mu Avery.

"Myslíš, že budeš mít takový vliv, když každému řekneme, že jsi někoho nadrogovala na své vlastní párty? Kolik holek ti znovu uvěří? Kolik z nich se odváží přijít na tvé večírky s hrozbou znásilnění na rande?" ptá se Wren chladně."

Avery zbledne. Vytáhnu ji nahoru za šaty a pronesu pohrdavě. "Jestli někdy jen dýchneš směrem ke Kayle, zabiju tě."

Avery se mi vyškubne a prstem namíří na Wrena.

"Tys to udělal! Nelži ty svatouškovskej zmetku! Tys jí vojel! Jsi ufňukanej malej zbabělej prospěchář a já vím, žes ji vojel!"

Wren se usměje, pevně odhodlaný pohled se ještě více zatvrdí, více upevní a je jen lehoučce pobavený.

"Já už dávno nejsem ten kluk z lesa, Avery. Nejsem někdo, koho můžeš donutit udělat, co chceš. Jsme starší. A já ti nikdy nedovolím ublížit znovu další dívce."

Avery ustoupí o krok vzad, šokovaná. Podívá se dolů na své ruce a přetočí je.

"Přesně," řekne Wren. "Bylas tak zaujatá získáním těch příspěvků, že ti nedošlo, žes dělala úplně stejnou věc, kterou jsi udělala Sofii. Udělala jsi to znovu. Vůbec ses nepoučila. A nejspíš to uděláš znovu a znovu, dokud někoho nezabiješ nebo za to někdo nezabije tebe!"

"Dělala jsem to pro Sofii!" řve Avery rozzuřeně. "Ty příspěvky, ten výlet Francouzského klubu, to bylo pro Sofii! Už jí nezbývá moc času, Wrene, ty to víš! Ty to kurva víš!"

"Takže ublížíš někomu jinému, abys jí pomohla?" zeptá se jí.

"Udělám cokoliv, abych jí pomohla," procedí Avery přes zaťaté zuby. "Cokoliv."

Wren se usměje. "Tak to je škoda, že nemůžeš vytáhnout ty prachy ze svých rodičů. Přeci jen tě vychovali. Jsi jejich věrným obrazem. Vysledovali by, kam se poděly, kdo byl pozvaný. Našli by Sofiino jméno a šťourali by v její minulosti. A pak by vyšlo najevo, cos provedla. Vybuchlo by ti to do tváře. Vědělo by to celé město. Možná je čas, aby se to svět dozvěděl."

"To by ses neodvážil," zavrčí. "Ty a Jack byste šli ke dnu se mnou."

"Možná. Ale jsem si jistý, že u soudu by Jacka omilostnili a já bych se obhájil tím, že jsem se bál o svůj život. Vyvázli bychom z toho snadno. Ale ty? Ne. Ty bys dostala mnohem delší trest."

"Vypadněte!" zařve Avery. "Vypadněte!"

Hází věcma - vázou, rámečkem. Ze zdi strhne drahou lampu a mrskne mi jí na hlavu, naštěstí se ale včas skrčím. Sklo se roztříští a já vyběhnu za Wrenem, zpátky do pokoje za Kaylou.

"Musíme jít," těžce oddychuje Wren a pomáhá Kayle z postele. Opře se o jeho paži, slzy už téměř uschly, ale pořád vypadá zmateně.

"Co se děje?"

"Dej mi své klíčky," řeknu. Kayla štrachá v kabelce a podá mi je. Wren pomáhá Kayle ze schodů a Jack zůstává za mnou. Averyn křik probudí všechno, co zbylo z párty. Zní to jako by banshee někdo pěkně stisknul pod krkem.

"Někdo není šťastný," uchechtne se Jack.

"Wren vyhrožoval, že řekne pravdu o tom, co se stalo Sofii," zamumlám. Jackova tvář poklesne a uzavře se do žulově tvrdého odhodlání. Wren a Kayla klopýtají přes trávník k jejímu autu. Když se já s Jackem dostaneme ze dveří, ze schodů se ženou rychlé kroky a spěchají za námi. Otočím se právě včas, abych si všimla Avery s nosem zakrváceným od mé rány, očima zdivočelýma zuřivostí, její červené vlasy jsou jako hříva bohyně ohně, a baseballová pálka zvednutá a pouze centimetry od dopadu na má záda. Sehnu se, pálka sviští nade mnou, pak se ozve nepřirozené křupnutí a pálku najednou drží Jack. Avery hekne, ucukne pryč, když si Jack prohlíží pálku, každý její centimetr.

"Jako za starých dobrých časů, co?" usměje se Jack predátorsky na Avery. "I když ta, co jsem použil já, byla kovová, že jo?"

Averyna zlost vyprchá tak rychle jako propíchnutý balonek. Do výrazu se jí dere hrůza, když šmátrá pozadu, vyskočí na nohy a běží zpátky do domu, práskne dveřmi a zamkne je.

Jack nepromluví až do chvíle než vyložíme Kaylu. Wren jede za námi a vystoupí, aby pomohl Kayle k jejím vchodovým dveřím. Tiše mu poděkuje a on jí sleduje než zajde dovnitř. Wren a já jsme na sebe na rozloučenou kývneme, a on dokonce kývne na Jacka. Když jedeme po dálnici a já jedu k Jackovi domů, hodím po něm pohledem. Vrátila jsem mu košili a on má bradu opřenou v dlani, prsty na rtech, zamyšleně sleduje, jak svět ubíhá za oknem.

Promluví jako první.

"Rozešel jsem se s Kaylou."

"Šokující. Myslela jsem, že vám dvěma to vydrží navždy."

Obdaří mě cynickým úšklebkem. "To jsi neslyšela? Dobré věci nikdy nevydrží."

Odbočím do druhého pruhu. Jack zapne topení. Smrdí to jako tchoř. Rychle to zase vypne.

"Co se stalo včera v noci?" zeptám se.

"Ty si to nepamatuješ?"

"Pamatuju si, že jsem... pamatuju, že jsem byla vystrašená. Třásla jsem se."

"A to je všechno?"

Přikývnu. Jack ztichne. Jeho oči jsou nečitelné kousky ledu, tak jako vždy, ale můžu odpřisáhnout, že je vidím na malinkou chviličku se uvnitř zlomit. Bolestí.

***

Byla vystrašená. Žádnou část toho si neužila. Kdyby ano, pamatovala by si to. Ale strach přepsal její vzpomínky.

Ta rána je mnohem hlubší, než jsem si představoval.

Sleduju její tvář, když řídí, ruce pevně svírají volant. Čeká, zmatená, snaží se v mysli propojit bílá místa. Zablokovala je. Minulá noc byla až moc podobná té době, co zavinila tu ránu. Chci říct, že jsem se snažil, aby se cítila líp nebo jí říct, že jsem se snažil pomoct (lháři, využíval jsi jí, stejně jako on).

Ve střízlivém ranním světle, mě praští s děsivou sžíravostí to, co jsem udělal. Vynutil jsem si polibek na opilé holce, kterou už předtím někdo nutil. Dotkl jsem se dívky vyděšené z toho, že se jí vůbec někdo dotkne. Ztratil jsem kontrolu. Já, Jack Hunter, jediná osoba, která udrží klid, chladnokrevnost a rozvahu za každé situace, jsem ztratil kontrolu. A Isis to zranilo tak hluboce, že to zablokovala v paměti.

Je to lepší, když si to nepamatuje.

***

Ale ty pukliny se zase zaplní, zase zamrznou a Jack lehce pokrčí rameny.

"Byla jsi dost opilá. Nějaký kluk s děsivou maskou na tebe skočil z rohu. Po zbytek noci ses docela dost silně třásla."

"A proč jsem na sobě měla tvojí košili?"

"Vrazilas do někoho při tanci a polila ses colou. Dost to lepilo. Tak jsem ti nabídl svou košili a ty sis vyprala svůj kostým a nechala ho uschnout na zemi."

Zní to jako něco, co bych udělala. Přikývnu.

"To dává smysl."

***

Zahne k mému domu a já vystoupím a nakloním se do okénka.

"Postarej se o Kaylu v příštích dnech," řeknu. "Bude tě potřebovat."

"Od kdy ses o ní začal zajímat?"

Je důležitá pro tebe. Takže se starám.

To nahlas neřeknu. Pokrčím rameny a místo toho lžu.

"Vím, jaké to je. Rozchod. A GHB."

"Nějaká tvá klientka to přehnala?"

"Jenom trošku."

Oči mi sklouznou na její krk a dech se mi zatají. Tam, přesně pod její čelistí, je jemný červený cucflek.

"Něco se stalo?" zeptá se mě.

Pokud se nepodívá nahoru a nepoužije zrcátko, aby se podívala pod bradu, neuvidí ho. Zavrtím hlavou.

"Ale nic. Díky za svezení."

"Díky za pomoc S Avery. A za půjčení košile. A za... randění s Kaylou. Byla šťastná."

A to udělalo šťastnou tebe.

Zakřením se. "Kdykoli mi zas budeš chtít dát dalších 200 dolarů, abych si vyšel s jednou z tvých kamarádek, dej mi vědět."

Přikývne a já ustoupím a sleduju, jak odjíždí, s něčím jako lítostí doutnající v mé hrudi. Zasunu poslední noc někam hluboko do své mysli - uzamknu jí nadobro. Znovu si jí promítnu, až bude touha nejhorší. Ale už to neexistuje, nikdy víc. Nikdy se to nestalo. A to je nejlepší.

Jsem jediný, kdo si to pamatuje.

A je to tak nejlepší.

***

Northplains v Ohiu je město plné tajemství.

Mysleli byste si, že nudný Středozápad by nemohl mít věci jako divoké populární dívky s baseballovými pálkami a podivné události z minulosti, o kterých nechce nikdo mluvit. Ale má toho plný náklaďák. Podvod, pomsta, lži. Všechny se spojují dohromady jako vír nad školou, visící těžce v pondělním ovzduší.

Jack vejde do hlavní chodby, podívá se na mě a na Kaylu na lavičce, a projde přímo kolem nás. Kayla samozřejmě propukne v pláč. Stálo to spoustu přemlouvání a čokolády během neděle, abych jí přesvědčila, že má v pondělí přijít do školy. Jsem rozpolcená mezi nutkáním do něj strčit za to, že ji donutil k pláči, a vědomím, že ten rozchod byl nejlepší pro oba. Bylo to nevyhnutelné. Kluk jako Jack Hunter prostě nerandí s holkama svého věku. Na tom se shodne celá škola. Jasně, Kayle to vydrželo jen dva týdny! Je to Jack Hunter! Projíždí se po městě s bohatýma holkama v poršácích. Předčasně ho přijali na Harvard, skutečnost, kterou pan Evans připomíná každému studentovi, který vypadá, že se ve studovně poflakuje.

Jack Hunter je prostě předurčen pro větší a lepší věci než Northplains v Ohiu.

Legie jeho obdivovatelů má rychlý comeback. Básnířka mu polepila skříňku štosy papírů. Socha v umělecké učebně už má zase odhalenou hlavu a je přestěhovaná zpět do středu pokoje a umělkyně šťastně odlamuje jeho rysy. Dramatický kroužek Wailer se fintí a šlechtí před zrcadlem na záchodech jako sedmileté holčičky, které zrovna našly makeup svojí mámy. Plány na Jackův dort jsou větší a lepší než kdykoli předtím a je chystán na soutěž v pečení v centru místo toho, že by byl mrsknut na Kaylu. Dívky se vrátily s obdivuhodnou intenzitou.

Avery nepřišla do školy už tři dny. Nikdo nemluví o její pálkou ohánějící se zuřivosti, takže můžu jen předpokládat, že jim vyhrožovala, aby je umlčela. Ale lidi říkají, že na tom není dobře. Oficiální drb je, že je nemocná, ale já vím svoje. Líže si rány a snaží se přijít na to, která sukně od návrháře jí zakryje ocas stažený mezi nohama, až se konečně vrátí. Je to jen otázka času. Někdy je mi jí líto. Ale pak si vzpomenu, co udělala, a je mi líto jen částí jejího těla.

Zhluboka se nadechuju, abych zklidnila svůj hněv a soustředím se na něco jiného. Paní Gregoryová dál drmolí. Načmárám na papír její obličej a pak elegantně místo jejího nosu nakreslím banán. Pořád si nevzpomínám, co se stalo té noci na párty. Byla jsem dost opilá, tak je to pochopitelné, ale už jsem párkrát opilá byla a i když byly věci rozmazané, vždycky jsem si pamatovala útržky a kousky. Ale tamtu noc? Nic. Je to obrovská černá prázdnota rozmázlá přes mou paměť. Nikdy se takhle neseknu - moje mysl je fantastický sexy kousek vybavení, který udržuju v perfektní kondici. Tak proč si nemůžu vybavit ani útržek té noci?

Kayla dočasně převzala Averynu pozici včelí královny. Sledovala jsem jí, jak bloumá ve frontě na oběd, dívky kolem ní soucitně cukrovaly a trvaly na tom, že si najde někoho lepšího, zatímco házely smyslné pohledy na Jacka přes celou jídelnu. Jack jí sám, čte si knížku zatímco žvýká sendvič. Zajímalo by mě, co by ty holky dělaly, kdyby věděly, že jsem na sobě měla jeho košili? Nejspíš by mi do pusy nacpaly jablko a upekly mě. Jsem připravená zemřít, ale ne s ovocem v puse. To je úplně jiná hra.

"Co je úplně jiná hra?" ptá se Wren a posouvá svůj tác naproti mně a sedá si.

"Ah, nic," odmávnu ho. "Tak co vy, vaše velkolepé prezidentstvo? Zaneprázdněn vytvářením mírových dohod s Iránem? Pročesáváš planetu kvůli zdrojům alternativní energie?"

"Ujišťuju se, že se Avery vrátí k trochu menší mocí tady ve škole. Byla bys překvapená, kolik učitelů má pod svým vlivem."

"Žádné překvapení. Viděla jsem, jak pracuje."

"Doufejme, že bude mít soudnost chvíli nepracovat vůbec," vzdychne. "Vážně nechci jít za Evansem kvůli tomu GHB."

"Nebo kvůli tomu, co se stalo tu noc na nižší střední."

Wrenovy oči blesknou za brýlemi. "To byl trik."

"A ty ses dopálil, rozpálil a napálil."

Wren mě chvilku sleduje než z ztiší hlas k prostému šepotu.

"Byla naše kamarádka."

Vzhlédnu od svého hot dogu. "Kdo?"

"Sofie," pokračuje Wren. "Jack, Sofie a já. Byli jsme nejlepší přátelé na základce. Bydleli jsme vedle sebe. Hráli jsme si ve stejné ulici, na našich dvorcích. Každé letní a zimní prázdniny jsme byli spolu, celé dny. Byly to ty nejšťastnější chvíle mého života."

"Avery bydlela na předměstí. Někdy za námi přišla, protože byla Sofiina nejlepší kamarádka. Vůbec nebyla taková jako teď. Stará Avery byla hlasitá a panovačná ale milá. Udělala by cokoliv, aby se Sofie smála. Nesnášela Jacka - ale vždycky jsem věděl, že je to proto, že se jí líbí a taky neměla ráda způsob, jakým ho měla ráda Sofie. Žárlila na něj, že má Sofiinu pozornost, a žárlila na Sofii, že má jeho pozornost. Byla lapená uprostřed a to jí užíralo, jak jsme stárli, myslím."

Snažím se nehýbat nebo nedýchat moc nahlas. Poslední věc, kterou chci, je vytrhnout ho z příběhu. Wren vzhlédne.

"Je tu něco, co ti chci ukázat. Po škole. Můžeš nás tam odvézt?"

Přikývnu a usměje se.

"Dobře. Tak se pak uvidíme. Musím jít zorganizovat charitativní běh, tak bych měl radši jít."

"Pozdějc," snažím se znít normálně. Sleduju, jak odchází z jídelny a zvědavost mě užírá zaživa.

***

Po škole mě Wren navádí, kudy jet. Vede mě na letiště, skoro až do Columbusu. Po několika dalších zatáčkách jsme na předměstí sousedícím s letištěm, doplněném popraskanou silnicí, neustálým hlukem z letadel, která burácejí nad hlavou, a zvadlým žlutým trávníkem na dvorku. Domky s oprýskanou barvou a odpadky lemují ulice. Pár tenisek visí smutně na elektrickém vedení nad námi. Zaparkuju a následuju Wrena. Vede mě po schodech do malého dvojdomku s čistými a přesto staře vypadajícími okny. Veranda je zvětralá a zasypaná plastovými dětskými hračkami. Dveře otevře žena, která vykukuje za sítí.

"Wrene!" rozzáří se jí tvář. "Pojď, pojď dál!"

"Děkuji, paní Hernandezová."

"Tohle je kamarádka?"

"Ano, pomáhá mi v potravinové bance."

"Oh, to je hezké." Paní Hernandezová si otře ruce do zástěry a jednu mi podá. "Jsem Belinda. Ráda vás poznávám."

"Isis. Taky vás ráda poznávám."

"Dobrá, pojďte dál! Nestůjte tam v té zimě!"

Odvádí nás do malého domku. Voní to tam jako kořeněné maso a čerstvě vyprané prádlo. Porcelánové vyobrazení Panenky Marie visí téměř na každé stěně, a pohovky a židle a stoly jsou ošuntělé ale čisté. Dvě děti pobíhají okolo, křičí a pronásledují se navzájem se záchodovými štětkami, které používají jako meče. Paní Hernandezová na ně něco vyštěkne ve španělštině a oni se schoulí a ihned běží do koupelny.

"Omluvte je," usmívá se paní Hernandezová. "Celý den peču tortilly a dovolila jsem jim hrát si s čímkoli."

"Pokud nebudou mít tyhle meče poblíž jídla," žertuje Wren. Ona se usměje a pokyne nám do kuchyně.

"Nedáte si nějaký džus? Mám i mléko."

"Ne, to je v pořádku. Jsme tu jen na chvilku. Chtěl jsem vědět, jestli byste mi mohla dát vaše papíry pro program WIC. Potřebuju je uzavřít a byl jsem tu v okolí, tak jsem si řekl, že se stavím."

"Jistě. Jen momentík."

Přesune se nahoru. Wren se ke mně otočí a mávne rukou kolem sebe.

"Je to útulné, že jo? Čtyři ložnice. Tři koupelny. To není špatný na svobodnou matku s dvěma hladovými krky k nakrmení."

"Je to hezký, ale nechápu-"

"Pracuje jako pokojská. Téměř minimální mzda."

"Tak jak získává pen-"

"Jack."

Okamžitě se začnu z ničeho nic dusit. "Cože?"

"On posílá ty peníze. Přese mě. Pro Belinu jsem student, který pracuje v aktivním programu potravinové banky pro svobodné matky. Ale ve skutečnosti dostává ty peníze ona."

"Ale proč-

"Nevím přesně, jak Jack ty peníze vydělává," přeruší mě Wren nevzrušeně. "Ale mám představu. Jen kdyby mi jí někdo mohl potvrdit. Byl bych moc vděčný."

Kousnu se do rtu. "Nemůžu. Musela jsem mu to slíbit , Wrene. Má můj hlas na nahrávce-"

"Chápu. To stačí víc než dost. Díky za potvrzení mých podezření."

"Nemusíš mu říct, že to víš."

Wren se uchichtne. "Vypadám, jako že toužím umřít?"

"Takže-," ztlumím svůj nevěřícný hlas. "Takže proč Belina. Co udělala?"

"Nejde o to, co udělala. Ale co udělal Jack."

Začíná mi to docházet, pomalá plíživá osvětlující myšlenka.

"To, co tenkrát provedl na nižší střední. Je to spojené s Belinou?"

Wren přikývne. Chystám se položit další otázku, ale Belina se už šine po schodech. Wren hraje divadlo s kontrolou jejích papírů a nezávaznou konverzací. Takže ty peníze nejsou jen pro Sofii. Lhal. Ale proč? Protože nechtěl, abych to věděla? Proč by sakra měl mít Jack pocit, že Belině dluží peníze? Je to milá věc, ale musí to mít nějaký důvod. Mám pocit, jako by mi podstatná část unikala, to jediné kolečko uprostřed soukolí, které spojí všechny ostatní a donutí je pohybovat se společně.

Wren a já odcházíme, Belina nám mává z verandy a má hlava je plná otázek více než dřív. Wren na žádné z nich neodpoví, drží pusu na zámek celou cestu k jeho domu.

Jdu domů a zběsile škrábu na papír, jako by mi to mělo pomoct rozmotat jednotlivá vlákna.

Dva muži najatí Avery, baseballová pálka, Sofie, Wren s kamerou, Jack, Belina, Belininy prachy, Jack, Avery, Wrenův strach, Sofie, Jack, Jack, Jack, Jack, Jack???

Jack

Sofie

Sofie je důležitá.

Jack ji miluje.

Můj žaludek se zkroutí.

Jack ji miluje.

***

Je to smutná definitivnost v tom, jak přichází Díkůvzdání. Lidi začínají vyšilovat kvůli termínům přihlášek na vysokou. Učitelé nás otravují, abychom je dokončili a odevzdali. Počasí je ostře chladné, i poslední stromy se zbavují svého zlatého podzimního listí. Jejich hromady se mění v mulč a mulč se mění ve špínu, kterou spláchnou z okapů a ulic chladné podzimní deště. Nic už není pěkné - šedé nebe a šedá zem a šedé malé stromy se chvějí ve větru.

Po dvou týdnech se Kayla konečně dokázala podívat na Jacka bez toho, aniž by propukla v pláč. Wren jí na této cestě k úspěchu doprovázel s krabicí kapesníků, a proto se na něj teď víc usmívá a dokonce s ním sedává u oběda. K něčemu se mezi nima schyluje a mě to nutí se vědoucně usmívat, protože i když jsou to dva beznadějní mimoňovští idioti, jsou to mí beznadějní mimoňovští idioti a já chci jen to nejlepší pro cokoli mého.

Averyn návrat byl mnohem bezvýznamnější než jsme všichni mysleli, že bude. Prostě se jednoho dne ukázala ve škole, oblečená jako dřív a se stejným divokým úsměvem. Dívky, které se houfovaly kolem Kayly, se okamžitě převalily zpět k ní, vyjma Kayly. Projela mnou vlna pýchy, když se Kayla otočila zády k Averynu gestu, aby za ní přišla. Kayla mě vzala za ruku a společně jsme si důležitě vykračovaly pryč jako špatný mrchy, který jsme.

Jack se na mě nedíval, moc. Což ani není divný, když vím, že jsem červ na jeho botě a tak, ale je trochu podivné, že nechce zůstat ani ve stejné místnosti jako já. Světové dějiny jsou nejhorší - vymlouvá se, že musí ke školní zdravotní sestře, a většinou prostě přímo chodí za školu a neukáže se ve třídě. Ale vídávám ho normálně ve školní budově, jak chodí na jiné hodiny. To jen na hodinách, co máme společně, se nikdy neukáže. Vyříkala bych si to s ním, ale pořád jsem rozpolcená kvůli tomu, co se stalo tu noc. Jeho vysvětlení dávalo smysl, ale neznělo opravdově. Neměla jsem z toho dobrý pocit.

A nudím se. Bože, tak se nudím. Teď když už spolu neválčíme, mé dny vyplňují jen domácí úkoly a zírání na čela hlav učitelů, a přemítání, kde měli nejhorší beďary, když byli v mém věku.

Sedím v Evansově kanceláři, odpykávám si poslední den po škole. Ještě jeden den a budu svobodná od opravování jeho směšně jednoduchých písemek a pozorování jeho plešatějící hlavy lesknoucí se ve světle jeho úmyslně sebepoškozené slávy.

"Takže, Isis," odkašle si. "Termín pro přihlášky na Yale je příští týden."

"Nepůjdu na žádnou prestižní, Evansi. O tom už jsme dřív mluvili. A už nebudeme."

"Život nemá smysl, když nepůjdeš na dobrou vysokou školu," trvá na svém.

"Sledoval jste poslední dobou kanál o vaření? Jídlo je úžasný důvod k žití."

"Jestli k tobě můžu být naprosto upřímný, Isis, vysoká je většinou dobrá pro chlast a pláč," řekne. Zadusím smích a on zase zvážní. "Ale to, kam se rozhodneš jít pít a brečet tě někdy dostane daleko. Jako například Harvard. Můžeš získat průměrný známky v oboru s průměrným výdělkem a získat titul, ale bude to titul z Harvardu, chápeš? Bude to mluvit samo za sebe o stupni tvého odhodlání než titul ze státní v Ohiu."

"A o snobství," zamumlám.

"I tak," mluví dál ke mně. "Je už pozdě. Podal jsem za tebe přihlášky na Harvard, Yale a Stanford."

"Co?" naježím se. "Jak-"

"Tvůj otec byl velmi nápomocný. Chce pro tebe jen to nejlepší a poskytl všechny tvé osobní informace."

"Ale moje přijímací esej-"

"Vytáhl jsem pár tvých ohromně legračních a přesto dojemných a bystrých esejů z tvých hodin angličtiny a světových dějin. Byly velmi vhodné."

"Moje výsledky testů SAT-"

Zvedne papír. "Tvůj otec mě informoval, žes dělala testy SCT, než jsi opustila Floridu, na jeho žádost. Neznalas výsledky, protože ses přestěhovala, ale tvoje teta je poslala. Podívej."

Čtyři obrovská čísla na mě zírají; 32, 35, 33 a 9.

"Skvělé výsledky mezi všemi ostatními! Úžasné. Muselas být v mnohem lepším rozpoložení při tom testu."

"Nemůžu-," dojdou mi slova. "Jak si můžete dovolit rozhodnout, kam bych měla jít na školu?"

"Tvůj otec mi taky řekl, že jsi výjimečně svědomitá dcera a že tvoje máma si v životě prochází těžkým obdobím. Věř mi, když ti říkám, že to chápu-"

"Vážně?" zavrčím. "To pochybuju plešoune."

Trpělivě se usmívá. "Měl jsem otce, který byl nemocný. Rakovina. Zůstal jsem pozadu tři roky, zatímco mí přátelé odešli na školu, abych se o něj staral. Říkával mi, ať odejdu, ale já se nemohl přinutit. Když zemřel, ta vina, že jsem ho nemohl zachránit, mě zasáhla. Ale to, jak mi řekl, že je na mě pyšný - na mě, kluka, který pracoval na benzínce po nocích - že na mě byl hrdý, za to jsem cítil ještě větší vinu."

Jsem potichu, můj vztek utichá, místo aby bublal. Neměla jsem ani ponětí, že Evans měl takový život.

"Takže mi vyprávíte svůj ubrečenej životní příběh, abych vás litovala a šla na Stanford, jo?" zeptám se tiše.

"Ne. Jen jsem chtěl říct, že ti rozumím. Vím, jaké to je, zůstávat proti své vůli, i když tvé srdce chce zůstat. Úplně jsi vyškrtla možnost odejít ze státu. Jsi ochotná smířit se se školou, která pro tebe nebude výzvou jen proto, aby ses starala o někoho, koho máš ráda."

Zatnu pěst na opěrce židle. Evans se usmívá.

"Někdy nemůžeme dělat věci, které bychom pro sebe chtěli. Někdy čekáme, až je za nás udělá někdo jiný. Nemůžeš vždycky takhle vyčkávat. Musíš změnu vyhledávat sama. Ale prozatím jsem do toho musel vstoupit já."

Odfrknu si. Tlačí na mě dál.

"I když tě přijmou, nemusíš tam chodit. Vyber si cestu, kterou budeš chtít. Ale teď můžu být v klidu, protože jsem ti otevřel možnosti."

Zvoní zvonek. Položím tužku a sbírám si své věci. Cítím, že na mě Evans zírá jako obrovský plešatý smradlavý slon. Jako šťoural pokrytý lejnem.

Zastavím se u dveří a podívám se přes rameno.

"Díky. Myslím."

"Považuj to za omluvu za ty obrázky."

"To mi to nevynahradí. Potřeboval byste asi tak milion koláčů a tucet klonů Johnnyho Deppa, abyste mi to teprve začal vynahrazovat."

"Na univerzitě Duke mají dobrý klonovací program-"

Zdvořile zavrčím grrr a prásknu za sebou dveřma.