Higher - 1. kapitola

Překlad: Lucka

Ráda vidím, že máte z pokračování radost a ta dlouhá prodleva vás neodradila. Poslední kapitola předchozího dílu skončila v ten nejnevhodnější okamžik a určitě jste všechny napjaté, co bude dál …

Takže začínáme J

„Ty … tys ji zabil?

Ze třech emocionálních granátů, které jí Zach Savage právě předhodil, tohle byl ten, který způsobil největší zkázu. Ne, že by nebyla otřesena z těch dalších dvou …

Farrah byla moje manželka.

Byli jsme manželé jeden den.

Bethany Greenová zavrtěla hlavou, neschopna přijít na to, jak začít zpracovávat tyto kousky informací. Její mysl byla uzamčena na tom posledním prohlášení, kterým ji muž, jemuž vyznala svou lásku, právě skolil.

Zabil ji. Zabil svojí ženu. Farrah. Okolo nich, v temné Marocké noci, cvrlikali cvrčci, nestarající se, že dva lidé, ztuhlí uprostřed toho, co by mělo být smyslným rájem, ale místo toho to bylo epicentrum impozantních rozměrů.

Po jeho příkrém přiznání, Zach znepokojivě zbledl, jeho zářivá zlatá krása se proměnila v napjatou, chladnou sochu. Vypadal otřesený, jakoby ho jeho odhalení neskutečně omráčilo.

Byla stejně ohromená. Ohromená, že neprchala z jeho přítomnosti tak rychle, jak jí její nohy mohly stačit. Právě se přiznal k … k …

„Řekni něco!“ Ta slova byla hnána z hloubky její zpustošené duše, sžíravá potřeba dostat odpověď byla větší, než strach kroutící se jí ve vnitřnostech, že by jí mohlo od ZacharyhoSavage hrozit nebezpečí.

Trhl sebou ze své nehybnosti. Šedé oči probodávaly temnotu. Náhle se na ní vrhl.

„Ne!“ Bethany ustoupila mimo jeho dosah, těsně minula mělký bazén po její levici. Zasáhl ji znovu objevený strach, když upravila svou pozici, aby zabránila hrozícímu nebezpečí.

Zach se zarazil a strnul, hleděl od vody k její tváři.

„Bethany, pojď sem.“

Pohlédla z jeho zkroušeného výrazu k mohyle z kamenů za jejími zády. Tu krásnou svatyni, kterou postavil své mrtvé ženě.

Ach Bože. Ach Bože. „Ach Bože.“

„Bethany!“ dožadoval se, v jeho pohledu byla sílící odhodlanost a to pevné ovládání se začalo samo prosazovat.

„Řekni mi, jaks to myslel.“

Jeho oči potemněly, až mohla vidět jen černotu plnou chaotického zoufalství. Přes zahradu zavál vánek. Oba se zachvěli.

„Nemůžu. Je to … Bethany, nemůžu ti říct nic víc, než jsem řekl. Už tak jsem řekl příliš mnoho …“

Led, který pohltil její duši, se ještě o několik stupňů utvrdil.

„Ty nemůžeš? Přivedls mě na místo, kde jsi postavil svatyni tvé mrtvé ženě a nemůžeš mi říct, jak zemřela? Jak jsi ji zabil? Prosím, Bože, řekni mi, žes to myslel jen metaforicky?“ Trhavě vyhrkla ta slova, která zůstala ležet v zejícím prostoru mezi nimi.

Zach vydal zvuk jako raněné zvíře. Otočil se od ní a projel si rukama skrz vlasy.

„Bože, celá tahle věc je zasranej bordel. Neměl jsem … nemělas …“

„Neměla jsem co? Sledovat tě, jak spíš? Být vzhůru, abych slyšela, jak ve snu mluvíš k jiné ženě?“

 Prudce se otočil zpět. „Takhle jsem to nemyslel.“

„Tak mi tedy řekni, jaks to k čertu myslel!“

„Neměl jsem tě nechat dostat se mi takhle hluboko pod kůži. Neměl jsem dopustit, abych po tobě tak zoufale toužil. A tys mi neměla říkat …“

Udělala další vratký krok zpět, srdce jí bušilo tak silně, až ho cítila opírat se jí o žebra.

„Neměla jsem ti říkat co? Že tě miluju? Tohle jsi myslel, je to tak?“ Její rty se sotva pohybovaly. Prsty měla ztuhlé. Kámen, který takřka zapomněla, že drží, jeden z těch, které tvořili část Zachova památníku jeho ženě, vypadl z jejích bezvládných prstů.

Zíral na ni, jeho výraz byl bezútěšný, ale ne méně intenzivní. Potom jeho pohled sklouzl ke kameni u jejích nohou.

Beze slova ho zvedl, přešel k mohyle a umístil ho zpět, kam patřil. Ta jemnost, se kterou to udělal, roztříštila její srdce na několik dalších milionů kusů.

Stoupl si před ní. Otevřel ústa. Ale neřekl ani slovo. Zhluboka a těžce se nadechl a jeho ramena poklesla.

Stěží přiměla svoje hlasivky mluvit.

„Zpráva doručena.“ Posměšně zavrtěla hlavou. „A měl jsi pravdu. Známe se jak dlouho, pár dní? Jak bych do tebe mohla být zamilovaná? Jak bych mohla věřit, že si bez tebe svůj život nedovedu představit?“ Slova ji v hrdle pálila tak moc, byla překvapená, že přes tu bolest, která se jí odrážela v jejím srdci, může polknout.

Vydal další hrubý zvuk. „Bejby – “

„Jsi skutečně vrah, Zachu?“

Trhl sebou a její malá část kvůli tomu pocítila naději. Ta pošetilá část, která se chtěla něčeho na světě chytit, než se z toho zblázní.

Měla bych utíkat!

Ale nemohla přimět nohy k pohybu. Všechno co mohla vidět, když se podívala na ZacharyhoSavage, byl muž, který se s ní miloval, jako by byla součástí jeho duše, který měl tu trpělivost a pomohl jí překonat její strach z vody.

Potom se podívala na kameny a po páteři jí sjelo zachvění. Důkaz smrti bylo příliš těžké vyvrátit.

Ukročila zpět. „Neboj se Zachu, můžeš si nechat svoje tajemství. Zůstaň tady se svojí drahocennou svatyní a svými posvátnými vzpomínkami.“ Vyšla dolů po středu mramorového chodníku, který rozděloval bazény a uvědomila si, že bude muset projít kolem něj.

Přimhouřil na ní oči, když viděl její zaváhání. Její tep se ztrojnásobil. Nemohla riskovat, že by se jí dotkl, bála se, že by se sesypala.

Upřeně se dívala na mělký bazén a bojovala s rostoucí panikou. A jako vrcholem toho všeho, se nemohla zabývat tou hrůzou, která pramenila z jejího strachu z vody. Ne právě teď.

Zadržela dech a vstoupila do vody. Ta se jí obemkla kolem kotníků, mokrá a přiléhavá. Její panika vzrostla. Nohy se jí začínaly měnit v rosol. Zamávala rukama.

Zach k ní vykročil. Pohlédla na něj. Na muže, který k ní byl tak něžný, který jí říkal, jak je statečná a uctíval její tělo znovu a znovu, po celý týden.

Muže, který právě přiznal, že zabil svou ženu.

Rychle ustoupila stranou, než se jí mohl dotknout.

S pocitem pevných dlaždic pod nohama se odvážila udělat další krok. A potom další.

A potom se rozeběhla.

„Bethany!“

Nezastavila se, dokud nebyla v ložnici. Popadla kabelu a začala do ní strkat své věci, které zrovna našla.

„Co si sakra myslíš, že děláš?“

Ztuhla. Zach vstoupil do místnosti a vykročil k místu, kde právě zabouchla zavírání své tašky.

Olízla si rty a nasála vzduch. Tady, v dobře osvětlené ložnici, nemohla přehlédnout fakt, že má na sobě jen boxerky. Jeho hladké tělo se pod zlatavými světly lesklo a i uprostřed toho zoufalství, něco uvnitř se jí rozhořelo k životu.

To bylo vrcholem toho všeho, co se jí život obrátil vzhůru nohama. Bylo to prostě příliš mnoho, aby to mohla snést.

Horké, dusivé slzy se jí hnaly do hrdla a bodaly ji v očích. S roztřesenýma rukama si zapnula džíny a zasunula nohy do bot na klínku.

„Můžeš mě fyzicky zabránit, abych odešla, kdybys chtěl. Ale já vím, že to neuděláš. Vím to, protože jediným důvodem k tomu, abych zůstala, je když mi řekneš, jaks to myslel. A my oba víme, že to se nestane. Je to tak, Zachu?“

Jeho pohled ztvrdl. „Emoční vydírání na mě nefunguje.“

„A tajemství nefungují na mě! Víš, čím jsem si prošla s Chrisem.“

Zamručel. „Nesrovnávej mě s takovýmhle kreténem.“

Prsty sevřela ucho své tašky. „Potom dokaž, že jsi jiný, než on!“

V jeho očích vzplál hněv a zaťal pěsti. Ale zůstal klidný.

Syrová bolest jí sevřela vnitřnosti. „To jsem si myslela, sbohem, Zachu.“

Škubla taškou z postele a prošla kolem něj.

Na poslední chvíli jí popadl za ruku, zvedl ji a přitiskl ji ke zdi ložnice. Jeho velké tělo se k ní tisklo od hlavy až k patě, připomínajíce jí, jak je silný, jak je ohromně mužný, i když jeho silné ruce něžně držely její tvář.

V očích mu hořel divoký, nezkrotný plamen, když se upřeně díval hluboko do těch jejích.

„Vážně se pleteš, pokud si tohle myslíš, bejby. Neskončili jsme. Zdaleka ne na dlouho.“