H-SH - 24. kapitola

Překlad: Liv

Na konci ledna byl Ian opět povolán do Washingtonu. Zavolali mu v neděli večer, zrovna když se s Kate vraceli z večeře.

„Kdo se s tebou spojí, aby dal vědět, že tě potřebují?“ zeptala se Kate.

Když Ian zavěsil a vysvětlil, že musí hned odjet, zrychlili tempo.

„Jmenuje se Phillip Corcoran. Je to šéf kybernetické pracovní skupiny. Minule po mně chtěl, abych zůstal přes noc a vyspal se. Je to dobrý člověk.“

„Proč jsi nezůstal?“

„Protože jsem chtěl jet domů za tebou.“

„Co se děje tentokrát?“

„Člen fóra sdílel detaily o hrozícím kybernetickém útoku. Jde o dost důležité data. Pokud uspějí, nechají za sebou velký nepořádek. Phillip nás chce na jednom místě, abychom mohli efektivněji komunikovat.“

„Kybernetické útoky zní tak zlověstně.“

„Nemusíš se ničeho bát. Není to skutečný útok. Je to jen klepání do klávesnice. Jména na obrazovce. Ani jedno pravé, pochopitelně.“

„Pochopitelně. Jak dlouho myslíš, že budeš pryč?“

„Nejsem si jistý. Ale jen pro případ si tentokrát vezmu víc oblečení, než to, ve kterém poletím.“

„Ujisti se, že si vezmeš kabát. Po tvé poslední návštěvě Washingtonu ses u mých dveří objevil prakticky podchlazený.“

„Myslím, že jsem nechal kabát v letadle. Byl jsem mimo.“

„Možná by ses tentokrát mohl trochu vyspat. Pokud to Phillip znovu nabídne, tak to přijmi, jo?“

„Pokud bude nutné, abych zůstal víc jak dvacet čtyři hodin, tak přijmu. Už to nechci znovu zažít. Jsem si docela jistý, že jsem v taxíku měl halucinace.“

Když došli do bytu Kate, Ian si vzal sportovní tašku a položil jí na postel. Kate šla do koupelny a vzala několik jeho věcí.

„Kolik těch kartářů chce zjistit, kdo jsi?“ zeptala se Kate. Položila mu věci do tašky a Ian přidal několik kousků oblečení.

„Už to ani nepočítám.“

„Kolik z nich by si přálo ti ublížit?“ O tomhle poslední dobou uvažovala. Kdyby jeden z kartářů našel Iana a ukázal se u jeho dveří, než by stačil odejít, co by mu udělal?

„Moc ne.“

„Ale někteří ano?“

„Moje jméno se pravděpodobně objevuje na pár seznamech.“

I když věděla, že spěchá, natáhla se a položila mu ruku na zápěstí. „Iane.“

Vzal jí za ruku a stiskl jí. „Nedělej si starosti.“

„Jak bych si mohla nedělat starosti?“

„Udělal jsem všechno pro to, aby mě nikdo neodhalil. Všechno co dělám, každý hack, je provedený pod přezdívkou a ochranou. Nikde není moje pravé jméno.“

Říkal jí pravdu, protože to ráno po tom, co jí řekl své příjmení, Kate popadla svůj telefon a smála se v posteli Ianovi, když mu řekla, že o něm teď zjistí všechno, co chtěla vědět.

„Nenajdeš mě. Smazal jsem Iana Bradshawa z každého vyhledávače, každé online databáze i ze záznamu veřejnosti,“ řekl. „Na internetu doslova neexistuju.“

Ale ona ho stejně vygooglovala, a i když našla spoustu Ianů Bradshawů, ani jeden z nich nebyl on. Po deseti minutách hledání měla pořád prázdné ruce a tak přiznala porážku.

Potom vygooglovala Iana Merricka. Byl tam jen jeden odkaz, který vedl na stránku jeho firmy. „Ještě nějaká jména?“ zeptala se.

„Ne. Víš o mně všechno, Kate. Už není co zjišťovat.“

Ale teď, když sledovala, jak zapíná tašku, přemýšlela, jestli něco nevynechal jen pro to, že by jí ta informace mohla vyděsit. „Dovol mi, abych tě odvezla.“

„To nemusíš.“

„Nebude mi to vadit a bude to jednodušší, pokud se na cestě zpátky rozhodneš zase pro taxi. Což bys rozhodně měl, pokud budeš unavený.“

„Vezmu si taxi, pokud budu unavený, nebo bude pozdě. Nebudu tě vytahovat z postele do tmy a zimy.“ Usmál se, vzal si tašku a řekl, „Tak jo, jsem připravený.“

Soukromé letiště bylo vzdálené patnáct minut jízdy. Ian zajel na štěrkové parkoviště u plotu. Na asfaltu před nimi bylo malé letadlo a Kate odhadovala, že se tam vlezlo šest až osm cestujících.

„Je to pronajaté?“ zeptala se Kate.

„Ano,“ řekl Ian. „Navzdory všeobecného přesvědčení, FBI – a lidi, kteří pro ní pracují – nevlastní soukromé tryskáče. Kdyby to dovoloval čas, posadili by mě do normálního letadla. Ale v nouzi poslouží pronájem.“

Ian sáhl na zadní sedadlo pro svou tašku a vystoupili z auta. „Věci budou trochu hektické. Až budu na cestě zpátky, napíšu ti zprávu.“ Vzal její obličej do dlaní a přitáhl si jí k polibku. „Miluju tě. Zůstaň v teple.“

„Taky tě miluju.“ Vrátila se do auta a čekala, než vyšel schody do letadla a zmizel uvnitř. Potom nastartovala auto a jela domů s přáním, aby nebyl pryč moc dlouho.

Bylo to něco málo přes dvacet devět hodin, když jí napsal. Byla skoro půlnoc, Kate zrovna zhasla světlo a otočila se v posteli na druhý bok, když jí cinknul telefon.

Ian: Za chvíli letím domů. Dal jsem si sprchu, zdřímnul jsem si a z letiště si vezmu taxi. Nečekej. Domů se nedostanu před třetí. Miluju tě.

Kate: Až se vrátíš, čekám výborné objetí zezadu.

Ian: Přál bych si, abych ti mohl dát ještě něco výborného, ale pravděpodobně usnu hned, jak si lehnu do postele. Vynahradím ti to. Slibuju.

Kate: Miluju tě. Hezkou cestu.

O několik hodin později vklouzl za Kate pod deku, objal jí kolem ramen a zašeptal, „Katie, jsem doma.“

Zamumlala odpověď a myslela si, že se jí to jen zdá, dokud se druhý den neprobudila přitisknutá zády na jeho hruď a s jeho paží kolem prsou.

Nevzbudil se, když se opatrně vyprostila z jeho sevření, aby se nachystala do práce a opustila byt. V poledne jí napsal, že je vzhůru a Kate na cestě domů vyzvedla oběd. Když dorazila do bytu, byl osprchovaný a pil kávu na pohovce. Postavil se a držel náruč otevřenou, když k němu Kate šla a s povzdechem ho objala.

„Můj hacker je zpátky.“ Políbila ho a on jí stáhl dolů na pohovku. „Jak to šlo?“

„Bylo to chvíli trochu napjaté – nebudu tě nudit technickými věci – ale úspěšně jsme znemožnili útok. Spoustu spotřebitelům jsme ušetřili bolest hlavy, kterou by jim přineslo ohrožení jejich financí.“

„Miluješ to, viď?“

„Není to ten druh počítačové kriminality, na kterou skočil můj táta, ale stejně je to dobrý pocit pokaždé, když se něco takového zastaví.“

„Já myslím, že je to skvělé.“ Usmála se a políbila ho. „Připraven na oběd?“

„Thajské jídlo?“ zeptal se s širokým úsměvem plným naděje.

„Thajské jídlo.“

Když jedli, Kate řekla, „Můžu s tebou o něčem mluvit?“

Vypadal trošku vyděšeně. „Jasně.“

„Není to nic špatného,“ řekla. „Chci tě jen požádat o laskavost. Pamatuješ si na toho chlapečka Georgieho? Koupili jsme mu na Vánoce toho Zvědavého George?“

„Ano, samozřejmě.“

„Když minulý týden přišel se svou mámou a sestrami pro jídlo, viděla jsem, že byla Samantha kvůli něčeho vystresovaná. Vzala jsem jí stranou a po chvíli popichování přiznala, jak špatná je její finanční situace. Georgie byl nemocný a potřeboval dvě drahé antibiotika a holky mají malé boty. Účet elektřiny a plynu se jí zvedl o osm dolarů a ona přemýšlí, který z těch dvou bude muset zaplatit později. Cítila jsem se hrozně, ale řekla mi, abych si nedělala starosti, že něco vymyslí. Když odešla, snažila jsem se najít způsob, jak jí pomoct, ale nemůžu pomáhat čtyřčlenné rodině takovým způsobem, protože by z toho mohla být potenciálně problematická situace. Když jsem začala s potravinovou spíží, řekla jsem si, že se nebudu osobně angažovat v problémech jiné rodiny.“

„Chceš, abych jí pomohl? Protože bych to udělal rád.“

„Ano. Ale musí to být anonymní. Má svojí hrdost a už teď je pro ní těžké přijmout pomoc potravinové spíže. Ale nechci, abys jí dával svoje peníze.“

Z jeho překvapeného výrazu poznala, že tohle nečekal. „Nechceš?“

„Ne. Chci, abys našel toho nejhoršího zloděje, který se nejvíc vychloubá a vzal to jemu. Není to fér. Samatha tvrdě pracuje a má tři děti, které si nezaslouží vyrůstat tímhle způsobem. A potom jsou tady lidi, kteří je kradou a mají víc, než budou kdy potřebovat.“

„Napiš mi její jméno a já to zařídím.“

Kate pomyslela na to, jak se Samanthě uleví, když ty peníze dostane. Jak si děti užijí, že máma není vystresovaná nebo vyděšená. „Z něčeho tak špatného by neměl být tak dobrý pocit.“

„Ah, takže ona už mi rozumí.“

„Vždycky ti rozumím, ale nikdy jsem to sama nezažila. Děkuju, že jí pomáháš. Znamená to pro mě hodně.“

Ian jí přitáhl k sobě a políbil jí na čelo. „Kdykoliv, krásko.“

Po obědě si oblékla kabát a vyrazila zpátky do potravinové spíže. Než se vrátila k pohovce, aby se rozloučila, stála u dveří a sledovala, jak Ian něco ťuká do telefonu. Obdivovala úhel jeho nosu, jeho výrazné lícní kosti, silnou linii čelisti a úst. Ian byl nádherný, o tom nebylo pochyb, a ta rošťácká jiskra v jeho úsměvu to podtrhovala.

Z ničeho nic vzhlédl, nachytal jí a ona se začervenala. „Opravdu jsem tě teď nachytal, jak na mě zbožně zíráš, Katie?“ Přešel místnost a naklonil se k ní blíž. „Ah, tyhle hořící tváře mi chyběly.“ Polechtal jí a ona mu odstrčila ruce.

„Věděl jsi, že když se usměješ, rozzáří se ti celý obličej a přímo tady v rohu očí máš malé vrásky?“ řekla Kate a jemně na ně zatlačila.

„Teď už to vím.“

„Děláš mě opravdu šťastnou.“

Něžně držel její tvář v dlaních a políbil jí. „Ty mě taky děláš opravdu šťastným.“