H-SH - 15. kapitola

Překlad: Liv

Bylo skoro deset, když se druhý den probudila a do pokoje prosakovalo sluneční světlo přes škvíry v roletách. Ian jí držel zády k jeho hrudi, což pro něj byla zřejmě nejpříjemnější pozice na spaní. Poslouchala jeho jemné dýchání a cítila příjemnou bolest na správných místech.

Opatrně vyklouzla z jeho náruče, vzala si župan a zamířila do koupelny. Když si ulevila, vyčistila si zuby, umyla si vlasy a potichu zamířila do kuchyně, aby si udělala kávu. Když čekala, než se začne vařit voda, slyšela téct vodu v koupelně a po dvou minutách do kuchyně přišel Ian jen ve spodním prádle. Jeho vlasy vypadaly, jako by se jich někdo celou noc dotýkal, což nebylo daleko od pravdy. Nikdy nepoznala muže, který byl ještě atraktivnější, když vstal z postele.

Políbil jí a ona ucítila zubní pastu. „Dobré ráno.“

„Dobré ráno. Máš hlad?“

„Šílený.“

Kate otevřela ledničku a zjistila, že je prázdná. Nebyla žádná kuchařka, ale kdyby našla v ledničce vajíčka, sýr nebo chleba, mohla jim udělat omeletu. „Bohužel jsem nešla nakupovat, než jsem odjela.“

„Nebylo třeba. Navrhuju se osprchovat a po kávě zajít na snídani,“ řekl Ian. „Můžeš si vzít jeden z těch nových svetrů, které jsem ti koupil. Vypadá to, že je venku zima.“

Vzali si kávu do obýváku a sedli si na pohovku.

Kate přes ně přehodila deku. „Spalo se ti dobře?“

„Vždycky se mi spí dobře, když můžu objímat nahou ženu.“

„Rád v posteli objímáš zezadu.“

„Samozřejmě. Máš velmi jemnou pokožku a voní ti vlasy. Navíc moje ruce dosáhnout na různá místa.“

Kate v noci cítila jeho toulavé ruce. Políbil jí na zadní stranu krku a dlaní přejel přes její hrudník a břicho, dokud se nezastavil mezi jejíma nohama a hladil jí, dokud se úplně nevzbudila, což vedlo k dalšímu příjemně uspokojujícímu druhému kolu.

Usmála se. „Rozhodně dosáhly. Na ty ruce si pomatuju.“

„V to jsem doufal.“

Kate se napila kávy. „Překvapuje mě, že jsi ještě neotevřel počítač.“

„Kyberprostor se beze mě bude muset chvíli obejít.“ Dal ruku kolem Kate, políbil jí na čelo a pil kávu, jako by na světě nebylo nic důležitějšího, než je ona.

Přitulila se blíž a přemýšlela o tom, kdy naposledy se cítila tak šťastná.

Kate popadla pár ručníků a dala je na pult v koupelně. Svůj župan pověsila na háček u dveří a pustila sprchu. Ian zmizel.

Našla ho v posteli, lenošil mezi přikrývkami, jako by neměl žádné starosti. Stála nahá ve dveřích ložnice a řekla, „Myslela jsem, že jdeme do sprchy?“

Ian se rozzářil. „Miluju ten fakt, že taky nejsi stydlivá.“

„Teď ne,“ řekla Kate. „Co to děláš? Mám takový hlad, že za chvíli ukousnu vlastní ruku.“

„Já, Ian, už nikdy, nikdy, nekonečno nikdy, nevlezu do koupelny, kde bude Kate, dokud mě o to výslovně nepožádá.“

Kate nevěřícně vytřeštila oči. „Tvoje ruce se mě dotýkaly snad všude, dělali jsme spolu tolik věcí a ty jsi teď najednou našel hranice?“

„Nezapomeň na můj jazyk,“ řekl, jako by Kate snad mohla.

Kate došla k posteli a podívala se na něj. „Iane, chtěl by sis se mnou dát sprchu?“

Stáhl jí dolů na postel a začal jí lechtat.

Kate vypískla smíchy. „Přestaň! Jsem velmi lechtivá!“ Snažila se utéct, ale než to stihla, chytil jí za kotník a přitáhl si jí zpátky.

Smál se stejně hlasitě, jako ona, ale potom se ten smích proměnil v líbání a líbání se proměnilo v dotyky.

„Pokud okamžitě nepůjdeme do té sprchy, dojde teplá voda a bude nás to oba mrzet,“ řekla. „Pojď se mnou. Slibuju, že umyju celé tvoje tělo.“

Ian s ní šel do koupelny, svlékl si spodní prádlo a vtáhl ji s sebou do sprchy. „Jsem neuvěřitelně špinavý muž, Katie.“

„Řekni mi něco, co nevím,“ řekla se smíchem. „Třeba tvoje příjmení.“

Šli do Wilde Roast Café. Ian jí sundal rukavici a strčil si jí do kapsy, aby jí mohl držet za ruku. I když byla na teploměru jednomístná číslice, Kate bylo v bundě, dřínech a bílém pleteném svetru, který jí Ian koupil, teplo.

„A jsme zase tady,“ řekl Ian, když si sedli a objednali kávu. „Co jsem to řekl ten den, kdy jsem tě sem sledoval díky aktivitě tvé kreditní karty?“

„Měl by ses snažit, abych na to radši zapomněla.“

„To už je za námi. Řekl jsem, že si tě nakonec získám. Vzhledem k tomu, že už jsem byl uvnitř tebe, moje předpověď byla pravdivá.“ Jeho úsměv se ještě rozšířil, jako by nemohl mít větší radost z toho, jak se věci vyvrbily.

Ian byl pořád šťastný. Na náladovost zapomeň. Zapomeň i na napjatost. Za všech okolností ho doprovázela dobrá nálada, jako by žil v nekonečně zábavném světě a – v jeho případě – čekal jen na to, až si ho pořádně užije.

„Jsi sám se sebou docela spokojený, že?“ zeptala se a smála se na něj.

„Až neuvěřitelně.“ Otevřel menu. „Jak bylo doma?“

„Dobře. I když bych se obešla bez všech těch ‚chudinka Kate‘ komentářů od mých příbuzných. Však víš, kvůli toho, že už nevydělávám velké peníze a rozešli jsme se se Stuartem. Nejhorší bylo, že se všichni chovali, jako bych dostala kopačky já.“

„Ale to ty ses rozešla se Stuartem.“

„Přesně!“ řekla Kate a ukázala na sebe. „Já jsem se s ním rozešla. Bože, zním jak středoškolačka.“

„Měla jsi jim říct o svém novém klukovi.“

Usmála se. „Klukovi?“

Zaúpěl. „Teď zníme jako středoškoláci oba. Musím teď říct něco velmi mužného.“

„Věř mi,“ zašeptala. „Ty jsi muž. Sto devadesáti pěti centimetrový, nádherný, urostlý muž, který má svaly a velké ty-víš-co.“

Mrkl na ní. „Nezapomeň na to, krásko.“

Servírka donesla jejich kávu. „Jste připravení si objednat?“

„Kate?“ zeptal se Ian.

„Cremebrulee francouzský toust, prosím.“

„A vy?“ zeptala se servírka a podívala se na Iana.

„Klasický benedict.“

Zapsala si to. „Hned to bude.“

„A zbytek návštěvy byl v pohodě?“ zeptal se Ian a napil se kávy.

„Ano. Věci s mým tátou se urovnaly.“

„Nebyly urovnané?“

„Těžko se srovnával s tím, že jsem skončila s právem. Začal svou právnickou kariéru jako advokát. Můj bratr je advokát. Já už nejsem advokát.“

„Co teď dělá tvůj táta?“

„Je soudcem u Nejvyššího soudu Indiany. Nezmínila jsem se o tom?“

„Nezmínila.“

„Máš strach?“

„Ani ne. Rodiče mě vždy považují za velmi okouzlujícího.“

„Na Vánoce budou v Minneapolis. Tak se připrav. Každopádně, můj táta se poprvé zeptal, jak si vede potravinová spíž. Nikdy jsme o tom doopravdy nemluvili, takže to byl pokrok. Ale cítila jsem se trošku v rozporu, když jsem mu odpovídala. Kdyby nebylo tebe a tvých darů, musela bych mu říct velmi skličující zprávy.“

„Když už je o tom řeč,“ začal Ian.

„Ne,“ řekla Kate pevně.

Vypadal překvapeně. „Nejsi ochotná to ani prodiskutovat? Budou Vánoce. Co tví klienti? Tví miláčci?“

Nechtěla přiznat, jaké si kvůli Vánoc dělala starosti. Kate se spojila s dalšími dvěma organizacemi, kvůli štědrovečerní večeři, která byla dost ambiciózní akce, když se jednalo o počet lidí, které doufali, že ten den nakrmí. Nejen to, ale Kate chtěla dát hračku každému dítěti, které ten den přijde. Úspěch nebo neúspěch jejich plánů závisel na penězích, které vydělají a na počtu hraček, které budou schopni sehnat.

„Musím to zvládnout sama, Iane. K tomu jsem se upsala. Pokud nedokážu zařídit, aby to fungovalo, zahodila jsem právnickou kariéru pro nic.“

„Nebuď na sebe tak tvrdá. Jsem si jistý, že každá nezisková organizace má svoje vzestupy a pády. Možná nemůžeš pomoct všem, ale někomu jsi už pomohla a to se počítá.“

„Já vím,“ řekla Kate. „Jenže když už jim jednou pomůžu, mám pocit, že je zklamu, když jim nebudu moct pomáhat i dál.“

Servírka přinesla jejich jídlo.

„Tak mě nech ti pomoct,“ řekl.

„Už jsi byl až příliš velkorysý. Nemůžu už nic přijmout.“

„Zase tolik jsem nedal.“

„Dal jsi tři tisíce dolarů, což je skoro jmění, vzhledem k tomu, že můžu nakrmit osm lidí za šest dolarů a dvacet jedna centů. Není tvoje povinnost, abys udržoval potravinovou spíž nad vodou. Prostě budu pracovat víc.“

„To je proto, že jsem si ty peníze“ - řekl a udělal ve vzduchu uvozovky – „přivlastnil?“

„Má to na tom podíl.“

„Co kdybych ti dal z mých vlastních peněz? Mám jich spoustu.“

Kate zavrtěla hlavou. „Nemůžu.“ Možná byla tvrdohlavá a nevděčná, ale jak mohla mít pocit, že dosahuje svých cílů, když jí Ian donese každý měsíc tašku plnou peněz, ať už kradených nebo vlastních?

„Nemyslíš si, že si tví klienti zaslouží pomoc, kterou dostávají, bez ohledu na to, odkud ty peníze pochází?“ zeptal se Ian.

„Samozřejmě že si to zaslouží.“

„Pokud nebudeš brát peníze přímo ode mě osobně, potom se vrátíme zpátky k Robinu Hoodovi.“

Vydechla, rozpolcená mezi rozhodnutím nepřijmout jeho pomoct a touhou vidět své klienty se vším, co potřebovali.

„Podívej se na to takhle,“ řekl. „Nebyla bys radši, kdyby z těch peněz těžili tví klienti, místo zlodějů, kteří to ukradli od lidí, kteří kvůli toho letos budou mít zřejmě Vánoce na hovno?“

„To je dost rozumný argument.“

Namířil na ní svou vidličku. „Přesně.“

„Možná bych s tím tak nebojovala, pokud bys mi o tom řekl víc.“

„Co chceš vědět?“

„Jak to funguje? Když jsem se tě zeptala, jestli je rozdíl mezi hackery a kyberzloději, řekl jsi, že je. Co jsi tím myslel?“

„Existují dva druhy hackerů – bílý klobouk a černý klobouk. Bílý klobouk mají hackaři, kteří hackují pro dobré účely – jako já. Nabouráváme se do věcí, ale náš cíl je zajistit, aby se tam nemohl nabourat nikdo jiný. Kyberzloději, nebo-li černé klobouky, hackují kvůli zloby nebo chamtivosti. Jsou to ti, kteří vymýšlejí malware, který způsobuje poškození a útoky, které ochromí webové stránky. Hacknou se do stránek Home Depot (obchod s věcmi do domu od vrtaček po kuchyně) a Targetu (supermarket v USA) a ukradnou ti číslo kreditní karty, i když si s ní kupovala třeba jen vrtačku, papírové utěrky nebo prací prostředek.“

„Vypadá to, že jsi nikdy nenakupoval v Targetu. Dají se tam najít mnohem lepší věci než papírové utěrky nebo prací prostředky.“

Zasmál se. „To se dalo čekat.“

Kate si nalila sirup na francouzský toast. „Když jsem se zeptala, proč jsi ty peníze nevrátil lidem, kterým to ukradli, řekl jsi, že to není tak jednoduché. Proč ne?“

„Jakmile se ukradne číslo kreditní karty, je prodaná člověku, kterému se říká kartář. Kartáři potom použijí to číslo, aby udělali novou kartu, která bude sloužit ke koupi zboží, které potom vrátí do obchodů na reklamaci, nebo je prodají do zámoří. V tom případě neexistuje způsob, jak bys mohla najít to zboží nebo hotovost. Většině lidí – potom, co zablokují své karty - naštěstí potom banka dá peněžní náhradu nebo zruší obchody, které se uskutečnily tou kradenou kreditkou. Ale někdy chvíli trvá, než se všechno vyřeší, a pro lidi, kteří si musí vzít půjčku, aby vydrželi do další výplaty, nebo aby si koupili jídlo a benzín do auta, může ta chvilka znamenat hodně.“

„Tak odkud kradeš ty peníze?“

„Obvykle rovnou z bankovních účtů kartářů. Ti nejproduktivnější zloději tam mají stovky tisíc dolarů. Nevyberu najednou dost velké množství, na to, aby to bylo nápadné, ale i kdyby si všimli, že jim chybí peníze, nic s tím neudělají – akorát budou nasraní – protože nechtějí přitahovat pozornost na vlastní nezákonné činnosti.“

Kate byla ohromená. „Stovky tisíc?“

„Není to neobvyklé. Dokonce i černý klobouk, který se v tom rybníčku jen šplíchá, bude mít pravděpodobně víc, než by mohl doufat.“

Kate mlčela.

„Co se děje?“ zeptal se.

„Promiň, já jen… představila jsem si, jak všichni sedíte před počítači a máte na sobě malé kloboučky.“

„To je rozkošné.“

„Jakou barvu má tvůj klobouk, když bereš peníze od černých klobouků? Šedou?“

„Ano. Šedý klobouk obvykle hackuje z dobré vůle, ale je to často nelegální. Můj klobouk je šedý vždy, když mi to vyhovuje.“

„Neměla jsem tušení, že taková kultura existuje.“

„Lidem by se v noci nespalo dobře, kdyby věděli, čeho všeho jsou hackeři schopní.“

„V tom případě budu mít extra hluboký spánek, když budu mít v posteli toho nejlepšího z hackerů.“

„V případě, že by to ještě nebylo jasné, tak od teď budu v tvé posteli běžně.“

„To se mám,“ řekla Kate a usmívala se. „A pokud jde o to ‚přivlastňování‘, tvoje argumenty jsou velmi přesvědčivé. Ale pořád je to proti všemu, v co věřím. Nechceme se přít se zákonem, i když se to zdá obhajitelné.“

„Je to určitě etické dilema, ale s tím se nezatěžuju. Nemám problém si hrát na Robina Hooda. Ty peníze si nenechávám. Nechci je a rozhodně je ani nepotřebuju. Beru peníze od zlodějů a dávám je těm, kteří si je zaslouží, jen proto, že mám potom pocit, jako bych kompenzoval špatné věci.“

„Tomu rozumím,“ řekla Kate.

„Víš, mimina ve skutečnosti Vánocům ještě nerozumí. Dokud mají co jíst, jsou v dobré kondici. Ale ty mladší děti…“

„Ani se neopovažuj,“ řekla Kate.

„Co? Mám se zmínit o tom malém, kterého jsi měla na klíně? Ten, v čepce zvědavého George, kterého jsi krmila čokoládou? A má kolik? Dvě sestry?“

Když Ian řekl, že postřehne všechno, myslel to vážně.

„Vidím, že jsi našel – a teď využíváš – mou slabinu, takže tě nechám dělat, co chceš, bez ohledu na to, že je to proti mým morálním zásadám.“

„Jsem hacker, Katie. Tohle já dělám.“

Pokud Kate dostane Ianovu pomoc, mohla by nakrmit všechny klienty a ukázat dětem opravdového ducha Vánoc. Jasně, byly důležitější věci, než byly dárky, ale pro dítě bez domova nebo rodinu, která žije daleko za hranicí chudoby, udělá teplé jídlo a hračka zásadní rozdíl. „Braním se tím každým kouskem těla.“

„Vzhledem k tomu, jaké máš vzdělání a kde jsi pracovala, měl bych větší starosti, kdybys s tímhle problém neměla. Jen si to promysli, dobře?“

„Dobře.“

Když Ian vytáhl kreditní kartu, aby zaplatil, natáhla Kate krk, aby si mohla přečíst jméno, které je na ní napsané. Ian jí kartu podal.

„Privasa?“ zeptala se.

„Tak se jmenuje moje společnost,“ řekl Ian. „Všechno co vlastním, je registrované na ní.“

„Velmi vhodné pro muže, který má rád své soukromí (privacy).“ Podala mu kartu zpátky. „Ale to příjmení mi řekneš, viď? Po tom všem, co jsme dělali?“ Kate uměla vždycky dobře posoudit charakter člověka, a neměla pocit, že by se jí Ian snažil oklamat. Ve třiceti dvou letech za sebou měl nepochybně několik vážných vztahů, a je si docela jistá, že v určité chvíli své příjmení odhalil nějaké přítelkyni, protože žádná žena se zdravým rozumem, nemohla překousnout, že jí muž tají takovou informaci.

„Ne. Už jsem ti stejně řekl víc, než jsem měl plánu. Vidíš? To ta tvoje krása. A tvoje nohy.“ Ztišil hlas a zašeptal. „A ježiši, tvoje pusa. Máš proti mně tolik zbraní.“

Když ruku v ruce šli domů, Ian řekl, „Chtěl bych si zdřímnout. A jako zdřímnutí myslím to, že budu zajíždět do a ven z tvého nahého těla, jakkoliv rychle budeš chtít.“

„A to lidi tvrdí, že muži neumějí komunikovat.“

„V tom se mýlí. Vyjádřil jsem se naprosto jasně.“

„Ty mě zabiješ, Iane. Tím nejnádhernějším a nejuspokojivějším způsobem.“