FMG - 30. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: An

JOSIE

Nick je pryč už tři týdny. Ten večer, kdy mi řekl, že se stěhuje, odešel. Nevím, kam šel. Abych se rozptýlila, šla jsem druhý den do práce a dala Jenně den volna. Když jsem se vrátila, jeho věci byly pryč. Neměl toho moc, většinou jen oblečení, ale jeho nepřítomnost jsem si uvědomila, když v koupelně chyběla pěna na holení a jeho kartáček.

Chybí mi. Chybí mi jeho smích, jeho přítomnost a jak jsem se cítila, když mě v noci objímal. Nemám zlomené srdce. Neseděla jsem a nebrečela kvůli němu. Kromě té noci, kdy odešel. Moje city k němu nejsou fér. Udělal dobře, že odešel. Zachránil nás tak. Jen chci vědět, jestli je v pořádku.

Noah a já jsme strávili Vánoce s Katelyn a holkama u Liama. Jsme jedna velká rodina, která se vypořádává se ztrátou přítele, manžela a otce – společně. Katelyn a holky jsou teď s Liamem a Noahem, a vyzdobují dům. Liam chtěl počkat, než přijedu, ale řekla jsem jim, ať se do toho pustí.

Když se na to podívám zpětně, Jenna by měla pracovat. Máme plno práce. Ne, že bych si stěžovala na to, že máme zákazníky, ale další pár rukou by se nám právě teď hodil. Brigádník, který nám pomáhá roznášet květiny, už má jistě z dýšek našetřeno.

„Veselé Vánoce, paní Potterová.“

„Veselé Vánoce, Josie. Miluju tvůj malý obchod během Vánoc. S výzdobou a květinami jsi udělala vážně dobrou práci.“

„Děkuju. Co pro Vás můžu dnes udělat?“

„Doufala jsem, že bys mi mohla svázat červené růže a bílé lilie, abych měla trochu barevnou verandu.“

„Jistě, paní Potterová.“

Nechám paní Potterovou, aby se mohla porozhlédnout. Nasměruju jiného zákazníka ke květinám, které hledá, než vejdu za pult. Seberu růže a lilie, a ještě s pár kousky ozdobné trávy se vrátím. U pultu stojí vysoká blondýnka s prázdnýma rukama, tak se na ni usměju a řeknu jí, že se jí budu za moment věnovat.

„Omlouvám se, jste Josephine Prestonová?“

„To jsem,“ řeknu a začnu skládat květiny do vázy pro paní Potterovou. Je má pravidelná zákaznice, vždycky chce mít v domě čerstvé květiny. Nová zákaznice tam jen stojí a nic neříká, tak pokračuji dál v práci. Dokončím květiny paní Potterové a přenesu je k pokladně, kam si položila ještě další květiny. Po tom, co jí řeknu cenu a ona zaplatí, pomůžu jí květiny donést do auta.

„Děkuji, zlatíčko.“

„Nemáte zač. Děkuju, že u mě nakupujete. Moc to pro mě znamená.“ Políbí mě na tvář a vleze do auta. Spěchám zpátky dovnitř; mrznu. Třu si ruce o paže, abych je zahřála.

Obsloužím pár zákazníků a začnu pracovat na další objednávce. Občas zkontroluju zbylé zákazníky v obchodě.

Blondýnka přistoupí k pultu a položí si na ni kabelku. Sluneční brýle jí drží vlasy vzadu a já rychle mrknu ven, jestli tak svítí slunce. Nesvítí. Je tak lehké rozpoznat turisty. „Mohu Vám pomoci?“ zeptám se.

„Myslela jsem, že bychom si mohly promluvit,“ řekne. Znovu se na ni podívám, abych zjistila, jestli ji odněkud neznám. Ale ne.

„Chcete si domluvit schůzku kvůli svatební kytici nebo tak něco?“

Usměje se, když vyslovím slovo svatební. Musí být zamilovaná. „Nějak tuším, že by se mému příteli nelíbilo, kdybych dělala nějaká svatební rozhodnutí bez něj.“

„Byla byste překvapená. Většině mužů je to jedno.“

Obě se zasmějeme. Zjistíme, že chlapi jen kývají hlavou a opakují ‚dobře, jak chceš, zlato‘. Otevřu diář a mrknu, kdy mám volno.

„Ve skutečnosti se scházet nemusíme. Jen jsem Vám chtěla dát tohle,“ podá mi obálku – je z konopného papíru. Podívám se na zpáteční adresu. Je nějakého právníka v Los Angeles. To musí být něco ohledně Noaha, aby se Liam mohl stát jeho oprávněnou osobou.

„Děkuju,“ řeknu a posadím se.

„Nejste ani trochu zvědavá, co to máte v rukou?“ Nahne se k pultu, její rudé nehty upoutají moji pozornost. Má záludný úsměv na tváři, jako by plánovala něco nečestného a já byla součástí nějakého vtipu.

Otevřu obálku a vytáhnu z ní papír. Čtu ho pečlivě, v žilách se mi vaří krev. Udělal, co mi slíbil, že neudělá. Vrátím papír zpátky do obálky a hodím si ho vedle kabelky.

„Stačilo to poslat poštou. Vypadá to na zbytečný výlet.“ Snažím se zaměstnat ruce, i když jediné, co bych nejradši udělala, je vykopnout všechny ven a jet si k Liamovi pro syna.

„Mojí prací je ujistit se, že jsou potřeby mého klienta naplněny.“

„Váš klient musí být spokojen,“ odpovím a tajně doufám, že odejde. Svou práci už udělala. Nemusí tu zůstávat déle.

„Mimochodem, jsem Sam Morenová,“ podá mi ruku. Nemám v plánu si s ní potřást a být k ní přátelská. Stáhne ji zpátky. „Každopádně, jsem Liamova manažerka. Od teď všechno, co se bude týkat Liama a Vašeho syna, budete řešit přese mě. A také poslední papír, co jsem Vám přinesla, je na test otcovství.“

„Cože?“ zakřičím.

„Nemůžete čekat, že bude Liam Page platit za dítě, které nemusí být jeho. Chci říct, co čekáte, že udělá, když jste mu posadila své dítě před dveře, ať se o něj stará. Možná chcete z mého klienta ždímat peníze, ale ujišťuju Vás, že to se nestane.“

„Měla byste jít.“ Musím se kousnout do jazyka, abych nekřičela. Vím, že jen dělá práci, na kterou ji Liam najal, ale chci jí vyškrábat oči a sledovat, jak jí krev teče dolů po tváři.

Usměje se, zvedne kabelku a vyjde ze dveří.

Zákazníci jsou pořád tady, ale nikdo si neuvědomuje, co se právě stalo. Klidně k nim přijdu a oznámím, že mám naléhavou schůzku a musím zavřít dřív. Nabídnu jim slevu na jejich příští nákup a slíbím, že zítra otevřu. Díky bohu nejsou naštvaní.

Cesta k Liamovi je hnusná. Ani nevím, kdy začalo sněžit, ale břečka na silnici mi stěžuje řízení. Než vjedu na příjezdovou cestu, několikrát se zhluboka nadechnu. Po verandě rozvěsil bílá vánoční světla. V každém okně má světlo ve tvaru svíčky, které jsem mu předtím navrhla. Na vstupních dveřích visí zelený věnec s velkou červenou mašlí.

Poprvé si všimnu, že je na verandě Santa, na kterém je i moje jméno. Stojí tam - Tady bydlí Liam, Josie a Noah. Obtáhnu prstem naše jména, než zazvoním.

Dveře se otevřou a přede mnou stojí Liam. Je zmatený, obočí má zvednuté. „Proč zvoníš?“

Měla jsem si nacvičit, co řeknu. Nemůžu se na něj dívat. Chci jen svého syna.

„Přišla jsem si pro Noaha.“

„Jak to myslíš, že jsi pro něj přišla? Máme na dnešní večer plány.“

„Já… věci se změnily. Musím ho vzít domů.“

Liam udělá krok dopředu, dolů na verandu. Zavře za sebou dveře. Stojí na schodku bosý, jen v triku a džínech. Musí mrznout.

„Co se děje?“ zeptá se. Ustoupím, abych mezi námi vytvořila místo. On ale udělá krok vpřed. Zatřepu hlavou, nemůžu se na něj podívat. Nechci.

„Jojo,“ osloví mě a natáhne ke mně ruku. Odstrčím ji.

„Neříkej mi tak.“

„Co se, sakra, děje?“ Oči má plné vzteku.

„Nic,“ prudce odpovím. „Chci svého syna a chci jít domů.“

„Našeho syna,“ opraví mě.

Zasměju se výrazu našeho. „Jsi si tím jistý, Liame Pagei?“

Jeho pohled je plný bolesti a zmatenosti. Vidím v jeho očích bolest, když ho oslovím jeho uměleckým jménem. „O čem to doprdele mluvíš, Josie?“

Nezvládám to. Nemůžu tady stát, když si hraje na blbého. Vytáhnu obálku z kabelky. „Tohle,“ řeknu přes slzy a hodím mu dopis na prsa. „Udělal jsi to, i když jsi slíbil, že neuděláš. Věřila jsem ti. Znovu. A ty jsi mi zlomil srdce.“

Liam otevře obálku a roztrhne ji. Přečte první stranu, pak další a další. Jeho obličej zezelená.

Když se na mě podívá zpátky, vidím v jeho očích strach.