FMG - 29. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: An

LIAM

Noah a já vybalíme poslední krabici s oblečením, kterou jsem si přivezl z LA. Rozhodl jsem se, že Beaumont bude mým domovem, a mezi ním a LA budu pendlovat. Harrison a Quinn k nám přijedou na Vánoce. Harrison nemá velkou rodinu, a když jsem mu nabídl, aby přijel do Beaumontu, zeptal se, jestli je může vzít s sebou.

Jedinou věc, kterou jsem doteď neudělal, bylo říct Sam, že odjíždím. Byt mám pronajatý do konce března. To znamená, že do té doby se musím zcela přestěhovat. Doufám, že Jimmymu a Harrisonovi nebude vadit nahrávat hudbu tady.

Když jsem řekl Harrisonovi o Noahovi, byl nadšený a souhlasil s celým mým novým plánem. Řekl, že chápe, proč jsem se tak rozhodl, a že by nejspíš udělal to samé, kdyby to zjistil o Quinnovi.

Mezi mnou a Josie je to lepší, ale pořád mezi námi nic není, s čímž jsem srovnaný. Potřebuje čas, aby se dostala z jejího rozchodu s Nickem, a já potřebuju čas na to být otcem. Mám Noahovi vynahrazovat hodně let.

Zítra nám dovezou vánoční stromek. Načasování nemohlo být lepší, když už máme vybaleno a všechno uklizeno. Katelyn přijde s holkama, aby ho pomohly ozdobit – evidentně je to Ellina specialita. Co bych to byl za člověka, kdybych odmítl tři krásné holky, aby udělaly veškerou práci?

Zazvoní zvonek a Noah zakřičí, „Jdu tam!“ ze svého pokoje. Ztuhnu, když ho slyším, jak utíká po schodech. Máme s Josie strach, že uklouzne a něco si zlomí, ale ani jednoho z nás neposlouchá. Možná bude poslouchat, až bude v nemocnici.

Uslyším ránu, jak se něco rozbije. Vyběhnu s panikou z kuchyně, protože neslyším Noaha; je zticha.

„Noahu, jsi-“

Na místě se zastavím. Stojí tam, dušené maso rozsypané všude kolem ní, ruku položenou na ústech, oči plné slz. Položím Noahovi ruku na rameno a podívám se na ni. Zestárla, ale evidentně se o sebe stará. Neodhadnu, jestli má tu samou rtěnku, jakou nosívala, když jsem vyrůstal, ale jinak se moc nezměnila.

„Noahu, co kdybys došel pro ručník a plastový pytlík, abychom to mohli uklidit?“

„Dobře, tati.“

Noah vyběhne směrem ke kuchyni. Pár vteřin počkám, než se jí podívám do očí. Sleduje ho.

„Co tu děláš?“

Podívá se na mě tím samým ledovým pohledem, jako to dělávala. Kdybych ji lépe neznal, myslel bych si, že mě nesnáší. Možná za to, že jsem jí zničil život.

„Byla jsem… on… dušené maso… ty jsi…“

„Vážně jsi neschopná slov nebo ti vodka znemožňuje mluvit jako normální člověk?“

„Pět let jsem se nenapila,“ řekne.

„Gratuluju. Měla bys jít, než se vrátí můj syn. Nechci mu vysvětlovat, proč si povídáme, jako bychom se znali.“

„Liame-“

„Ne,“ řeknu, když překročím nepořádek na zemi, který zavinila ona, a zavřu za sebou dveře. „S Liamem na mě nechoď. Stála jsi tam a sledovala, jak mě vyhazuje z domu. Měla jsi mě bránit a měla jsi chránit Noaha. Žiješ ve stejném městě a vypadá přesně jako já, tak mi netvrď, že jsi ho nebo Josie nikdy neviděla. Měla jsi mi to říct. Byla jsi jediná, která věděla, jak se semnou spojit, a neudělala jsi to.“

„Omlouvám se. Snažila jsem se, ale znáš otce. Byl neoblomný.“

„Nechci slyšet výmluvy. Přišel jsem o deset let s ním. O deset!“

„Můžu ho poznat?“

Musím se otočit, protože dívat se na ni – s rozmazanou řasenkou vypadá jako Joker – mi nedělá dobře. Nesnáším, když ji tak vidím, a bohužel je to moje nejčastější vzpomínka na ni.

„Proč bych tě měl nechat?“

„Neměl bys. Nejsem dobrý člověk, Liame. Vím to. Snažím se. Snažím se dělat něco dobrého pro ostatní a být nezávislá a nechovat se-“

„Jako robot?“

„Takhle mě vidíš?“

„Jo, přesně tak.“ Řeknu a udělám pár kroků směrem ke dveřím. „Můžeš se s ním poznat, ale Sterling ne. Nechci ho v blízkosti svého syna.“

Kývne a jde za mnou do domu. Noah sedí na schodech a v ruce má všechno, pro co jsem ho poslal. „Proč tam sedíš?“ zeptám se ho.

„Měli jste soukromý rozhovor. Nechtěl jsem rušit.“

„Je tak zdvořilý.“ Přikývnu, protože je to fakt. Josie ho vychovala dobře.

„Koupelna je na konci chodby. Noah a já to tu zatím uklidíme.“

Bianca Westburyová projde chodbou domu, který mi patří. Přísahám, že bych si nikdy nepomyslel, že tenhle den nadejde. Uklidíme nepořádek a Noah opláchne verandu. Bojím se, že se na schodech přes noc udělá ledovka. Budeme si na to muset ráno dát pozor.

„Kdo je ta paní?“ zeptá se. Chci říct, že nikdo, ale je tady a žádá mě o příležitost, kterou by jí Josie určitě nikdy nedala. Myslím, že pokud chce Noaha vidět, může se sem občas stavit.

Podívám se přes rameno a uvidím Biancu, jak tam stojí a tře si ruce. Upravila si obličej, jak nejlépe to šlo, ale je nervózní. Nikdy jsem ji neviděl tak nejistou. Pokynu jí, aby si šla sednout do obýváku. Sedne si na křeslo s opěradlem a my s Noahem na gauč.

„Pamatuješ si, když ses mě ptal, jestli se můžeš seznámit s mými rodiči?“ Noah přikývne. Oči se mu rozzáří, když se o tom zmíním. Přeju si, aby to tak nebylo. „Noahu, tohle je Bianca Westburyová. Moje máma.“

Noah se podívá na mou mámu a pozoruje ji. Urovná si nervózně vlasy a jemně se na něj usměje. Proplete si prsty a položí je do klína, aby si vzápětí urovnala sukni.

Noah se podívá na mě, pak na ni a pokrčí rameny. „Jak ti mám říkat?“

Bianca si poposedne, ruce má složené v klíně. „Oh… já nevím… já…“

„Babičce a dědovi říkám babička a … oh, to je vtipné, co tati?“

„Táta,“ zašeptá Bianca. Podívá se na mě a usměje se. „Myslím, že babička Bianca je v pořádku.“ Obličej se jí rozsvítí. „Ano, babička Bianca se mi líbí.“

„Dobře, to je bezva,“

„Ano, bezva,“ řekne. Začnu se smát a Noah se připojí. Myslím, že Bianca nikdy předtím slovo bezva nevyslovila.

„Noahu, řekni mi něco o sobě.“ S těmito slovy mě chytře vyšoupne z hovoru. Přesedne si na gauč vedle něj. Pamatuju si ji takhle, když jsem byl malý, a věci u nás doma se začaly měnit.

Nechám je v obývacím pokoji, aby se lépe poznali. Vezmu telefon a zavolám Josie. Musí vědět, že se máma stavila a seznámila se s Noahem. A raději jí to řeknu dřív, než to Noahovi uklouzne.

„Ahoj,“ řekne Josie po třetím zazvonění. Začali jsme si povídat každý den, ale vyhýbám se tomu jí říkat, jak se cítím. Chci, aby přišla, až na to bude připravená. Nechci být někdo, ke komu si odskočí, protože je smutná. Jestli mě chce, musí to být navždycky. Právě teď jsem ale rád, že ji mám ve svém životě bez zbytečných dramat.

„Neuvěřila bys, kdo se před půl hodinou objevil u mých dveří.“

„Donáška?“ Utahuje si ze mě kvůli tomu, že si nechávám často donášet jídlo, ale nikdy předtím jsem neměl vlastní kuchyni. Možná to s vybavením přeháním, ale mám v plánu si tenhle dům nechat napořád a tak ho chci plně vybavit.

Zasměju se. „Bianca.“

Josie ví, jaký jsem měl vztah s rodiči na střední. Neřekl jsem jí o tom ultimátu, které mi Sterling dal, když jsem se rozhodl odejít ze školy. Čekám, až Josie něco řekne. Ale na druhém konci je jen ticho.

„Co je, Jojo?“

„To se jen tak ukázala?“

„Přinesla dušené maso na přivítanou. Co se děje?“ Z jejího tónu jsem nervózní. Normálně je plná života, když spolu mluvíme, ale právě teď se zdá být smutná.

„Nic,“ řekne a odkašle si. „Takže nechceš, abych dnes přinesla večeři?“

I kdyby to pečené maso leželo v kuchyni, pořád bych chtěl, aby donesla večeři. Mít ji ve svém domě a vědět, že na ni nikdo nečeká, je skvělý pocit. Nemůžu se dočkat, až ji vynesu po schodech nahoru, položím ji do postele a budu tam s ní napořád.

„Na večeři tě očekávám, takže by sis měla pospíšit.“ Začne se smát. Obviní mě, že využívám její špatné kuchařské dovednosti k tomu, abychom si s Noahem mohli objednat pizzu. Nezapírám, ale je to dobrý důvod, abych ji každý večer dostal ke svým dveřím. „Zatím ahoj,“ řeknu a zavěsím.

Nahlédnu zpátky do obýváku. Pořád tam oba sedí a baví se. Sleduju je a divím se, jak mohla Sterlingovi dovolit, aby byl takový, jaký byl. Vyzařuje z ní nadšení, když s Noahem mluví; proč taková nemohla být i se mnou?