FMG - 27. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: An

LIAM

Jestli ještě někdy zmíním, že si chci koupit dům, tak mě, prosím, zastřelte. S Noahem jsme strávili celou sobotu a neděli chozením po Beaumontu s mojí hyperaktivní realitní makléřkou. Jediné, co jsem se naučil, bylo protáčet oči jako devítiletý.

Sarah, Sadie nebo snad Suzie – nevzpomenu si – nám ukazovala jeden dům po druhém, i když ani jeden z nich nesplňoval mé požadavky. Ano, možná jsem člověk, který má občas na starosti dítě, ale to neznamená, že chci malý dům. Chci dvě patra, suterén, garáž pro dvě auta a alespoň půl akru půdy. Neřekl bych, že mám přehnané požadavky, ale evidentně ano.

Teď sedíme s Noahem před dvojdomkem ve stejném sousedství, jako mí rodiče. Uvědomil jsem si, že to je přesně to, co hledám. Jezdili jsme pak pořád kolem a koukali po cedulích „Na Prodej“. Jeden jsme našli.

Musíme počkat na makléře, abychom se mohli podívat dovnitř, ale já už teď vím, že ho chci. Umím si představit, jak Noah šplhá po dubech, co jsou všude kolem, anebo jak si hází míčem se svými kamarády na zahradě.

Tenhle nový makléř vystoupí z auta a zamává nám. Je malý, zavalitý a má bílé vlasy. Vypadá jako marshmallow.

„Zdravím, jsem Liam Westbury a tohle je můj syn Noah.“

„Rád vás poznávám, já jsem Stu. Můžeme?“

Vyjdeme za Stuem po malých schodech před vchodovými dveřmi. Veranda je velká s bílými sloupy, které nutně potřebují natřít. Stu otevře dveře a dovolí nám vejít. Před námi je z obou stran otevřené schodiště, takže jde vidět do jídelny i do obývacího pokoje. Obývák má dvě velká okna, jedno směřující dopředu, druhé do zahrady. Kuchyně je nová a vybavená novými spotřebiči. Okno z kuchyně směřuje také do zahrady. Hned vedle kuchyně je dostatečně velká koupelna. Jídelna má jedno velké okno směřující k příjezdové cestě a další dvě malá na zahradu.

Vyjdeme po schodech nahoru, kde jsou čtyři pokoje. Hlavní pokoj je velký, s vestavěnou šatní skříní, a je z něj přístup do koupelny, kde je sprcha a vířivka. Jeden pokoj je vymalovaný jako dětský pokoj, což budu muset změnit. Další dva pokoje jsou stejně velké. Všechny pokoje mají dostatek přirozeného světla. Je tu ještě jedna společná koupelna.

Stu sedí zrovna u stolu, když sejdu dolů. „Jdeme si prohlédnout ještě suterén,“ řeknu, když kolem něj projdeme. Usměje se, kývne na nás a vrátí se zpátky k papírům.

Do suterénu se vchází z kuchyně. Když scházíme dolů, dupeme, abychom otestovali, co vydrží. Je tu prádelna a dostatek prostoru.

„Co na to říkáš, tati? Myslím, že tady bys mohl mít svou jeskyni, jako strejda Mason, a tam studio,“ ukáže k levé zdi.

„Jo? Studio je docela velké. Potřebuju místo na všechny nástroje.“

„Myslím, že je to tu dost velké. Co myslíš?“

Podívám se na svého syna. Září nadšením. „Líbí se mi. Myslíš, že bys tu rád bydlel?“

„Jo.“

Jednou rukou ho obejmu a přitisknu k sobě. „Tak pojďme ten dům koupit.“

Vyleze po schodech nahoru. Stu zvedne hlavu, když vejdeme. „Bereme to,“ vypadne z Noaha ještě dřív, než mám šanci něco říct.

„Jo, bereme.“

Stu začne mluvit o financích a bankách. Řeknu mu, že zaplatím hotově, a že se chci ihned nastěhovat. Zavolá vlastníkům, aby mi pak řekl, že jsme domluveni. Hned to odsouhlasili a já souhlasím s tím, že zajedu ke Stuovi do kanceláře a podepíšu smlouvu.

Po tom, co Stu odejde, se s Noahem procházíme po zahradě. Šplhá po stromech a dáváme si závody, kdo je rychlejší. Možná jsem ho nechal párkrát vyhrát, ale to nikdy nepřiznám. Odejde, až je čas na večeři a slunce už začne zapadat.

Rodinné večeře u Deb jsou v Beaumontu zábava, pokud teda nejste Westbury. Poprvé jsem tam přišel, když jsem dostal řidičák. Když se o tom máma druhý den dozvěděla, byla zděšená. My, Westburyovi, se nesnižujeme k chození do podniků jako je ten Debiiin.

To je jedno.

Mám to u ní rád. Noah a já zabereme jeden z boxů a objednáme si slavnostní večeři. Zeptá se, jestli budu schopný pár věcí nastěhovat, tak mu řeknu, že spolu tenhle týden objednáme nábytek a všechno, co bude potřeba. Pořád jsem se ještě nerozhodl, jestli odejít z LA, takže tu zatím budu bývat jeden týden v měsíci.

Jsme v polovině večeře, když Noah vypustí jobovku. „Máma a Nick se často hádají.“

Položím ubrousek a dám si ruce na stůl. „Jak to myslíš? Nick ji bije?“

„Ne, nebo já ho alespoň neviděl, že by to dělal. Ale slyším, jak se v noci hádají kvůli mně. Není to fér.“

„Poslouchej, kamaráde. Je to pro nás všechny složitá situace a nikdo jsme ji nečekali. Víš, když jsem přijel na Masonův pohřeb, nečekal jsem, že tě tu najdu. Byl jsem v šoku, cítil jsem se ublíženě a byl jsem i naštvaný. Nevěděl jsem o tobě a slyšet nějakého kluka, co mi říká, že jsem líbal jeho mámu na DVD… nevěděl jsem, co si myslet. Tak si představ, co si asi myslela máma, když jsem se ukázal nebo když tě Nick slyšel, jak mi říkáš tati. Je tu hodně emocí a všichni se snažíme s tím poprat.

„Ale nemysli si, že tě nemáme rádi. Máme, hrozně moc. Jsi naše priorita. Jen buď s mámou a Nickem trpělivý. Vyřeší to a bude to zase v pohodě.“ Nejsem si jistý, odkud to ze mě vyšlo, ale cítím se dobře za to, co jsem Noahovi řekl. Potřebuje pochopit, že já jsem spouštěč všech těch emocí mezi Nickem a Josie. Co nechápu, je Nick. Na Díkůvzdání slíbil, že se bude snažit a bude pro Noaha a Josie oporou. Já mu neslíbil nic.

Zavezu Noaha domů a řeknu mu, že se uvidíme zítra po škole. Právě teď je naše dohoda taková, že ho vyzvednu ve škole, zůstane se mnou na večeři a pak ho hodinu před večerkou zavezu domů.

Jedu ke svému brzy novému domu a zaparkuju vepředu. Chci si představit, jak uvnitř běhá Josie s Noahem. Jak Josie vyzdobí verandu i vnitřek domu. Chci, abychom tu bydleli jako rodina.

Dnes je poslední zápas sezóny. Stojím na svém obvyklém místě s Peyton po boku. Sleduje Noaha jako ostříž a já doteď nezjistil, jestli je do něj tak zamilovaná, nebo se soustředí na fotbal. Katelyn jí fotbal zakázala, ale možná za pár let změní názor.

Noahovi to dnes moc nejde. Dvakrát je vyloučen za držení a míč taky není jeho kamarád. Odpočítávám vteřiny do poločasu, abych se ho zeptal, co se děje. Když zazvoní klakson, jdu ho na postranní čáru pozdravit. Sundá si helmu a z jeho nešťastného výrazu mě zabolí u srdce.

„Co se děje?“

„Nevím. Něco je špatně. Všechno vidím zpomaleně.“

„Nevěříš nahrávačům?“

„Noahu, pojď sem,“ zakřičí Nick. Vím, že je jeho trenér, ale není to tak, že bych nevěděl, o čem mluvím.

„Věř nahrávačům, Noahu. Házej tak, jak to máte domluvené. Budou tam, aby to chytli.“

„Díky, tati. Mrzí mě, že nemůžeš dnes večer přijít.“ Podívám se na Noaha tázavě. Ale než se stačím zeptat, už je u svého týmu.

Druhá polovina zápasu je lepší, než ta první, ale pořád s tím Noah zápasí. Vypadá sklesle a nejspíš je na sebe naštvaný. Odhodí helmu, což se mi nelíbí. Vyrazím k němu na lavičku, abych mu domluvil o sportovním chování.

„Zvedni to, Noahu.“ Požádá ho Nick. Noah tam stojí s překříženýma rukama. „Nevím, co tím sleduješ, ale ta helma létat nebude. Zvedni ji.“

„Noahu, co se děje?“ zeptám se a stoupnu si vedle Nicka. Ten se zhluboka nadechne, otočí se a zírá na mě.

„To se tě netýká, Westbury. Popravdě, ty jsi ten problém.“

„Prosím?“

„Slyšel jsi mě,“ zavrčí.

Podívám se k místu, kde stává Josie. Je tam, celá ztuhlá, jak celou tu scénu sleduje. Děje se něco, do čeho nejsem zasvěcený.

„Seber si věci, Noahu. Přijdeme pozdě.“ Noah na Nicka zírá, ale ani se nehne. Podívá se na mě se slzami v očích. Přejdu k němu a vezmu ho stranou.

„Noahu, o co jde?“ zeptám se a kleknu si.

„Máme s týmem párty a Nick řekl, že nemůžeš přijít.“ Podívám se přes rameno na Nicka, který vede zuřivou debatu s Josie. Věci, které by se daly lehce vyřešit, zbytečně stěžuje.

„To je v pořádku, kamaráde. Uvidíme se zítra.“

„Ne, chci tě tam. A když je to pro děti, měl bych si moct vybrat, koho tam chci.“ Můj syn, kdo by řekl, že bude tak chytrý.

„Něco ti řeknu. Jdi na tu párty a až bude konec, tak mi zavolej. Přijedu pro tebe a strávíme zbytek večera spolu, ano?“

„Máma řekne ne.“

„Mámu nech na mě,“ řeknu. Nakloní se ke mně, aby mě objal. „Mimochodem, jestli tě ještě někdy uvidím odhodit helmu, budeš toho litovat. Rozumíme si?“

„Ano, pane.“

„Tak ji jdi zvednout.“

Chvíli počkám, než Josie a Nicka vyruším. Nesnáším se za to, co teď udělám, ale Nick mi nedal na výběr.

„Takže, až párty skončí, tak mi Noah zavolá a já ho vyzvednu. Vezmu ho ke Katelyn a tam strávíme zbytek večera.“

Nick se zasměje.“ Říká kdo? Ty?“

„Nicku-“

„Ne, Josie. Nastav si s ním nějaké hranice. Nechala jsi mu volnost a Noah hrál dnes jako ponocný jen proto, že je na mě naštvaný.“

„Hej, neviň z toho Noaha. Není to jeho chyba.“

„Do toho se nepleť, Westbury.“

„Víš, Nicku, myslel jsem, že jsme v pohodě, ale asi ne. Každopádně, do téhle rovnice nezapadáš.“ Nelíbí se mi, že takové věci říkám, protože jsem si slíbil, že se budu k Nickovi chovat jako k rodiči. Podívám se na Josie; vypadá zahanbeně. Měla by. „Až Noah zavolá, tak ho vyzvednu. Jestli s tím máš problém, řekni mi to hned teď. Zavolám právníkovi, aby ti odfaxoval dohodu o péči.“

Nechám ji tam stát se slovy, které jsem nikdy nechtěl vyslovit, ale nedala mi jinou šanci. Plním všechny její požadavky a stejně nechá Nicka, aby mi bránil trávit čas se svým synem.

Už toho bylo dost.