Dylan - 6. kapitola

Překlad: Iva
Kor.: Yanica

Dylan

Upřímně řečeno, nevím, co se mnou sakra děje. Nechám bratry u sousedů a jdu opět zkontrolovat Tess, zda je v pořádku, i když jsem jí nechal doma v bezpečí.

Je pravda, co mi řekla Audrey, nebo ještě hůře, jaké věci mi naznačovala, dělali mou krev žilách horkou. Bál jsem se spousty věcí. Možná je to proto, že jsem byl s tátou tak dlouho, vím, jaké jsou příznaky deprese. Co jsem včera večer viděl, věděl jsem, že se něco stalo špatného. Sakra, viděl jsem modřiny na obličeji a rozmazanou rtěnkou. Zmatený výraz v očích. Nebylo to tak těžké uhodnout, že se něco stalo.

Zkontrolovat jí, bylo v zájmu mojí příčetnosti, ale co se potom stalo, pocit ochranitelství - bylo jako rána kladivem, následovanou potřebou mít jí, tvrdě šukat… Chtít jí udělat mojí.

Mít jí zpět.

Jo, a pak se to všechno dostalo mimo kontrolu. Do prdele, ale bylo to dobré. Můj penis se chvěje při vzpomínce na sladké tělo, zvuky, sténání, způsob jak mě svírala, nehty škrábala na zádech. Volala moje jméno. Chtěla mě, jak jsem o tom snil.

Pak se věci opět vymkly kontrole, když jsem viděl otevřený kufr a zabalené věci, uvědomil jsem si, že odchází. Bylo to jako rána do břicha.

Třu si hrudník. Mám jít? Řekl jsem jí, že ji nechci, ale koho to zajímá?

Závaží na hrudi se zvyšuje. Nemohu ji milovat. Kdybych to udělal, můžu skončit jako můj táta, nechat po sobě prázdno, všechno zničit. Sakra. Stejně jako v hmatové paměti, spustilo její tělo, všechny pocity hluboko pohřbené ve mně. Děsí mě, jak moc jí potřebuju.

Nemůžeme dovolit, aby se to stalo znovu. Nemůžu být kolem ní. Příliš riskantní.

Skloním hlavu proti dešti, a jdu na autobusovou zastávku. Je kurva zima, a já jsem mokrý a třesu se, musím chodit sem a tam, abych se zahřál při čekání na autobus.

Pěkně debilní věc, Dylane. Udržuj svoje péro v kalhotách a hlavu v tom, co je důležité. Bratři. Tvoje práce. Peníze na nájem a náklady. Dostat tátu z potíží.

Jo, správně. Snadný.

Vzpomínka na její tělo, její hlas, mě pronásleduje od okamžiku, kdy jsem zavřel dveře bytu.

Cestou autobusem, sakra, jsem tvrdý celou cestu domů, přemýšlím o ní, a vzpomínám, jaký to bylo v ní, dotknout se ji, držet ji.

Což je kurva obrovská chyba. Když jsem vystoupil z autobusu a šel zbytek cesty domů, rozhodl jsem se držet zpátky, zapomenout navždy, nebo dál se soustředit na jiné úkoly.

No, když jsem se dostat domů, moje volba je pryč. Teo je opět nemocný.

Myslím, že peklo musí existovat. Vypadá to, jako by zatracená podlaha zmizela pod nohama. Sedím vedle Tea, poslouchám sousedku Kate, jak mi líčí, co se stalo. Bylo mu dobře, když jsem odešel, ale později si stěžoval na zimu a dostal zimnici. Má horečku, namočím žínku v malé pánvičce u postele a položím jí na zpocené čelo.

Miles se na nás dívá z druhé strany postele, jeho malý obličej je smutný a trochu vystrašený. Zakývám prstem, a on přijde ke mně. Obejmu ho kolem kostnatých ramen, snažím se rozhodnout, co mám dělat. Přimáčknu ho blíž, a některé obavy mizí z jeho tváře.

"Je nemocný příliš často," říká Kate, s teploměrem v ruce. "Vezmi ho k doktorovi."

"Minule jsem to udělal, ale doktor řekl, že je to virus." Ale on je nemocný a unavený celé týdny. Co bych měl dělat? "Zatraceně. Vezmu ho."

"Půjdu taky," Miles, mě tahá za rukáv. "Dylane, jdu s vámi."

Přikývnu. Vidím, že je na pokraji paniky, to je něco nového, Miles, vždycky tiché a klidné dítě. "Dobře. Jdi si pro bundu. Zavolám taxík."

"Charlie vás odveze," říká Kate, a otírá si ruce o sukni. " Měl by ses převléknout, Dylane. Jsi mokrý."

Otřu si obličej a jdu si najít suché oblečení. Pak opatrně zabalím Tea do deky a zvednu ho z postele.

"Pojďme." Miles si zapíná bundu. Následuje mě ven, kde sedí Charlie v autě, dveře pro spolujezdce otevřené. Počkám, až Miles nasedne, upevním mu bezpečnostní pás, a pak si sednu dopředu.

Povzdechnu si s úlevou, když se usadím a zavřu za sebou dveře. "Ahoj, Charlie. Díky za to."

"Žádný problém," říká a jede pryč.

Chovám Tea, zírám ven na mokrou silnici, a zakazuju si se bát. Musíme zjistit, co je sním, a napravit to. Žádná jiná alternativa neexistuje.

Zastavujeme před ER, podaří se mi dostat Milese z auta, chytnu ho za ruku, abych ho vedl dovnitř, po celou dobu držím Tea, který leží na mém rameni. Charlie zatroubí, podívám se a telepaticky mu říkám děkuju na rozloučenou. Zamává a auto zmizí v dešti. Trochu klopýtnu, když vejdeme do známé čekárny. Zmatený. Cítím to jako včera, kdy jsme tady byli, s Teom naposledy. Jdu k přepážce, pro číslo a ukazuju průkaz pojištěnce.

Sedneme si, a já se snažím držet Tea pohodlně. Pořád se kroutí a začíná plakat. Chudáček malý jen hoří, nevidím nikde zdravotní sestru a začínám být zoufalý.

Hned jak jí uvidím, snažím se jí přemluvit k přednostnímu ošetření. Našpulí pusu.

"Nemyslím si, že můžeme změnit pořadí," říká, "pane…?"

"Hayes. Dylan Hayes."

"Pane Hayes. Spousta lidí čeká. Nejste jediný."

Sakra.

Milese, mám přilepeného k noze. Sleduju sestru, s Milesem přilepeným ke mně jako opice, držím Tea, tak blízko, že cítím teplo z jeho horečky, skrz bundu.

Srdce mi buší proti žebrům. Sestra mluví s mladým lékařem, zády k nám. Musím něco udělat. Vím, že jsem si řekl, že si nedovolím, abych se bál, ale Teovi je špatně, dovedu si představit spoustu špatných věcí. Udělal bych cokoliv pro bratry. Plazil bych se, bojoval, žebral a umřel pro mě. Stojím tady bezmocný.

Vstoupím do místnosti, táhnouc Milese za sebou. "Promiňte, že ruším," lékař i zdravotní sestra se na mě zamračí. "Ale on je opravdu nemocný. Myslím, že je to vážné." A sakra nesnáším, když se můj hlas zlomí, ale když to pomůže, budu plakat jako malá holka, abych měl jejich pozornost. "Má pocit nevolnosti týdny, a má horečku. Prosím."

Lékař se zamračí. "Několik týdnů?"

"Jo."

"Jaké jsou příznaky?"

"Horečka, únava… hodně pláče."

"Nějaké kožní vyrážky?"

Myslím si, že jo. "Měl jednu, ale teď je vybledlá." Olizuju si suché rty. "Proč? Co mu je?"

"Nejsem si jistý, než uděláme nějaké rozbory, ale může to být Lymská hořečka. Měli jste doma klíšťata?"

Lymská hořečka. "Co je to? Je to vážné?" Vím to, ještě před tím, než odpoví, že je. "Dá se to vyléčit?"

"Ano, to je léčitelná," říká sestra. "Pojďte, pane Hayes, posaďte se?"

Chytne mě za loket a vede k židli, je to dobrá věc, protože kolena mě bolí, a mám pocit, že mě neudrží. Mám pocit, potřeby nadechnout se.

Sakra.

Miles se ke mně tiskne, a já ho držím roztržitě. Lidé se pohybují kolem nás, zdravotní sestry a lékaři, technici s tablety a různými zařízeními, které nepoznávám.

Začínám nenávidět vůni antiseptika, která prostupuje do haly. Moje ramena jsou v křeči z držení Tea, ale bolest je nic ve srovnání, jak bídně se cítím, když myslím, že jsem mohl selhat, že nedostal pořádnou léčbu včas, bez ohledu jaká nemoc to je.

"Dylane." Miles mě zatahá za rukáv. "Mám hlad."

Zamrkám, proberu se z transu, a podívám se na hodinky. Samozřejmě, že má hlad. Je odpoledne. Nemůžu odejít, ne při čekání na lékaře, než se vrátí s výsledky.

Kurva. Nemůžu to sám zvládnout na vlastní pěst. Bez ohledu na to, jak špatně se cítím, potřebuju pomoc kluků, jen doufám, že jim to nebude vadit.

"Moment, kámo." Vyndám mobil ze zadní kapsy. "Zavoláme pomoc."

"Můžu dostat hamburger?" Ptá se Miles. "A colu?"

"Já ještě nevím, kámo. Najdeme něco. Počkej."

Volám nejprve Zana. Je můj nejbližší přítel v Bratrstvu, a už mi nabídl pomoc, Ale když odpoví, udýchaný, se smíchem, uvědomuji si, že, mi říkal, že bude mimo město, u rodičů Dakoty.

Ptá se, zda je to důležité, jestli by neměl všeho nechat a přijet sem. Jak ho znám, udělal by to, pro mě.

Podívám se na Milese, pusu má našpulenou, přešlapuje z nohy na nohu, očividně znuděný, a vzdychá. Nemá smysl poprosit Zane, aby se vrátil zpět. Říkám mu, že to není důležité a zavolám další osobu, na mém seznamu.

Rafe. Vždy spolehlivý, je to jiný útvar v Bratrstvu. Ale můj hovor jde rovnou do hlasové schránky, a zaznamenaná zpráva mě informuje, že jeho schránka je plná.

Zamračil jsem se a zavěsil, zkusím zavolat Tylera a Erin. Odkládám volat Asher a Audrey na konec, nemůžu se přimět, požádat ho o pomoc, poté, co jsem byl takový čurák na Ashe.

Jediný problém je, že mi Tyler říká, že jsou na návštěvě u rodiny Erin, a mají sebou Ashe a Audrey. Nebudou zpátky do pozdních nočních hodin.

To mě poser. Tolik k polykání mojí hrdosti a požádání o pomoc. I když vím, že to není jejich vina, že tráví normální neděli s rodinou? Přál bych si, abychom měli rodinu. Oba, máma i táta pochází ze západního pobřeží, a já jsem nikdy, naše příbuzné nepotkal. Potřeboval bych, nějakou podporu od rodiny právě teď.

Co můžu dělat? Ježíši. Miles mě stále tahá za rukáv, koutky úst stažené dolů.

Myslím, že bych mohl zavolat Tesse. Možná, ještě neodjela… Ale proč by měla přijít? A jak se jí můžu zeptat?

"Musíme o něco déle počkat, kámo," říkám Milesovi. "Až doktor prohlídne Tea, a pak hned můžeme jít na jídlo."

"To je to, co se stane vždy," řekl Miles, a k mému šoku, oči se zaplňují slzami. "Nezajímám tě. Ty mě nemiluješ, jako miluješ Tea."

Civím na něj, moje myšlenky klopýtají přes sebe. "Cože? Kdo to říká?"

Zavrtí hlavou.

Můj mozek vypne, když slyším obvinění. Potřebuju dostat vysvětlení, k tomuto náhlému vzplanutí. "Říkali ti to Charlie a Kate?"

"Ne." Kouše se do rtu a vypadá ztraceně. Vypadá tak rozbitě, až mě to vyděsí.

"Prostě to vím."

"Proč, Milesi?" Sakra, na rukou chovám Tea, který spí neklidně, když mluvíme, naše hlasy ho budí. "Není to pravda. Miluju tě stejně, jako miluji Tea."

"To ne." Tvrdohlavý. Zraněný.

"Pojď sem." Natáhnu se pro něj jednou rukou, ale otočí zády ke mně a hlasitě se rozbrečí.

On pláče. Nemůžu si vzpomenout, kdy naposledy jsem viděl Miles plakat - dokonce ani, když se vrátil domů s modřinami. Dech se mi zadrhne v plicích. Znovu po něm sáhnu, ale on se rozběhne. Předtím, než si uvědomím co se děje, je venku z místnosti, jeho kroky jsou ozvěnou venku na chodbě.

Podlamují se mi nohy, přitáhnu si Tea blíž, a jdu se podívat ven, abych zjistil, kde může být a jestli ho neuvidím.

Do pekla. Je pryč.

***

Hlava mě zabíjí. Spolknu pár Advilu (pozn. překl. prášek na bolest), když si sednu vedle Tea, doktor ho prohlíží a já mám starost o Milese, kterého ještě nenašli.

Oznámení opakují každých pět minut, prosí Milese jít na recepci. Hledal jsem ho, běhal po nemocnici a volal jeho jméno, ale teď nemůžu zůstat daleko od Tea.

Kurva.

Volal jsem Charlie a Kate, že nevím, co mám dělat a oni mi slíbili, že přijedou.

Přejedu si prsty přes obličej, a pak přes mé krátké vlasy. "Takže, jaký je verdikt?"

"Jak jsem řekl, vypadá to, na lymskou boreliózu."

"Tak co, on to měl celou tu dobu? Byl nemocný nepřetržité celé týdny. Přinejmenším od srpna."

"Uvidíme, jak se daří jeho kloubům a orgánům," říká hezká lékařka. "Ale nevypadá tak špatně."

Opřu se ve svém křesle, zavřu krátce oči. Díky bohu. Otevřu je znovu, když její slova vstřebám. Pulz mi buší v uších. "Co to říkáte? On může mít problémy s orgány a klouby?"

Doufám, že jsem do pekla špatně pochopil.

"Lymská hořečka je ošidná nemoc," říká doktorka, obrátí se a dá mi vážný pohled. "Pokud se neléčí dlouhou dobu kvůli chybné diagnóze, pak tam můžou být dlouhodobé vedlejší účinky, stejně jako srdeční problémy, časným nástupem artritidy a…" Musela něco vidět na mé tváři, protože její oči rozšířily. "Omlouvám se, pane Hayes. Jmenovala jsem jen seznam možných nežádoucích účinků. Někdy předchozí záchvaty nemoci jsou z jiných příčin, jako jsou viry. Postaráme se, aby se váš syn uzdravil úplně."

"Můj bratr," zašeptám, mrkám tmavé skvrny z mých očí. "Je to můj bratr, není můj syn."

"Aha." Ona otočí hlavu na stranu. "A vaši rodiče?"

Zavrtěl jsem hlavou, nemám náladu teď to vysvětlovat. "Beru péči o bratry."

Což mi připomíná… "Miles. Musím ho najít." Mám strach, že opustil nemocnici a toulá se po ulici.

Jak si může myslet, že je mi jedno a že mi na něm nezáleží? Co dělám špatně? Nemůžu nechat Tea o samotě? Zatraceně, Milesi. Načasování nemohlo být horší.

"Nebojte se, pane Hayes," říká doktorka. "Kamery neukazují, že Miles opustil nemocnici. Musí tu být pořád."

"Ale kde? Proč nevyjde z úkrytu?"

Ona pokrčí rameny. "Stalo se něco, co ho rozrušilo?"

Přiznat se pěkné lékařce, že mě Miles vytýkal, že péče o něj není něco, co chci dělat. Kromě toho, neznám ji.

Někdo klepe na dveře. Charlie vstrčí hlavu. "Ahoj."

"Ahoj," řeknu s úlevou. Rodina je tady. On a Kate jsou příbuzní, které jsem nikdy nepotkal. Stáli při mně od té doby, kdy nás máma opustila, a táta začal jeho dlouhý pád dolů. "Díky, že jsi přišel."

"Tvůj otec?" Ptá se doktorka, a já nemám odpověď.

"Charlie, můžeš zůstat u Tea, musím prohledat okolí, jít se podívat po Milsovi." Vykročím ke dveřím, a Teo se rozbrečí, zamrznu na místě. "Do prdele."

"Podívám se po Milsovi místo tebe," Charlie se nabízí, a domnívám se, že může.

Miles si myslí, že je mi jedno, když se jedná o něm, stejně jako se starám o Tea. Možná proto, že Teo je mladší, a byl tak často nemocný, strávil jsem více času s ním, než s Milesem? Nevěnoval jsem mu pozornost, ale bez mámy a táty, jsem Milese nechal si to myslet.

"Ne, já ho jdu najít," říkám a vrátím se pohladit Tea po vlasech. Dostal antibiotika a něco na horečku. "Vrátím se brzy, ano?" Řekl jsem mu. "Chystám se, aby se Miles vrátil zpátky."

Musím odejít dřív, než si to znovu rozmyslím.

Utíkám bludištěm chodeb, sálů a místností, volám Milesovo jméno a ignoruju zvědavé pohledy zdravotních sester, lékařů a pacientů.

"Miles! Pojď sem, kamaráde." Mám těžké kroky. Pořád vidím Tea na lůžku, zachváceného horečkou, čeká, abych se vrátil. Nechat ho v pomýšlení, že jsem ho opustil taky. "Pojď, ty ňoumo. Jsem unavený, Miles, nenuť mě hledat tě celou noc. Miles!"

Pokud se schovává? Možná se mu něco stalo? Ježíši.

Jsem v prdeli. Vím, věděl jsem, že nejsem rodičovský materiál, že nemůžu nahradit svoje rodiče. Ale, zatraceně, moji rodiče nejsou rodičovský materiál, v žádném případě, ale jaká byla volba? Je mi líto, že moji bratři chtějí lepšího bratra, než jsem já, někoho, kdo ví, co dělá. Někdo, kdo se může udržet v klidu za všech okolností, udržet si dobrou práci, vědět, jak se starat o ně, aby se cítili bezpečně.

Jo, je mi líto, že jsem všechno, co dostali.

O chvíli později, se toulám v části budovy, kde jsem ještě nebyl, minu laboratoře, společenské prostory s nealkoholickými nápoji, když uslyším lehké kroky za mnou. Zastavím a otočím se, ale nikoho nevidím. Když pokračuju v chůzi, kroky začnou znovu.

Peklo? Pokračuju, zpomalím a pak se za rohem zastavím. Když se otočím, vidím, Milese, s rukama v kapsách. Jeho oči se rozšíří, a udělá krok zpět.

Ale ne, to ne. Udělám dva kroky, vezmu ho za ruku. Ucukne, když zvednu druhou ruku.

Sakra.

"Kristepane, Milesi," řekl jsem, podrážděně a vyčerpaně, "co to děláš? Kde jsi sakra byl?"

Mračí se. "Budu potrestaný?"

"Ne, nebudeš potrestaný, Milesi." Něco v jeho výrazu mě nakloní blíž. "Co se děje? Co chceš?"

"Chci, abys věděl, že jsem tady!" Křičí a snaží se vymanit se z mého prostoru, ale já ho nepustím. "Nejsem nemocný, ale já jsem tady taky!"

Kurva. Zděšeně na něj zírám. Opravdu jsem ho opustil. Opravdu si myslí, že je mi to jedno. "Miles..."

Snaží se znovu osvobodit, polovičatě, slzy mu vyklouznou z očí.

Kleknu si na kolena, jsem rozbitý, když vím, že jsem mu způsobil takovou bolest. "Ty jsi můj bratr, Milesi. Nemám tě víc rád než Tea. Mám vás rád oba stejně. Starám se o vás víc než, o cokoliv jiného."

"A co ty děti, co mě zmlátili na cestě domů." Jeho hlas visí. "Proč si je nezastavil?"

"Omlouvám se. Najdu způsob, jak tě dostanu domů v bezpečí. Je mi to líto, kamaráde."

Sevřu ho do náručí, pláče mi na rameni, měkké, zlomené vzlyky, které mě drtí. Pohladím ho po zádech, myslím na to, jak složitá je láska - mezi sourozenci, mezi muži a ženami. Mezi lidmi.

"Postarám se o tebe," jedu dál. "Slibuji. Udělám to pro tebe."

Miles vzlyká a nakonec se odtáhne, usměje se na mě. Vzhledem k tomu, jaká hmotnost viny se mi zvedne z ramen, myslím si, jak je úsměv cenný a jak bych si přál, abych mohl taky vykouzlit jeden na tváři Tess.