DAO - 8. kapitola

Překlad: Simča

Savannah

Jak jdu do Declanova bytu, vyčerpána a hladová po dvojité směně v posilovně, vítám nebeskou vůní vířenou ze zeleniny a šťavnaté pečeni. Mohla bych se právě teď políbit, ze své prozíravosti, když jsem dnes odpoledne dala maso péct do pomalého vařiče.

Obývací pokoj je temný a prázdný, jak zavírám a zamknu za sebou dveře. Vlastně v celém bytě je tma, kromě proudícího světla na chodbě z Declanových otevřených dveří.

Střelba vypukne z televizoru v jeho pokoji, následovaná křikem Declanových nadávek. Svraštím čelo a pomalu se loudám chodbou, nahlédnu do jeho pokoje, sleduju ho hrát videohry z postele.

Je opřený o polštáře a křičí něco do jeho sluchátka s mikrofonem, s nejroztomilejším vzhledem soustředění na jeho tváři, když zírá na svou plochou obrazovku. Je to nějaký druh vojenské hry, a na základě jeho reakce, jeho tým si moc dobře nevede.

S úšklebkem se opřu o rám dveří, hned jak si mě Declan všimne. On stiskne tlačítko na ovladači, zastaví hru, když vytáhne sluchátka. "Ahoj," říká trochu bez dechu a-

On se červená?

 Vzrušení se šíří skrze mě, představou, že se kvůli mně červená, zastavím nutkání se smát. Kývnu k televizi. "Call of Duty?"

 Podívá se dolů na ovladač a sluchátka. "Battlefield," říká trochu rozpačitě, když položí zařízení na noční stolek.

"Aha," přejdu místnost a vlezu do postele, opřu se o čelo postele, jako on. "Takže je to všechno, co jsi dnes dělal? Válet se v posteli a hrát Xbox? "

"Ne," říká, předstírá uražení. "Dnes jsem si zdřímnul a dal si sprchu. "

Věděla jsem o zdřímnutí, spal, když jsem přišla a dala péct maso. Ale o sprše nemusím přemýšlet. Smrdí, ehm, ale je oblečený, nemá na sobě jen ty boxerky, když jsem ho svlékala včera večer a viděla ho v nich dnes ráno.

Nakloní hlavu dozadu. Podívám se na něj. Jeho úsměv je nakažlivý a nemůžu si pomoct, ale vrátím mu ho. "Beru to tak, že jsi měl zábavný den."

Jeho úsměv změkne, když si hraje s konci mých vlasů. Proč ten malý dotek je tak intimní? A proč mi to nevadí? "Byl by lepší, kdybys tu byla," zamumlá.

 Jeho slova mě ještě nikdy tak neodzbrojila a k tomu tady vedle mě ještě sedí, zatímco se hroutí můj systém a snaží se restartovat.

 Řekni vtip. Zahraj to do autu.

Roztřeseně se nadechnu a snažím se zasmát. "Víš, že ses už dostali do mých kalhotek, že jo? Nemusíš se už tak snažit. "

 Declan se zasměje, hluboce a hrdelně, když svírá svůj žaludek. Zkousnu se do rtu a dívám se na něj, uchvácena tím pohledem a zvukem. Jak může někdo, kdo vypadá tak tvrďácky, a smrtelně být tak hravý a zábavný?

 "Myslím si, že se musím snažit, alespoň pokud se chci dostat do tvých kalhotek podruhé, a věř mi, že se dostanu."

Špičkou jazyka si přejíždím rty, když obrátím očima v sloup a zasměju se. "Co se stalo s jen jednou?"

Pokrčí rameny. "Jednou s tebou není dost. Chci víc… "

"Proč si myslíš, že ti dám víc? "

"Ale dáš. Dáš mi zabrat, samozřejmě, ale víš co? Jsem s tím v pohodě. " Koutkem úst se na mě usměje. "Dokonce si myslím, že se na to těším. " Declanovi oči sklouznou k mým ústům. Úsměv mu slábne, na tváři se mu objeví výraz, který tak hřeje, že cítím, jak taju. Hladí mi palcem tvář a sjede k dolnímu rtu. "Chci si zasloužit každý dotek, který mi dovolíš, a chci být příčinou každého tvého koktavého výdechu, který opustí tyto rty…"

Jako na zavolanou se mé rty rozdělí a ze rtů mi vyjde uškrcený výdech.  Nemůžu prostě fungovat, když říká takovéto věci. Základní, nedobrovolné věci, jako dýchání a mrkání, je těžké dodržovat, když na vás tak okouzluje.

Declanův úsměv se rozšiřuje na mou reakci, jeho dolíčky se prohlubují, když mi zastrčí pramen vlasů za ucho. "Mám rád ten zvuk. Je to můj druhý nejoblíbenější zvuk na celém světě. "

Mé oči se upřou na jeho, jak se pomalu naklání, a to i přes mé myšlenky a dech, který je chycen v krku, se mi ho nějak podaří zeptat, "Jaký je tvůj první?"

Jeho ruka se zabalí kolem mého pasu a přitáhne si mě proti sobě, instinktivně stisknu mou ruku na jeho hruď. Bavlněné tričko je měkké pod mými prsty, ale přes něj cítím teplo a tvrdost. Stálý rytmus úderů proti mé dlani, je tak rozdílný od mého nevyzpytatelného, přelétavého srdečního tepu. Jak může být tak vyrovnaný, když se já cítím jako bomba před výbuchem?

 "Chceš vědět, jaký je můj nejoblíbenější zvuk na celém světě?" Jeho rty hladí mou čelist zoufale pomalými polibky. "Je to zvuk mého jména, když se uděláš, tak nezvučný a potřebný. Nejžhavější zasraná věc, co jsem kdy slyšel. "

 Zavřu oči, jeho prohlášení pevně sevře chtíčem mé stěny, když jeho zuby ukusují můj krk. Sakra, vlítla jsem do jeho návnady. Kdybych byla v pravém stavu mysli, byla bych trochu v rozpacích, nad jeho odpovědí a bezohledné reakce mého těla. Několik slov od tohoto muže, a já zatraceně skoro znovu vpadnu do té zóny.

S bojováním o nadvládu svých mozkových buněk, ho od sebe odstrčím. Můj hrudník se zvedá a klesá příliš rychle nad požadovanou lhostejností, kterou jsem roky zdokonalovala.  "Bylo to jenom jednou," říkám a snažím ovládat své dýchání. "Minule jsem to kontrolovala, nemyslím si, že říkám tvé jméno pokaždé, když se udělám."

Jenom párkrát, ale kdo to počítá?

Declan mi zvedne bradu mozolnatou rukou, ujišťuje se tak, že mám oči na něm. "Mám v úmyslu to změnit, kotě, nenech se zmýlit." Neexistuje žádný úsměv na jeho tváři nebo náznak hravosti v jeho hlase, jen přímé rčení, jak na mě zírá dolů a stiskne měkký, téměř uctivý polibek na mé čelo.

 Než udělám něco hloupého, jako se do něj vmáčknout a omotat ruce kolem jeho krku, vylezu z postele, téměř spadnu ve svém spěchu, abych udržela mezi námi vzdálenost. "Já, ehm… musím jít do koupelny. "

Přejdu přes chodbu a zamknu se v koupelně před Declanem dřív, než může odpovědět. Sednu si na římsu vany, položím svou hlavu do dlaní, když zírám na dlážděnou podlahu.

 Stále cítím, jak se ke mně tiskne, teplý a tvrdý, ale měkký. Zavřu oči, jak si vzpomenu na jeho dech na mé kůži. Dokonce i teď, mám z toho zimnici.

 Srdce mi vlaje v mé hrudi jako můra ve sklenici, v pasti a zmatená. Proč mě to tak k němu přitahuje? Co je to?

 Vím, že bych měla ustoupit. Ta věc s Declanem, ať je to cokoliv, neskončí dobře. Já vím, ale i přesto část mě chce jen sedět a užívat si jízdu dolů, dokud nevyhnutelně, ohnivě, nouzově nepřistanu. Protože ta jízda - ach Bože – bude tak sladká a téměř stojí za tu bolest.

 Téměř.

 Prsty si projedu ve vlasech, v blízkosti lebky, jak sténám a tahám za kořeny. Postavím se a začnu sundávat své šaty. Zapnu sprchu, aniž bych se obtěžovala čekat na teplou vodu. Potřebuju vodu, abych se zbavila tohoto pocitu, než se do mě vsákne a stane se trvalým.

Declan není trvalý. Nikdo není. Nemůžu si dovolit na to zapomenout.

 Lapu po dechu, když ledová voda na mě stříká a začnu ze sebe drhnout vzpomínky na něj. O dvacet minut později vypnou vodu a vytáhnu závěs stranou, sáhnu po prázdném věšáku na ručníky.

 Do prdele. Zapomněla jsem, že jsem včera v noci všechny ručníky vyprala, když Blake ošetřoval Declana. Potřebovala jsem něco a ne jen stát a obávat se a úplně jsem zapomněla je vyndat ze sušičky.

Ždímám své mokré vlasy a pokouším se setřást přebytečnou vodu dřív, než opatrně vystoupím ze sprchy a dojdu ke dveřím. Samozřejmě, voda kape všude kolem.

Otevřu dveře z koupelny, cítím studený vzduch z haly, jak mi pokrývá husinu na mé kůži. Třesu se a schovám se v úhlu za dveřmi. "Declane?"

 O vteřinu později, slyším šourání nohou na dřevěné podlaze a pak jeho hlas na druhé straně dveří. "Jo?"

 "Můžeš mi přinést ručník? Jsou v sušičce. "

 Slyším úsměv v jeho hlase, když říká: "Tak ty jsi nahá právě teď?"

 "Jen mi přines ručník!" Zakňučím s úsměvem. "Já kurva mrznu."

  Declan se směje. "Potřebuješ taky nějaké oblečení?"

Nejspíš si myslí, že jsem idiot. Uteču od něj do sprchy, aniž bych si vzpomněla vzít něco tak jednoduchého jako ručník anebo oblečení. Ucuknu, ráda, že mě nevidí, a zamumlám: "Možná."

"Možná? Do háje, kotě, pokud oblečení není pov-"

"Ano, potřebuju oblečení! Bože. " Svěsím hlavu, slyším ho se smát, když odejde. Jak je možné se červenat a třást ve stejnou dobu?

Declan se vrátí o pár minut později a předá mi bílý ručník škvírou ve dveřích. "Ach, děkuji ti," řeknu, vděčně si vezmu od něj načechraný ručník a zabalím do něj své třesoucí se tělo.

Drží složené tričko a nějaké kalhoty, které si od něj vezmu taky. Nevidím žádné spodní prádlo, ale jsem trochu ráda, protože hrabání se v mých kalhotkách je moc -

Jeho potetované zápěstí se objeví zpět ve dveřích, a na jeho prstě se houpe kus černé krajky, škádlí mě tím, je to, jako by to byla má první pomoc. Moje zuby se zakousnou do rtu, když si je s úsměvem od něho vezmu. "Co je to s tebou a tady těma kalhotkami?"

 "Co mám na to říct, udělaly na mě dojem."

"A co takhle podprsenka?" Zeptám se, držím ruku škvírou očekáváním. Sakra, vybírání podprsenky je nic ve srovnání s jeho výběrem tang, takže mi jí může dát.

 "Nepotřebuješ podprsenku," říká Declan, vezme mě za ruku a políbí mi dlaň.

 Dělá si srandu? "Ty si mi jí vážně nepřinesl?" Zeptám se a vykouknu škvírou ve dveřích, vidím ho, jak jde zpátky do svého pokoje, třese se silou jeho smíchu.

 Ten osel.

Zavřu dveře do koupelny, rozložím oblečení a dobře se podívám na to, co on mi přinesl, znovu se

začnu se vztekat. Není to nic víc, než malé tílko s tenkými ramínky a malé klučičí šortky, které

používám na spaní. "No tak, člověče," zasténám/ křičím.

 "Co je?" Volá ze svého pokoje. "Chtěla jsi oblečení a tak jsem ti přinesl oblečení."

 "Sotva," zamumlám, ale je to příliš tiché na to, aby to slyšel.

 Poté, co se osuším, zabalím své mokré vlasy do ručníku a zvednu své špinavé prádlo z podlahy.

Chystám se strčit nohy zpět do svých šortek, jen proto, abych měla něco na sobě, když si dojdu pro

své skutečné oblečení, když najednou dostanu nápad. Hodím očkem na tílko a sotva něco zakrývající

šortky, ležící na pultu, když zlý úsměv kroutí mé rty.

 Chystám se porazit Declana v jeho vlastní hře.

Declan

"Jedl jsi už?

Do prdele.

Savannah si vykračuje do mého pokoje, na sobě má oblečení, které jsem vybral. Myslím, že má usušené vlasy ručníkem, ale já opravdu nevím. Mohla by je mít spletené, nebo oholené, všechno, co vím nebo na co se můžu zaměřit, je jak její mikroskopické šortky ne zcela pokrývají její zadek a malé, ale velmi viditelné otoky jejích prsou pod jejím tenkým tílkem.

 Ústa mi najednou vyprahnou a snažím se polknout. Nebo se snažím spolknout svůj jazyk. Znovu, si nemůžu být jistý, ne-li když ta nejdokonalejší věc na světě stojí přímo přede mnou. 

"Děje se něco?"

Slyším spíš, než vidím její úsměv, protože nemůžu odtrhnout oči od slavného pohledu na její malé bradavky, které jsou ztuhlé v klimatizované místnosti. To tričko je jako druhá kůže a ponechává hoooodně málo představivosti. Jediné, co nemůžu tak úplně říct, je přesný odstín jejích bradavek.

 Jsou spíše broskvové, nebo jako růže?

 Moje koncentrace je rozbitá, když hází svůj vlhký ručník na mou tvář. Trhnu sebou a sleduju její dokonalý, kulatý zadek, jak se pohupuje, když vyjde ven a říká, přes rameno, "Zavři hubu, Declane, vypadáš jako pstruh."

 Je takový vtipálek. Líbí se mi to.

Vyškrábu se z postele, stále držím ručník a ignoruju vzplanutí bolesti kvetoucí do mého těla, když jdu za ní na chodbu. Vleču se za ní, mám dost rozumu, abych zastrčil svou erekce pod pás svých pyžama kalhot, a musím potlačit zasténání nad ovocné, jahodové vůni, která se jí drží v patách. Zvednu ručník k nosu a vdechuju, mé oči se prakticky vrácejí zpět v mé hlavě, jak můj čichový systém fetuje čistou, ryzí Savannah vůni.

 Zastaví se v kuchyni a já blbec ho pustím dřív, než to může vidět. Něco mi říká, že by nebyla moc laskavá, kdyby mě nachytala, jak si čuchám k jejímu ručníku…

 "Už jsi jedl?" Ptá se, popadne hamburger housku z balíčku na pultu. Pokračuje dělat sendvič s pečení, všechno dělá ledabyle a nevinně, a já jí to nežeru, ne ani na vteřinu.

Opírám se o pult, držím ručník v ruce, abych jí prsty nepřejel po boku nebo přes žaludek nahoru až k jejím vrcholům. "Co si myslíš, že děláš?" Můj hlas je nižší, chraplavější, jak jí sleduju.

 Bože všemohoucí, nikdy jsem si myslel, že by si to oblékla. Myslel jsem, že se zabalí do tady toho ručníků, zatímco by si vybírala jiné oblečení. Myslím, jo, očekával jsem výhled, ale ne tento druh výhledu. Tato dívka je nebojácná a nafoukaná jako peklo.

Hm, nikdy bych si nemyslel, že se mi bude líbit holka s koulema, natož s takovýma velkýma. Mohly by s mou velikostí soupeřit, jednoduše.

Otočí hlavu na stranu, jemně zkroutí koutek úst, když říká: "O čem to mluvíš?"

 "Víš zatraceně dobře, o čem mluvím."

 "Slibuji ti, že ne." Zvedne sendvič k ústům, přičemž se pomalu zakousne. "Mmm…"Zavře oči, jak sténá a žvýká, tak, že můj penis sebou škubne ve svém zachyceném prostoru. Ona polyká a říká: "Je to tak dobré."

A tak mi začne prokrvovat mozek, kotě.

"Dobře, vyhrála jsi. Obleč se. "

Zamračí se a položí sendvič na papírový ubrousek. "Ale já jsem oblečená. " Přitiskne si ruku na ústa, její růžové rty se obalí kolem palce, když saje z něj potulující se šťávu z pečeně. Její oči nikdy neopustí mé, ani na jednu vteřinu.

 Můj stisk se zpevní na jejím ručníku, jak ze mě vyjde roztřesený vzdech. "Já vím, co děláš, a to není fér. Nemůžu myslet, když všechna krev v mém těle se žene do mého penisu, tak prosím, pro lásku Boží, obleč si nějaké zasrané oblečení."

Její zuby se skousnou do jejího buclatého rtu, když přejde přede mě. "Řekni to ještě jednou," šeptá, tlačí mě do rohu pultu.

 Dech se mi zadrhne, když mi přejíždí prsty po pažích. "Říct znovu co?" V tuto chvíli řeknu kurva cokoliv, co jen chce, pokud se mě nepřestane dotýkat.

 Nakloní se dopředu, přitiskne prsa k mé hrudi, když se dostane nahoru a prohrábne mi prsty do vlasů. Instinktivně se nakloním dolů, když položí jednu ruku na zátylek mého krku, můj penis pulzuje každým centimetrem, kdy se ke mně pořád přibližuje, dokud její rty nepřejíždí po mých a šeptá: "Řekni, vyhrála jsi."

Polknu a snažím se odlepit svůj jazyk ze střechy úst. "Můj zádržný systém visí na vlásku, kotě. Kdybych byl tebou, tak mě přestanu dráždit. "Sakra, jsem překvapen, že jsem vydržel tak dlouho. Měl bych za to dostat medaili.

 "Když to řekneš, přestanu," říká a pobaveně se usměje.

 K čertu s tím. Jestli pak hodí rukavicí, tak já jí zvednu. Změníme pravidla.

 "Víš, co? Nepřestávej, protože oba víme, že je jediný způsob, jak to skončit, a to tak, že budu v tobě."

 Zdá se, že to jí zastaví. Její rty se stáhnou, když na mě mžourá. Je to to nejroztomilejší, co jsem kdy viděl.

 Vytáhne mi ručník z ruky a zabalí se jím, když odchází z kuchyně, volá: "Stejně jsem vyhrála," říká přes rameno.