DAO - 6. kapitola

Překlad: Simča

Declan

Další den v práci je mučení. Pokaždé, když vidím Savannah, tak mi to jen připomene, jak voněla, jak chutnala, jak zněla, když se udělala…

 Ale skutečný kopanec do rozkroku je, když vypadá, jako by se nic nestalo. Myslel jsem si, že to bude trapné, ale ona je v pohodě. Vypadá to, že se mi vyhýbá a nechce se mnou mluvit, ale nachytal jsem jí, jak na mě jednou dnes civěla, ale když jsme spolu dneska pár slov prohodily, tak se zdála být v pohodě.

"Kriste, přestaň na ní zírat, kámo. Je to strašidelný. "

Židle naproti mně zaskřípá, když si Marcus sedne. Škubu pohledem na Savannah profil, jak sedím ve své kanceláři a sleduji jí přes žaluzie. Měl bych být rád, že je tak daleko, protože on není zrovna tichý.

"Já nezírám. " Zamumlám a podívám se dolů na stůl na své papírování, které předstírám, že dělám. Jen jsem se chtěl ujistit, že jí müsli tyčinku, kterou jsem jí dal, protože vypadala trochu naštvaně, když jsem řekl, ať si vezme přestávku a sní něco. Naštěstí, jí.

 "Tak jak tomu ksakru říkáš? Protože mě to rozhodně přijde jako zírání."

Kvůli jeho úšklebku se na něj podívám.  "Já… pozoruju. " Zmlknu, jakmile si uvědomím, jak hloupě to vyznělo.

"Pozorování, pronásledování… stejná věc, brácho." Pak si založí ruce za hlavu a natáhne si svoje hnusný - prdelový nohy na můj stůl. "V tuto chvíli bych řekl, že bys jí měl dostat, jen aby se ti pak dostala z hlavy. Pak se taky možná změní i tvůj přihlouplý výraz v ksichtu."

Jo, já si nemyslím, že by to pomohlo. Už jsem v ní byl. Vše, co to udělalo, bylo, že to přiložilo do ohně a ne, že jsem se toho zbavil.

Podívám se zpátky na papíry, rozložené přede mnou, když Marcus otevře svou velkou tlustou hubu. "Počkej, už jsi jí dostal, že? To je důvod, proč máš tento stupidní výraz na tváři celý den? "

"Můžeš se ztišit? " Zamračím se na něj, vstanu a zavřu dveře, ve snaze tak, aby nebylo nic slyšet.

"Ty jsi to udělal, že jo? " Zavrtí hlavou. "Já tě nechápu, člověče. Já ani vlastně nevím, proč jsi jí vůbec najal.  Vidět tuhle pěknou věc každý den, jako ona a nemoc se jí dotknout…" Kousne se do rtu a zase zavrtí hlavou. "Jenom si koleduješ o malér. "

No, já jsem masochista, samozřejmě. "Nespal jsem s ní," řeknu, potopím se zpět do křesla, jak se dívám znovu z okna na Savannah. "Měli jsme večeři a věci… se tak trochu vymkli z rukou."

Rozšíří oči. "Co to děláš, že s ní máš večeři? Je tvůj zaměstnanec, Declane. Neměl bys jí vůbec vídat po práci."

Není to tak, že bych jí pozval na večeři, nebo něco takového, ale nemůžu mu to tak říct. Protože potom, bych mu musel vysvětlovat, že to vlastně není rande, když je v podstatě tvůj spolubydlící a já Marcusovi neřekl, že Savannah u mě zůstává. Ani se mu to nechystám říct, protože bych musel vysvětlovat proč. Je to Savannah věc a já to bez jejího svolení nebudu dál rozšiřovat.

Pokračuje ve své triádě a říká, "Copak nevíš, že nemáš srát tam, kde jíš? Protože to přesně děláš. Myslím tím, Ježíši, chlape, jak si myslíš, že to vlastně skončí? "

Skončí? Tahle myšlenka mě vůbec nenapadla.

Očima se znovu zaměřím na Savannah a přetrvávají na jejích rtech. Pořád můžu cítit její rty na své tváří a její dech v mém uchu, mlčky žádajíc o víc, co bych jí ochotně dával a dával, kdyby mě nechala.

Se zamračením, násilím odtrhnu oči od její tváře, která naplnila mé sny minulou noc, zpátky na Marcuse. "Kdo říká, že to musí skončit?"

Dívá se na mě, jako bych ztratil rozum. Možná to tak je.

Jízlivě říká, "Co, vezmeš si tu holku a budeš s ní žít šťastně až do smrti? " Jeho tvář ztvrdne hořkostí. "Tak ani hovno nefunguje, Declane. "

Zatraceně. Stacy s ním dobře vyjebala.

Pokrčím rameny, cítím, jak má ústa se stočí do přemýšlivého výrazu. "Někdy to tak funguje. Říkají, že jedna polovina manželství končí rozvodem, ale co ta druhá? " Někdo to musí dělat dobře, jinak by byla míra rozvodů vyšší.

"Druhá polovina končí smrtí, pitomče. Není to o nic lepší v mé knize. "

"Jo, ale možná, že zemřeli šťastní." Vím, že moji prarodiče ano.

Marcus vstane a pokyne mi, abych ho následoval. "Pojďme do ringu o trochu dříve, než začne tvůj trénink. Jasně ti potřebuju vrátit rozum. "

Vytlačím se ze židle, myslím si, že to nemusí být tak špatný nápad.

***

Naposledy si pročísnu vlhké vlasy ručníkem, hodím ho do koše na prádlo po cestě z šatny a vydám se do prádelny. Savannah vyndává čistý náklad ručníků ze sušičky a vyklopí je na sousední sklápěcí stolek.

 "Ahoj." Podívá se na mě, když vejdu dovnitř, ale rychle odvrátí oči. "Jdeš už nahoru? "

Je už konec dne a my jsme jediní lidé tady. Snažil jsem se na ní počkat hraním na čas a osprchováním po cvičení, ale stále nebyla hotová.

"Jo, myslím, že ano," řeknu, opřu se o stále ještě teplé stroje. "Pokud chceš, abych počkal?"

"Ne, to je v pořádku." Pokyne hlavou směrem k obrovské hromadě čistých ručníků. "Bude to trvat mi dalších dvacet minut, takže…"

Zavrtím hlavou a překřížím si ruce, jen na oko se zamračím. "To tvůj šéf, musí být skutečný kretén, že tě tu nechává tak dlouho, co?"

Směje se a ohýbá se dopředu, její zadek se ohýbá vážně krásným způsobem, jak její horní polovina mizí do velkého sudu sušičky. Její hlas se ozývá v kovovém sudu, jak říká, "Jo, vážně se po mě tvrdě veze. "

Svatá matko bo -

Oči pevně stisknu, když se zakousnu do kloubů, vděčný, že mě nemůže vidět. Snaží se mě zabít?

Rychle se dám dohromady, když vystrčí hlavu ze dveří s křivým úsměvem. "Co, žádná vtipná odpověď?  Tak pěkně jsem ti nahrála a ty nic?"

"Sakra," směju a řeknu: "Byl jsem tak blízko," držím palec a ukazováček nahoře.

 Zavrtí hlavou, usmívá se smutně. "Nezačínáš být ke mně jemný, že ne?"

"Existuje jen jeden způsob, jak to zjistit." Moje zuby se kousnou do rtu, jak se usmívám. Jak mi dneska chyběla její drzost.

Zakroutí očima, jak zavře dveře od sušičky. "Budu za chvíli nahoře. "

"Hele…" Můj úsměv mizí, když nevím jak, nadhodit minulou noc. Vypadá v pohodě s tím, co se stalo, ale taky by to mohla předstírat.

Opravdu doufám, že to tak není, protože já to rozhodně chci udělat znovu. Stejně jako dnes večer, a každý druhý večer potom.

Nemyslím si, že by mě mohlo přestat bavit, jí udělat.

Odmlčí se a otočí se čelem ke mně. "Jo?"

"Měli bychom mluvit o tom, co se stalo včera v noci?"

 Poklesne očima, když drží ruce v zadních kapsách kalhot. "Není o čem mluvit."

 Moje oči dopadnou na podlahu a pomalu přikývnu. "Dobře. Pokud to tak chceš."

Vykračuju si k zadnímu východu, cítím těžkou váhu usazenou na mé hrudi. Neměl bych být překvapený, že to chce jen hrát. Řekla, že nedělá vztahy. Ani já, opravdu.

 Tak proč jsem tak zklamaný?

 Ta myšlenka mě rozptyluje, když jsem krok ven do mírně chladného večera. To odvádí mou pozornost od stop na chodníku za mnou a šeptavé hlasy. Rozptyluje mě to, dokud někdo zavolá mé jméno.

Otočím a uvidím tři chlapy, z nichž jeden má baseballovou pálku. Sotva mám čas zaregistrovat situaci před tím, než uhodí pálkou do žaludku.

Bolest vypukne v místě nárazu, tryskajíc horce a rychle, jak můj dech se vytrácí z mých plic. Nepřipravený na takovou ránu, moje tělo se zhroutí na zem. Údery a kopy se na mě sypou. Schoulím se do klubíčka na chodníku, snažíc se tak chránit svou tvář a hlavu co nejvíce.

Pálka udeří do mého boku a já vykřiknu, rozpadá se tak má pozice a já se prohnu v zádech. Koupou mě do boků, pak mi jeden z nich trhne hlavou v opačném směru a v ten okamžik vnímám nejasně.

Slyším, že chlapi mluví nade mnou, říkají něco jako: "To je dost, člověče, nemáme ho zabít," a "Počkej, musíme to udělat, aby to vypadalo, jako přepadení, vezmeme jeho peněženku," ale zní to tak nejasně. Kdybych neležel na straně a neviděl jejich nohy, tak bych si myslel, že si celý ten rozhovor představuju, vyvolané z mé bolesti, že blouzním.

Siréna kvílí ne příliš daleko, a jeden z nich říká: "Seru na peněženku, pojďme odsud. Udělali jsme svou práci. " Zvuky běžících nohou a zabouchnutí dveří auta jsou přehlušené blížící se sirénou.

Udělám grimasu, stisknu dlaň do štěrku, jak ležím na straně. Pot a krev smáčí mou kůži, jak měděná kapalina vyplňuje má ústa. Vyplivnu jí, napůl očekávám zub nebo dva, ale nic.

 Všechno bolí, a já nemám jinou možnost, než ležet a cítit každou trýznivou sekundu. Endorfiny obvykle odvracejí bolest během boje, ale to nebyl boj, to byla zpráva. Jsem jen rád, že jsem jediný příjemce a že Savannah je stále bezpečně uvnitř.

Savannah

Trvalo mi méně než 72 hodin v rámci setkání Declana Whitmore zlomit své dvou měsíční "Podívejte se, nedotýkejte se" politiky. Kdybych nebyla tak zklamaná sama se sebou, tak bych vlastně byla trochu pyšná. To je asi nejdelší doba, co jsem kdy nenechala někoho se dostat do mých kalhotek. A taky jsem byla střízlivá.

 Hurá, pro mě! Jsem jen teď "trochu" kurva.

 Zavřu oči, jak nechám viset zahanbeně hlavu.

 Nechápejte mě špatně, já toho nelituju, aspoň ne jako normálně. Nemám pocit, špíny nebo něco horšího než dříve, ale stále by se to nemělo stávat.

 Declan je můj šéf. Bydlím s ním. Pokud to takhle půjde dál, budu nakonec nezaměstnaná a venku na zadku, když věci skončí, a ony skončí.  Ony vždycky. Nemohu si dovolit být impulzivní s ním a jakkoliv se na to podívám, sexuální vztah hláskuje katastrofu.

Konec příběhu.

S povzdechem dokončím poslední složený ručník. Nemůžu uvěřit, že jsem tak hloupá, aby se to stalo. Co jsem sis sakra myslela?

Jen bych si přála, aby to nebylo tak dobré. Pak bych si aspoň mohla říkat, že mi nechybí nic zvláštního, když mí dává ten spalující, slabý pohled na vagínu, který říká: "Pokaždé, když ho budeš chtít, je tvůj."

Ale ani náhodou. Bylo to přesně tak, ohromující a drásající, jak jsem očekávala. A teď, pokaždé když ho vidím, vím přesně, co mi chybí: šance na setkání s Bohem.

Po vypnutí světel a popadnuti svých klíčů od kanceláře, se vydám k zadním dveřím, zastaví se, abych se ujistil, že se dveře sami zamknou, stejně jako mě Declan ukázal. Spokojeně otočím hlavou nahoru, ale zastavím se, když vidím zmačkané tělo.

Můj žaludek klesá ke kolenům. Sevřu svoje klíče v ruce, jak se dívám kolem opuštěného parkoviště. Je to nějaký opilec nebo feťák, který se právě složil na nesprávném místě nebo… něco horšího?

Kousnu se do rtu, moje srdce hučí v mé hrudi a uchopím nejdelší klíč jako nůž. Je ke mně zády a já nemůžu rozeznat mnoho, díky špatnému osvětlení z osamělé lampy na ulici. "Jsi v pořádku?"

Zasténá a posune se. Ve slabém světle, zahlédnu označení na pažích, které bych poznala kdekoliv.

"Declane."

Jeho jméno mi visí na dech a běžím k němu, klesnu na kolena, panika skrze mě proudí. "Ach můj Bože," Byl surově zbit a jeho krev prosakuje jeho oblečení.

 Mé zběsilé ruce nevědí, kde se ho dotknout. Jakékoliv místo, které zkusím, on sténá.

 Jeho dech je napjatý a sípavý. On se zašklebí a tím pohybem otevře řez na jeho spodním rtu, který vypadá, jako by se srazil.

Ježíš, jak dlouho už tady takhle je?

 Vina mě začne tížit, zhluboka dýchám, jak se snažím uklidnit. Není to moje chyba… nevěděla jsem to.

"Nehýbejte se." Vlezu mu do kapsy, modlím se, aby mu neukradli telefon. Svůj jsem nechala nahoře…

 Vzlyknu úlevou, když cítím tenký obdélník přes jeho džíny a vytáhnu ho ven. Obrazovka je popraskaná, ale stále použitelné. Mé krve-potřísněné prsty zápolí s přístupem na telefonní aplikace. Jeho seznam zmeškaných hovorů se objeví, a mé srdce ždímá, když si přečtu "kotě" v horní části. Dostanu se z toho a vytočím 911, čísla jsou rozmazaná, jak nepřítomně cítím horké slzy valící se mi po tvářích.

"Ne," Declanovo sténání způsobí, že sebou trhnu, jak se snaží, mi vzít telefon z rukou. "Žádná nemocnice."

"Zbláznil ses?" Zeptám se, tlačím mu ruku pryč. "Potřebuješ pomoct!"

"Prosím," vydáví. Jeho ruka uchopí moje předloktí s větší silou, než jsem si myslela, že by mohl mít v tomto stavu. "Zavolejte Blakea." Zašklebí se, zasyčí v dechu mezi zaťatými a krví potřísněnými zuby.

 Jsem roztržená. Velká část mně má pocit, že by měl dostat lékařskou pomoc, kterou tak samozřejmě potřebuje, ale další, menší část mě cítí, že je dost vědom říct "ne", možná bych měla poslechnout.

Každá druhá sekunda, která ubíhá, mě láme na kusy, musím něco dělat a to hned.

"Zatraceně," zamumlám si, vystoupím z číselné klávesnice a vejdu do jeho kontaktů. Procházím jimi, najdu číslo na Blakea a dotknu se ho a pak držím telefon u svého ucha.

Zazvoní dvakrát a děsivě si uvědomuju, že by to nemusel vzít. Mohl by mít obsazeno nebo-

 Než se příliš unesu, linka klepne a hluboký hlas říká: "Co se děje?"

 Zaplaví mě úleva, vydechnu a roztřeseně se zase nadechnu. "Blakeu, to je Savannah."

 "Co se děje?" Okamžitě znervózní.

"Jde o Declana." Udusím se nad jeho jménem. "Někdo z něho vymlátil duši, nedovolil mi zavolat 911. Řekl mi, ať zavolám tobě."

Blake prokleje a říká: "Zkus ho dostat nahoru. Jsem na cestě. "

Linka jede hluchá a já si o půl sekundy uvědomím , že je to na mě. Strčím Declanovi mobil zpátky do kapsy. Stoupnu si a chytím ho pod rukama. "Můžeš se postavit?"

Přikývne, a když se snažím zvednout, sykavě vydechne. Pořád ho tahám a Bůh mu žehnej, snaží se pomoct, ale každý sten, který z něj vyjde, mi láme srdce. Váží tunu a půl, a já používám každý gram síly, abych ho dostala na nohy. 

Kulháme k úpatí schodiště, když se podívám na neuvěřitelnou výšku, zajímalo by mě, jak to sakra zvládneme.

Zvládneme to.

Zvednu Declanovu ruku, aby se chytila zábradlí, jako podpory, když má tak vratké nohy. Ještě jeden bolestný krok a jsme skoro tam.

Opřu ho o malý balkónek, vytáhnu klíče, odemknu, otevřu dveře a znovu si přehodím jeho ruku kolem svého krku. Klopýtneme do obýváku a já málem spadnu jeho tíhou, když se tu už nemá o co opřít.

 "Do prdele, " zamumlám, jak se potácíme chodbou. Jeho ruka vystřelí a opře se o zeď, jak přecházíme k jeho pokoji. Je tma, ale díky světlu hrnoucího se z chodby je dost vidět o a vedu ho do postele, opatrně se ho snažím položit.

Je to asi tak jednoduché, jako se snaží položit kovadlinu.

Zasténá, když narazí na matraci, a musím ho zastavit z pokusu si lehnout na záda. "Potřebuju, aby ses posadil," řeknu, zaklenu mu nohy přes okraj postele, aby volně vysely. "Musím ti sundat šaty." Jsou celé od krve, a pokud nebudeme opatrní, nasákne se od ní jeho ložní prádlo.

Prsty mu přejedu pod lem trička a odhalím tak obří modřiny, velikosti pěsti, které mu pokrývají břicho a boky. Tiše se zděšeně zajíknu, s vědomím, že mu to někdo udělal. Bolestí zkřiví obličej, když zvedne ruce nad hlavu a pomůže mi tak mu přetáhnout tričko přes hlavu.

Jak ho zahodím na stranu, očima sleduju jeho krásné tělo tečkované modrými modřinami. Doufám, že ten kdo mu to udělal, za to co nejdříve zaplatí.

Mnohem víc.

Okamžitě padne na záda, jakmile je bez trička. Zuju mu boty a svléknu mu jedno ponožku po druhé. A teď kalhoty.

Pás jeho boxerek vykoukne z džinu, ležíc proti nejnataženější kůži, jaké jsem kdy viděla. Je celá hladká a vytesaná svaly. Má dokonce i ty malé žíly vykukující nedaleko jeho kyčelních kloubů, které zmizí do jeho boxerek. Nevím proč, ale některá neodmyslitelná část mě je chce lízat. Polknu a opatrně mu rozepnu poklopec, tlačím denim dolů z boků.

"Vždycky jsem si představoval, jak mi svlékáš kalhoty, ale za úplně jiných okolností. "

Declanův chraptivý hlas způsobí, že se mi chvějí ruce a vzhlédnu, abych se na něj podívala. Má zavřené oči a lehký úsměv škádlí jeho rty. Přesto vše se směju a s tím mu sundávám stále kalhoty, aniž bych mu stáhla i boxerky. Je to těžké.

Přesně, když je svléknu, otevřou se hlavní dveře a já jdu chodbou, stále je držíc v rukou. Dveře se zabouchnou, když mě Blake uvidí od krve a celou rozcuchanou, jeho tvář zbledne.

"Ježíši, " vydechne.

"Je vzadu, " řeknu a otočím se.

Zapnu světlo a Declan zasténá, jak jas zaplaví místnost. Blake si ho prohlédne, zatím co já zvednu ze země jeho zakrvácené tričko. "Lékárnička je pod umyvadlem a potřebuju vlhkou žínku," řekne.

Spěchám do koupelny, hodím zakrvácené oblečení na zem, jak vyndávám potřebné věci a pak spěchám do ložnice. "Můžu nějak pomoct? " Zeptám se, jak ho sleduju otevřít velký kufřík, vypadá jako na nářadí.

Vytáhne svitek gázy, nějaké pásky a vypadá, že i nějakou jehlu a nit. Blake zavrtí hlavou. "Od teď to přebírám já. "

 ***

Blake se vynoří z Declanova pokoje o hodinu později, unavený, jak tiše zavře za sebou dveře. Stojím z mého místa u gauče, kde jsem úzkostlivě čekala, až skončí.

 "Jak je na tom?" Ruce zabalím kolem sebe, jako bych se fyzicky držela pohromadě.

 Blake se šklebí a mne si čelo. Vypadá jako Declan v tu chvíli jsem nechápala, že jsem si toho nevšimla dřív.

"Je v pořádku, nejlépe, jak můžu říct. Asi má nějaké zlomená žebra a budete se cítit jako hovno na týden nebo dva, ale to je všechno. "

"Jsi doktor?" Nemyslím si, že je, ale člověk nikdy neví.

 Jeho oči se zvednou, podívá se na mě chladně, a vím, že mám odpověď.

 "Tak jak tam můžeš stát a říkat mi, že to bude v pořádku? Mohl by mít otok mozku, nebo vnitřní krvácení, nebo- "

"Vypadal by mnohem hůř, kdyby tomu tak bylo, nemyslíš si?" Projde kolem mě a míří do kuchyně. "Je vzhůru. Mluví. To je nejvíc, v co můžeme doufat. "

"Můžeme pouze doufat? To myslíš vážně? "Jdu za ním do kuchyně, sleduju, jak vytahuje pivo z lednice. "Musíme ho vzít do nemocnice. On potřebuje skutečnou lékařskou péči, ne hromadu zkurvených náplastí! "

Třesu hlavou vzteky, rozzlobená a naštvaná na sebe. Proč jsem jim jen dovolila mě přemluvit k něčemu tak hloupému?

Blake se pořádně napije a položí pivo na pult. "Říkám ti, že je v pořádku. "

Vyhrnuté kostkované rukávy košile mu zvýrazní jeho bujné, široké ruce, když si je překříží. Jeho neposkvrněná kůže je tak jiná, než jeho bratra a nejdivnější myšlenka se mi zrodí v hlavě: Myslím si, že to vypadá… obyčejně.

Neuvědomila jsem asi až do teď, jak moc se mi líbí Declanovo ozdobné balení.

Očima přistanu na Blakea. "Pokud mu je fajn, proč není na škodu ho vzít do nemocnice? Není to tak, že by se nemohl dovolit účet. "

"Není to o penězích. Je to - " Povzdechne si. "Je to nemocniční politika, která by nahlásila útok na polici. Za žádných okolností je nechceme do toho zatáhnout, ne pokud jde o Declanovo živobytí. "

"Proč? Myslela jsem si… že řídí posilovnu. "

Zamračím se nad tím špatným pocitem, který se mi usazuje v žaludku. Když si teď zpětně uvědomuju, tak měl u sebe stále svůj telefon a peněženku, neokradli ho.

Žaludek mi klesne, to proč teď není v nemocnici, má hlubší význam.

Zvedne zpět své pivo. "O tom si musíš promluvit s Declanem. " Projde kolem mě do obýváku a sedne si na gauč.

Koušu si ret, jak jdu za ním, zapne televizi a sníží hlasitost, že skoro nejde nic slyšet. "Je vzhůru? "

Zůstává svým zrakem stále na obrazovce, když se napije piva. "Nemyslím si, dal jsem mu nějaký Vicodin a po tom, jak mu nakopali zadek… " Pohledem mě sjede seshora dolů, jak říká. "Můžeš jít za ním, pokud chceš. "

Pomalu přikývnu a jdu k Declanovu pokoji. Možná se budu cítit lépe, když ho zkontroluju a ujistím se, že pořád dýchá a tak.

Lehce otevřu dveře a trvá mi jen chvilku, než se přizpůsobím tmě. Světlo z chodby pomáhá, a tak je nechám přivřené, jak projdu k posteli.

Leží na zádech, spí a je pod přikrývkou. Má oteklé oko a nad obočí má náplast. Tvář má oteklou a fialové skvrny se mu táhnou po čelisti. Trhlina na rtu vypadá červeně a rozzlobeně.

 Bolí mě srdce, při pohledu na něj, nemohu určit, jaké emoce mě právě teď zaplavují. Ať je to cokoliv, je to těžké a neústupné.

 Proč mi včera neřekl svůj příběh? Zřejmě má co vyprávět, a já to chci slyšet. Ve skutečnosti si myslím, že mi to trochu dluží po tom, jak jsem ho našla dnes večer.

Pomalu a opatrně vylezu na postel, lehnu si vedle něj pod přikrývku. Jeho tvář je nakloněná ke mně a já se posunu nahoru, sunu mu temnou cípu jeho vlasů z jeho lepkavého čela. Náklonnost je cizí pojem pro mě, ale vidět ho takhle mě nutí, se ho nějak dotknout.

Dívám se na jemné vdechování a vydechování jeho hrudi na několik okamžiků, vidím každou jeho modřinu. Slzy mi padají po tvářích, když si položím obličej na jeho paži a stisknu mu ruku.

"Prosím, buď v pořádku."