DAO - 4. kapitola

Překlad: Simča

Savannah

V autě je příliš velké teplo, ještě než vůbec svítá, takže poslední týden jsem vstávala v podělanou hodinu, brzy ráno. A teď, i když jsem v obří, pohodlné posteli, a k mé velké zlosti, vstanu, ještě než venku vykoukne světlo.

Zívnu, protáhnu se a celou cestu z postele nadávám. Kdybych nepotřebovala tak moc čůrat, tak bych se ještě přinutila k spánku, protože včera v noci to byl ten nejlepší spánek za posledních pár dnů. Declanova postel je tak pohodlná a je úžasné se na ní rozložit.

Přesto, jsem spala se zamčenými dveřmi a pepřákem pod polštářem. Starých zvyků se těžko zbavíte.

Byt je tichý, když odemknu dveře a přejdu přes chodbu do koupelny. Rozsvítím světlo a zavřu za sebou dveře. Tancuju svůj to - mě – poser - potřebuju – čůrat taneček, zatím co dávám dolů sedátko.

Sladká úleva přichází, zatímco zírám na smetanové dlaždice stěn a podlahy.

Je hezké být schopen čůrat na stejném místě, kde spíte. Málem jsem zapomněla, jaké to je.

Spláchnu záchod, zapnu kohoutek a zatím co si umývám ruce, dívám se na sebe do zrcadla a prohlížím si svůj, trochu zarudlý nos, ale nic to není, make – up to zakryje.

Vypnu vodu a poprvé si prohlídnu koupelnu. Sprchový závěs je čistý, na některých místech má barevné kruhy černé, červené a šedé. Deska je ze stejné žuly jako v kuchyni a plná různými pánskými toaletními potřebami – Axe tělový sprej, elektrický holicí strojek, nějaké přípravky na vlasy a malý stříbrný koš.

Zamračím se a utřu si ruce do kraťasů, protože ručníky nejsou na stojanu a pak zvednu šperk a prohlídnu si ho.

Vypadá to jako náušnice. Declan má propíchnuté ucho. Včera i předvčírem jsem viděla malé dírky, ale proč je tu jen jedna náušnice?  Povytáhnu obočí a ještě jednou se porozhlédnu.

Nakonec to vzdám, a když jí nemůžu najít, tak sáhnu po tělovém spreji a vystříknu. Ach, člověče, to voní. Stejně jako sex-appeal v láhvi. Všechno tmavé koření a nepopiratelná mužnost.

Vrátím ho zpátky na místo, vypnu světlo a vyjdu po špičkách na chodbu. Zastavím se, když je Declan na dohledu. Je natáhnutý na zádech na pohovce a má prostěradlo zkroucené mezi nohama. Něco mumlá, přejede si rukou přes obličej, jeho nohy se posunou a zatahá za prostěradlo, dokud jeho černé Calvin Klein boxerky nejsou vystaveny spolu s obrysem jeho působivé ranní erekce.

Včera večer jsem byla příliš šokovaná, když jsem ho přichytila, jak onanuje a opravdu jsem ocenila jeho délku, ale zatraceně. Probouzí se a já vytáhnu svůj zadek tak tiše, jak jen to půjde do kuchyně, aby mě nenachytal, jak ho špehuju, jako nějaký perverzák.

Otevřu lednici z nerezové oceli a hledám něco, z čeho bych mohla uvařit snídani. To je vše, co mohu udělat, abych předstírala, že jsem neviděla, co dělal a že nevím, jak vypadá pod tím kouskem černé bavlny a že ho koutkem svého oka nemůžu právě teď vidět.

Ignoruju šustění a následné jeho sednutí si na gauč, prokleté zamumlání a přetáhnutí prostěradla si na rozkrok. Místo toho si zkousnu ret a krátce zavřu oči, když mi chladná lednice, která stála více než moje auto, zchlazuje rozpálené tváře.

Když mám pocit, že jsem v pohodě, tak zvolám, "Dobré ráno," a vyndám vejce, rajčata, maso a sýr-v podstatě celý obsah ledničky.

"Proč máš tak velkou, drahou ledničku, když v ní nemáš žádné jídlo?" Zavřu dvoukřídlé, široké dveře, nahlédnu do vysunovacího mrazáku v dolní části. Až na osamělé Salisbury steak TV večeři (jde o polotovar, je to krabička se steakem a většinou s bramborami a zeleninou), není tam nic, až na zmrazenou láhev Jacka Danielse. Protočím nad tím očima, typický svobodný chlap. Položím ostatní věci na pult, vedle sporáku, který vypadá, jako by nikdy nebyl použit. "Vypadá to, že bys mohl najít něco levnějšího na výzdobu svojí kuchyně. Třeba nějaké falešné hrozny a prázdné lahve od vína, nebo tak něco. "

Jak hledám pánvi, zamumlá, "Jo, já, ehm, myslím, měl bych zajít do obchodu. "

Vytáhnu pánev ze skříně vedle trouby a dám jí na sporák, otočím teplotu na nízkou úroveň. "Mísa?" Ptám se přes rameno, ukazuje na skříni přede mnou. "Gracias," řeknu, popadnu ji a rozbiju do ní vejce.

"Co to děláš?"

 "Omelety. Hej, máš nějaké máslo? Nemůžu si vzpomenout, jestli jsem nějaké viděla. "Otevřu pár zásuvek, dokud nevidím vidličku a postupně pak šlehám svůj lektvar.

 "Jo, myslím, že ano. Může být za mlékem. "

 "Můžeš to vzít za mě?" Jsem zaneprázdněná otevíráním náhodných skříněk, jak hledám sůl a pepř.

 "Já, ehm… "

 Když nesouvisle zakoktá a nevstane, odvrátím se od skříněk. Překřížím si ruce, opřu se bokem o desku a sleduju, jak si cpe prostěradlo do klína. "Pro tvou informaci, už jsem nakoukla, co se tam snažíš schovat a i když je to působivé, tak to není nic, co bych už neviděla. "

Pomalý, lehký úsměv se mu šíří přes obličej, když kývne na mé oblečení. "To samé si říkám já o tobě, kotě, ale nevypadá to tak, že by můj penis chtěl poslouchat. "

Obličej mi hoří, když se podívám na své spací kraťasy a tílko. Zdálo se mi to dost neškodné, ale až teď si uvědomím, jak ve skutečnosti, toho málo skrývají.

Zabalí si prostěradlo kolem pasu a přejde k ledničce, aby vyndal máslo. Pak přejde ke mně, tak blízko, dokud necítím teplo jeho kůže. "Tady," řekne a zvedne neotevřené máslo.

Způsob, jakým to říká, skoro to vypadá, jako výzva. Ale o co mě přesně vyzívá? Udělat krok? Políbit ho?

 To se nestane. Snažím se být zpříma a úzkoprsá. Snažím se být lepší než holka, kterou jsem zanechala za sebou. Možná jsem se narodila do prázdna, ale to neznamená, že nebudu muset dělat nic se svým životem. Chci jít na vysokou školu; chci být někým. A tenhle potetovaný balíček hříchu, stojící přede mnou je rozptýlení, které si nemůžu dovolit, bez ohledu na to, jak lákavé, by to mohlo být.

Držím zrak na másle, kdy ho vezmu do rukou, nedotknu se ho prsty. "Děkuji. " To slovo je tak tiché, že si nejsem jistá, jestli to vůbec slyšel.

Vařím zbytek jídla v klidu. Declan zmizí chodbou v určitém okamžiku a vrátí se, na sobě červené basketbalové šortky a černo bílé Vans tričko. Jsem zároveň vděčná a smutná, že mi zakryl výhled na své nádherné tělo.

Tousty se objeví v toustovači a přidám mu je na talíř, předtím, než popadnu naše jídlo a jdu k jídelnímu stolu. Declan sebere dvě sklenice a galon mléka z lednice a sejde se se mnou u stolu.

Otočí svůj zrak k talířům a zamračí se. "Můj je větší, než tvůj. "

Přikývnu a odříznu kus omelety vidličkou. "Jsi větší než já, takže…"

"Takže, " řekne a vymění naše talíře. "Já jsem očividně dobře krmen, zatím co ty…"

Plácnu ho po ruce a vezmu si talíř zpět. "Já nepotřebuju padesáti librovou omeletu, jasný? Mám v úmyslu sníst to, co je na mém talíři, a když budu mít stále hlad, udělám si další. Platí? "

S nevolí zvedne svou vidličku, obočí má stále stažené nad svýma zářícíma zelenýma očima a zamumlá, "dohodnuto. " Tvář se mu uvolní po prvním soustu. "Do prdele, to je opravdu dobrý."

Polknu a napiju se. "Děkuji. " Vařím od té doby, co jsem byla dost vysoká na to, abych viděla na sporák, a myslím si, že po tolika letech, vím, co dělám. No, v kuchyni přinejmenším. Obecně v životě… tak moc ne.

Declan se dívá na mou modřinu na tváři, zatímco jí, ale nic na to neřekne. Nejspíš si nechce připomínat nepříjemnou vzpomínku z včerejší noci, která nad námi přetrvává, a nedivím se mu. Vyhne se tomu a řekne, "Víš, nemusela jsi vařit. Něco bych nám přinesl."

"Tvé kulinářské schopnosti jsou na tom až tak zle, že neumíš udělat omeletu? "

"No, jo, " říká s plnou pusou jídla. "Určitě bych všechno spálil. "

Slabé stopy těch zatracených dolíčky má v zakřiveném úsměvu, když si řeže další sousto. "A ano, já jsem musela udělat snídani To je to nejmenší, co, můžu udělat, protože jsi mě tady nechal zůstat. " Otevře ústa, pravděpodobně na protest, ale zvednu ruku a říkám," Tak dlouho, jak tu budu, budu ti platit nájem, služby, potraviny, cokoliv. "

"Vážím si toho, ale jak si na to vášnivě poukázala, nedělám to za peníze. Takže si je nech. Uschovej si je pro své vlastní místo, nebo tak něco. "

 "Ale"

 "Žádné ale."

 Moje ústa zaklapnou, jak se tiše vztekám. Nejsem jeho problém, nebo odpovědnost, a já nesnáším, že mě obrátil do svého břemene. "Prosila jsem tě o práci, ne o rytíře v lesklé zbroji. Nemůžeš mě zachránit, Declana."

Položí vidličku na talíř a svaly kolem jeho čelisti se zatnou. "Je mi líto, ale nejsem čůrák. Nemůžu jen tak sedět a dívat se, jak chodíš do práce každý den, s vědomím, že spíš v té zasrané plechové krabičce, kterou nazýváš auto. Je mi líto, ale to já prostě nemůžu." Vrtí hlavou a je na něm vidět, že je rozrušený, jeho koleno se pohupuje nahoru a dolů. "Snažím se dělat správnou věc, jasný? Jen mi řekni, co, a to kurva udělám. "

Dech mě opouští a tříska nějaké neznámé pocity, které se snaží projít do uvolněného prostoru v mé hrudi. "Proč?"

 Pěstí bouchne do stolu. "Proč ne?" Svěsí hlavu, prsty si prohrábne ve vlasech. Když se ohlíží zpět na mě, jeho výraz je unavený. "Nehádej se se mnou na toto téma. Jen to vezmi, prosím. Pro mé ego a zdravý rozum, jen ber."

Zeď kolem mého srdce se mi rozpadá, když jsem dost stará na to, abych věděla, co je to zklamání. Nikdo nikdy nebyl uvnitř, ale mám pocit, že Declanova slova odštípávají ten chladný, krutý interiér v mém srdci, díky němuž panikařím.

Bojím se, že Declan Whitmore, by mohl tu celou věc zbořit, pokud si nedám pozor.

"Fajn, " říkám, když položím vidličku. "Ale pokud si o de mě nevezmeš peníze, tak mi dovol, abych pro tebe něco udělala. "

Povytáhne obočí a sjede pohledem mé tělo.

Hodím na něj ubrousek. "Ne, ty perverzáku. Myslela jsem věci jako vaření a úklid." Odkašle si, sehne se a zvedne ubrousek z podlahy. "Dobře, protože nic jiného bych od tebe nepřijmul. "

Obočí mi vystřelí do nevěřícného výrazu. "Ach, opravdu? Vzhledem k tvé erekci před patnácti minutami, tomu bylo jinak."

Declan hodí ubrousek na prázdný talíř a vstane. "Věř mi, pokud se vydáme po téhle cestě a něco mi říká, že se taky vydáme, nebude to z nějakého závazku, který ke mně budeš cítit. " Položí ruku na stůl a druhou opře zezadu o mou židli, skloní se a zašeptá mi do ucha, "bude to, protože nebudeš moc vydržet už ani vteřinu, abys ho v sobě neměla. A až ta chvíle nastane, slibuju kotě, že o to budeš prosit. "

Jeho dech mi vibruje v uchu, zavřu oči, abych jimi zakoulela uvnitř. Taková slova, od někoho tak sexy by měla být nelegální. Není to fér pro mé centrum nervového zakončení.

Zatímco se snažím vymyslet vtipnou odpověď, zazvoní mu telefon, a já to využiju jako možnost vyklouznout mu, když mám ještě funkční mozkové buňky.

Ze sprchy teče ledová voda, nechtěla jsem tu být tak dlouho, ale je to pořádná – díky Bohu – sprcha, kterou jsem měla po několika dnech. Možná jsem si jí užila až moc…

Vypnu vodu a posunu sprchový závěs stranou, když někdo zaklepe dvakrát za sebou. Hluboký hlas říká, "zakryj si nádobíčko, brácho, jdu dovnitř. " 

Měla jsem dost času, abych strhla závěs a zakryla se jím, než se rozletěly dveře a uzamkla jsem pohled s překvapeným cizincem.

"Ty nejsi Declan," říká tupě.

Voda ze mě teče dolů a třesu se zimou ze studeného vzduchu. "Nekecej."

Polyká mě očima. "Víš, že je to průhledný, že jo? "

Podívám se dolů a vidím své bradavky, jak se tisknou proti čirému plastu, stejně tak i můj kopeček vagíny. Pravděpodobně každý v okruhu pěti mil slyší, jak na něj křičím:  Okamžitě odtud, kurva odprejskni!

Srdce mi stále závodí, i když couvá a zavře za sebou dveře.

Kdo to sakra je?

Málem uklouznu na dlaždice z toho, jak ze mě kape voda všude kolem mě, běžím ke dveřím a zamknu tu zatracenou věc. Declan je pryč hodiny, a tak jsem se s tím neobtěžovala.

 Popadnu svůj ručník ze stojanu a zabalím ho kolem sebe. Tlumené hlasy prochází chodbou z obývacího pokoje. Prosím, Bože, řekni mi, že je Declan zpátky, protože nechci být sama s nějakým cizím chlapem, který mě viděl nahou.

Odemknu dveře a otevřu je, vidím Decalana s tím chlapem, jak odcházejí přes otevřené dveře. Jsou hluboce zabraní do rozhovoru, který nelze zcela slyšet. 

Zjevně nejsou na odchodu, jako na odchodu, jinak by se za nimi zavřeli dveře, a tak spěchám chodbou do Declanova pokoje, než se vrátí. Třesu se z chladného vzduchu, prohrabávám svým košem na prádlo a hledám čisté oblečení, obléknu se tak rychle, jak jen to jde.

Je to jeho spolubydlící nebo tak něco? Declan se o tom nezmínil, ale kdo by jen tak vlezl do jeho bytu?

Vysuším si tolik přebytečné vody z vlasů, kolik jen mohu a svážu si je do úzkého culíku. Podívala bych se na svůj odraz v zrcadle na toaletním stolku, ale já už vím, co bych viděla: růžové tváře a nervózní obličej. Mé srdce je v krku, jdu po chodbě a slyším jejich hlasy z kuchyně.

 "Od kdy si chceš se mnou někam vyrazit?" Ptá se Declan.

Následuje pauza ticha před hlubokým hlasem odpovědi: "Od té doby, co náš táta umírá a naše rodina je na hovno."

Jeho slova mě pozastaví právě z jejich dohledu. Můj hrudník se stahuje nad tím, co jsem si teď uvědomila, jsou to slova, jeho bratra. Mračím se a nevítaný pocit mě drtí uvnitř, nad jeho osudem. Od kdy, mi není jedno, co se děje s ostatními lidmi? Jsem chladná, bezcitná mrcha, pamatuješ?

Kromě případů, kdy jde o Declana. To jsem ohnivá, vášnivá mrcha.

Moje zamračení se prohlubuje nad malým dotírajícím hlasem ve mně. Ono to není úplně špatné. Dostal se ke mně, jako ještě nikdo. Ať už to je dobrá věc, nebo ne, ještě jsem se nerozhodla.

Declan a jeho bratr jsou na obzoru, jak udělám ještě pár kroků. "Nemůžu teď, ale možná-"

Declanova slova ustanou, jak uzamkne oči se mnou. "Uh… "Ohlédne se za svým bratrem. Poprvé od vstupu do místnosti, já taky, a vidím, jak na mě zírá s vědoucím úsměvem.

Okamžitě se podívám jinam, cítím, jak má tvář přechází z růžového odstínu do červené, která je obvykle vyhrazená pro hasičská auta.

Dobrý vzhled je zřejmě v Declanově rodině, ale nevypadají si moc podobně. Alespoň si nemyslím, že ne. Nevím. Je to docela těžké říct, trvalo to 0,004 sekund, co jsem byla schopna udržet oční kontakt s ním dříve, než jsem se odvrátila a upadla do rozpaků. Sakra, oni by mohli být dvojčata, to je všechno, co vím.

 Pohyb zachytí můj pohled a podívám se na Decalana. Zavrtí hlavou, skoro jako by se snažil ji vyčistit. "Je mi to líto. Savannah, to je- "

"Blake. Ahoj, rád tě poznávám. "Jeho hlas je sexy, teplý, a hluboce definitivní ložnicový hlas. I přes své nejlepší úsilí, znovu se na něj podívám, vidím úšklebek, když pokračuje. "Omlouvám se, že jsem tak vtrhnul. Pokud se budeš cítit lépe, dám ti nahlédnout na mé nářadí a dáš mi hodnocení. "Pak na mě mrká. "Slibuji, že nebudeš zklamaná."

Existuje smrt z ponížení? Protože se to zdá, naprosto možné v tomto okamžiku.

 Můj obličej se zkroutí až do něčeho, co lze nejlépe popsat jako úšklebek. "Prosím, přestaň mluvit," říkám a zvednu ruku.

 "Nejsi v rozpacích, že? "Protože, zlato, dovolte mi, abych ti řekl, že nemáš za-"

Jeho slova přeruší Declan, když ho praští pěstí do ramene. Blake na něj zírá, když si ho tře, zatímco Declan na něj nevěřícně zírá a říká: "Co to sakra, chlape? Měl jsi velkou misku hlouposti k snídani?"

 Jsem vděčna za Declanovo prohození, ale stále se cítím zahanbeně. Modlím se k Bohu, aby Blake tady nežil, protože nebudu s ním moci být každý den, když vím, že mě viděl nahou a vždy mi to připomene, jen co se na něj podívám. "Declane, můžu s tebou na chvilku mluvit?" Zeptám se, otočím se a jdu zpátky chodbou do svého pokoje.

 O pár vteřin později, zavře za sebou dveře, když si, překřížím ruce. "Omlouvám se za svého bratra," říká. "Je to zvláštní druh pitomce."

"Žije tady?"

 "Ne, jen zastavil, aby se mnou mluvil."

Přecházím sem a tam kolem nohou postele, koušu si palec, když říká, "Jsi v pořádku? "

Zastavím se a čelím mu. To je ale hloupá otázka. "Ne, nejsem v pořádku! Tvůj dementní bratr vkročil do koupelny, když jsem se sprchovala a viděl mě nahou. Já nemůžu - " Zavrtím hlavou a snažím se polknout uzel, tvořící se mi v krku. Mé myšlenky se mi vymykají z rukou. "Nemůžu tu zůstat, pokud sem lidí chodí, tak jako on. Chci říct, že pokud on - "

Pevně se obejmu, snažím se uklidnit zemětřesení uvnitř mě. Jsem si velmi dobře vědoma toho, že jen proto, že Blake se mě nesnažil přinutit, to neznamená, že se to nemohlo stát. Nevím, jaký druh společnosti Declan udržuje a jsem si jistá, že hovno nemůže ručit za Blakeavu čestnost.

Moje oči pálí, když zírám na Declanovu hruď, neschopná se setkat s jeho pohledem. Cítím se zahanbená a hloupá a to všechno najednou, protože jsem viděla ohromený výraz na Blakeové tváři, když mě načapal. Vím, že to byla nehoda. Ale ve stejné době, jsem naštvaná, protože Blake dostal něco, co jsem nikomu nechtěla dát. Je to umučujíce až bolestivé, chci zůstat zahrabaná a mrtvá.

Zastrčím vzpomínky pryč, které se snaží zvednout se žlučí. Nejsem už ta naivní dívka. Jsem teď chytřejší. Silnější.

 Pohled mi padne na podlahu, utírám si nos. Slzy si čistí cestičku ven z mých očí, ale odmítám mrkat a vysypat je.

"Do prdele." Declan vzdychá. "Savannah, je mi líto. To je všechno moje vina. Nezamknul jsem dveře, když jsem dnes ráno odešel. Došlo mi, že jsi tady a nemyslel jsem… Nemyslel jsem si. Je mi to líto. To se nikdy znovu nestane. Máš mé slovo. "

"On nemá klíč?" Moje čelist zatne, když tiše prosím ty zatracené slzy, aby ustoupily zpět do mých slzných kanálků, i když vím, že to tak nefunguje. Průtok jde jen jedním směrem.

"Nikdo nemá klíč, jen já."

Sáhne a hladí mě klouby po tváři. Zamrkám překvapeně a dívám se na něj, když dvě tlusté slzy sklouznou po mém obličeji. Jeho oči září dolů na mě, jak jeho polštářek palce odhání slzu.

Jeho pohled padne na má ústa, což si myslím, že je mám v šoku od sebe. Zamrká a stáhne svou ruku, když se mu na obličeji dělá "soustředěný" výraz.

"Promiň…" Declan si stlačí zadní stranu krku, vypadá stejně zmateně, jako se já cítím. "Nemáš ani ponětí, jak moc jsem umíral touhou se tě dotknout a ty si prostě vypadala tak smutně a já - "

Poprvé se nadechne od té doby, co mi vše řekl a podívá se na mě. "Je mi to líto. Už se to znovu nestane."

Upřímnost z jeho slov a výraz v jeho tváři právě teď, mě zcela odzbrojí… zabíjí mě to. Nikdy jsem neviděla někoho tak upřímného a nemám ponětí, jak se vypořádat s takovou emocionální upřímností. Mé vnitřní já, by mělo být pobouřené, že se mě dotknul bez mého svolení. Zjistím, že jsem chtěla, říct, že je to v pořádku, že se mi líbí jeho dotek a zoufale chci, aby se mě znovu dotknul.

Ale ne, samozřejmě. Declan si může pohodlně říkat, co je v jeho mysli, ale já ne. Alespoň takhle ne.

 Jediné, co mohu udělat, je kývnout na jeho slova, uznat, že jsem je slyšela. Nikdo mě nikdy, takto neodzbrojil a já jsem ještě stále otřesená z toho porušení.

 Vstanu a začnu otevírat dveře, ale Declan položí ruku na ně, aby mě zastavil. Cítím ho prostě za mnou, blízko, ale nedotýká se mě. "Nevím, před čím utíkáš, ale jsi v bezpečí. Jsi u mě v bezpečí. "

 Moje hlava přikyvuje znovu a on odstraní ruku, nechat mě vyklouznout ze dveří. Poprvé po opravdu dlouhé době, chci věřit, že ne každý je plný sraček.

***

Jsem zamilovaná. Jmenuje se Samsung, a myslím si, že budeme mít dlouhý a krásný vztah.

Povzdechnu si a ponořím se do Declanova gauče, uchvácená ostrou, velkou a plochou obrazovkou přede mnou. Nevěděla jsem, že dělají TV se zabudovanou Wi-Fi. Jak super to-

"Jsi připravená? "

Nadskočím nad Declanovým hlasem. Když řekl, že si potřebuje dát rychlou sprchu, před tím, než půjdeme do obchodu, nedělal si srandu. Nebyl pryč snad ani deset minut.

Ovladačem vypnu televizi, hodím ho na gauč a vstanu, zastavím se, když si ho konečně prohlídnu. Opravdu není nijak zvlášť oblečený, má na sobě vybledlé džíny a bílé tričko, ale on s potetovanýma rukama…

Můj. Bože.

Polknu, cítím, jak mi vyschlo v ústech jako v mých útrobách. Nevím kam se mám podívat. Jeho tetování, jeho bicepsy, jeho tvář, jeho kroužek ve rtu -

Počkat, Co?

Podívám se znovu, vidím to, jo, do prdele jeho ret je propíchnutý. Jak jsem si toho mohla všimnout až teď? Podívám se pozorněji, protože si náhle uvědomím, že je to ta "náušnice", kterou jsem viděla ráno.  V práci jí nenosí, pravděpodobně proto, že obvykle zápasí, s tím chlapem…

Zamračím se, dumám nad tím, jestli je Declan boxer nebo tak něco. Proč by jinak každý den zápasil?

"Máš propíchnutý ret. " Jakmile má ústa vypustí ta slova, cítím se jako idiot. Samozřejmě že ví, že má propíchnutá ret, slečno všímalko – je to jeho zatracený ret.

Vezme svůj spodní ret mezi zuby a snaží se potlačit úsměv tahem v rozích. "Je to tak."

Ach, Bože. Snaží se, aby se mi nesmál mým velkolepým pozorovacím schopnostem. Předstíranou důvěrou, říkám: "Zeptala bych se, zda máš nějaký další piercing, ale už znám na to odpověď," a s úšklebkem se podívám dolů na jeho rozkrok.

 Nakloní se a dosáhne kolem mě na klíčky na snídaňovém baru. "Možná, že jsem prostě neměl piercing v té době," říká a kroutí obočím.

Ústa se mi otevřou. "Počkej, máš? " Zeptám se a následuju ho ze dveří a dolů po schodech.

Ani by mě to nešokovalo se všemi jeho tetování a piercingů, které jsem viděla, ale myšlenka na to, že ho má, mě stále šokuje, upřímně řečeno, trochu i zajímá. Nikdy jsem nepotkala člověka, který má své nádobíčko propíchnuté.

No, ne tak zblízka a alespoň osobně.

Declan se zastaví u elegantního černého veterána, kterého vidím na parkovišti každý den. Mělo mě napadnout, že je to jeho auto. Křičí "Declan."

 "Udělám ti dohodu," říká přes střechu svého auta, když odemkne dveře. "Ukážeš mi vibrátor a já vytasím svůj penis, takže to můžeš vidět na vlastní oči."

Zakroutím očima, ale mám pocit, že se teplo plíží do mé tváře a při té představě, že ho "vytasí" mi zčervená i krk. Tím se samozřejmě, jeho úsměv rozšíří, jak leze dovnitř a odemkne mi dveře.

Nasednu a zamumlám, "nechci to vidět, byla jsem jen zvědavá."

"Mmm-hmm." Podívá se na mě, jak drží klíče v zapalování. "To je důvod, proč ses včera v noci na mě vrhla? Protože jsi byla zvědavá? "

Teplo v mé tváři hoří žhavěji na jeho narážkách. Je to něco jiného, není to nehoda z mé strany. To rozhodně ne. Sakra, proč se červenám, když on je ten, kdo byl chycen při onanování?

Declan zapne zapalování a motor rachotí k životu. Hned žárlím, že auto o dvacet let starší než moje již starověká Honda právě nastartovala, a to bez jakéhokoliv přemlouvání nebo sladkého mluvení. To není fér. Musela jsem říct včera svému autu třikrát "Miluji tě" předtím, než ta zatracená věc nastartovala.

Opotřebovaná mrcha.

"Víš, co se říká o zvědavosti a kočkách, že jo, kotě?" Declan mrkne na mě a usměje se samolibě.

 Moje rty se stáhnou, jak vrtím hlavou a zapnu svůj bezpečnostní pás. Chce mě škádlit? Fajn. Ale kvůli němu, doufám, že co si nadrobí, taky sežere. "Omlouvám se, že ti praskla bublina, ale nebyla to zvědavost, která tě načapala."

Napřaženou rukou se opírá zápěstím horní straně volantu. Nemohu si pomoci, ale dívám se na nabouchané svaly. "hm, jo?" Říká pobaveně. "Co to tedy bylo?"

"Nutnost". Moje oči pohlédnou do jeho. "Jen jsem se udělala svým vibrátorem a měla jsem obrovský nepořádek, který jsem potřebovala uklidit. Byla jsem promočená, když jsem náhodou vstoupila a načapala tě u toho, dělala jsem to jen pár minut před tebou. "

Declanův úsměv zmizí a tváří se, jako by dostal facku, před tím, než si opře hlavu o opěrku a zavře na chvíli oči. "Ani mě nezajímá, jestli si děláš srandu, Jenom chci předstírat, že to myslíš vážně, protože sváté, zasrané hovno, je to sexy."

"Myslím to vážně. Musela jsem se zakousnout do jednoho z tvých polštářů, abych nekřičela. A, um, měla bych asi vyprat prostěradlo, až se vrátíme. Je… mokrý."

Zatne čelist, oči zavře a ještě pevněji je zmáčkne. Chopí volant silou, až mu zbělají klouby.

Je to tak jednoduché.

Usmívám se jako šílená ženská, jak si sáhne dolů a stáhne si džíny, snaží se udělat prostor své boulí v rozkroku, ale nemá šanci.

"Nemáš ani ponětí, co jsi právě teď udělala. " Hlas má nízký a chraplavý, když se na mě podívá a smutně se na mě usměje. "Kvůli tomu, budu chodit s erekcí po zbytek svého života. "

Zkousnu si ret a snažím se potlačit úsměv. "Potřebuješ se vrátit nahoru a um hm… postarat se o to? " Zeptám se a ukážu mu dolů do rozkroku.

"Jen pokud se přidáš. "

Jeho odpověď mě rozesměje a točím pohled před sebe. "Jo, to se nestane."

Zasměje se, když si zařadí, přehodí si paži dozadu na opěrku, jako ze staré školy a podívá se za námi. Vycouvá z místa a podívá se na mě. "Je s tebou sranda. Mám tě rád "

Declan mě nemá rád, rád se mnou flirtuje. Je to velký rozdíl. Ale má pravdu, je to zábava. Předtím jsem to moc nedělala.

Jak vyjíždíme z parkoviště, sleduju provoz kolem nás a lidi na rušné ulici, ale mám pocit, že má oči na mě a sleduje mě, kůže mi hoří žhavěji pod jeho pohledem. "Já… taky k tobě necítím nenávist," říkám a kradmo se na něj podívám.

 Kouše se do spodního rtu, malý stříbrný kroužek na straně se leskne ve slábnoucím denním světle, jak se snaží potlačit úsměv. "To nemůžeš ani připustit, že mě máš ráda?"

Jeho kroužek ve rtu se mi posmívá. Nemyslela jsem, si že by Declan mohl být ještě víc sexy, ale ten jeho kroužek je právě teď pro mě, jako třešnička na lahodném dortu. Chci ho uchopit mezi rty a sát ho. "Mít rád je silné slovo. " Trochu bez dechu to říkám, ale když nejsem v pravém stavu mysli, měla bych být trochu v rozpacích.

Declan si odkašle a vypadá stejně, někde daleko od své mysli. Jeho hlas je nižší, jak svírá volant. "Co jen s tebou budu dělat, kotě? "

Je to řečnická otázka, takže neodpovím. Ale má špatná, sexuálně hladová strana chce, abych mu řekla, "co jenom chceš. "

Declan

Opírám se předloktím o mřížku nákupního košíku, když se zastavíme u uličky s pečivem. "Co dál?"

Savannah se mračí a kouše si ret, jak si čte svůj nákupní seznam. Pořád má na sobě "Whitmore & Syn Tělocvična" tričko. Vlasy má přetáhnuté na straně v nízkém, volném culíku, dlouhé prameny se jí točí do vln. Je to jediný způsob, jak jí vidím nosit vlasy, ale hej, ale není potřeba nic napravovat. Dělá to její vzhled jemným a… pěkným.

Ježíši, podívejte se na mě, básním tady o tom, jak ta holka nosí vlasy.

Odkašlu si, snažím se myslet na něco jiné, a tak se zaměřím na lidi kolem nás. Savannah je očividně dobrá v ignorování lidí kolem sebe nebo jen jí upřímně nezajímá, že jí vidí semnou, protože od té doby, co jsme v tomto přepychovém, obchodu s potravinami vyšší třídy.

Jsem zvyklý nakupovat v Stop ’N Shop u posilovny a ne někde, kde mají podnosy se sushi v sekci lahůdek. Ale můj divný instinkt jeskynního muže, myslí jen na jedno – nakrmit jí a v mé myslí je drahý = lepší. Takže nakupujeme tady, na místě, kde fotbalové maminky jezdí luxusnímu SUV a ne minivany.

"Máš rád Fettuccine Alfredo (těstoviny)?" Ptá se.

"Jo, jsou fajn."

"Dobře, pak musíme ještě sehnat smetany ke šlehání, parmezán, nějaký muškátový oříšek…" Vzhlédne k nebi a v duchu počítá další ingredience, která asi nemá v seznamu.

"Na omáčku?" Zeptám se. "Víš, že mají ty věci předpřipravené, že jo?"

 Zbledne a podívá se na mě, jako, kdyby mi právě vyrostla druhá hlava. "Ne. Ne, ne, ne. Všechno uvařené od začátku je vždy lepší. "

"Dobře…" Snažím se nekroutit očima, když jdu za ní uličkou. Má na starosti vaření, takže když říká, že chce, všechno dělat od začátku, místo ohřátí obsahu jednoho kelímku, kdo jsem, abych se hádal?

Zahneme za roh a najednou se objevíme v malé Itálii. Musím přiznat, že je to tak trochu super, mají vyzdobenou každou sekci v obchodě, podle tématu, všude jsou dekorace, jako jídlo, malé budovy a tím vším kolem. Před námi je čínská čtvrť, mají tu také bažinatou sekci s cajunským jídlem.

Sleduju jí, jak nahlíží do řady italského jídla, když se jí ptám, "tak jaký je tvůj příběh?"

U většiny lidí, když se dovědí, že je můj otec alkoholik, jsou vykulení anebo projeví jiný druh emocí, ale Savannah byla v klidu. Jen jednoduché "ach," jako kdybych jí řekl, že má oblíbená barva je modrá. Vážně by mě zajímalo, jak moc je namočená v sračkách, když ani nad tím nemrkla. Zamračí se, jak vytáhne velkou nádobku parmazánu z regálu. "Můj příběh? "

"Jo, co se stalo v tvém životě, že tě to zavedlo až… sem? " Dal jsem si pozor, abych nepoužil slovo "bezdomovec. " Za prvé, nemyslím si, že by to ocenila a za druhé, jsme přeci jen na veřejnosti. Ptát se někoho na to, jak skončil žít v autě, není něco, co bych tu rád vysílal, ale jsme sami a jinak, bych se neptal, kdyby nás slyšeli.

Zastřelí mě pohledem a začne ode mě odcházet, což je to, co jsem očekával. Kolečka od vozíku zaskřípají, jak se jí snažím dohonit.

"Nemůžeš mě vinit za to, že jsem zvědavý," říkám, dojdu k ní mírným tempem. "Není to něco, co se stane hodně lidem."

Zvedne ramena a pokrčí jimi, jak se loudáme obchodem. "Můj příběh není tak odlišný od kohokoli jiného, kdo skončil v této situaci." Podívá se na mě a daruje mi ironický pohled. "Věci prostě nešli tak, jak jsem si představovala."

Zamhouřím očima, jak studuju její fasádu. "Nikomu jsi ještě neřekla svůj příběh, že ne? " Není těžké to uhodnout, ne s tím, jak vystupuje a s její tří – metrovou hradbou, kterou má kolem sebe pečlivě postavenou, aby od sebe odehnala lidi.

Její odvaha pokulhává a já tím mám možnost přijít na to, že je ve skutečnosti dívka, která se schovává uvnitř. A s tím krátkým zábleskem z toho udělám své poslání, nějak strhnu ty zdi a osvobodím jí. 

Odtrhne ode mě své oči a zase se její chování posune. Fasáda je pevně zpět na svém místě. Překříží si ruce na prsou, jako kdyby se snažila fyzicky podpořit svou zeď, aby se nerozpadla. Drobná věc, jako je ona nebude moci navždy chránit, tak masivní váhu.

"Nikdo se zatím dost nezajímal, aby se ptal, ale neznamená to, že někteří lidé neznají můj příběh. "

 "Jo? "

Přikývne. "No jo, je hodně lidí, kteří znají můj příběh přímo z CPS. "

"CPS? " Co je sakra CPS?

"Služby ochrany dětí " (Child Protective Services), řekne s očima upřenýma před sebou a rukama v kapsách. "Podívej, odrážela jsem se z jednoho dětského domova do druhého, když jsem byla vzata od své pervitinové matky, která se předávkovala, když mi byly čtyři. Potom, když mi bylo osmnáct, byla jsem už dost stará, aby mě vymazali ze systému a mí pěstouni mě vyhodili. Byla jsem jenom pro ně šek, a jakmile jim peníze přestali chodit…"

Pokrčí rameny s obyčejnou věcností a já poslouchám, zděšený a malátnou bradou, jak pokračuje.

"Zbytek je docela samozřejmý. Musela jsem nechat maturitního ročníku na střední, aby ch si mohla dovolit jiné věci, jako je jídlo a nájem, proto jsem si taky musela najít práci a nešlo to moc dobře sloučit se školou, nemohla jsem být ve škole pětatřicet hodin týdně a víš co? Nikdo nechce zaměstnat středoškoláka, který předčasně vypadnul, takže jedinou práci, kterou jsem mohla mít, by byla ponižující a nezaplatila by ani hovno. " Přestane a čelí mi. "To nás přivádí, skoro před třemi dny, když jsem přišla do tvojí kanceláře a žádala o práci. Byla jsem zoufalá pro něco, kde se ode mě nevyžaduje, svlékaní oblečení. "

Otřu si rukama obličej, jak zůstáváme v ohromeném tichu. Savannah si překříží ruce, najednou se tváří nepohodlně a trochu v rozpacích, že na mě hodila svůj hororový příběh bez milosti.

Zamrkám a odvrátím zrak. Pořád cítím tíhu jejích slov ve své mysli.

Trhají mě, něco ve mně lámou a nevím, jak to zastavit.

"Ježíši zkurvený Kriste. " Slova jsou tvrdší, než jsem měl na mysli, ale nejsem naštvaný na ni, já jsem jen… naštvaný. Celá věc je vážně zpackaná a špatná. "Musíš s tím přestat."

"Přestat s čím?" Ptá se, stále uzamčená ve svém obranném postoji.

"Mlátit mě o hlavu pravdou. Mé jemné vnímání, to nemůže zvládnout. "

 Očekávám, že se zasměje, nebo alespoň usměje, ale nic. Jen říká: "Ptal ses."

 "Já vím, ale Bože… příště mě trochu varuj, než to přede mě vyhodíš."

Vysmívá se, ale nic neříká, ani se na mě nedívá. Radši se podívá na mé triko nebo na podlahu. Rozčiluje mě to. Chci vidět ty oči, které jsou citlivé, než si vůbec uvědomuje. Chci vědět, co se děje v té její krásné hlavě, protože právě teď, to prostě nevím.

Podivné věci se dějí uvnitř v mé hrudi. Srdce mi třepotá, zatím co se ve stejné době cítím stísněný. Mračím se nad tím podivným pocitem, když se dívá všude jen ne na mě a říká, "můj život není úžasný a sladký, Declane. Je podělaný a škaredý. "

A já si myslel, že můj starý pán je špatný. Je to opilec zakopávající v parku v porovnání s tím, čím si prošla ona. "Byla bys naštvaná, kdybych tě objal? "

 Očima se mihne ke mně a téměř couvnu nad nenávistí a znechucením, které září v ocelově šedých duhovkách zírajících na mě. "Ano. "

Musím se na ní dívat, takovým pohledem, který nenávidí. Víte, soucitně. Stejně jako normální člověk, který by něco takového slyšel. "Co kdybych řekl, že je to pro mě, a ne tebe? "

Povytáhne obočí, jako kdyby říkala, "musíš si ze mě dělat prdel", nebo něco takového. Nemůžu si pomoc, ale usměju se. "Je to pravda. Po hororovém příběhu, jako je tenhle, musím být utěšen. Potřebuju, abys mě držela, kotě. "

Zakroutí očima, ale vidím úsměv, který se jí značí na rtech. "Vážně mi nepřijdeš jako tulící se typ."

Poukážu na své rukávy plné obrazů, slov a barev vytetovaných na své levé paži. "Nenech se zmást tetováním. Moje máma byla velmi laskavá a dobře mě učila. Nenajdeš lepšího objímače, než jsem já, to ti ručím." Když se směje, směju se i já, myslím, že ten zvuk mám rád. "Jen to nikomu neříkej, jo? Musím si chránit pověst." 

Okusuje si ret, šklebí se a část mě kurva umírá z toho pohledu. Je tak zatraceně pěkná. "Tvoje tajemství je u mě v bezpečí," říká.

Chytnu se znovu za mřížku košíku a ukážu na její zapomenutý nákupní seznam, který má v kapse. "Dobře, tak co dál? "

Vytáhne ho, projíždí seznamem a otočí se, aby si prohlédla poličky před sebou. "Proč je všechno tak tady drahé?" Bručí, ukáže na nesmyslnou cenu těstovin. "Copak nevíš, že je Stop" N Shop jeden blok od tvého bytu?"

Je tma, když dojdeme k parkovacímu místu před obchodem. Zářiový vzduch je ještě pořád teplý a vlhký, ale nebude to trvat už moc dlouho. Brzy se přivalí zima a můžu políbit na rozloučenou Savannah krátké šortky. Díky té myšlence se cítím podrážděně, ale má nálada se hned zvedne, když si představím, jak se snažím najít způsob, jak nás oba udržet v zimě v teple.

Poprvé vůbec se těším na zimu v Bostonu.

Náš košík je naplněn až po okraj bílých plastových pytlů, jak s ním manévruju na parkovišti. Zastavím se u kufru auta a rukou lovím klíče v kapse. Savannah přejíždí svými prsty přes lesklý černý kov, obloukem přes jemné křivky až k zadnímu oknu.

"Jaký druh auta to je?" Ptá se. "Je krásné."

Miluji ženy, které umí ocenit krásu auta. "Šedesát sedm Chevy Impala," říkám, když odemykám kufr a zvednu víko. "Opravili jsme ho s dědou, ještě než zemřel. "

"Opravdu?" Pozvedne obočí, když studuje auto a já začnu skládat potraviny do kufru. "Odvedli jste skvělou práci."

"Díky. Prošli jsme hodněma podřadnejma dvorama, abychom našly ty správný součástky na opravu. Nebylo to snadné. " Položím poslední tašku, zatím co Savannah odjede vozíkem a já nám otevřu dveře.

Nastoupí do auta a já nastartuju. Automaticky zapnu rádio a zapomenu, že na posledy, co bylo zapnuté, jsem poslouchal CD. Hlasité kytary a bubny těžce hrají přes reproduktory. "Omlouvám se," řeknu, otočím hlasitost na co nejmíň. Udělá se jí vráska mezi obočí, jak se natáhne a zapne si pás. "Kdo je to?"

"Atreyu". Otočím se a vezmu svůj vlastní bezpečnostní pás.

"Líbí se mi to."

Ruka se mi zastaví, když se na ní podívám. Netypoval bych jí na typ holky, která má ráda metal. "To je jedna z jejich klidných písní. Všechno ostatní mnohem víc křičí. "

Natáhnu hlavu na stranu a sleduju ji, jak poslouchá těžké kytarové akordy. Je to krásný pohled. Většina dívek nemůže vydržet prudké věci, ale Savannah necouvá nebo nedělá ksichty na občasné křičení a bušení bubnů procházející skrze zvukový systém. Ne, Savannah se pomalu usmívá, jak píseň pokračuje. Zírám na její ústa, uchvácen, protože drtivé nutkání, aby ji zatraceně políbil, mě přebírá.

Tato dívka je záhadou, přísahám. Nikdy nereaguje, tak jak očekávám a každý kousek skládačky, který vyřeším je nahrazen dalšími desítky, které přede mnou čekají. V tomto tempu na to moc nepřijdu, ale myslím si, že mi to nevadí. Ve skutečnosti se mi to tak trochu líbí.