CM - 2. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: An

YULIA

                První věc, kterou udělám po příchodu domů, je, že zavolám šéfovi, a přetlumočím mu všechno, co jsem zjistila.

                „Takže je to tak, jak jsem předpokládal,“ řekne Vasiliy Obenko, když skončím. „Využijí Esguerru k tomu, aby zásoboval zbraněmi ty zasrané rebely v Donetsku.“

                „Ano.“ Sundám si boty a zamířím si do kuchyně připravit čaj. „A Buschekov se domáhal exklusivity, takže je teď Esguerra spojencem Rusů.“

                Obenko začne nadávat, většinou opakuje kombinace slov zasraný, děvka a matky. Ztiším ho, zatímco si naleju vodu do konvice, a pak zase zesílím.

„Dobře,“ řekne Obenko, když se trochu zklidní. „Večer se s ním uvidíš, že?“

                Zhluboka se nadechnu. Teď přijde ta nepříjemná část. „Ne tak přesně.“

                „Ne tak přesně?“ Obenkův hlas je nebezpečně tichý. „To má, doprdele, znamenat co?“

                „Nabídla jsem se mu, ale neměl zájem.“ Vždycky je lepší říct pravdu v těchto situacích. „Řekl, že brzy odjede a že je moc unavený.“

                Obenko začne znovu nadávat. Využiju čas k tomu, abych si otevřela sáček s čajem, dala ho do hrnku a zalila horkou vodou.

                „Jsi si jistá, že už ho znovu neuvidíš?“ zeptá se, když skončí s nadáváním.

                „Zcela jistá, ano.“ Foukám do čaje, abych ho zchladila. „Neměl prostě zájem.“

                Obenko zůstane chvíli zticha. „Dobře,“ řekne konečně. „Posralas to, ale tím se budu zabývat jindy. Teď musíme přijít na to, co udělat s Esguerrou a těmi zbraněmi, které chce dostat do naší země.“

                „Eliminovat ho?“ navrhnu. Čaj je pořád horký, ale stejně se trochu napiju a užívám si teplo, které mi prostupuje krkem. Je to jednoduché potěšení. Nejlepší věci bývají vždycky jednoduché. Vůně lilií kvetoucích na jaře, hebkost kočičí srsti, sladká šťáva jahod – naučila jsem se v posledních letech vážit takových věcí, užívat si každý  okamžik života.

                „To se lehčeji řekne, než udělá.“ Obenko zní frustrovaně. „Je líp chráněný než Putin.“

                „Uh-huh.“ Znovu se napiju čaje a zavřu oči, abych si ho tentokrát vychutnala. „Jsem si jistá, že něco vymyslíš.“

                „Kdy říkal, že odjíždí?“

                „Neříkal. Jen, že brzy.“

                „Dobře.“ Obenko vypadá najednou nedočkavě. „Jestli tě zkontaktuje, dej mi hned vědět.“

                A než stačím odpovědět, zavěsí.

***

                Když mám dnes večer volno, rozhodnu se pro horkou koupel. Moje vana, stejně jako zbytek bytu, je malá a ošuntělá, ale viděla jsem i horší. Zamaskuju ošklivost koupelny tím, že rozestavím vonné svíčky na okraj vany a přidám pěnu do koupele. Vlezu si tam a spokojeně vydechnu, když mnou začne prostupovat teplo.

                Kdyby bylo po mém, bylo by pořád teplo. Kdokoliv pronesl, že v pekle je horko, tak neměl pravdu. V pekle je zima.

                Ruská zima.

                Užívám si koupel, když zazvoní zvonek. Srdce mi začne okamžitě bušit a žilami mi projede adrenalin.

                Nikoho nečekám – což znamená, že to budou jen problémy.

                Vyskočím z vany, obtočím kolem sebe ručník a vyběhnu z koupelny do hlavní ložnice mého bytu. Oblečení, které jsem si svlékla, leží pořád na posteli, ale nemám čas si ho obléct. Místo toho na sebe hodím župan a z nočního stolku vytáhnu zbraň.

                Zhluboka se nadechnu, když přejdu ke dveřím, na které mířím zbraní.

                „Ano?“ Zavolám a zastavím se několik kroků od vstupních dveří. Dveře jsou ze zpevněné oceli, ale klíčová dírka ne. Někdo by jí mohl prostřelit.

                „Tady je Lucas Kent.“ Hluboký hlas mluvící anglicky mě tak vyleká, že zatřepu zbraní v ruce. Tep mi zase o něco poskočí a ucítím podivnou slabost v kolenou.

                Proč je tady? Tuší Esguerra něco? Vyzradil mě někdo? Hlavou se mi honí otázky, což způsobí, že mi začne srdce bít ještě rychleji. Pak ale udělám jedinou rozumnou věc.

                „Co se děje?“ Zeptám se a snažím se udržet hlas v klidu. Je jen jediné vysvětlení pro Kentovu přítomnost, která nezahrnuje zabití: Esguerra se rozmyslel. V tom případě se musím chovat jako nevinný civilista, kterým mám být.

                „Rád bych si s tebou promluvil,“ řekne Kent a já v jeho hlase uslyším pobavení. „Otevřeš dveře nebo se dál budeme bavit skrz osm centimetrů oceli?“

                Kruci. To nezní, jako by ho pro mě Esguerra poslal.

                Rychle zhodnotím své možnosti. Můžu zůstat zamčená v bytě a doufat, že se nedostane dovnitř – nebo mě odchytne, když vyjdu, což nejspíš budu jednou muset – nebo můžu využít šance, že neví, kdo jsem a být v pohodě.

                „Proč se mnou chceš mluvit?“ zeptám se, abych získala trochu času. Je to rozumná otázka. Každá žena by byla v téhle situaci obezřetná, ne jen taková, která má co skrývat. „Co chceš?“

                „Tebe.“

                To jedno slovo, které vysloví hlubokým hlasem, mě dostane. Plíce mi přestanou fungovat a já zírám na dveře, ovládnutá neopodstatněnou panikou. Měla jsem pravdu, když jsem si myslela, že se mu líbím – důvod, proč mě neustále pozoroval je jednoduchý jako přirozené lidské činy.

                Ano, samozřejmě. Chce mě.

                Přinutím se znovu dýchat. Měla bych cítit úlevu. Není důvod k panice. Muži mě chtěli už od mých patnácti, a já se s tím naučila pracovat. Obrátit jejich touhu v můj prospěch. Tohle není jiné.

                Až na to, že Kent je složitější a nebezpečnější, než většina z nich.

                Ne. Utiším ten malý hlas v mé hlavě a zhluboka se nadechnu, odložím zbraň. Jakmile to udělám, zkontroluju se v zrcadle. Moje modré oči vynikají na mé opálené tváři a vlasy mám neupraveně sepnuté nahoru, mokré pramínky mi padají na ramena. S županem ledabyle obmotaném kolem sebe a zbraní v ruce, vypadám jakkoliv, jen ne jako upravená mladá žena, která se snaží svést Kentova šéfa.

                Když se rozhodnu, zakřičím, „Chviličku.“ Mohla jsem Lucase Kenta odmítnout – nebylo by to pro ženu, která bydlí sama, podezřelé – ale moje chytré já využije příležitosti, abych získala nějaké informace.

                Minimálně se můžu pokusit zjistit, kdy Esguerra odjíždí a říct Obenkovi, že jsem svoje selhání alespoň trochu napravila.

                Pohybuju se rychle, schovám zbraň do šuplíku pod zrcadlem a rozpustím si vlasy, aby mi vlasy spadly dolů na záda. Už jsem se odlíčila, ale mám čistou pleť a řasy mám od přírody tmavé, takže to není tak hrozné. Když nic, vypadám mladší, mnohem nevinnější.

                Spíš jako „holka odvedle,“ jak Američané rádi říkají.

                Sebevědomá, že vypadám v rámci možností dobře, se natáhnu ke dveřím a odemknu, zatímco se snažím ignorovat, jak mi ztěžka bije srdce.