BB - 8. kapitola

Překlad: Mili

Axton

Bouchnutí dveří od koupelny mi přineslo okamžitou úlevu, svaly, o kterých ani nevím, že bych je použil, se uvolnily, když jsem se opřel o kuchyňskou linku. Jsem tu ani ne půl dne a už jsem byl napnutý jak struna, ani alkohol by mě nedokázal uvolnit.

Bylo to tím, co měla na sobě.

Nebo možná tím copem.

Možná taky jejíma nohama.

Sakra, koho jsem tady obelhával, bylo to vším.

Popadl jsem mobil do ruky a rychle vyťukal smsku Nixonovi.

Já: V bezpečí v hotelu, její pokoj byl zničen.

Nixon: Našel jsi to?

Já: A co je to 'to'?

Nixon: Poznáš to, až to uvidíš.

Já: Díky za nepřesnost.

Nixon: Jen ji dostaň do Chicaga, to je všechno, o co by sis měl dělat starosti.

S úšklebkem jsem položil telefon dál od sebe a opřel se o pult, napůl v pokušení praštit hlavou o jeho žulový povrch, jen abych zjistil, jestli mi to do mozku vyšle nějaký zdravý rozum. Ostatně, nebyl to problém v mozku, nýbrž v každé buňce mého těla. Bylo to, jako bych ztratil veškerou kontrolu nad svýma rukama, svým srdečním tepem, svým dýcháním - všechno bylo fixováno jen a jen na ni. Bylo nemožné, abych tu práci udělal bez jakéhokoliv citového zásahu.

Oblečení. Potřeboval jsem pro ni sehnat nějaké nové oblečení, ideálně rolák a několik tepláků, možná nějaký hluboký klobouk a sluneční brýle.

Ne že by mi to nějak mohlo pomoct, ale mohl jsem v to aspoň doufat.

"Aaaaaaaaaaa!" Z koupelny zaburácel výkřik. Popadl jsem zbraň, běžel jsem chodbou a vtrhl do dveří s rukou nahoře, připraven zastřelit kohokoliv, kdo by se jí opovážil dotknout.

Amy ležela v obrovské vaně s pěnou obklopující její tělo, takže jsem ji neviděl úplně nahou, a nějaká myšlenka v hlavě mi vykládala, jaká je to zatracená škoda.

"Co se děje?" Sklopil jsem zbraň, můj srdeční rytmus se pomalu vracel k normálu. "Myslel jsem, že tě snad někdo napadl."

Amy se začervenala, červeň jí cestovala dolů na krk, a poté k hrudníku, na kterém se můj pohled zastavil na delší dobu, než by měl.

"Špatný sen." Zavrtěla hlavou, pramínky vlhkých vlasů se jí přilepily na bradu a tváře. Musel jsem se kousnout do rtu, abych jí okamžitě nevykecal, jak nádherně vypadá a jak moc jsem ji chtěl políbit. "Omlouvám se, neuvědomila jsem si, jak moc jsem byla unavená, uvelebila jsem se tady, zavřela oči a pak - "

S povzdechem jsem se podíval pryč - ne protože jsem se snažil být zdvořilý, ale protože jsem balancoval na hraně, jako cizinec ve svém vlastním těle, neschopný se na ni dívat a zároveň mluvit. "Chceš, abych tady zůstal?"

"Ne!" Naklonila se dopředu, jako by mě chtěla zastavit, a voda se přehrnula přes okraje.

Kolem ní se houpala pěna.

Jeden pěnový chumáček zůstal osamělý poblíž jejích prsou.

Chtěl jsem ho pohledem nechat odvanout pryč. V myšlenkách jsem si přál s ním pohnout doprava, doleva nebo ho nechat úplně zmizet, a když to nefungovalo, chtěl jsem s ním v duchu polemizovat o důvodech, proč tam je a proč by tam být neměl.

Joo, můj vnitřní rozhovor byl poměrně obsáhlý, dobře vykoumaný a skvěle promyšlený. Pravděpodobně bych za to mohl vyhrát nějakou cenu. A ta cena by byla za nesmysl, ale... pořád jsem tady stál, pořád jsem na ni zíral, pořád jsem v duchu argumentoval, pořád jsem říkal sám sobě, že jsem chtěl to, co jsem už dávno vzdal - co jsem si nezasloužil.

"Axi?" Vypískla Amy. "Je něco v nepořádku?"

Moje tělo odpovědělo dost nevhodným způsobem, ožívalo při zvuku jejího hlasu, jako by mi právě nabídla, abych ji olizoval, zatímco bych stíral pryč tu pěnu.

"Uh, jo." Odsekl jsem. "Promiň, jenom příště nekřič, když se doopravdy nic neděje, mohl bych tě střelit."

Romantika mě dočista opustila. Ze všech věcí, které jsem mohl říct, tak 'Mohl bych tě střelit' pravděpodobně zabila tuto chvilku víc než cokoliv jiného. Do pekla, nebyl bych překvapený, kdyby se ta pěna najednou spontánně rozdělila na dvě části, jen aby mi ukázala, jaký jsem to nebetyčný debil.

"Promiň," řekla rychle. "Omlouvám se. Už se to nestane."

"Okej." Couval jsem pryč, ale zapomněl jsem, že jsem předtím zavřel dveře, a narazil jsem do kliky. Trhl jsem sebou, otočil se k ní a zasalutoval, protože to je to, co mafián zřejmě udělá, když je v koupelně sám s nahou dívkou, zasalutuje jí jako zatracený skaut a pak odejde.

Jakmile se za mnou dveře zavřely, měl jsem nutkání otočit zbraň proti sobě.

Co budu do prdele dělat po celý zbytek té doby, co tu spolu budeme? A jak budu schopný udržet svoje ruce v klidu, aniž bych se jí dotkl, když potřeba se jí dotýkat byla skoro až bolestivá?

"Axi," zavolala z koupelny.

Vrazil jsem do dveří. "Jo?"

"Díky... za to, že jsi přišel... i když to byl falešný poplach."

"Vždycky přijdu," přísahal jsem. "Slibuju."

"Budu si to pamatovat pro příště, až budu chtít, abys za mnou doletěl - zakřičení funguje."

Obličej mi zalil obrovský úsměv a zamrkal jsem na ni. "Jen se ujisti, že jsem to já, koho voláš, a nebude žádný problém."

Jen to pomyšlení, že křičí moje jméno, mi způsobilo horkost po celém těle, oblečení mi bylo náhle těsné a můj šťastný ukazováček, držící spoušť, byl připravený upustit pistoli, abych se mohl rozběhnout k ní.

"Okej."

Zavřel jsem za sebou znovu dveře a v duchu zaklel, když jsem kráčel směrem k ložnici. Když jsem otevřel dveře, chtěl jsem znovu zanadávat, možná taky vybuchnout nebo hodit křeslem. Jo, tím bych si ulevil.

Jedna obrovská postel.

Šel jsem zpátky na chodbu.

Dvě koupelny.

A jen jedna ložnice.

Ten pokoj vedle byl pracovna.

Skvělý.

Gauč a já jsme byli na nejlepší cestě stát se opravdu blízkými kámoši, protože tady do pekla nebyla žádná šance, že bych si lehl jen pár centimetrů od ní, s vědomím, jaké by to bylo držet ji v náručí, zatímco bych spal.

Setřásl jsem tu myšlenku z hlavy a snažil se soustředit na něco jiného, cokoliv jiného. Jídlo. Potřeboval jsem pro ni nějaké jídlo. Rychle jsem zvedl telefon a vytočil jsem recepci. Možná bych mohl svůj chtíč ukojit jídlem - to by mohlo fungovat, jíst, dokud bych se nepřecpal natolik, že bych nebyl schopný myslet na to, co se mnou dělá ta holka ve vaně, která mě asi přivede do brzkého hrobu.

***

Když se Amy dokoupala, byl jsem hotový střelit se třeba do ruky, jen abych se nějak rozptýlil trochou krve a bolestí. Celá koupelna voněla jako holka, a ne jako nějaká lehká holka. Ne ten typ holky, která vás nutí ke kašli a funět, protože je celá nacákaná parfémem.

Ne. Bylo to jen mýdlo. Hotelové mýdlo. Ale přísahám, že její kůže ho nějak chemicky pozměnila na něco, co vonělo líp než cokoliv, k čemu kdy v životě přičichl. Bylo k pláči, že ona byla nejspíš zralá jít do postele a já jsem ve sprše očuchával mýdlo a snažil se neztratit kontrolu nad svým vzrušením, abych už permanentně neměl problém se obléct nebo nevypadal jako nějaký nadržený puberťák, který zrovna přišel na to, k čemu má péro.

Otočil jsem kohoutkem sprchy, jak nejrychleji jsem uměl, horká voda mi bičovala do zad, a čím dýl jsem pod ní zůstával, tím horší myšlenky mi přicházely na mysl.

Myšlenky na ni ve vaně.

A pak zase na tu zatracenou pěnu. Přísahám, že jestli tam někde byla nádobka s pěnou Mr. Bubble, sápal bych se po ní.

Nixon by mi udělal laskavost, kdyby mě zastřelil hned, jak se dostanu do Chicaga. Stěží jsem se choval jako chlap, a už vůbec ne jako člověk, který běžně mučil lidi, aby z nich dostal informace, nebo házel těla do jezera, když jsem nebyl spokojený s jejich odpověďmi. Sice to bylo už před lety - znal jsem vůbec pořád ještě toho člověka? Chtěl jsem jím stále být? Evidentně, když se člověk stáhne na nějakou dobu ze světa, udělá to z něho měkotu.

Směšné.

S nadávkou jsem vypnul vodu, omotal si ručník kolem pasu, a pak jsem vykročil směrem k ložnici a doufal, že budou zhasnutá světla, doufal jsem, že bude spát, že na sebe jenom hodím boxerky a budu hotový se vším tím bolestným scénářem.

Naneštěstí byla všechna světla rozsvícená. Amy ležela napříč postele, její vlhké vlasy rozprostřené po polštáři, nehet od palce měla v puse a svými rty se o něj otírala v tak něžném gestu, až jsem málem pod ručníkem vybuchl.

"Promiň." Zívla a protahovala se s rukama nad hlavou. Dal jsem jí na spaní jedny z mých boxerek a bílé triko. Vypadalo to na ní dobře, až příliš dobře, lépe než ten erotický obleček, co na sobě měla předtím.

Potlačil jsem zasténání a usmál se na ni jak nejzdvořileji jsem uměl, což mohlo ale taky znamenat, že ji klidně můžu roztrhnout svými zuby na dvě poloviny, a sáhl jsem do kufru pro boxerky.

"Která strana?" Zašeptala Amy za mnou. Chlupy vzadu na mém krku se postavily a nevěděl jsem, jak odpovědět.

Pomalu jsem se otočil. "Já, uh..."

"Uprostřed?" Zamrkala. "Nebo vlevo?"

Můj úsměv se roztáhl, když se v jejích očích objevila hravost. To byla ta Amy, kterou jsem si pamatoval, ta, která mi dovolila utírat jí slzy, ta, kterou jsem chtěl uchránit jenom pro sebe.

A abych byl úplně upřímný, byla to tvář, kterou jsem viděl, když jsem byl s jinými ženami, když jsem je líbal, spal s nimi nebo s nimi dělal cokoliv jiného, vždycky jsem si přál, aby to byla ona.

A teď se mě ptala, na které straně postele jsem chtěl spát. Život byl tak krutý. Zamával mi s ní před nosem jako s nějakou zatracenou výhrou, která pro mě nebyla dost dobrá, natož abych si ji snad zasloužil.

"Uprostřed." Zahuhlal jsem. "Chci být uprostřed."

"Kámen, nůžky, papír?" Naklonila hlavu. Nemohl jsem odmítnout to našpulení rtů, ty oči. Sakra, ani kdejaká krvavá přestřelka by mě teď nebyla schopná rozptýlit od pohledu do té tváře. Kdy jsem se vlastně rozhodl, že s ní budu sdílet jednu postel?

Znovu se usmála.

Jo, od té doby, co si přivlastnila můj zdravý rozum.

"Připravena?" Pozvedl jsem ruku.

Její oči skenovaly moje břicho a hrudník, než zvedla své ruce a řekla. "Kámen, nůžky, papír."

Oba jsme dali papír a začali znovu. Vyhrál jsem kamenem nad jejími nůžkami.

Další kolo vyhrála ona, protože podváděla, ale co už, já jsem zaváhal a ona to využila ve svůj prospěch a pokryla můj kámen jejím papírem.

"Uuu, finálové kolo." Škádlil jsem.

"Připraven?" Poklekla si, takže mi byla tak blízko, jak jen mohla být, aby nespadla z postele.

"Připraven." Popošel jsem k ní, zároveň dával pozor, aby mi neupadl ručník, a držel jsem ruku před sebou.

"Kámen." Já.

"Nůžky." Ona.

"Papír." Oba.

"Heh?" Ukázala na moji ruku. "Co to má k čertu být?"

"No, jo." Ukazoval jsem na ni prstem a rozpůlil její papír napůl. "To je nůž, jsem mafie. Nehrajeme podle pravidel."

Amy se zamračila, její roztomilé malé obočí se samým znepokojením spojilo. "Nemůžeš si jen tak vymýšlet pravidla."

"Myslím - " naklonil jsem se dopředu. " - že jsem to právě udělal, tak budeš teďka uražená poražená nebo mi necháš střed postele?"

"Uražená poražená."

"Vždycky jsi byla fér," škádlil jsem ji. "Mám změnit svůj názor na tebe?"

"Fajn." Překřížila ruce a nafoukla se. "Ale až se vrátím zpátky, poptám se lidí, jestli je to to, co vy lidi děláte."

"My lidi?" Zopakoval jsem.

"Vždyť víš." Mávla nade mnou rukou. "Mafie."

Vyprskl jsem smíchy. "No, máme celou spoustu pravidel, speciální kódy, složité pozdravy rukama a vážně mi zabere celých deset minut i to, že se mám s někým setkat v baru, protože předtím musím zvládnout několik různých cviků. Jeden z nich zahrnuje i rotaci, pro případ, že bys byla zvědavá."

Její oči se rozšířily a pak zase zúžily. "Lžeš."

Pokrčil jsem rameny. "Jsem mafie, zlatíčko."

"A Sicilián." Obrátila oči v sloup. "Dvojitý zásah."

"A Siciliáni jsou lháři?"

Popadla polštář a držela si ho na hrudi. "Můj otec byl."

"Tvůj otec byl kus hovna," odplivl jsem si. "Ani si nezasloužil titul 'otec' a když ho vidím, mám chuť mu useknout ruce za to, že se odvážil na tebe položit byť prst.

Amy se zasyknutím vydechla.

"Promiň." Rychle jsem se podíval dolů na nohy, bylo mi trapně, že jsem na ni nechal vyjet své zabijácké já. "Bylo by to jenom fér. Proč by si zasloužil tu čest mít ruce, když ani pořádně neví, jak je používat?"

"A ty víš?"

"Vím co?"

"Jak je pořádně používat?"

Vyndám zbraň a polechtám kohoutek, proč ne? Uvědomovala si vůbec, na co se ptala? Ten skrytý význam za tím? To absolutní sebeovládání, které mě stálo nehodit ručník na zem a nepřišpendlit ji za paže k matraci, dokud by nekřičela rozkoší?

Se zkušeným úsměvem, o kterém jsem věděl, že z něho dívky koktají - a protože to Sergia vždycky nasere pokaždé, když to dělám - jsem se předklonil dopředu, naklonil hlavu na stranu a blýskl po ní pohledem. "Brouku, umím používat všechny věci pořádně... zvlášť moje ruce, chceš to vidět?"

"I kdybych řekla, že jo..." Její oči se zúžily. "Zbaběle bys ucouvl."

"Zbaběle bych couvnul? Co to má znamenat?" Zasmál jsem se. "Hrajeme kámen, nůžky, papír kvůli zabydlení na posteli a ty mi říkáš, že jsem zbabělec?"

"Fajn." Amy si olízla rty. "Tak se mě dotkni... rukama."

Ztuhl jsem.

Sevřel jsem ruce po stranách mého těla, neochotný udělat to, co po mně žádala, a nasraný na to, že jsem se musel ovládat, abych nad sebou neztratil veškerou kontrolu a tím všechno nezvoral. "Nemůžu."

"Protože?"

"Není to správné."

"Protože?"

"Sakra, Amy." Otočil jsem se pryč a dal si ruce v bok. "Nemůžu se tě jenom dotknout a neudělat víc. Jeden dotek je horší než se trápit, je to jako bys mi dala drobek chleba poté, co bych hladověl několik týdnů někde v džungli. Vzal bych si to celé a dělal si s tím, co chci, abych z toho vydoloval víc a víc."

Byla zticha. Když jsem se otočil zpátky k ní, měla spokojený úsměv na tváři, jako bych právě učinil obrovské doznání. V panice jsem si uvědomil, co jsem řekl. Pořád se smála.

Zamračeně jsem se zeptal, "Co?"

"Upřímnost..." Pokrčila rameny. "Je to lepší, než abys mi lhal... zpracovával mě za mými zády."

"Zpracovával jsem různé věci při svém zaměstnání."

"Efektní slovo pro mafiánskou práci."

Jo, měla mě jistýho. "Měli bychom jít spát, jestli chceme ráno brzo vstávat, ok?"

Zakývala, otočila se na svoji stranu postele a poctivě si lehla až na samý okraj bez toho, aniž by řekla jediné slovo.

Rychle jsem odhodil ručník, natáhl na sebe boxerky a pak jsem zhasnul světla. Strčil jsem zbraň pod polštář, vklouzl jsem do postele a natáhl se přes celý střed, jenom proto, že jsem mohl.

Naneštěstí dvě hodiny poté, když už jsem hluboce spal, mě vzbudila její ruka, následovaná její paží a nohou, kterou omotala okolo mé.

Spánek šel v tu ránu do prdele.

A právě, když už jsem si začal zvykat na oheň, který spaluje mé tělo - začala ve spánku slabě vrnět.

S očima dokořán jsem zíral do stropu a opakoval si v duchu všechny důvody, proč toho nemůžu využít - všechny důvody, proč jsem ji nemohl ani políbit.

Zavrněla znovu.

Do pekla s tím - všechno pošlu někam, až bude připravená... a budu tady, budu čekat. Bylo by mi úplně jedno, kdybych měl celé tělo rozstřílené od kulek; moje ústa budou ta, která si budou nárokovat ty její jednou provždy.