BB - 6. kapitola

Překlad: Mili

Axton

Vždycky jsem byl pyšný na to, že jsem uměl udržovat emoce na uzdě - zvlášť, když šlo o Amy. Mám za to, že jsem to tenkrát dokazoval pořád dokola, když jediná věc, kterou jsem chtěl udělat, bylo políbit ji. Ale bylo jí sedmnáct let a věděl jsem, že by to bylo špatné. Líbat dívku, která na mě pohlížela jako na hrdinu, když jsem k ní ani nebyl upřímný v tom, co jsem byl zač.

Bylo špatné toužit po té dívce - obzvlášť, když jsem byl ten, který se chystal podat si jejího otce.

Bylo špatné milovat tu dívku.

Bylo špatné k ní něco cítit.

Bylo špatné po ní toužit.

Protože všechny tyto city by mi nepřinesly nic dobrého. Pro ni jsem byl nepřítel číslo jedna a myslím, že nějaká moje část věděla, že kdyby někdy přišla na to, že jsem živý, nebo kdyby přišla na to, co jsem jí zatajoval, pohled, který by mi věnovala, by byl plný odporu, nedůvěry a zrady. A to jsem nemohl připustit. Málem jsem nepřežil, když jsem ji opustil poprvé.

A aby mě zavrhla, když už ví, že jsem naživu?

Ta myšlenka mě spalovala.

Vznítila ve mně oheň tak prudký, že jsem si nebyl jistý, jestli něco dokáže to pozvolné plápolání plamenů zmírnit. Nikdo, jen ona.

"Jdeš?" Zavolal jsem na ni a snažil jsem se udržet věcný tón hlasu, i když můj skutečný instinkt byl popadnout ji do náruče a slíbat její slzy a přísahat neochvějnou věrnost hned poté, co bych jí dokázal své zásluhy, když bych odstranil každýho člověka z jejího života, který se k ní choval jinak, než způsobem, který si zasloužila, aby s ní bylo zacházeno.

Měl jsem seznam dlouhý na kilometry.

Pěstouni.

Čísla sociálního pojištění.

Průkazy totožnosti.

Jo, do pekla, užil bych si tento spolehlivý postup zastrašování lidí, kteří se opovážili ji každý zatracený den neříct, jak je překrásná. Cítit, jak zasazuji nůž mezi žebra majitele toho klubu, a usmívat se, když z něho kousek po kousku prchá život.

Sakra, byl jsem mafie, veskrze a úplně.

Bylo to v mé krvi, a vůbec poprvé, co jsem si pamatoval, jsem tuto skutečnost přijal, protože to znamenalo, že jsem vlastně mohl udělat něco, abych se cítil líp kvůli faktu, že všechno, co řekla, byla pravda.

Měl jsem něco udělat, už když se odstěhovala.

Strach mě ale držel zpátky.

Odmítnutí mě věznilo zavřeného uvnitř mého domu.

A hořkost krmila moje pochybnosti.

"Jo." Potácela se na vysokých podpatcích, do kterých ji navlíkli, a šla pomalu po chodníku do svého bytu. Byla to chudá čtvrť. Každá ze tří budov byla dvojdomek. Bílá omítka opadávala a kolem bylo dost toulavých koček na to, aby někoho alergického dostaly do předčasného hrobu.

Amy strčila klíček do zámku, ale dveře se samy otevřely.

"Kurva." Popadl jsem ji tak rychle, jak jsem mohl, přesunul ji za sebe a položil si prst na rty.

Rychle zakývala.

Byt byl tmavý. Před sebou jsem měl zbraň a byl jsem připravený rozpoutat peklo, kdyby směrem ke mně něco byť jen zamrkalo. Světlo z rozbité televize v rohu bylo jediné osvětlení ve smutné malé garsonce. Její matrace ležela na zemi na podlaze a vypadala, jako by se zúčastnila boje na nože a prohrála. Dvě prostěradla byla roztržená na kusy a všechny její věci byly rozházené kolem po celé místnosti. Oblečení bylo zničené. Vypadalo to tak, že kdokoliv se vloupal dovnitř, byl buď nasraný, že tady nebyla, nebo že nic nenašel.

Odstrčil jsem dveře do koupelny a málem jsem dostal šok, když mi přes nohy přeběhla myš, co se utíkala schovat za záchod. Pach plísně se rozlil do mých nosních dírek. Rychle jsem zavřel dveře a rozsvítil světlo v pokoji. Zablikalo dvakrát, než se se zabzučením rozsvítilo.

"Vzduch je čistý, Ames."

Vstoupila dovnitř a koukala s očima široce otevřenýma na všechen ten zmatek, ale neplakala. Což bylo špatné. Kdo by neplakal, když vám jediný majetek zničí na sračky?

Chtěl jsem ji utěšit.

Ale ty dny, kdy jsem ji mohl utěšovat, byly dávno pryč.

Už to nebyla dívka, ale žena, žena ve velmi, velmi lákavém kusu oblečení, které mě pobuřovalo a zároveň nutilo zírat. Nenáviděl jsem se, nenáviděl jsem situaci, do které jsem jí dopomohl a taky jsem se nenáviděl za to, že jsem byl pravděpodobně ten důvod, proč už neměla slzy, které by mohla ronit.

Všechny jsem jí je ukradl.

Protože jsem byl sobecký parchant.

"Ames, jsou to jenom věci. Můžou být nahrazeny."

"Správně." Podrážděně překřížila ruce. "Já, um..." Dívala se dolů na podlahu, přešlapovala nohama a její tváře červenaly každou chvíli o něco víc. "Nemám kufry, ty černé odpadkové pytle jsem používala několik let..."

Rychle jsem přejel místnost a zaznamenal v rohu oba dva odpadkové pytle roztrhané na kousky.

"Tak," pokračovala. "Opravdu nemám do čeho si dát nějaké věci, ale na druhou stranu - " podívala se nahoru a oči jí zazářily - "to není konec světa, když už toho moc nemám, že?" Zasmála se nuceným úsměvem.

Srdce mi poskočilo.

Dýchání se mi zpomalilo.

"Ames." Postoupil jsem o krok směrem k ní a položil zbraň na jediný stolek v pokoji. "Jen popadnem to, co je pro tebe nejdůležitějším, a zítra ti můžem koupit nové věci."

"Nemám peníze na nové věci."

"Já mám." Natáhl jsem se pro ni. Kolena se mi téměř podlomila, když mi šla v půli cesty naproti a sevřela mou ruku do své, naše prsty se propletly, jako by nikdy nebyly rozdělené, moje tělo reagovalo a vůbec nechápalo tu realitu.

Pomalu přistoupila ke mně, naše ruce byly stále spojené, ale neopřela se o mou hruď. "Já ti to vrátím."

"Ne, nevrátíš."

"Vrátím." V jejích očích se cosi zablesklo a odtáhla ruku pryč.

Zaculil jsem se, naklonil směrem k ní a přitáhl její bradu směrem ke mně. "Můžu to dělat celou noc, zlatíčko."

"Já taky." Její oči mrkly směrem k mým rtům a znovu se rozsvítily.

Potlačil jsem zasténání a pustil její bradu. "Shrábni to nejdůležitější a pak jedem do hotelu."

Můj hlas zněl drsněji než obvykle, ale nemohl jsem si pomoct, ona mě nutila reagovat. Tělo jsem měl kvůli ní celé svázané.

Amy si povzdechla, dala ruce v bok a po minutě rozhlížení se po pokoji šla k matraci a nadzvedla ji.

Pod ní bylo zploštělé vycpané zvířátko, které jsem jí dal, když jí bylo šest. Bylo to plyšové jehně, které bývalo bílé, ale teď bylo zbarvené došeda. Přiložila si ho k hrudi, a potom zpod matrace vytáhla něco dalšího, polaroidový obrázek nás dvou, pořízený chvíli před incidentem, který navždy změnil oba naše životy.

"Připravená." Stoupla si.

Dost jsem se přemáhal, abych se jí nezeptal na tu fotku nebo na toho plyšáka. "Dvě věci." Hlas mi uvízl. "Jsi si jistá, že si nechceš vzít - "

"Co?" Rozhlédla se po pokoji. "Mé oblečení je na cáry. Vezmu si akorát ještě toaletní potřeby a skripta, jestli taky nejsou zničené."

"Skripta?" Zopakoval jsem.

"Vysoká škola," odsekla. "To je to, proč jsem chudá, neberu drogy nebo tak něco. Každý cent jde na spoření na školu a na skripta."

Zastyděl jsem se a sklopil hlavu, čímž jsem prolomil oční kontakt.

Když se vrátila z koupelny, měla smytý všechen makeup, který na ni napatlali v klubu, její tvář byla svěží, krásná a čistá. Vlasy měla stažené dozadu do volného copu, pár pramenů jí spadalo kolem jejích jemných tváří, byla okouzlující. Rozhněvaně si dala ruce v bok a rozhlédla se po pokoji. Pomalu posbírala různé části rozervaného oblečení. Její kolena se zhoupla, když se sklonila dolů, aby zvedla svetr. Když ho podržela nahoře, měl v sobě obrovskou díru. Amy frustrovaně vydechla a pak se na mě podívala, opravdu se na mě podívala.

V tom okamžiku, v tom divném bytě, jsem se znovu zamiloval.

Do dívky v copu.

Sakra, byl jsem v tom až po uši.

"Tak jo." Sáhl jsem na ni. "Jsi připravená?"

"Myslím, že akorát budu potřebovat něco, co si dám přes toto." Ukázala dolů a otřásla se, když si položila ruku na břicho.

"Ale všechno to oblečení je zničené. A já tě musím nakrmit - tak jsi připravená?"

S úsměvem se natáhla pro mou ruku a pevně ji stiskla. "Slyšel jsi kručení mého břicha celou tu dobu, co?"

"A tvoje srdce," zašeptal jsem a věděl jsem, že mě neslyšela, ale bylo by mi jedno, kdyby nějakou náhodou přece jen ano. "Proč sis strčila ty věci pod matraci, Ames?"

Vyvedl jsem ji z bytu a zavřel za sebou dveře.

Zachvěla se, tak jsem ji vzal kolem ramen a evidentně se jí tím ulevilo, protože už nebrečela a dokonce na mě ani nekřičela, ať se jí nedotýkám.

"Bylo to to nejbezpečnější místo, které jsem mohla vymyslet, abych tam mohla ukrýt svůj nejcennější majetek. Vím, že je to asi první místo, kde by lidi hledali peníze, ale při jediném pohledu na můj byt je jasné, že já žádné peníze ukrývat nebudu.

Oči se mi zúžily. "Fotka a jehně?"

"Fotka a jehně," opakovala. "Fotka nás dvou. Udělal jsi ji na moje sedmnácté narozeniny."

Bojoval jsem s nutkáním ji políbit, slíbat pryč tu bolest, možná taky i trochu viny. "A to jehně, které jsem ti dal, když jsi byla malá?"

Pokrčila rameny. "Jsem s ním teď nějak spojená."

"To jehně není už ani rozpoznatelné, Ames."

Zakřenila se a pohlédla na mě, její velké hnědé oči udělaly takový ten směšný Bambiho výraz. "Spal se mnou každou noc, ochraňoval mě od příšer a nikdy si nestěžoval."

"Velice pochybuju, že by si kdokoliv, ať už vycpané zvíře nebo člověk, stěžoval, kdyby s tebou měl sdílet postel." Vyklenul jsem obočí, odemknul auto a otevřel jí dveře.

"Ty sis stěžoval." Naklonila hlavu na bok. "Každou noc."

"Přeháníš."

"Myslím, že ne."

Odfrkl jsem, zavřel dveře a pak jsem přešel na stranu řidiče. Poté, co jsem nastartoval auto, jsem ji zatahal za cop a zašeptal. "Víš, tady máš jedno tajemství... někdy si chlapi myslí něco jiného, než říkají. Trávit s tebou noci pro mě bylo nebe a peklo zároveň."

Její tváře zčervenaly. "Peklo?"

"Byla jsi nezletilá," vysvětlovat jsem, zatímco jsem vyjížděl z parkoviště. "Bylo to pro mě nebe, protože jsi byla vedle mě, protože jsem věděl, že jsi v pořádku, protože i když jsem věděl, že tě nemůžu nebo bych neměl líbat, to neznamenalo, že bych tě nemohl držet, to neznamenalo, že bych nemohl cítit tvoji pokožku na mých prstech. Jo, moje nebe a peklo, ale to peklo stálo za to, abych měl nebe."

Její oči se rozšířily, otevřela pusu a pak ji zase zavřela. Po pár minutách ticha řekla, "Už mi není sedmnáct."

"Jsem si dobře vědom toho, kolik ti je roků," řekl jsem chraptivě. "Jen mi to nepřipomínej nebo této skutečnosti využiju."

"A když chci?"

Zasténal jsem nahlas. "Neříkej věci, které nemyslíš vážně, před hodinou jsi mě mlátila a křičela jsi mi do tváře."

"Správně." Olízla si rty. "Správně, promiň, nevím, proč jsem to řekla."

Proč to ksakru vypadalo, jako bych ji zrovna odmítnul, když všechno, co jsem dělal, bylo, že jsem ji ochraňoval? Do prdele, Campisi. Nebyl jsem správný člověk pro tuto práci. Správný člověk by udělal svůj job, aniž by nosil srdce na dlani, udělal by svou povinnost, podal by o tom zprávu a umyl si pak ruce.

To se se mnou nestane.

Byla zase mojí součástí.

A já se nechystám ji nechat jít.

Jen jí potřebuju dát čas na to, aby si uvědomila, že jsem ji neopustil - a nemohl jsem to udělat tak, že na ni budu tlačit, když ještě není připravená, i když si myslela, že je.