BB - 19. kapitola

Překlad: Mili

Amy

"Jak se držíš?" Phoenix si sedl vedle mě na velký bílý kožený gauč a podal mi dálkový ovladač. Evidentně pouhé zírání na černou obrazovku bylo v tomto domě považováno za podivné počínání. Zapnula jsem televizi a dívala jsem se dolů na ruce.

"Fotbal. Dobrý. Kterému týmu fandíš?"

"Eh?" Vzhlédla jsem na obrazovku. "Kterému týmu?"

"Zapnula jsi to na ESPN, tak není špatné mít nějaký oblíbený fotbalový tým."

"Hm..." Zapojila jsem mozek ve snaze vzpomenout si na nějaký tým. "Blue Jays?"

"Baseball, zkus to znovu."

"Bulls?"

"Basketbal."

"Ants?"

Zasmál se. Vypadal opravdu velice dobře, když se takhle smál. Méně strašidelněji, víc jako člověk. "Ty jenom střílíš od boku."

"Nesleduju televizi."

"Žádný sport, žádná telka, tak co děláš, aby ses bavila?"

Co to měli s tím nekonečným vyptáváním? Zavrtěla jsem se na gauči a pokrčila rameny.

"Pokrčení rameny je prvotřídní odpověď. I ten Sergio mi řekne víc a jsem si docela jistý, že po nocích sní o tom, jaké by to bylo, kdyby mě bodl do zad, tak to zkus znovu, panenko."

"Panenko?"

"Jsem stará duše." Podíval se k nebi a cukl sebou. "Tak... čteš třeba knížky?"

"Čtu učebnice."

"Jako slovníky?"

"No, mám ráda silná slova."

"Byl to vtip?" Široce se usmál a natáhl se po mně, pomalu mě vzal za bradu tak, aby si mě otočil tváří v tvář. "Bude to lepší, víš."

"Nevím, o čem to mluvíš."

"Ta bolest." Nepustil mou bradu, nedovolil mi, abych odvrátila oči, jen dál mluvil v hlubokém uklidňujícím tónu. "Jednoho dne se probudíš... a už nebudeš slyšet tvoje rodiče, jak na sebe křičí. Nebudeš couvat, když uslyšíš zvuk tříštícího se skla. Nebudeš sklánět hlavu, když tě někdo obejme." Pustil mi bradu a položil ruku na mé rameno. "Jak jsem řekl, bude to lepší. Ti lidé, ti, co před chvílí chodili po domě a oháněli se zbraněmi? To je opravdová rodina. Asi je to těžké, pro někoho, kdo pochází z násilnického prostředí, pochopit rozdíl mezi ochranou a násilím. Ale to, co tihle dělají, je ochrana. Nestřílí, protože je to první možnost. Střílí, protože je to jediná možnost. Chápeš to?"

Pomalu jsem zakývala. Pořád lehce zmatená. "Ale vy zabíjíte lidi. Ax kvůli tomu málem umřel."

"Podívej." Vydechl Phoenix. "Neříkám, že jsme dokonalí. Bůh ví, že De Langeovi jsou vážně odsouzeni k peklu, jako každý z nás." Přes jeho tvář se mihl stín. "Ale snažíme se to napravit. Mil si vybrala rodinu a udělala zatraceně dobrou práci. To, co se stalo Axovi, se nemělo nikdy stát. Co se stalo tobě, se nemělo nikdy stát. Nevinní - " Jeho hlas se zlomil. " - by měli zůstat nevinnými." Celý obličej se mu napjal, čelist mu zaskřípala, jak ji stiskl a povolil.

"Co se stalo tobě?"

Phoenix se odvrátil. "Zemřel jsem a znovu se narodil." Krátce se střetl s mým pohledem. "Nechci, abys jakoukoliv část toho příběhu slyšela z mých úst. Nechci být ten důvod, proč se nás budeš bát, a věř mi, že kdybych ti ten příběh pověděl... není to nic, co bys měla kdy slyšet."

"A co když chci?"

"Fotbal." Phoenix zesílil zvuk a ukončil náš rozhovor. "Jednu věc, kterou bys měla vědět. Všichni chlapi milují fotbal. Vyber si nějaký tým, nos jeho barvy, skanduj jejich jména, ale ať to není Axův oblíbený tým, to by ho štvalo."

"Co by mě štvalo?" Ozval se Ax, který právě vcházel do místnosti.

"To byla narážka." Phoenix vstal. "Hrajte si pěkně, děti."

Ax zakoulel očima, když kolem něho Phoenix procházel. Jakmile zachytil můj pohled, okamžitě jsem se podívala jinam. Co jsem měla říct? Co jsem měla udělat? Nebo to bylo na něm? Bylo na něm, aby začal mluvit?

Připravila jsem se na proslov, opravdu dlouhý proslov, jak bývá jeho zvykem. Místo toho natáhl ruku a řekl. "Pojď se se mnou projít."

Se slepou důvěřivostí - slepou důvěřivostí, kterou jsem k němu měla od té doby, co mi slíbil, že budeme nejlepší přátelé navždy - jsem vzala jeho ruku a nepustila. Vedl mě ven, dozadu kolem domu.

Na pole.

Zírali jsme na pole.

"Co vidíš?" Zeptal se, stále mě držel za ruku a přejížděl palcem přes moji dlaň, což mi způsobovalo husí kůži po celém těle.

Polkla jsem a snažila se najít svůj hlas. "Krávy."

Přikývl a nepřestával mě hladit po ruce. Slzy mě pálily v očích, jak jsem se snažila bojovat proti všem emocím, které ve mně bobtnaly. Můj svět se měnil - docela. Náhle byl tak strašně odlišný, že jsem si nebyla vůbec jistá, kam patřím. Předtím jsem se snažila přežít, žít den za dnem, chtěla jsem, aby ten, o kom jsem si myslela, že umřel, byl na mě pyšný.

A teď jsem stála tváří v tvář každému svému snu, který mě pokaždé posouval dál. Jenže ten příběh neprobíhal zrovna podle přirozeného řádu, konec konců na rodině Abandonato nebylo nic přirozeného.

"Co vidíš ty?" Zeptala jsem se konečně, abych přerušila to ticho mezi námi.

"Všechno a nic." Povzdechl si Ax. Podívala jsem se na něho koutkem oka, jeho čelist byla zaťatá, ale jeho oči vypadaly... uvolněně, jako by se dívaly na něco v dálce, a ať už to bylo cokoliv, člověk by řekl, že mu to přinášelo mír. "Ale hlavně." Otočil se ke mně. "Vidím tebe."

"Tam v poli?" Ukročila jsem dozadu, on vykročil dopředu. Nebylo proč bojovat, tak jsem tam tak stála a on mě konečně objal svými pažemi a namáčkl si mě na svou hruď.

"Vidím tě všude," zašeptal Ax, jeho dech lechtal moji tvář. "Vidím tě v polích, na obloze, v cizím smíchu. Vidím tě - ale především - vidím nás, Ames. Vidím, jak se držíme za ruce, a ne rok od teď, ale třeba dvacet let od teď. Celý svůj život jsem prožil čekáním... čekáním na ten správný okamžik, kdy budu moct být s tebou. Vždycky jsi byla moje něco - osoba, pro kterou bych umřel, osoba, pro kterou bych žil, osoba, na kterou se těším. Vždycky jsi to byla ty. Takže manželství? Muselo to jednou přijít. Bojuj s tím, jak chceš, ale není tady do pekla jediná šance, že bych tě nechal odejít. Nikdy. Když utečeš, budu tě pronásledovat. Když budeš plakat, já to napravím. A budu bojovat. Zkus možné i nemožné, abys mě od sebe odehnala, zkus to, Ames. Nevinil bych tě, jestli to uděláš, ale ušetřilo by to strašně moc zbytečné energie, kdyby ses prostě jen podvolila."

"Chceš, abych se podvolila?" Srdce mi bušilo tak rychle, že jsem nemohla dýchat. "Podvolila čemu?"

Jeho úsměv byl dech beroucí, ty jeho bílé zuby a plné rty. "Mně."

"Nerada prohrávám."

"Spíš o tom smýšlím jako o výhře. Miluju tě, navždycky, a ty mě miluješ taky... upřímně, i kdybys mě nemilovala, tak bych se nevzdal. Jsem natolik otravný. Zůstaň... Ames... zůstaň se mnou."

Vidění se mi rozmazalo skrz slzy, když se Ax ode mě posunul a klesl na kolena. "Vezmi si mě."

Nemohla jsem mluvit.

Chtěla jsem.

Ale nic ze mě nevyšlo.

Ax sáhl do kapsy své bundy a vytáhl plyšovou ovečku, tu malou ošklivou věc, kterou mi dal, když jsem byla malá. Můj nejcennější majetek.

"Prsten - " pozvedl jehně nahoru. " - by vypadal lacině vedle něčeho, čeho si vážíš tak draze." Jeho hlas zachraptěl. "Nech mě, ať se o tebe postarám... Nech mě, ať tě miluju, Ames. Prosím... nemůžu bez tebe žít. Nejsem si jistý, že bych byl schopný znovu projít tím peklem.

"Žádáš mě o ruku s plyšovým zvířátkem?" Zasmála jsem se a slzy mi padaly po tvářích.

Blýskl pohledem na hračku a pak se mi podíval do očí s přihlouplým úsměvem. "Jo."

"Jen se ujišťuju." Vydala jsem ze sebe něco mezi smíchem a vzlykem a pak jsem ho povalila na zem a naše rty do sebe narazily, jehně bylo odhozeno někam na stranu, už nebylo tak důležité jako před chvilkou - měla jsem teď něco skutečného. Měla jsem toho, kdo mi mou oblíbenou hračku daroval. Měla jsme Axe.

"Tak strašně moc tě miluju, Ames." Slíbával moje slzy, líbal mě na víčka, jeho teplé rty přejížděly přes mé, jazykem mi vjížděl do pusy. Zvyšoval tlak toho polibku, který se rázem měnil z naléhavosti do vášně, touhy a všeho, co jsem kdy v životě chtěla - od jediného muže, který byl schopen mi to poskytnout.

"Já tě taky miluju," vdechla jsem mu do rtů, nechtěla jsem se odtáhnout ze strachu, že by mi zmizel a všechno by byl pouhý sen, nějaký podivný sen v mafiánském stylu. "Vším, co mám."

"Stačí mi, když mě budeš milovat aspoň kouskem - nepotřebuju zdaleka všechno, Ames - ale beru to, co mi dáváš."