BB - 15. kapitola

Překlad: Mili

Amy

Bylo mi tak teplo a pohodlně, že se mi ani nechtěly otevřít oči. Místo toho jsem se zavrtala hlouběji do tepla a šťastně vydechla. A pak jsem to udělala ještě jednou, snažíc se zavrtat ještě hlouběji.

"Udělej to znovu a budeme mít problém," zašeptal Axův chraplavý hlas do mého ucha. "Dovol, abych ti zopakoval, že jsem velký fanoušek tohoto konkrétního problému, takže za mě jo, jdi do toho, hýbej se, jak chceš."

Zmrzla jsem, jak mi bylo trapně.

"Vím, že jsi vzhůru, Amy."

Přísahám, že se mi srdce v hrudi rozbušilo tak hlasitě, že by to mohli slyšet obyvatelé Velké Británie.

"Ames..." Axovy rty našly mé ucho. Vydechla jsem, když ho olízl a pak políbil, a putoval dolů po mém krku. "Mmm... chutnáš tak dobře."

Snažila jsem se ho od sebe odstrčit.

No, snažila se a nešlo to, byl až moc silný a já byla příliš slabá. Chtěla jsem být přesně tam, kde jsem byla. V bezpečí. Beze strachu.

"Tak mi řekni ještě jednou, kde to jsme?" Zeptala jsem se a snažila se rozhlédnout po spoře osvětlené místnosti, aniž bych se pohnula.

"V mém domě." Řekl něžně a stále mě líbal na krku. "V mém pokoji."

"Je... velký."

"Abandonatovi nedělají nikdy nic malého... v žádném případě."

"Aha." Vydechla jsem.

Jeho ruce se přesunuly dolů k mému pasu a pomalu mi začaly vyhrnovat košili. "Chci tě."

"Ne."

"Ano."

"Ne."

"Ames... Můžem se dohadovat celý den. Jen chci, bys věděla, že tě chci, teď. A budu tě chtít i později. Budu o tom snít dneska večer, a nepřestanu, dokud nebudeš moje. Můžeš s tím bojovat, jak chceš. Můžeš se mi snažit uniknout. Strávil bych celý život tím, že bych tě hledal. Zkus to nejlepší, co můžeš, abys mě od sebe odehnala - ale budu na tebe tlačit, dokud se tomu nepoddáš. Nevím, co se ti honí v té tvé pěkné hlavince. Nevím, proč bys mi říkala sbohem, když toto je zrovna začátek našeho společného života. Nechal jsem tě jít jednou a ať se propadnu, jestli tu chybu udělám podruhé."

Co jsem na to mohla říct? Co bych pro všechno na světě mohla na tohle odpovědět? Na slova, která jsem toužila slyšet celých pět let. Děkuji, ale ne, děkuji? Byla jsem oficiálně zaseknutá. Protože jsem věděla, že to myslel vážně.

Smrtelně vážně.

Jestli uteču, akorát by podstupoval větší rizika.

Jestli zůstanu... no... neměla jsem jinou možnost než zůstat, a čelit soudci, odsouzení a popravě.

Mé tělo ztuhlo.

"Miluju tě," Zašeptal mi do ucha. "Vždycky tě budu milovat."

"Nemělo by to znamenat, že mé potřeby povýšíš nad své?" Zeptala jsem se tenkým hláskem. "Co když prostě chci odejít?"

"Jenže ty zatraceně nevíš, co chceš, Amy," vystřelil odpověď zpátky. "A i kdybys věděla, tak bych nebyl tak blbý, abych ti to dovolil, aspoň ne teď, když pořád tápeš ve tmě a nevíš žádná fakta. Bojíš se neznámého, nesnaž se přijít na všechno sama, prostě mi musíš věřit."

"Věřit?" Zopakovala jsem. "Mafii?"

"Jop."

"Jsi blázen."

"Nebo prostě geniální."

"Spíš blázen."

"Vyber si cokoliv z toho, jen když se ti bude v noci dobře spát - ale musíš vědět jedno. Jsi moje, a bylo by zapotřebí víc, než jen toho, že se v noci bojíš bubáků, abych tě od sebe nechal jít.

"Spal jsi v noci vůbec?" Odporovala jsem a otočila se, abych mu viděla do tváře. "Nebo jsi jenom plánoval můj únos?"

"Samozřejmě, že jsem spal." Obrátil oči v sloup. "A plánoval. Dokážu dělat několik věcí naráz."

Hodně těžce jsem teď bojovala s tím, abych se nevysmála jeho samolibému pohledu.

"Jen se směj." Políbil mě tvrdě na ústa. "Víš, že to chceš."

"Jak víš, co chci?"

Na to jsem se neměla ptát.

Jeho oči ztmavly a přitlačil si mě k sobě, aby svými rty našel místo na mém krku, kde mi divoce bušil puls. "Tady to místečko mi říká, že to chceš tak strašně moc, že ani nedokážeš rozumně uvažovat."

"Podvodníku."

"Absolutně..." Odpověděl. "Když něco chci. Ale teď, i když bych raději byl s tebou celý den v posteli, je čas na to, abychom šli dolů, protože se máme potkat s klukama."

"S klukama," zopakovala jsem a můj žaludek udělal kotrmelec. "Co to je za kluky?"

"Kluci... chlapi..." Povzdechl si. "Šéfové."

Vzduch mi vypadl z plic. "Budou mít zbraně?"

"Ano." Přimhouřil oči. "Na ochranu, ne proto, aby se na tobě trénovali ve střelbě."

"Ale já jsem De Lange."

"To je Phoenix taky." Zamračil se. "A teď zatraceně vlastní pár multimilionových společností, několik zámořských účtů, sbírku starožitných aut, jo a kromě toho mu naslouchá i samotný kápo. O tvoje příjmení se nikdo nezajímá."

"Jak si můžeš být tak jistý?"

"Protože Nixon tady nechává Phoenixe pobíhat, aniž by kulhal - to mi říká všechno, co potřebuju vědět."

"Cože?"

"Nezatěžuj se tím." Povzdechl. "Dej si na sebe něco pohodlného a uvidíme se dole za půl hodiny. Budu pro tebe mít snídani."

"A - ti chlápci..."

"Tady budou do hodiny, tak být tebou, tak se hýbu."