BB - 13. kapitola

Překlad: Mili

Amy

Nepamatovala jsem si, že by byl až tak vnímavý. Nebyla jsem hloupá. A taky jsem si nemyslela, že by on byl hloupý. Současně jsem věděla, jak to bývá. Dovede mě k šéfovi a bude si myslet, že všechno je v pořádku.

A já umřu.

Žádný šťastný konec.

Oni nepovolují žádné šťastné konce.

Ax dělá pouze svoji práci - a v konečném důsledku jsem ho nemohla obviňovat za to, že mě chtěl zachránit. Vždycky v sobě měl jakýsi hrdinný komplex. A neuvědomoval si, že tím, že mě bere zpět k lidem, od kterých jsem prchala, mě odsuzuje ke zkáze. Nemám tušení, co po mně chtějí.

Oprava... Nemám tušení, jestli chtějí to, co si myslím, že chtějí.

A jestli mám pravdu - tak nebylo nic, co by mi pomohlo. Tak proč se víc svazovat? Proč bych si měla dovolit snít o mně a Axovi... když za dalších dvacet čtyři hodin se může muž, kterého miluju, stejně dobře změnit v někoho, kdo zmáčkne spoušť? Bolelo by to méně, kdybychom se políbili jen dvakrát - aspoň jsem si to myslela.

Každý, kdo dokáže zabít svého vlastního bratrance, by zabil i mě. Sice by nechtěl. Ale mučili by ho, možná by chtěl otočit zbraň proti sobě, a pak bych musela být statečná. Musela bych to sama dotáhnout do konce. Protože bych ho nenechala se kvůli mně obětovat. Můj život za to nestál - jeho ano.

"Ames..." Axův hlas byl tichý, chraplavý... k tomu hlasu bylo vázáno tolik vzpomínek. Vzpomínky, ze kterých mě bolelo celé tělo. Chtěla jsem na sobě znovu cítit jeho ruce. Chtěla jsem cítit jeho rty všude po celém těle.

"Jo."

"Nic zlého se nestane. Víš to, že?"

V jakém bludu to žil? Mafie neprokazovala žádné slitování.

"Jistě."

"Ames."

"Řiď." Přinutila jsem se k úsměvu. "Kolik nám vlastně ještě zbývá?"

Zasmál se. "Uh, asi tak kolem osmi hodin, to znamená, že se tam dostaneme někdy okolo druhé ráno."

"Skvělý," zabručela jsem.

"Hej, aspoň nemusíš sedět v letadle vedle někoho, kdo si sundal boty."

"Lidi toto v letadle dělají?"

"Ne v těch, ve kterých lítám já... Ale kdybych tě přiletěl vyzvednout soukromým letadlem, bylo by to trochu... výstřední."

"Myslíš?"

Jeho úsměv byl nakažlivý, tak krásný... hruď mě bolela, když jsem ho vzala za ruku. Držel ji pevně, bez váhání.

On ani nebyl muž, který by zaváhal.

Kdyby ano... byl by mrtvý.

Osm hodin. Měla jsem osm hodin na to, abych ho mohla držet za ruku, abych si zapamatovala ten dotek, abych si zapamatovala rysy jeho tváře.

Můj život byl zvyklý být charakterizovaný zvukem střelby... a teď? Teď byl charakterizovaný zvukem prosívajícího písku v přesýpacích hodinách. Nebylo v mých silách zastavit ho, když mi propadá mezi prsty.

Ale hej, aspoň vím, že mi ještě zbývá nějaký čas. Čas, který můžu strávit s ním. Čas na to, bych mohla být ještě šťastná. Poprvé za posledních pět let jsem byla šťastná.

A to jen díky tomu, že mě drží za ruku.

Několik hodin jsme si povídali o nedůležitých věcech. Ptal se, jestli mám pořád ráda čínu, já se ptala, jestli ji pořád nenávidí. Smáli jsme se. Neplakala jsem ani jednou. A jakmile začínaly být moje oči příliš těžké na to, abych je držela otevřené, políbil mi ruku a řekl mi, abych spala.

Nechtěla jsem spát.

Bylo by to plýtvání časem, který mi s ním ještě zbýval. Tak jsem se snažila být vzhůru, ale když mi začal v kruzích hladit palcem moji dlaň, úplně mě tím dotykem opíjel. Nakonec jsem podlehla spánku s hlavou na jeho rameni. Můj dech se přizpůsobil jeho.

Život byl v tuto chvíli perfektní.