BB - 12. kapitola

Překlad: Mili

Axton

Tři hodiny, kdy jsem nedělal nic jiného, než se pokusil řídit rovně, zatímco jsem po očku sledoval její klidnou tvář.

Tři hodiny, kdy jsem přemýšlel nad tím, co chtěla vědět.

Tři hodiny, kdy jsem se snažil vymyslet lež, která by ji ochránila od ošklivé pravdy.

Tři hodiny, kdy jsem se definitivně rozhodl, že už bylo dost lhaní - potřebovala vědět všechno. Předtím, než se dostaneme do Chicaga, potřebovala pravdu, což bylo to nejmenší, co jsem mohl udělat. Dal bych jí peníze, našel bych jí místo k bydlení, ujistil bych se, že dokončí školu. Sakra, i kdyby chtěla některé z mých aut, hodil bych jí klíče, ale potřebovala vědět, do čeho se vrací.

Někdy jsem se i já sám divil, co čeho se vracím.

Cosa Nostra už nebyla to, co bývala. Věděl jsem, že to znamená, že starší generace se pravděpodobně chystala vyhlásit válku - věděl jsem stejně dobře jako Tex nebo Nixon, že prostě nemůžete donutit lidi, aby se změnili, ani když jim budete zbraní mávat před obličejem. A Siciliáni? Ti vůbec nesnášeli změny.

"Sakra." Prsty jsem si vjel do vlasů a nervózně se za ně zatahal, pořád jsem ještě měl pár dní, abych ji na to připravil. Hlavou mi proběhly myšlenky. Mám ji naučit střílet? Mám jí dát zbraň? Mám jí sestavit bezpečnostní plán na zbytek jejího života? Můžu být vlastně součástí jejího života, i když si velice dobře uvědomuju, že bych se jednoho rána probudil mrtvý v bazénu plném mé vlastní krve? I když technicky bych se vlastně neprobudil mrtvý - protože bych byl - mrtvý.¨

"Axi?" Zamumlala Amy.

"Jo, zlato." Můj hlas byl drsný, vystresovaný a zároveň směšně napnutý, zatímco její hlas zněl ospale, uvolněně a tak zatraceně lákavě, a lámal veškeré moje sebeovládání, abych se přes ni celý nenaklonil svým tělem.

Zívla a natočila tvář ke mně, zatímco si strkala nohy pod tělo. "Co jsi udělal? Co způsobilo, že tě tvůj táta vlastnil?"

Povzdechl jsem si a olízl rty, abych získal trochu času přemýšlet o tom, jak jí odpovím. "Není to moc pohádka na dobrou noc, Ames."

"Není zrovna čas jít spát, Axi."

Srdečně jsem se zasmál. "Touché."

"Takže?"

"Takže..." Pomalu jsem vydechl, vzduch z mých rtů zapískal. "Řekl, že po mně chce, abych zkontroloval jednoho bratrance. Bál se, že se mu něco stalo, protože s ním ztratil kontakt. Joey byl můj oblíbený bratranec, takže jsem o tom ani nepřemýšlel a šel. Neměl jsem ani zdání, do čeho se to hrnu."

"Co se stalo?"

"Byla to schůze." Povzdechl jsem a sevřel pevněji volant. "Ale ne pro dobrou věc."

"Schůze nejsou nikdy dobrý." Amy se se zívnutím přisunula blíž a nohy si vsunula víc pod sebe. "Tak co se stalo?"

Nechtěl jsem se k té záležitosti vracet, ale jestli to, že jí to řeknu, jí pomůže pochopit aspoň kousíček toho, s čím jsem bojoval, když jsem se ji snažil uchránit před pravdou... tak potom znovu prožiju nejhorší chvíli mého života.

"Jde o to, že..." Zachraptěl jsem. "Když vyrůstáš v rodině, jako je ta moje, slyšíš o zabíjení tak často, že už to na tebe nijak nepůsobí. Nebo si to aspoň myslíš." Nervózně jsem klepal prsty po volantu. "Předpokládáš, že když tvoje rodina je drsná, tak jsi taky drsný. Vyrůstal jsem s tím, že mě učili, jak bojovat s těmi nejlepšími z nich, jak střílet, jak zacházet s nožem. Uměl jsem ochránit ostatní, uměl jsem bránit svou rodinu, ale nikdo mě nepřipravil na chvíli, když budu muset pozorovat, jak někdo, koho miluješ... umírá."

Amy byla tiše.

"Joey byl zhruba tak starý jak já, chtěl se postavit mému otci. Měl jediný cíl. Stát se kápem v osmnácti letech. Byl šílený, když si myslel, že by to bylo možné... jenže naneštěstí slyšel o tom, jak Nixon, šéf naší rodiny, v podstatě velel Rodině, zatímco jeho otec seděl v pozadí. Pouhý kluk v podstatě převzal jedno z nejmocnějších příjmení ve Spojených státech. Jako požár se šířily zvěsti o tom, že se blížila nová očista, nová generace kluků bez duší, co chtějí zavraždit vlastní rodiče a prarodiče, aby převzali kontrolu. Byly to jenom řeči, rozšířené fámy, aby se pohlídala mladá generace, co chce následovat Nixona a zbytek jeho přátel. Ale oni nic nedělali, akorát se z nich každý málem podělal, způsobili všeobecnou paranoiu, způsobili, že Joey si myslel, že byl připravený na něco, na co by podle mě vůbec nebyl schopný se připravit."

"Ty jsi byl?" Zašeptala Amy. "Připravený?"

"Jo." Zakýval jsem. "I když bych si přál, abych nebyl. Přál bych si, aby se můj život neskládal z počítání mrtvých těl a z krve."

"Byl už mrtvý?"

"Ne." Dusil jsem se. "Byl na té schůzi, ale měl v plánu zradit mého vlastního otce - a rodina De Lange slíbila, že ho vsadí na pozici, dá mu moc, všechno, co kdy chtěl. Vše, co musel udělat, bylo... zabít mě."

"Co?" Amy spustila nohy dolů na zem a naklonila se dopředu, aby se dotkla mé paže. "Co tím myslíš?"

"Bylo to naplánovaný. Celá ta zatracená věc. Můj otec měl lidi na obou stranách, věděl, že z Joeyho se stala krysa, věděl, že De Langeovi mě chtěli, protože bych se mohl stát - čím? Šestým v řadě, bych převzal rodinu? Takže, přirozeně, že mě tam otec poslal... s plným vědomím, že musím zabít, abych přežil. O to v mafii jde - city nikdy nemají být součástí, je to buď rodina nebo žádná rodina. Můj otec mě testoval - dával mi možnost volby. Buď umřít... nebo jít v jeho šlépějích. Moje největší chyba byla, že jsem nechtěl být natolik sobecký, abych dál žil." Koukl jsem po Amy. "Ale být dost sobecký na to, abych žil pro tebe."

Slzy se jí kutálely z očí.

Nemohl jsem se na ni déle dívat. Zíral jsem na cestu a svíral pevněji volant. "Zabil jsem ho. Jedním výstřelem do hlavy. Zabil jsem svého oblíbeného bratrance, abych mohl žít, abych tě mohl zase znovu vidět. Zaprodal jsem duši ďáblu, abych se mohl probudit vedle tvého úsměvu, a nikdy neodpustím rodině De Lange - tvojí rodině, a té mojí, za to, že mě postavili do této nesmyslné pozice."

"Axi?" Amy mě vzala za ruku. Cítil jsem tlak její ruky, ale žádné teplo, nic... Byl jsem otupělý. Vždycky jsem se cítil otupělý, když jsem přemýšlel nad tím, co jsem udělal Joeymu.

Celý svůj život jsem obviňoval De Langeovy, ale já byl ten parchant, co zmáčkl spoušť. Najednou to, že jsem jí řekl o své minulosti, vypadalo jako nejlepší volba, kterou jsem kdy udělal. Naštvaný na sebe samotnýho, naštvaný na celou situaci, a nejvíc naštvaný na to, že se mě snaží uklidňovat za to, že jsem chladnokrevně zastřelil svou vlastní rodinu, jsem vytrhl svou ruku a řekl, "To je v pohodě."

Nemohl jsem ze svého mozku dostat obraz Joeyovy tváře.

"Axi?" Zeptal se mě s rukama zdviženýma nahoru. "Co to děláš, člověče?"

"Ty nebo já."

"Axi!" Zařval. "Najdeme jiný způsob."

"Ne," zašeptal Mario De Lange. "To opravdu nenajdeš. Rozhodni se."

Byl to chladnokrevný parchant, tenhle boss De Lange. Chtěl jsem otočit zbraň jeho směrem, málem bych to udělal, kdyby Joey nezvedl svou zbraň do vzduchu a nezamířil směrem na mě.

"Mám tě rád, chlape." Slzy mu padaly na tvář.

Tak to bylo.

Věděl jsem, že Joey nebyl nijak dobrý střelec, věděl jsem, že vždycky váhal, než vystřelil, protože počítal do tří. Byl ještě dítě. Proto by nikdy nemohl být kápo. Byl jsem stejně starý, ale takhle jsem neváhal, když jsem držel zbraň, stačil mi jediný výstřel.

Padl na zem na hromadu.

Mario se tajemně zasmál a zašeptal. "Vítej do Rodiny." V tu chvíli můj otec vyšel ze stínů a zatleskal rukama, jednou, dvakrát. S povzdechem se otočil, podal Mariovi velkou obálku s hotovostí a pronesl, "Byl to dobře uzavřený obchod."

"Pro nás taky." Zakýval Mario. "Ale nikdy ne na dlouho... ne s Abandonatem."

"Ani to neočekávám." Můj otec se zasmál a poplácal ho po zádech, jako bychom byli na rodinném grilování. A krev mého bratrance stékala dolů směrem k botám mého otce.

Já jsem mlčel.

Když se na mě otec usmál, poprvé od doby, co mi byly tři roky, nic jsem neříkal.

"Podívej." Otec ukázal na Joeyho tělo. "Podívej, co jsi udělal." Strčil si ruce do kapes svého černého obleku. "Vypadá to, že nakonec přece jenom nebudeš po celý svůj život opravář aut - zůstaneme v kontaktu. Jdi domů, najez se, napij, mám tady lidi, aby to tu uklidili. Konec konců, byla to nehoda."

"Zabil jsem ho." Zašeptal jsem chraplavě.

"Ne. Nezabil." Pokrčil rameny. "Zabili ho De Langeovi, a jestli víš, co je pro tebe nejlepší, budeš držet jazyk za zuby."

To podnítilo válku mezi našimi rodinami.

Mario byl příliš peněz chtivý na to, aby si nenechal ujít svoje špinavé obchody, neměl ani tušení, jaký efekt to bude mít na naše už tak bouřlivé vztahy.

Ale já jo.

"Axi?" Její ruka se přesunula na mé rameno. "Axi, vrať se, jsi v pořádku?"

Se zaťatými zuby jsem přikývl a pokračoval v řízení. Při řízení jsem se cítil v pohodě. Rovná cesta, pohyb dopředu, pomalé zrychlování. Tyto věci jsem zvládal.

Vzdychla. "Zastav."

"Je mi dobře." Snadná lež.

Zasténala a naklonila se dopředu. "Budu zvracet."

Ještě toto. Rychle jsem zkontroloval zpětné zrcátko a zastavil na krajnici; štěrk se rozdmýchal do všech směrů spolu s pískem. Zatáhl jsem ruční brzdu a odepnul si pás, abych byl připravený jí pomoct z auta, když se v tu chvíli na mě vrhla.

"Co to - "

Její rty začaly drtit mé.

Nebyl jsem blbej.

Oplácel jsem jí to.

Zatraceně jsem ji pevně popadl za ramena a vydal ze sebe zasténání přímo do jejích úst. Její pás odletěl a pak si sedla obkročmo na můj klín a zatlačila mě do měkké kůže sedadla.

Když se odtáhla, její hruď se dmula nahoru a dolů, nemohl jsem se dívat jinam. Ten moment byl přenádherný, ona byla přenádherná. "Beru to tak, že ti není špatně?"

"Ne." Zakřenila se. "Ale vyděsil jsi mě."

"Řídil jsem padesát tam, kde je povoleno šedesát pět." Odpověděl jsem suše.

"Ne jízdou." Políbila mě znovu, jemněji, její jazyk líně tancoval na mých rtech. "Ta historka... úplně jsi přepnul... prosím, už to znovu nedělej, ne, když jsi se mnou, Axi."

"Políbila jsi mě."

"Pojďme se soustředit na to, co je teď důležité." Amy mi dlaněmi sevřela krk a přesouvala je až na mou tvář, dokud jsem se nedíval přímo na ni. "Už mi to znovu neuděláš. Nikdy."

"Neudělám," zašeptal jsem. "Neodstrčím se od tebe... už nikdy."

"Dobře." Přejela svými rty po mých, její tělo mi odpočívalo v náručí. "Děkuju."

"Myslím, že to je naopak... Já jsem tady ten, nad kterým jsi rozkročená, neměl bych děkovat já tobě?"

Její oči potemněly. "Možná se tě pořád ještě bojím, bojím se Rodiny - okej, hodně se bojím. Ale za to, co jsi udělal... když ti bylo osmnáct. Vím, že na to každý den musíš myslet... jak bys nemyslel? Vzít život někomu, koho jsi miloval, jen abys sobecky mohl sám dýchat, zatímco jinému vezmeš poslední úder srdce.

"Teď mi moc nepomáháš, Ames."

"Nech mě to dokončit." Polkla a její oči se začaly plnit slzami. "Nebylo to sobecké. To, co jsi udělal."

Podíval jsem se pryč.

"Axi." Popadla mě za tváře a nehty mi zaryla do lící. "To, co jsi udělal, byla ta nejmíň sobecká věc, kterou by člověk mohl udělat. Ne, že jsi ho zabil, ty sám jsi u toho ztratil duši - abys mohl zachránit mou."

Nechtěl jsem její poděkování. Nechtěl jsem její zatracenou vděčnost. Co jsem zrovna chtěl, bylo něco nakopnout. Zapomenout, jak zranitelně jsem se cítil, když mi seděla v klíně, říkajíc, že nejsem ďábel, když jsem věděl, na co se to každý den dívám do zrcadla.

"Teď mě polib," rozkázala.

"Co?"

"Koktala jsem snad?"

"Chtěla jsi?" Vypálil jsem odpověď zpět.

"Polib mě." Zavrtěla se mi na klíně. "Nech mě tě ochutnat... jenom jednou... předtím, než se dostaneme do Chicaga, předtím, než... prostě předtím. Říkal jsi, že všechno, co musím udělat, je požádat tě o to."

Její oči byly divoké, strašidelné, jako kdyby potřebovala jistotu, že ji neodmítnu. Jako peklo. Ten chtíč mě vystrašil - děsil mě. Nikdy jsem nic tak strašně moc nechtěl - tak moc, jako by to pohlcovalo každou buňku v mém těle, domáhat se něčeho tak, abych to získal.

"Chicago nic nezmění," řekl jsem.

Smutně se usmála. "A v tom se právě mýlíš, Axi." Povzdechla si, snížila hlavu a jemně položila svou tvář na mou. "Změní všechno."

Políbil jsem ji - tvrdě. Možná až příliš prudce, příliš agresivně. Kousla mě do spodního rtu a ztratil jsem tím veškerý smysl pro sebeovládání, jak se moje tělo odevzdalo tomu, po čem toužilo od chvíle, kdy jí bylo šestnáct - od doby, kdy jsem ji začal vnímat jako ženu.

Mohla by mi nabídnout pouhé drobky po zbytek mojí existence a bylo by to pro mě jako to nejlepší jídlo.

Její ústa byla tak horká, její jazyk bojoval s mým, bojoval o nadvládu. Škubl jsem s ní proti svému tělu a přál jsem si, abych ji mohl cítit všude kolem sebe - jenom ji. Bez toho zatracenýho oblečení, které mi zavazelo.

Odtáhla se od polibku.

Líbal jsem ji po krku dolů.

Její tělo se prohnulo, když můj jazyk hladil její holé rameno.

"Přestaň, Axi."

"Ne."

"Axi."

Zastavil jsem se, moje tělo se otřáslo v nesouhlas. Zavřel jsem pevně oči a odtáhl se pryč. "Máme před sebou dlouhou cestu."

"Jo." Políbila mě na čelo. "To máme."

Ona mě zastavila.

Jediným důvodem, proč mě zastavila, muselo být, že neměla v plánu mi dát to, co jsem byl ochotný dát já jí - moje všechno.

Pomohl jsem jí zpět do sedadla, vyjel jsem autem z krajnice a ochraptělým hlasem řekl. "Nejsem blbej."

"Co?"

"To nebyl polibek stěží potlačitelné vášně, touhy, žádosti..."

"Ne?" Její hlas byl slabý. "A co to bylo?"

"Sbohem." Celé mé tělo se začalo třást. "Chtěla jsi mi tak říct sbohem."

Její dech se zadrhl.

"Jenom bych si přál vědět proč."

"Ne." Opřela se o okno. "To by sis nepřál."