AS - PROLOG

Překlad: Simča

VĚNOVÁNÍ

Pro všechny moje nemilosrdné čtenáře:

Doufám, že tato kniha vás přinutí se

Smát,

Ošívat se,

Radovat se,

a

Plakat.

Protože tohle je sbohem.

PROLOG

"Narodil jsem se ztracený a bez radosti být nalezen."

John Steinbeck

 ORLANDO

PŘED ČTRNÁCTI LETY

Pěstse srazila s její tváří, posílajíc ji na zem tak rychle, až se jí vlasy přilepily k tváři, když spadla na žíněnku. Zůstala tam na chvíli, zmrazena na podlaze ringu, skoro mrtvě, než se pokusila vstát na nohy. Paže se jí kymácely a hruď se jí zvedala a klesala, když se snažila zoufale dostat vzduch zpět do plic. Podařilo se jí dostat se na jedno koleno, než opět upadla na podložku.

Žalostné.

"Vstávej, Melody," řekl jsem jí, jak jsem se opřel o zeď staré boxerské tělocvičny venku z města. Byla stejně zničená jako město samo. Nikdo, jen naši lidé sem chodili – pot a pot, horká krev a krev, byli jsme Italové; jeden národ. A ona se ztrapňovala před těmi samými lidmi, od kterých potřebovala respekt.

Nepohnula se, jednoduše tam ležela jako mrtvávěc. Ani člověk, ani zvíře.

"Řekl jsem, vstaň, Melody!"

S malým, frustrovaným výkřikem se zvedla na nohy a vrhla se na provazy u ringu, aby se udržela na nohou, Gino se k ní dostal.

"Slečno? Slečno Giovanni? Jste v pořádku? "Zeptal se Gino, podíval se na mě s vytřeštěnýma očima, když neodpověděla.

"Nech ji jít. A přísahám k Bohu všemohoucímu, Melody, pokud znovu spadneš… "

"Jsem v pořádku." Odtáhla uvolněné tmavé prameny vlasů za ucho a napřímila se, když zvedla své sevřené pěsti. Několikrát zavrtěla hlavou a pokoušela se udržet svou rovnováhu.

"Vidíš? Ona je v pořádku. Teď začni znovu, "řekl jsem mu.

"Pane, jsou to dvě hodiny-"

"Je mi jedno, jestli jsou to už dva dny!" Vyštěkl jsem, a pak to byla ta chvíle, kdy jsem to uviděl. Všechny oči v tělocvičně se podívaly na mou dceru s lítostí a na mě s pohrdáním, jako bych byl nějaký monstrum.

"VŠICHNI VEN!" Zakřičel jsem náhle, přiměje je všechny poskočit a vyběhnout ke dveřím.

Gino se podíval mezi Melody a mně, než opustil ring.

"Ty a já si později promluvíme," řekl jsem mu, on přikývl a šel ven.

V tělocvičně bylo šero. Jediným zdrojem světla byl střed v ringu, kde čekala bez jediného slova. Vcházejíc dovnitř jsem popadl polstrované podložky, umísťujíc je kolem ní.

"Jsi zklamání, Melody," zašeptal jsem. "A nejen to, ztrapňuješ mě a svou zatracenou maličkost. Kolik ti teď je, dvanáct nebo čtyři? Pořád potřebuješ někoho, kdo by tě zachránil? Choval se k tobě jako k dítěti? Je to to, co chceš? "

"Ne, pane." Držela hlavu. "Jsem v pořádku, můžu pokračovat."

"V pořádku? Před minutou jsi vypadala jako novorozeně jelena. Je to proto, že jsme teď sami a nechceš už dělat show? "

Zírala na mě. "Děláme to už dvě hodiny, tati. Jakýkoliv normální člověk- "

"Ty nejsi normální! JsiMelody Nicci Giovanni, dcera Železných rukou-moje dcera! Normální není nikdy přídavné jméno, které bys použila na svůj popis! Výjimečná. Neblaze proslulá. Nezastavitelná. Tak by ses měla popsat. Jsi v bolestech? Tvoje tělo bolí? Hádej co? To je tvůj život. Myslíš si, že ti idioti tam venku by ti pomohli, protože jim na tobě záleží? Protože jsi tak drahocenná? Zakročili by, aby tě udělali slabou, aby objevili tvou slabinu. Pomocná ruka je sobecká. Pokud se nedokážeš zachránit sama, nemáš právo být spasena."Setkal jsem se s jejím mračenímv tmavě hnědých očí. "Rozumíš?"

Neodpověděla, jen na mě zírala.

"Ptal jsem se tě na něco."

"Ano, pane. Slyším vás, "sotva pronesla.

"Dobře." Zvedl jsem polštářky.(Boxovací) "A teď, pěsti vzhůru."

"Ti odio,"(Nenávidím tě) řekla potichu, když do nich udeřila.

"Promiň, co nenávidíš?"

"Nic."

Myslel jsem si.

Jednou mi za to poděkuje.

SEDRIC

PŘED ČTRNÁCTI LETY

"Liame, za hodinu jedu na oběd sNealem a Declanem, chtěl by ses přidat?" Evelyn se ho ptala, spíš prosila, aby šel.

Liam seděl obklopen knihami v rohu mé pracovny. Jeho dlouhé nohy byly natažené napříč podlahy a zády se opíral o knihovnu. Na okamžik se zastavil a podíval se na ni, na moji ženu, a ona odolávala jeho ledovému pohledu.

"Děkuji, matko, ale už jsem měl oběd," odpověděl, jako by k ní nic necítil.

"Dobře tedy, nechám vás oba dělat to, co děláte v této kobce." Ona se na mě usmála a já se snažil vrátit úsměv, ale z nějakého důvodu jsem nemohl.

"Zavolám později," řekl jsem, když mě políbila na tvář,než odešla.

Teprve když se dveře zavřely,přešel jsem do jeho rohu a udeřil ho po hlavě.

"Au! Co to-"

"Proč musíš být tolik jako já?" Povzdechl jsem si, jak jsem se posadil vedle něj. "Měl by sis vzít ode mě dobré vlastnosti a opustit ty špatné. Chovat zášť proti rodině- "

"Nechovám zášť."

Zírala jsem na něj, mého syna. Bylo to skoro legrační, jak dobře mohl číst jiné lidi, ale nedokázal porozumět sám sobě.

"Jsi na ni pořád naštvaný…"

"Ne, nejsem-"

"Taky jsem na ni občas stále naštvaný," přerušil jsem ho a on ztuhl, odvracejíc oči, zatímco pevně svíral JohnaSteinbecka a jehoToulky s Charleym. "Snažím se na to nemyslet. Léta trávilaodtlačujíc nás všechny. Jak si musel- "

"Jsem v pořádku," vyštěkl.

"Tak v pořádku, že mě nemůžeš nechat dokončit větu?"

Zhluboka se nadechl.

"Buď větší muž, Liame. Nech to být. Nebyla tu pro tebe, když jsi byl kluk, já vím, ale nech to být a miluj jí víc za to, že zoufale chce tu teď pro tebe být. Nikdy nejsi příliš starý na to mít matku."

"Myslel jsem, že jsi řekl, že jsem jako ty? Vždy radíš to, co nedodržuješ ty sám. " Chytrák zamumlal

a já jsem bojoval s nutkáním, abych ho znovu nepraštil.

"Máme večeři jako rodina, a tvá matka a já máme dezert každou noc."

"Fuj, tati! Neříkej to,zníš jako bys mluvil o sexu. "Jeho tvář se svraštiladřív, než pohřbil hlavu do knihy.

Zatáhnu ho za hlavu, tahajíc ho ke mně. "To není to, co jsem měl na mysli, ty idiote."

Odstrčil mi ruce pryč, pustil jsem ho a zasmál se.

"Ale to máme taky."

"Vážně! Fůůůj… přestaň to sdílením, prosím,"prosil, a znovu jsem se zasmál, když se přikrčil.

"Všechno, co máme, a všechno, co dělám, je pro rodinu, Liame. Irské klany, naši vlastní krev, bez ohledu na to, jak moc nám ublíží nebo nás zklamou, rodina je jediným bezpečným útočištěm, které máme v tomto životě. Toto všechno začalo, protože jsme nikoho nezajímali… nazývali nás irskými psy. Nechali nás hnít v ulicích… spolčili jsme se, přežilijsme a teď stojíme při sobě, takže sami neumíráme. To je práce Ceanna na Conairte. Jediný způsob, jak tak udělat, je…"

"Nech to být," zašeptal a já přikývl.

"Jdi na oběd, protože pokud dneska večer na výcviku netrefíš terč, nebudeš jíst do zítřejší večeře. "

To ho dostalo na nohy. Když otevřel dveře, Neal stál přímo před nimi, tyčíc se nad jeho mladším bratrem, který se buď nestaral, že byl menší, nebo si toho nevšímal. Liam, s větší hrdostí než by měl patnáctiletý chlapec mít, se díval na svého bratra.

"Máma tě opravdu chce u oběda," řekl Neal.

"Právě jsem byl na cestě, velký bratře" odpověděl Liam. Ostří v jeho hlase bylo evidentní, když prošel kolem něj.

Neale. Liame. Zajímalo by mě, co se stane s vámi dvěma.