AS - 1. kapitola

Překlad: Simča

"I když, je to šílenství, přesto je to způsob."

-William Shakespeare

LIAM

1. DEN

123.

124.

125.

126.

Počítal jsem, když jsem se zvedal nahoru. Tyče rozléhajíc se po stropě poskytly dostatek plochy pro moje cvičení. Ignorujíc pálící bolest v pažích, pokračoval jsem s rutinou. Pokud bych přehlédl nakřáplý, hluboký a kvílející hlasy kolem sebe, byl bych schopen najít ticho ve své nové šest krát osm kamenné, ocelovékobce. Pro sto dvacet sedm dnů jsem se stěhoval z jedné cely do druhé v různých věznicích napříč státu pro svoji "bezpečnost". Ale na ničem z toho nezáleželo; Byl jsem od ní, od mého syna, od mé rodiny. Zvedajíc a protahujíc každý sval na pokraj vyčerpání, byl jediný způsob, jak udržet poslední kousekzdravého rozumu, který jsem měl.

Žádné emoce. Žádný strach. To byla moje mantra, jak jsem čekal.

"Jak se ti líbí nový palác, Callahane?" Jeden z důstojníků se zeptal, natahujíc svou ruku proti vchodu do mé cely. Bez pout a oceli, jeho chvástání by neexistovalo. Já to věděl a on taky.

"Vypadá to, že jsi nikdy nebyl v paláci," odpověděl jsem se stoickým klidem, když jsem se vytáhl ještě jednou; sto padesát přitahování, dvě stě sedu-lehů, dvě stě padesát kliků… To byly tady moje dny.

"No, to je to, co dostaneš, když zabiješ svou ženu. Ředitelkatě chce osobně přivítat do svého nového domova,"řekl a chtěl jsem ho praštit do ksichtu.

S povzdechem jsem se protáhl, než jsem uchopilkošili z rohožky, kterou nazývaly postel. Natahujíc ruce přes otevřený otvor dveří, malý debilmi nasadil pouta kolem zápěstí tvrději, než bylo nutné. Ale jestli hledal reakci, tak byl kurva na špatným místě. Ustoupil jsem, čekal jsem,kdy otevře dveře, než jsem vyšel. Museli být tři, velcí a plešatí, aby mě všichni doprovodili.

"Jdi", nejstarší z nich řekl, jak kývl k chodbě s jeho hrudí nafouklou jako tučňák. To nebylo nic nového, byla to třetí věznice, kdez nějakého důvodu všichni cítili potřebu samy sobě dokázata ukázat mi, kdo byl králem v této díře. Jak jsem šel, urážky byly stejné jako v jiných zařízení, palba hluku a hrozeb vždycky ke mně doléhala.

"Wooo, podívejte se na hezkýho bílýho chlapce."

"Kde jsou teď tvoje peníze, Callahane?"

"Callahane, teď jsi ty moje děvka."

"Jsi nula, chlapče!"

Chodíc po stříbrných ocelových schodech, jsem je prostě ignoroval. Každýhledal reakci, jen aby si jich někdo všiml. Na okamžik v jejich mizerných životech, chtěli být viděni a slyšeni. Nechystal jsem se snižovat… Měl jsem k tomu lidi.

"Radši si dávej bacha, Callahane," strážný, jehož jméno jsem se neobtěžoval naučit, řekl otevírajíc pro mě ocelové dveře.

Seděla vklíněná mezi starým organizovaným stolem a zdí, která byla plná ocenění, certifikáty a medailemi. Měla krátké červené, po ramena vlasy, na sobě měla tmavé brýle a sako. Nemohla být starší než čtyřicet a zlatá deska na jejím stole říkala: "Dr. Rachel Alden. "

"Posaďte se, pane Callahane." Ukázala na dřevěnou židli před jejím stolem, když se otočilaa vyndala mojí složku.

Když jsem se posadil, dva strážci za mnou se ujistili, že jejich přítomnost byla známa. Ona mě sledovala jako jestřáb. Její ruce byly složeny a její tělo se naklonilo dopředu, jako by se chystala ke skoku.

"Váš termín u soudu je za dvacet dní."

"Jsem si toho vědom," odpověděl jsem.

Ona se zamračila. "A vaše obhajoba se nezměnila."

"Ne."

"Našli na vaši botě (taky boot znamená kufr) krev vaší ženy, hovor z domova-"

"Jsem teď u výslechu? Protože jestli jsem, myslím, že mi dlužíte právníka." Opřel jsem se do židle a uvolnil svá ramena.

Zhluboka se nadechla, než se opřelataky. "Dobře. Vysvětlíte mi, proč jste v mém zařízení? Nebo ještě lépe, proč jste vystřídal tři věznice ta poslední čtyři měsíce? "

"Raději ne."

"Dost, chytráku, nebo půjdeš do díry!" Muž za mnou vyštěkl, když sevřel moje rameno.

Podíval jsem se na jeho chlupatou ruku, než jsem se otočil k ní. "Zřejmě nejsem moc dobrý v dělání si přátel…pokud chcete víc než to, možná byste jim měla zavolat. Nebo ještě lépe, přečtěte si mou složku, koneckonců, je přímo tam ve středu vašeho pracovního stolu. "

"Aby bylo jasné, pokud v příštích dvaceti dnech, budete jednat nepatřičně nebo řeknete něco, co by ohrozilo životy mých zaměstnanců, osobně se ujistím, že budete poslán do nejhorší, maximálněstřežené věznice v zemi, až vás shledají vinným… a věřte mi, budete shledán vinným s množstvím důkazů, které nepřestávají padat z nebe proti vám. Rozumíte mi? "

Málem se mi chtělo smát. To mělo být zastrašující?

"Ano, madam," zašklebil jsem a to přimělo její obočí zaškubat. "Bude to všechno?"

Přikývla a opět dva strážnícipoložili ruce na moje ramena, signalizujíc mě ke vstání.

Když jsem tak udělal, naposledy jsem se k ní otočil, adresujíc ji. "Budu chtít ručně psanou omluvu až bude po všem, ředitelko."

"Tento váš domýšlivý postoj může být venku okouzlující. Ale tady vás to dostane do potíží, pane Callahane. Užijte si oběd,"vyštěkla, když se dveře otevřely.

Sotva jsem mohl nazvat to hovno obědem, ale nic jsem neřekl, jak jsme se vydali na oběd. Toto místo nebylo nic moc, jen ocel, cihla a oranžové oblečky. Nebylo nic, na co se podívat, a nic co by stálo za zmínku. Byl jsem nejvíce vzrušující věc, která vešla dovnitř budovyod dob Al Capona.

Důstojníci se uchechtli, když mi sundali řetězy,jak jsme došli k dvojitým červeným dveřím.

"Doufám, že je to tvých standardů, Callahane. Protože to pro tebe lepší nebude,"řekl, když jsem se zakousl do jazyka, abych nepromluvil. Bez dalšího slova jsem zamířil zpátky k prázdnému stolu v rohu místnosti. Nicméně předtím, než jsem došel do půlky haly, dva muži s tetováním na rukou a krcích stáli přede mnou.

"Tudy nemůžeš," skinhead obklopen tetovánímvyštěkl těžkým Chicagským přízvukem. Muži u stolu si překřížili ruce, snažíc se co nejvíce mě zastrašit.

Druhý muž udělal krok kupředu. "Nebo alespoň nemůžeš bez zaplacení mýtného."

"Opravdu? A proč pak? "

Protahujíc své svaly, se zašklebili. "Poslouchej ty malá kundo, to je náš dům, radši pokračuj, jinak tě to bude bolet. Jen tři minuty trvá zásahovce se ukázat, chlapče, a mymůžeme za ten čas udělat hodně škody."

Více ze skupiny vstali, a to bylo, kdy jsem si všiml, že Jell-O bylo na stole.

"Budete to jíst?"

Oni se zachechtali.

"Chlapče, máš v hlavě nasráno? Chceš kurva umřít? Vypadni z naší oblasti, než z tebe vymlátíme sračky."

"Jsem si jistý, že znáte, nebo jste slyšeli moje jméno," zašeptal jsem, neustoupil jsem od něj, "ale neznátemě, a jsem si jistý, že nechcete."

Oni se na sebe podívali, než se zasmálijako hyeny. "Podívej, ty-"

Než mohl ze sebe dostat další slovo, lesklá a nabroušenávidlička byla v jeho krku.

Přišli tak tvrdě a rychle, že jsem sotva viděl jejich obličeje. Skupina u stolu bylana nohou ze svých sedadel a šli do boje, který vypukl ve středu jídelny. Po tom všem jsme byli nazývániirskými bojovníkyz nějakého důvodu. Tekla i irská krev. Šířilo se to jako mor v místnosti. Infikoval všechno a všechny. Když jsem se podíval po celé místnosti, viděl jsem, že dokonce ti, kdo nemělis tím nic společného, byli vtaženi do boje a bojovali za jejich životy, každý poslední člověk.

"Urh…" Skinhead zakašlal u mých nohou, jak jeho ruce se tiskly na hlubokou bodnou ránu v krku.

"Tohle budou dlouhé tři minuty. Měli jste mě prostě nechat projít." Zamračil jsem se, když jsem si sedl ke stolu a zvedl balení červeného Jell-O.

Počítajíc sekundy, dokud zásahovka nakonec nevešla do haly, jsem si všiml stát nahoře u schodů

 Ředitelku Aldenovou, stála se založenýma rukama a mračila se. Zvedajíc k ní šálek, jsem se na ni usmál, než jsem se do něj pustil.

"Všichni na zem!" Zařvala hlavní děvka zásahovky, když začali od sebeodtahovat chlapy.

Dojedl jsem želé a položil se na zem, aniž bychs ní přerušil oční kontakt.

Ona se dozví, stejně jako všichni ostatní. Nevlastnila tohle místo… to já. Vše, co jsem potřeboval, byly tři dnyv každém vězení. V prvních dvou dnech jsem ho spálil a třetí den jsem ho přestavěl, jak jsem uznal za vhodné.

Pokud jsem chtěl strávit příštích dvacet dní v téhle díře, chtěl jsem se ujistit, že všichni vědí, kdo jsem a co to znamená v případě, že mi vkročí do cesty. Byl jsem stálezatracený Callahan, pod zámkem

nebo ne.

2. DEN

"Nepřeháněl jste, když jste říkal, že máte potíže si udělat přátele. Ty nepokoje byly kvůli vám, "řekla ředitelka z druhé strany mých dveří.

Zastavujíc v polovině sedu-lehu, jsem se na ni zamračil. "Řekl někdo, že jsem to byl já?"

"Tohle je moje zařízení, Callahane."

"Ti, kteří potřebují si něco nárokovatto opravdu nevlastní. Pokud něco vlastníte, tak je to samozřejmost, ředitelko. "

Její dravé oči se na mě zúžily. "Vaše matka byla zde, aby vás viděla. Bohužel, vaše včerejší představení nás všechny uzavřelo. Dokonce přinesla fotky roztomilého chlapce, ale ty nejsou povoleny prozločince. Dětská pornografie je nezákonné zboží."

Vyskočil jsem se na nohy a vrhl se ke dveřím. "Co sekurva snažíte říct?"

"Je tam, ten hněv. Víme, že jste vrah, ale co za jiný druh netvora jste? Vidím lidi stejně jako vás po celou dobu a množství temnoty ve vašich očích je stejné. Jak jsem řekla, tohle místo patří mě."

Uklidni se Liame. Zůstaň v klidu. Žádné emoce. Žádný strach.

Naklonil jsem ke dveřím. "Nikdy předtím jste nepotkala muže, jako jsem já, ředitelko, a rád vám to dokážu."

"Užijte si svůj den, pane Callahane, zítra vás pustíme," zasyčela, když se ode mne odvrátila.

Strážný zatlačil můj podnos s jídlem přes otvor tak silně, jak jen mohl, když jsem ustoupil, klesajíc na podlahu… nebylo tam ani žádný želé.

Zatínajíc pěst, podíval jsem se z okna, jak jsem se snažil nemyslet na ni. Chtěl jsem ji z mé zasrané hlavy!

"K čertu s tebou, Mel."

3. DEN

Při pohledu na dvůr, sledoval jsem je procházet kolem mě. Nikdo se nesetkal s mým pohledem, prostě kopali do kamínků nazemi, jak prošli kolem. Všichni se drželi stranou a malá skupina Irů stálane tak daleko ode mne opírajíc se o zeď. Měl jsem se odtamtud dostat, a až se tak stane, poslední věc, kterou jsem potřeboval, byla policie se snažíc najít spojení. Věděli to. Nebo alespoň jsem si myslel, že věděli, dokud jeden z nich se nepřiblížil.

"Pane Callahane. "

"Ano, O'Connore?" Zeptal jsem se většího muže s oranžovými vlasy a knírem.

"Dostali jsme ven čtyři. Ale včera jsme jednoho ztratili."

"Pošlete jméno mému bratrovi. Jako vždy o jeho rodinu bude postaráno. "

"Víme, pane. Děkujeme. Ale je tu ještě něco, co musíte vědět. "

S povzdechem jsem přikývl, když jsem se podíval na muže. "Tak ven s tím."

"Je tu několik Italů. Moc ne, ale dost, aby způsobili problémy. "

Na chvíli jsem nepromluvil. Moje čelist se zaťala. "Věří, že jsem ji zabil."

"Ano, pane, a chtějí odškodnění."

Samozřejmě, že chtějí.

Trvalo roky, než moje rodina prosadila systém vězeňství. Bylo to mnohem složitější, než se zdálo. Museli jste mít vám dost loajálního vůdce, který by držel na uzdě všechny Iry za mřížemi,dost chytrýho na to, aby věděl, jak na sebe neupozorňovat a dost silnýho na to, aby způsobil strach v srdcích každý svině tam venku. Navíc museli být oddaní k životu ve vězení bez nadějí, že se dostanou ven. Pokud by nebyli, rádi by vás zaprodali za dohodu o přiznání viny… O'Connor byl ten muž. Zabil dva policisty poté, co vzalijeho ženu a syna.

"Kdo je lídrem?" Zeptal jsem se nakonec.

"Lžíce."(The Spoon)

Podívám se zpátky na něj, on se jen usmál.

"Lžíce?"

Pokrčil rameny. "Ten člověk ohýbá lžíce, co jiného můžu říct?"

Smějíc se jsem zavrtěl hlavou, než jsem si vjel rukou do vlasů. Pak jsem sklonil hlavu dozadu ke slunci.

"Dobře. Zařiď schůzku s Lžíci. Proklínám Italy a jejich jména. "

"Šel jste s nima do postele, nevím, jak to všechno dopadne," zamumlal.

Zamračil jsem se, postavil jsem se zpříma. "To ty vědět nemusíš. Jen mi zařiď schůzku. Ještě něco? "

"Hodně lidí chce produkty-"

"Sbohem, O'Connore," přerušil jsem ho.

S kývnutím hlavy, se otočil a zamířil zpátky k rohu ke zbytku Irům.

Potřeboval jsem se soustředit na něco jiného než na ni. Ale jak jsem mohl, když pokaždé, když mi tlouklo srdce, jsem pomyslel na ni a Ethana.

Výzva přišla přes interkom. "Callahane, máte návštěvu. Callahane, máte návštěvu. "

Odtlačujíc se od plotu, jsem cítil jejich oči na mě, když jsem zamířil k budově.

Ti, kteří zbyli ze skupiny skinheadů, drželi jejich oči na mě, ale neodvážili se přiblížit. Mexičané se jen rozešli, když jsem prošel, zatímco černoši předstírali, jako bych neexistoval. Tak dlouho, jak se minedostanou do cesty, by měli být v pořádku.

Stráže u dveří mě doprovodila v řetězech dovnitř. Bez selhání moje matka chodila mě navštěvovat každý druhý den, bez ohledu na to, v jakém jsem byl vězení, a bez ohledu na to, jak daleko to bylo. Vždycky přišla s vlasy natočenými, v šatech a i přes sklojsem mohl cítit jemnou vůni jejího parfému z růží a bez ohledu na to, co se dělo, vždycky se na mě široce usmívala. Nenáviděl jsem, že jsem ji musel takto vidět.

"Dobré ráno, mami," zašeptal jsem do telefonu.

"Dobré ráno, zlato. Jak se máš? "Zamračila se, když se na mě podívala.

"Fajn-"

"Ředitelka mi řekla, že včera došlo k bojům."

"Mami, jsem v pořádku."

"Přestaň to říkat!" Vyštěkla. "Nejsi v pořádku. Být tady není fajn. Nenávidím, že jsi tady s tyto psy. Ty si nezabil Melody."

"Nemyslíš, že to vím, matko?" Vyštěkl jsem, mírně stoupajíc z mého sedadla. Strážeudělal krok vpřed a já jsem se posadil. Vběhl jsem si rukou do vlasů, ruce se vrátily na mojí bradu a ústa.

"Promiň," zašeptala, ale nemusela se omlouvat.

"Ne mami, já se omlouvám. Jak se má Ethan? "Uzel v mé hrudi se utáhl pevněji při pomyšlení na něj.

Úsměv se jívrátil. "On je tak… je úžasný. Včera málem vytrhl vlasy z hlavy tvého otce a ve chvíli, kdy Sedric začal kňučet, onho začal utěšovat. Je to jako byse snažil podplatit jej jeho roztomilostí. "

Uchechtl jsem se při tom pomyšlení.

"Liame, jsou to čtyři měsíce, musíš ho vidět-"

"Ne, mami. Nechci, aby můj syn přišel za mnou do vězení. To není jeho život. Odmítám, aby mě někdy vidělna tomto místě." Byl Callahan. Nikdy bych ho do něčeho zbytečného netahal.

Vzdychla. "Dobře. Každý den mu ukazuju tvoje fotografie a videa.Zná tě a nenechám ho zapomenout. "

"Ujisti se, že uvidí i ji." Musel ji poznat.

"Pak potřebuje dostat její zadek zpět domů a dostat tě odsud," zasyčela skrz zuby.

"Mami."

"Dobře. Já vím. Ale až se vrátí, hodíme spolu řeč."

"Zamozře-"

"Konec. Návštěvní hodiny jsou u konce! "Strážný zařval.

Natáhla ruku a položila ji na sklo. "Uvidíme se na tvé další návštěvě."

"Mami, nemusíš-"

"Uvidíme se na příští návštěvě, Liame," řekla znovu.

"Tak dobře." Moje ruka se přitiskla k její na skle, než jsem musel zavěsit. Umisťujíc telefon zpět na háček, jsem udělal krok dozadu.

Opět, nasadili mi želízka, jak mě vedli pryč od vůně čerstvých růží. Doufal jsem, že budu na moment sám ve své cele, ale místo toho jsem byl veden zpět do jídelny. Celé místo bylo sterilní, bíle ze shora dolů, jako by se boj nikdy nestal. Želízka byla pryč rychle, jako když je nasadili a O'Connor na mě kývl k muži, který seděl sám ve středu stolu. Byl velký, samozřejmě, a měl olivovou kůži s plnou hlavou šedivých vlasů.

Šel jsem směrem k němu kolem místa, kde jsem začal bojkot a ani jeden ze skinheadů seneodvážil na mě podívat, nebo se dokonce pohnout. Byli si vědomi mé přítomnosti, ale nereagovali.

Kdo říká, že nemůžete naučit starého psa novým kouskům?

Sedl jsem si naproti muži, který smrděl jakolančmít.

"Lžíce?" Zeptal jsem se a on odpovědět na mou otázku tím, žezlomil plastovou lžičku. Chtěl medaili?

"Volals mě, Callahane?" Zeptal se znechuceně, jak se prsty hrabal v jídle.

"Pracuješ pro mou ženu."

"Pracoval," opravil, jeho tmavé oči se do mě zavrtaly. "Minulý čas."

"Ne, přítomný. Moje žena je stále naživu. "

On se uchechtl. "Co,mám tě brát vážně?"

"Ano. Protože jsem člověk svého slova a ty bys měl přemýšlet o důsledcích, které nastanou, kdyžna to zapomeneš. Po tom všem, co moje žena a já jsme udělali, opravdu věříš, že bych byl tak hloupý, abych se nechal chytnout za vraždu? Opravdu si myslíš, že Chicagskápolicie, ne FBI či CIA, ale ta zasraná Chicagská policie bylanakonec schopná na mě položit prst? Opravdu, nevypadáš jako idiot, a přesto jsem tady, jak moje žena říká, plýtvání slov."Vezmu pudink z jeho podnosu, otevřu jej a naberu si sousto lžící, kterou zlomil.

 Zatnul zuby a na chvíli si mě změřil. Bylo vidět, že jeho kolečka v hlavě pracují a pobírá vše, co jsem před chvíli řekl. Nakonec jen ztuhl.

"Jsi tu, protože chceš?" Zašeptal tak velmi zmateně.

"Spíš musím být, ale jsi blízko," opravil jsem ho, než jsem si dal další sousto.

"Plánuješ něco velkýho."

Chtěl jsem na něj zakoulet očima, jak vzrušeněa hloupě to znělo. "Plánuju. Plánujeme. Takže dej svoje zaraný muže do latě, protože pracujete pro mou ženu a to říká, žepracujete i pro mě. Pokud ti to budu muset připomenout, budeš proklínat den, kdy ses narodil, Nicoli. Jo, znám tvoje jméno a přestaň si říkat "lžíce." Jsou vyrobeny z plastu, i můj čtyřměsíční syn by to zvládl,"řekl jsem, když jsem se zvedl z lavičky a nechal za sebou jeho prázdný pohárek.

Sedmnáct dní. Sedmnáct dalších zasraných dnů.