Tyler - 1. kapitola

Překlad: Alice
Kor.: Majuš

Tyler

Budova je stará a ošklivá, špinavě šedá, s barvou odlupující se ze zdí. Zrezavělé skvrny pokrývaly kanalizační potrubí. Červená skvrna upoutala mou pozornost. Někdo umístil květináč s květinami na parapetu druhého poschodí. Nepřiměřené. Od věci. Jako já.

Zaparkoval jsem svou motorku na ulici, černou Ducati 999- jedinou hodnotnou věc, kterou jsem zdědil po strýci Jerrym. Pak jsem seděl na sedadle a zíral na vstup do budovy, v ruce papír s naškrábanou adresou. Jsem doma.

No, nejméně zpátky v mém rodišti. Madisonu. Po všech letech, co jsem byl pryč, s občasnými návštěvami zkontrolovat mámu a mého jediného bratra Ashe, jsem tady. Pro teď. Dokud nedám své sračky do pořádku. Dokud se neujistím, že je můj bratr v pořádku. Dokud budu moct znovu dýchat. Chvíli mi trvalo, než jsem strčil papír do kapsy mé bundy a nadechl se, nasávajíc známej pach výfuků z aut v chladném, vlhkém vzduchu. Sesedl jsem z motorky, a táhnul za sebou svůj roztlučený ruksak a laptop a podíval se na budovu ještě jednou.

A do prdele. Zamknul jsem ji pro jistotu, klíč hodil do kapsy džín, a ujistil se, že pojistka na předním kolesu motorky je v pořádku a přetáhnul jsem silný kabelový zámek i přes zadní koleso. Mělo by to být dost bezpečné. Hotovo, a vstoupil a jsem do budovy.

Mdlý zápach moči se linul od schodiště, a já je bral schody po dvou na třetí poschodí. Moje dveře, číslo 3A, měli uprostřed tmavou skvrnu, jako by někoho hlava narazila do toho místa, vystříknutá krev a sraženiny.

Myšlenky mě zastavily. Ruksak padnul na podlahu, a já se zachvěl.

Nechoď tam, Tylere. Ksakru nechoď.

Zatahal jsem se za výstřih na tričku, popadl svůj přívěsek a zhluboka se nadechnul. Klíč se několikrát zaseknul, ale mě se podařilo odemknout a otevřít dveře. Zvednul jsem svůj roztlučený ruksak a vstoupil do svého zbrusu novýho, dočasného domova.

Vevnitř byla postel vedle zdi, stůl a židle uprostřed, kuchyň vedle nejdelší zdi. Koupelna. Nahlédl jsem dovnitř. Klasika. Sprcha, umyvadlo, toaleta. Upustil jsem ruksak na postel a šel zamknout dveře. Pak jsem otevřel dvě okna a zachvěl se v proudu chladného vzduchu. Nahnul jsem se ven. Vyšplhat po zdi na třetí poschodí by nebylo snadné, tak jsem doufal, že bude v pořádku nechat je otevřená. Ne, že bych měl moc na výběr. Nemůžu spát v uzavřeném prostoru. Vybalil jsem si věci, vytáhnul plachty a udělal si postel. Vytáhnul jsem oblečení a naskládal ho úhledně do skříně. Tři knihy, které jsem si sebou přinesl, jsem uložil navrch hřbetem dopředu. Bradburyho The Illustrated Man. Dune. Neuromancer. Nesleduju filmy, ale někdy čtu, když nemůžu spát. Pak jsem otevřel zásuvku a uhladil si trička podle barvy, pak ponožky a trenýrky. Zavřel jsem zásuvku. Nadechnul se.

Posadil jsem se na postel a vytáhnul dva páry bot-běžecké tenisky, pěší boty-a umístil je proti zdi, míříc k ní. Moje holící potřeby, šampon a jiné toaletní věci jsem dal do malé skřínky nad umyvadlem. Závěs na sprše zaujal můj pohled, zašpiněný a proděravený. Musím ho vyměnit. Jenom pohled na něj mě zabolel v hrudi. Protřel jsem si místo pod srdcem, otočil se a soustředil se na dovybalování. Není toho moc na vybalení. Celej můj život je v tom ruksaku-notebook, běžecké kalhoty a mikina, prášky proti bolesti, náplasti, peněženka a mobil.

A malá krabička pro ni, s dárkem, kterej jsem koupil před lety a nikdy jí ho nedal. Do prdele.

Zíral jsem na svůj malej majetek. Jistěže mám i jiné věci u táty doma, které si musím jít vyzvednout předtím, než se dům prodá. Z pomyšlení na návrat do tátova domu jsem se naježil. Jako bych byl zvíře, zavrčel jsem. Ksakru. Projel jsem si rukou po mých rozcuchaných vlasech. Narostly tak dlouhé, že mi sahají po bradu a padají do očí.

Okej, okej. Potřebuju plán. Potřebuju práci, něco jako grafickej dizajn, kterej jsem sestavoval pro několik klientů. Nemám moc peněz a slíbil jsem Asherovi, že mu budu posílat peníze každej měsíc, dokud se nepostaví na nohy. Musím ho podržet. Byl opuštěný a zneužívaný ve svém životě až příliš. Jsem jediná rodina, která mu zbyla, a já ho nenechám selhat znovu.

Opustil jsem Chicago bez záložního plánu, kromě mé online práce. Skončil jsem v tělocvičně, kde jsem pracoval, nechal byt, kterej jsem sdílel s klukem ztraceným v drogách a chlastu a zajímalo by mě, kdy to zjistí a... Zazvonil mi mobil, vytrhujíc mě z myšlenek. Natáhnul jsem se pro něj, utřel ho třikrát o džíny a projel po displeji, abych přijal hovor. Okamžitě jsem toho litoval.

"Tylere?" zeptal se křiklavý, ale naneštěstí povědomý ženský hlas. "Kde jsi? Snažím se tě zastihnout celej den."

"Marlene." Přetočil jsem oči.

"Mohla bych se zastavit? Jsi doma? Půjdu kolem tvé oblíbené čínské restaurace a pak se můžeme společně nakrmit a-"

"Marlene," přerušil jsem ji, "řekl jsem ti, že je konec."

"To nemůžeš myslet vážně." Její hlas se zlomil a já si těžce sednul na postel, tahal se za vlasy volnou rukou.

"Myslel."

"Jak to můžeš říct? Myslíš, že se se mnou můžeš rozejít přes textovky? Ty bastarde."

Jo, jsem bastard, na vysoké úrovni. Doslova a dopísmene. Hluboce a nestydatě. Odfrknul jsem si a ona to slyšela. Mám já štěstí.

"Myslíš, že je to vtipný? Skončíš vztah jenom tak?"

"Nikdy jsme neměli vztah," řekl jsem. "Jen jsme šukali."

"Jen jsme-" vyprskla.

No, je to pravda. Žádné líbaní, žádné mazlení. Nenavštěvovali jsme se, nedotýkali se víc, jak bylo zapotřebí. Šukání je vše, co můžu nabídnout, vem to nebo nech.

"Idiote!" zamumlala a zavěsila.

Ježíši, nechci, aby trpěla. Ale lpěla na mně, a já s ní nemůžu být. Nebo s někým jiným. Sotva se postarám o sebe. Na světě je jenom jedna holka, kterou bych chtěl. Kterou jsem vždycky chtěl. Ale posral jsem ten vztah už dávno.

Hodil jsem mobil na matraci, pak ho znova zvednul a třikrát utřel o kalhoty. Musí to být třikrát, jinak se stane něco zlého, a i když vím, že to není pravda, nemůžu si pomoct. Svědilo mě mezi lopatkama, vevnitř mých loktů, rozšířilo se to do zápěstí a já se zachvěl. Naplnil mě špatnej pocit.

Zastavil jsem to a nadechnul se. Sakra, vedl jsem si i lépe. Nemůžu do toho spadnout. Nemůžu dovolit, aby to řídilo můj svět. Skončil jsem s drogama před víc jak měsícem, když táta zemřel. Ještě kolik budou tyhle absťáky trvat?

S třesoucíma se rukama, jsem sebral peněženku a vytáhnul fotku v plastovém obalu. Přejel jsem po ní palcem-přes šibalskou pusu, velké oči, dlouhé černé vlasy, a pak níž, přes její štíhlý krk a její tělo.

Další rituál, kterýho se nevím zbavit. Udělal jsem tu fotku v jeden den v parku, při vodě. Bylo léto, a ona měla bílé bikiny a ořezané šortky. Téměř cítím vodu a pokosenou trávu, když se na ni dívám, téměř cítím teplo její kůže pod mými prsty. Téměř ji můžu ochutnat. Bylo jí patnáct. Mě bylo sedmnáct, skoro osmnáct. Blížil se konec mého života, jak jsem ho znal, a já měl pořád naději, neuvědomoval si, že nezáleží na tom, v co věřím nebo co očekávám.

Zasunul jsem fotku zpět do peněženky a ponořil tvář do dlaní. Nemůžu přestat myslet na mou přítelkyni ze střední. Nemůžu si přestat přát, aby drogy vzaly všechnu tu bolest. Nemůžu přestat myslet na to, že už mi nikdo na tomhle světě nezbyl-žádní přátelé, žádná rodina, která by se mnou chtěla mluvit. Asher se na mě ani nepodívá. Erin ani neví, že jsem naživu.

Jsem odstřiženej od světa. Táta se s tím setkal. Pak strejda Jerry. A teď já.

***

Bylo pozdní odpoledne, když jsem odešel z bytu a prošel kolem bloku, snažil jsem se zorientovat a seznámit se se sousedy. Můj plán byl najít si práci podobnou, jako jsem měl v Chicagu-vyhazovač nebo číšník. Tetovací studio, ve kterém pracuje Zane, není daleko. Spatřil jsem světla obchodu procházející do tmavé.

"Poškozené Řízení", jméno obchodu blikalo neónově modrou na dveřích. Na několik vteřin jsem zaváhal. Zane vypadá jako v pohodě kluk, ale já ho sotva znám a je dobrý přítel s Ashem. Musel o mě slyšet jen to nejhorší-ale nevypadal rozzlobený v nemocnici, kde byl Ash. Dokonce mi pomohl s mým problémem s Ashem, žádal ho, aby mě vyslechnul.

A Ash odmítnul. Strčil jsem ruce do kapes, zíral na obchod a studoval návrhy za sklem. Motýlci, tváře, lebky, srdíčka a meče. Vždycky jsem byl zaujatý tetováním a sportem, ale nic co jsem viděl, mě zaujalo, tak jsem se otočil.

"Hej." Dveře se otevřely a chlapík vyšel ven. "Počkej."

Vysoký, modrý pankáč, šikmé tmavé oči, ramena kompletně pokrytá barevnými rukávy tetování. Když mluvíme o ďáblovi...

"Zane." Zastavil jsem se na místě, čekajíc na to, co chce.

Projel si rukama po vyholených stranách hlavy. "Nevěděl jsem, že si zpátky ve městě."

"Jo."

"Ví Ash, že jsi tady?"

Zašklebil jsem se. "Ne."

Následovala pauza, kdy jsme na sebe trapně zírali. Vzduch byl těžký, para plavala kolem našich hlav, tmavá jako modřiny.

"Teď jsem přijel," řekl jsem, nebyl jsem si jistý, proč mám potřebu to vysvětlit. "Dneska."

Přikývnul a pohlédnul zpátky do obchodu. Vánek byl mrazivý. "Na jak dlouho zůstáváš tentokrát?"

"To závisí-"

"Na čem?"

"Zda si najdu práci." A na Ashovi, ale o tom nebudu diskutovat se Zanem.

Další pauza.

"Přemýšlíš nad tetováním?" zeptal se.

"Možná."

"Pojď. Podíváme se na to."

Nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad, a chtěl jsem odmítnout, když velké kapky začaly padat. Šplouchaly na mou hlavu, a chladivá voda mi stékala po krku. Ksakru. Nezabolí podívat se na návrhy, nebo jo?

Vstoupil dovnitř, a já ho následoval, jak se obláčky změnily na prudký déšť, který zastíral ulici a budovy. Otřásl jsem se a vstoupil do obchodu. Byl tady dlouhý stůl, za kterým stála hezká holka, její tmavé vlasy byly svázané do copu. Její pleť byla jako káva a smetana. Kabiny lemovaly zadní část obchodu, a byly víc prostorné, než se zdálo z ulice. Šum tetovacích pistolí a jemné hudby plnil vzduch. Stůl pokrytý časopisy byl na protější zdi, obklopen několika světle oranžovými křesly.

"Tady." Zane mi hodil modrý ručník a já ho reflexivně chytil. Ukázal na mé kapající vlasy.

Vytvářela se kaluž kolem mých ošoupaných černých bot. Zaváhal jsem na jednu vteřinu předtím, než jsem si otřel ručníkem hlavu. Neměl jsem se ho dotýkat, protože jsem nevěděl, jestli byl čistý a vypraný, ale cítil jsem se líp. Jen jsem si to musel říkat, i když začínám klouzat nazpět. Něco, co si nemůžu dovolit. Měl jsem být už v pořádku, sakra. Musím být.

"Podívej se na ty katalogy." Zane zamával na nějaké hrubé složky na pultě. "Meg ti můžu ukázat i nějaké speciální návrhy, když máš něco na mysli."

Ta hezká holka, která musí být Megan, se na mě usmála-jemně naklonila rty-a její černé oči byly zvědavé.

S ručníkem v ruce, jsem přistoupil a otevřel první katalog. Měl bych jít. Není to tak, že bych na to neměl peníze, ale nebyl jsem si jistý, jestli nějaký chci. Jistě, přemýšlel jsem nad tím-je toho dost, co bych chtěl skrýt pod tvary a barvy, ale teď není ta správná chvíle. Předtím, než jsem mohl uniknout, Zane mi zablokoval cestu a nahnul se nad pult, zírajíc do katalogu.

"Máš už nějakou kérku?" zeptal se, a i když jeho pohled byl na návrzích, měl jsem pocit, že si mě prohlíží koutkem oka.

"Nějaké." Tetovaní a jizvy. Jméno, slovo, obrázek. Třel jsem si břicho a pak hruď.

Když přišlo očividné, že nic víc neřeknu, Zane si povzdechnul. "Mnoho lidí chodí pro vtipné ilustrace. Jasně, že většina lidí má už něco promyšleného, něco, co má pro ně speciální význam. Osoba nebo symbol."

Ustoupil jsem. Bylo cítit dusivý vzduch, který naplnil až konce mých nervů. Sladký. Kokový.

Krev. Jistěže. Je to tetovací studio. Později to všechno zesílilo, a náhle jsem se začal třást. Musím odsud vypadnout.

"Musím už jít."

"Jistě, žádný problém," řek Zane a jeho hlas přicházel jako by z dálky.

Kruci. Ne teď. Neměl jsem záchvat víc jak rok. Ale svědila mě kůže, plíce se namáhaly a zvonilo mi v uších. Možná je to jako trest za něco. Čas vypadnout, jako, hned. Moje štěstí bylo vždycky vrtkavý. Přes hluk v mých uších, jsem matně slyšel ženskej hlas, nejasně známej, jak volá Zaneovo jméno. Otočil jsem se jako ve vodě.

Žena musela zrovna přijít, protože držela deštník, ze kterýho kapala voda na podlahu. To byla jediná věc, kterou jsem si všimnul předtím, než jsem zaregistroval srdcovou tvář a velké, tmavé oči s odstínem zelené a zlaté. Oči, které se rozšířily, a malá ústa byla dokořán otevřená.

"Panebože," vydechla, přistoupila o krok blíž a zastavila. Deštník jí vypadnul z ruky a buchnul o podlahu. "Tylere?"

"Erin." Tvář, kterou jsem znal líp jak svou, tělo, které jsem měl zmapovaný mýma rukama a rty. Bylo to jako před tisíci lety. Moc se nezměnila-i když její kudrliny jsou plnější. Ovšem že jsou. V mé paměti měla patnáct. Teď má devatenáct, je o tři roky mladší než já. Divný, vypadala menší, ale uvědomil jsem si, že to je mnou. Vyrostl jsem.

Všechna krev se jí vytratila z tváře, ale na nic se mě nezeptala-proč jsem zmizel z jejího života a kde jsem byl. Umírám touhou vědět, kde byla ona, ale otázka zamrzla na mém jazyku, když jí ruka vystřelila přes pusu, protlačila se kolem mě a zmizela v jedné z kabin.

Nechala mě bez dechu a topit se ve vzpomínkách. Její vůně byla všude kolem, sladká, přesně jako před časem. Jsou to skutečně čtyři lety? Držel jsem ji, líbal ji a zamiloval se do ní. Pak jsem ji opustil, byl bez ní, prázdný pocit, sotva naživu. Snažil jsem se ji najít online, jen abych se ujistil, že je v pořádku, ale nemohl jsem. I proto, že nevisela na sociálních stránkách, nebo používala jiné jméno. Každej e-mail, co jsem jí poslal, byl poslán zpátky, a volat jí bylo vyloučené, pro mnoho důvodů. Nejméně proto, že by se mnou nechtěla mluvit.

"Hej, debile, jsi v pořádku?" Zane zamával rukou před mým obličejem, a já zamrkal.

"Jo, raději půjdu."

Nečekal jsem na odpověď, hodil mokrý ručník na pult a zamířil ven, nechajíc dveře se za mnou zabouchnout. Pořád prší, a já jsem v okamžiku promočený. Sotva jsem si toho všimnul, jak jsem vykročil ulicí bez toho, abych věděl, kam mířím.

Není to moc později, když padla noc, a já se snažil vzpomenout, kudy se jde zpět, a uvědomil jsem si, že záchvat paniky se nevrátil. Jako její fotka, její přítomnost to zastavila, a já neměl zdání, co to znamená, ale měl jsem pocit, že je to něco, co bych měl vědět, něco důležitého.