Shadows - PROLOG

Překlad: Nela, Viki

Přes zmrzlé kopce klouzal stín, pohyboval se příliš rychle na to, aby mohl být spozorován kýmkoliv ze Země. To byl jeden ze znaků, který naznačoval, co to bylo a kam to mířilo. Přímo k Dawsonovi Blackovi.

Hmm, jupí, to mně poser.

Arum.

Jen zmínka toho jména naplnila jeho ústa kovovou pachutí. Ty zkurvysyni si vždycky vykračovali jako závislák, co si právě ujíždí na svý oblíbený značce. Vždy cestovali ve čtveřici. Jednoho z nich zabili minulou noc, tím pádem zbyli tři pozůstalí bastardi, kteří byli ještě víc naštvaní – a jeden z nich mířil přímo k němu.

Dawson vstal, protáhnul si svaly a z džínů si oprášil nánosy sněhu. Tentokrát přišel Arum k jejich domovu příliš blízko. Skály by je měly chránit, zamaskovat jejich jedinečnou vlnovou stopu, která je odlišovala od lidí, ale Arum je našel. Byl tak blízko, že od jedné z věcí, za kterou by Dawson bez mrknutí oka položil svůj život, ho dělila délka asi tak jednoho fotbalového hřiště. Jo, do hajzlu s tím.

Něco se musí udělat. A to něco by mělo sejmout alespoň dva ze tří, což by znamenalo, že ten poslední by byl krapet dopálenej. Chtějí si hrát? Klidně. Ať se předvedou. Postavil se doprostřed mýtiny a uvítal štiplavý vítr, který mu odhrnul vlasy z čela. Ten vítr mu připomněl, jak stál na Senecových skalách a koukal se na údolí. Tam nahoře byla vždycky strašlivá kosa.

Přimhouřil oči a začal odpočítávat od deseti. Na pětce oči zavřel a nechal sklouznout svou lidskou kůži, nahradil ji čirou silou – světlem pulzujícím jasným bílo-modrým paprskem. Vzdát se své lidské formy bylo jako svléknout si příliš těsné oblečení a běžet nahý. Svoboda – ne skutečná svoboda, protože Bůh ví, že ve skutečnosti svobodní nejsou, ale tohle k tomu mělo nejblíž.

Ve chvíli kdy dopočítal k jedné, Arum překonal kopec a blížil se k němu jako kulka mířící přímo do mozku. Čekal do poslední vteřiny, než se vrhnul do strany, otočil se a vyslal vpřed sílu, kterou jeho nepřítel tolik toužil vlastnit. Žádné překvapení. Tyhle střely byly jako atomové bomby v lahvi. Jen odhodit a sledovat, jak vybuchnou.

Vypustil jednu střelu na Aruma a zasáhl to, co se ukázalo být jeho rameno. V pravé podobě nebyl Arum nic víc, než hustý stín, ze kterého pronikaly olejnaté ruce a nohy, ale ta střela určitě něco zasáhla. Náraz otočil Aruma kolem dokola, ale když dokončil otočku, něco uhlově černého a slizkého vystřelilo směrem k Dawsonovi. Vyhnul se střele. To, co Arum vystřeloval, nebylo ani zdaleka tak mocné. Spíš jako napalm. Pálilo to jako svině, ale na sejmutí Luxena je třeba mnohem víc. Zřejmě to nebyl způsob, jakým Arumové zabíjejí.

Vzdej se mládě, posmíval se Arum a vystoupil z temné oblohy. Nemůžeš mě porazit. Ssslibuju že to bude bezbolessstné.

Dawson mu věnoval mentální protočení očima. Samozřejmě, že by to bylo bolestivé. Tak bezbolestivé jako sníst poslední zmrzlinu v domě a čelit pak své sestře.

Vyrazil přes mýtinu a posílal střelu za střelou směrem na Aruma. Občas se trefil, občas minul. Ten zatracenej hajzlík se schoval ve stromech, dokonalé maskování.

No, na to měl plán.

Pozvedl ruce ze světla a usmál se, když se stromy začaly třást. Přes mýtinu se přehnal hrom a pak se stromy vysvobodily ze země a vystřelily přímo do nebe, na robustních, hadovitých kořenech jim vysely trsy hlíny. Rozpřáhl ruce ještě víc a nechal stromy dopadnout zpátky, odhalil tak toho krysího bastarda.

Mam tě, poslal mu myšlenkou zpátky.

Uvolnil další vlnu energie a ta se hnala prostorem mezi nimi a trefila Aruma do hrudi. Arum padal z oblohy jako torpédo, a jak se blížil k zemi, problikával do své pravé podoby a zase zpět. Dawson zahlédl záblesk kožených kalhot a zasmál se. Tahle slabá omluva pro nepřítele byla vyšňořená jako jeden z vesničanů.

Arum přistál na hrbolaté zemi o pár metrů dál, chvíli s sebou ještě škubal a pak znehybněl. Ve své pravé podobě byla ta věc obrovská. Přinejmenším tři metry dlouhá ve tvaru kydance. A… smrděl jak kov? Chladný, ostrý kov. Divný.

Dawson přišel blíž, aby zkontroloval, že je skutečně mrtvý. Pak chtěl zamířit zpátky domů. Bylo pozdě. Škola začíná brzy –

Arum vstal. Dostal jsem tě.

A člověče, fakt ho dostal.

O zlomek vteřiny později už byl Arum na něm. Kriste! Na moment Dawson ztratil formu a byl zpět ve svých obnošených džínách a lehkém svetru. Černá vlákna ruky mu zakryla oči a stín vstal ze země alarmující rychlostí. Ve vzduchu se jako kobry vyklenula silná chapadla, která v zápětí udeřila a trefila se přesně do hrudi.

Poprvé v životě ječel, opravdu to z něj vyklouzlo jako z teplouše, ale sakra, Arum ho prostě dostal.

Připadal si jako sirka vhozená do bazénu plného benzínu, jeho tělem se prohnal oheň. Arum ho vysával. Jeho světlo – jeho samotná existence – divoce zablikala a vrhla na tmavé větve nad ním bledě modrou svatozář. Nemohl si udržet formu. Člověk. Luxen. Člověk. Luxen. Bolest… byla vše, celé jeho bytí. Arum nabíral dlouhými doušky, vysával Dawsonovu sílu přímo z jeho nitra.

Umíral.

Umíral na zemi tak zmrzlé, že život ještě nezačal pronikat zpátky na povrch. Umíral před tím, než mohl skutečně vidět tento lidský svět a vyzkoušet ho bez všech těch omezujících pravidel. Umíral před tím, než poznal co je skutečná láska. Jak je cítit a jak chutná.

Tohle bylo tak šíleně nespravedlivé.

Sakra, jestli se z tohohle dostane živý, bude skutečně žít. Kašlat na všechno. Bude žít.

Arum vtáhnul další dlouhý doušek a Dawsonova záda se vyklenula do oblouku. Oči měl doširoka otevřené, ale neviděl nic… pak celý jeho svět prozářilo rychlé, jasné světlo, které hořelo bílo-rudou barvou, svištělo podél stále stojících stromů a přibližovalo se k nim rychleji než zvuk.

Bratr.

Arum se stáhl zpátky a snažil se dostat zpět do své lidské podoby. Ve své pravé podobě byl příliš zranitelný a proti němu by neměl šanci. Žádný Arum by neměl šanci.

Dawson by se vsadil, že Arum dokonce znal jméno toho světla, jméno, které se šeptalo se strachem. Dawsonovi se v hrdle zasekl suchý, chraptivý smích. Jeho bratr by tenhle pohled miloval.

Bílé světlo narazilo do stinné formy a odhodilo Aruma o několik metrů pryč. Stromy se otřásly a země se zachvěla, pohazovalo to s ním tam a zpět, jako kdyby nebyl nic víc, než hromada bezvládných ponožek. Světlo před ním zaujalo bojový postoj, ochranářský a připravený položit za rodinu svůj život.

Nad Dawsonovou hlavou se prohnala série střel intenzivního světla, které třískaly do Aruma. Ostrý, vysoko posazený nářek pronikl oblohou. Zvuk umírání. Bože jak ten zvuk nesnášel. A pravděpodobně měl počkat, až ten zvuk uslyší před tím, než se přiblížil k Arumovi. Pozdě.

Od chvíle, kdy ho Arum přestal vysávat, se mu začal vracet cit do končetin. Mravenčení a jehličky se mu šířily od nohou do hrudi. Posadil se, ale ještě stále problikával mezi formami. Koutkem oka viděl svého bratra, který už byl u Aruma a vzal na sebe svou lidskou podobu. Směle. Drze. Zabil Aruma rukama. Konec představení.

Vytasil nůž vyrobený z obsidiánu a vrhnul se na Aruma, řekl něco hrozivým tónem a pak zajel čepelí hluboko do jeho břicha. Zabublalo to a ozval se další nářek.

Když se Arum rozplýval do kouřových stinných kousků, Dawson se soustředil na to, kým byl – co byl. Zavřel víčka, které ve své skutečné podobě neměl a představil si svoje lidské tělo. Formu, kterou má možná raději, než jeho skutečnou Luxenskou, je s ní spojen takovým způsobem, který by v něm měl vyvolávat pocit hanby, ale nikdy to tak nebylo.

„Dawsone?“ zavolal jeho bratr, otočil se a pospíchal k němu.

„Je ti dobře, chlape?“

„No, zatraceně skvěle.“

„Kriste, už mě nikdy takhle neděs. Myslel jsem–“

Daemon se odmlčel a zajel si rukou do vlasů.

„Myslím to vážně. Už mě nikdy takhle neděs.“

Dawson se bez pomoci postavil, nohy se mu třásly a mírně přepadával do leva. Zadíval se do očí, které byly identické s těmi jeho. Nebylo zapotřebí říkat žádná slova. Nebylo nutné ani děkovat.

Ne, vzhledem k tomu, že tam někde venku jsou další.