Shadows - 9. kapitola

Překlad: KitKat
Kor.: Majuš

Dawson nepotřeboval pokyny k domu Beth, ale stejně o ně požádal.

Nebylo to zcela jako pronásledování, ačkoli to tak vypadalo.

Hlavně to bylo kvůli tomu, že to opravdu nebylo těžké, najít něco kolem Petersburgu.

Hlavně když znáte rozmístění oblasti tak dobře, jako on.

Ode dne, kdy mimo školu vytáhl tu Superman-rychlostní blbost, se cítil, jako by chodil kolem kolíků a jehel.

Bethany to znova nevytáhla, ale on věděl, že o tom přemýšlí.

Každou chvíli ji přistihl, jak se na něj dívá, jako by se ho snažila doopravdy vidět.

Vidět za oblečení a kůži… to, pod čím skutečně existuje.

Části z něj se to líbilo.

Druhá část byla vyděšená.

Pokud někdy zjistí… Uvolňující Jettu dolů po úzké cestě pohlcenou jilmy, se zhluboka nadechl.

Není pochyb o tom, že by s ním nechtěla mít nic společného, kdyby věděla, že více než devadesát procent jeho DNA je z této sluneční soustavy.

Bylo špatné, jí lhát?

Nebyl si jistý.

Upřímně řečeno, nikdy se sám sebe neptal, když se předtím zapletl s lidskými dívkami.

Neměl tušení, co to o něm vlastně vypovídalo.

Starý statek vstoupil do jeho zorného pole, rostoucí proti šedé obloze začátkem dubna a uviděl tři zaparkované auta před domem.

Jedno z nich bylo Porsche, o kterém věděl, že patřilo jejímu strýci.

Dawson byl překvapený, když se ho minulou noc zeptala, jestli by chtěl přijít.

Z toho, co se dozvěděl, by mohlo jejím rodičům přeskočit, kdyby si přinesla domů kluka.

Ale byl tady.

Zaparkoval auto a vylezl ven, rukama si uhladil džíny.

Pravděpodobně si mohl vzít něco hezčího.

Ne, že by se setkal s hodně lidskými rodiči, protože jeho komunikace s lidskými holkami nedošla tak daleko.

Zastavující se v přední části dveří, se zhluboka nadechl.

Vyplížit se ven tak, aby se Dee neptala, kde se chystá, byla těžká část.

Rodiče mohli být brnkačka.

Jo, pořád si to říkal.

Máma a táta budou pyšní, že si domů přinesla mimika. Předtím, než mohl zaklepat, se dveře otevřely, odhalujíc vysokou, štíhlou ženu, která vypadala přííííliš mladá na to, aby byla máma Bethany.

Setkaly se s ním oči, které odpovídali Bethany.

Žena zamrkala a vypadala, jako by chtěla o krok ustoupit. „Ty musíš být Dawson,“ řekla a položila si ruku na hruď.

Dawson se usmál. „Ano, madam. Přišel jsem za Bethany.“ Kroky zabušily dolů po schodech, přerušili odpověď paní Williamsové.

Bethany se objevila za mámou, s vykulenýma očima.

Protáhla se kolem ní, chytila Dawsona za ruku a přitáhla si ho dovnitř. „Mami, poznej Dawsona. Dawsone, poznej mámu.“ Její máma vyklenula obočí. „Takhle se obvykle nepředstavují lidi, Bethany.“ „Pro mě to funguje,“ zavtipkovala a tahala ho ke schodům.

Muž vyšel z toho, co se zdálo jako obývák, dálkové ovládání v ruce a zmatený výraz v obličeji. „Ehm…“ „A to je táta. Malá Prdelka, dřímající Phillip.“

Přes rameno jejího otce byl křehký, tenký pramínek člověka.

Dawson ho skoro nepoznával z mála chvil, kdy viděl doktora kolem města. „A to je můj strýc.“ Dawson jim zamával. „Rád jsem vás–“ „Jdeme nahoru.“ Začala stoupat po schodech a střelila na něho pohled, z kterého se usmíval.

„Mějte otevřené dveře,“ zavolala její matka zespodu.

„Mami,“ zakňučela Bethany, červenající se. „Takhle to není.“

Sakra. Chtěl, aby to tak bylo i něco víc.

Její matka ten rozkaz zopakovala znovu, a Bethany ho tahala chodbou.

„Omlouvám se. Moje máma si myslí, že když je kluk v mém pokoji, tak to musí znamenat, že se muchlujeme nebo něco.“ Pustila jeho ruku, otevírajíc dveře. „Je to tak trapné.“ Dawson ji obešel a zkoumal její pokoj.

Z jejího notebooku tiše hrála hudba.

Nebylo tu nic neobvyklého, jen to základní, kromě stojanu, umístěného před oknem.

„Máš hodně kluků ve svém pokoji?“

Zasmála se, když ho obešla. „No jo, pořád. Je to tady jako nádraží.“

Jeho obočí vystřelilo vzhůru.

Nedokázal říct, jestli žertuje nebo ne.

Když uviděla jeho výraz, zasmála se znova.

Miloval ten zvuk.

Miloval, že se tak moc smála.

„Dělám si srandu,“ řekla a sedla si na postel. Poplácala místo vedle ní. „Vlastně, si první kluk v mém pokoji.“

Tvrdě ho zasáhl příval sobectví.

Ignorujíc to, si sedl vedle ní, opřel se a sledoval ji zezadu s přimhouřenýma očima. „No, pořád si tady nová. Pokud si nepracovala rychle, doufal jsem, že jsem ten první.“ Otočila se, seděla se zkříženýma nohama. „Vsadím se, že jsi byl v hodně dívčích pokojích.“ Pokrčil jedním ramenem.

Její oči se zúžily. „Ale no ták, s někým, kdo vypadá jako ty, je pravděpodobně řada dívek, které si tě chtějí přivést domů.“ „Takže?“ Natáhl se a tahal za lem jejích džínů. „Jsem tady s tebou, ne?“

„Jo, to jsi.“ Zamračila se. „Někdy si říkám, proč.“

Dawson se na ní na moment díval, pak se rozesmál.

To nemohla myslet vážně.

Nebyl žádný způsob, jak by nevěděla, jak pěkná byla nebo jak k ní její smích přitahoval lidi.

Její zamračení se prohloubilo. „Ty se mi směješ?“

„Ano,“ odpověděl. Vystřelil dopředu, pohybující se rychleji, než by měl, a chytil ji za ruku. „Nemůžeš mi říct, že jsi překvapená, že jsem tady. Byl jsem tvůj stín od prvního dne, kdy jsi přijela.“ Oči Beth klesly na místo, kde se jeho ruka omotala kolem její.

Po chvíli, se usadila. „Já vím, že nejsem ošklivá, ale ty jsi… jsi…“

Úšklebek mu tahal za rty. „Jsem co?“

Sytě červená obarvila její tváře, a jeho úšklebek se rozšířil do úsměvu.

Odtáhla ruku, ale Dawson si nemyslel, že byla naštvaná.

„Víš, co jsi,“ řekla, natáhla se a zvedla velké album. „Každopádně, našla jsem tohle staré fotoalbum. Chceš se na to podívat?“

Opřel se o lokty. „Můžeme dělat, co chceš.“

Její řasy se zvedly, a on se cítil, jako by mu dal někdo pěstí do žaludku, když se jejich oči setkaly.

Ne. Ne takhle. Stejně jako když shodil svoji lidskou kůži a vzal si jeho pravou formu.

Ten spěch čisté elektřiny a energie, když se jeho bytí stalo světlem.

To bylo to, co cítil, když se na něj Bethany podívala.

Víc než cokoli jiného, chtěl vědět, co se děje v té její hlavě, co dělá její oči tak tmavé, že bylo téměř obtížné rozeznat zornici od duhovky.

Cítila to?

Bože, doufal, že ji nečte špatně, protože když ano, brzy by byla tahle celá situace fakt dost trapná.

Ale nebylo to jako lidé, kteří se liší od Luxenů, jakmile se dostanete přes celé ty mimozemské věci.

Ukázala mu fotky její rodiny z Nevady, listovala albem s jemným úsměvem na tváři, když dělala komentář o jednom jejím příbuzném.

Ale člověče, někdy bylo těžké věnovat pozornost fotkám.

Jediné, co chtěl vidět, bylo, jak Bethany sedí přímo vedle něj na posteli a nic víc.

Nemohl se přestat na ni dívat-na jemně klenuté obočí, její tváře, jak se její rty zakřivily, jak naklonila hlavu…

Bethany se zasmála a zvedla bradu. „Ty se na ty fotky ani nedíváš, Dawsone.“

Myslel si, že zalže, ale místo toho se usmál. „Je mi to líto. Ty mě rozptyluješ.“

„Cokoliv.“

Neměla ani tušení, že by na ni mohl doslova zírat celý den.

Bylo to, jako by byl ní posedlý.

Řítící se, to je to, co by řekl Daemon, ale jeho bratr to nechápal.

Sakra, Dawson si ani nebyl jistý, že pochopil, co tu dělá s touhle holkou-touhle krásnou lidskou holkou.

To byl problém.

A on se fakt nestaral.

Přes nízké hučení hudby, slyšel její rodiče mluvit s doktorem.

Jeho oči zalétly ke dveřím pokoje.

Ochotný je zavřít s jemným cvaknutím, obrátil svoji pozornost zpátky k Bethany, ale nevypadalo to, že by si něčeho všimla.

„Jsem rád, že jsi mě pozvala,“ řekl.

Mírně se otočila, překvapení jí přelétlo přes tvář.

Jeho pohled padl na její pootevřené rty.

Byli nebezpečně blízko k jeho, což znamenalo, že byl na pokraji dělat něco, od čeho by se nemohl odtrhnout. „Bethany?“ „Jo?“ zamumlala, snížila řasy.

„Nic…“ Naklonil se jen o zlomek a zhluboka se nadechl.

Sakra. Voněla nádherně.

Stejně jako vanilka a růže.

Každé jeho části se to líbilo.

Pomalu se natáhl a položil jí dlaň na tvář.

Bethany se neodtáhla.

Ujišťující se tím, roztáhl prsty a vzal do dlaní jemné křivky.

Její řasy se snížily úplně, zastiňujíc její krásné oči.

Shromáždilo se v něm teplo, jako v těsně navinutém klubku.

Proč ze všech, se musel tahle cítit s ní-s člověkem?

Bylo to jedno?

Upřímně?

Dawson se na lidi nikdy nedíval jako Daemon a většina dalších Luxenů.

Nebyli křehcí, bezmocní, nebo méněcenné bytosti.

Tak proč by měl být překvapený, že ho to přitahuje jen k jednomu?

A pak mu to došlo.

Dawson ji prostě nečekal.

Několik úderů srdce prošlo, než Bethany polkla.

Pozvaní Dawsona do jejího domu, byl docela odvážný krok z její strany.

Takže byla klubíčko nervů po celý den.

Když nesouvisle řekla tu zprávu rodičům, musela jim dát Dawsonův životní příběh, což nebylo moc.

Pak byla tak nervózní s ním v jejím pokoji, tak blízko těm jeho zatraceným obrazům, které udělala.

Ty byly teď schované ve skříni.

Nějak to, že s ním sedí na její posteli, změnilo věci.

Celá pointa pozvat ho, byla, aby on vrátil pozvání-přinést ji do svého domu.

Teď o tom opravdu nepřemýšlela.

Dawson se blížil, jeho dech se jí pohyboval nad řasami, špičkou nosu, její tváři…

Měla pocit, jako kdyby ztratila rovnováhu.

„Už jsem ti řekl, jak jsi krásná?“ zeptal se, hlas hluboký a chraplavý.

„Ne.“

Ale opravdu nemusel.

Poznala to podle toho, jak se na ni podíval, a to bylo lepší než jakákoliv hezká slova.

Jeho dech ji tančil na bradě. „Jsi krásná.“ Dobře, po slyšení těch slov to bylo opravdu super pěkné. „Děkuji. Taky nejsi příliš špatný.“

Jak se Dawosn zasmál, jeho nos se otřel o její a ona vtahovala vzduch, jako kdyby nikdy předtím nedýchala.

Byl tak zatraceně blízko…

„Chci tě políbit.“ Chvíli bylo ticho a její srdce vyletělo nahoru, hruď se jí zvětšila. „Je to v pohodě?“ zeptal se. Bylo?

Ach Bože, jo, to bylo.

Ale nemohla najít slova.

Takže jen přikývla.

Než mohla zavřít oči, Dawson porušil nepatrný prostor, který je odděloval a dal jeho ústa proti jejím.

Přejel rty po jejích, a ona cítila sametově jemný dotek až ke konečkům jejích zkroucených prstů.

Pak se jeho ústa přesunula na její znovu, jako kdyby testoval, co si myslí a čekal na její reakci.

Se srdcem v krku, mu položila ruce na ramena a naklonila se.

Dawsonem projel záchvěv, a on uchopil její tvář.

Její kůže hučela, když polibek prohloubil.

Jaksi jedna z jejích rukou skončila na předku jeho svetru, přitahujíc si ho blíž, protože byl mezi nimi ještě nějaký prostor a toho prostoru bylo moc.

Dawsonova ruka jí sklouzla přes šíji, vedl ji dolů tak, aby byla pod ním, a jeho paže byly perfektní typ klece.

A on ji líbal, měníc úhel, což způsobilo, že její puls hučel jejím tělem a podél jejích nervových zakončení.

Pak se přitiskl dolů, přesně sedící proti ní od kolen k ramenům, a ona byla unášená v surových emocích a teple.

Velmi reálné, intensivní teplo, které ji porazilo, ji omývalo ve vlnách.

Bylo tu něco kouzelného ve způsobu, jakým ji líbal, protože by přísahala, že viděla hvězdy za jejími víčky.

Bralo jí to vzduch přímo z jejích plic.

Pomalé, opojné teplo jí procházelo v žilách.

Něco bzučelo, jako časovač v uších, ale člověče… ach sakra, bylo jí to jedno.

Ne, když ji Dawson líbal.

Ne, když mu ruka klesla na rameno, sklouzla po ruce, přes křivky jejího pasu a k jejímu boku.

Ani ne, když bílé světlo za jejími víčky začalo být tak intenzivní, že musela otevřít oči.