Shadows - 7. kapitola

Překlad: KitKat
Kor.: Majuš

Nelze si vzpomenout, kdy byl naposled tak blízko hypoventilaci, která byla úžasná, protože on opravdu nepotřeboval dýchat, když se podíval na svůj telefon.

Znovu.

Textovka od Bethany se po třiceti sekundách, kdy se naposled podíval, nezměnila.

Podle slov v mobilu, se Bethany nemohla dočkat jejich pozdního obědového rande ve dvou. Věděl, že se nechystá vycouvat, zvláště proto, že spolu mluvili přes telefon každou noc od středy. Ale on byl stejně nervózní jako kočka s dlouhým ocasem, v pokoji plném houpacích židlí.

Jeho pohled se mihl k palubní desce.

O třicet minut dřív.

Měl by jít dopředu a dovnitř?

Získat jeden z těch boxů v blízkosti praskajícího krbu?

Myslel si, že Bethany by se to tak líbilo a stejně i jemu.

Zatímco čekal, až se ukáže, hrál kolo FreeCell na svém mobilu.

Celý nesvůj.

Prohrál.

Hrál znovu.

A protože se pokaždé podíval, když zvonek nad dveřmi zazvonil, prohrál další dvě kola. Panebože, bylo to, jako by nikdy předtím na rande nebyl.

Pokud by udržoval krok, musel by začít blikat jako severní světla.

To není dobré. Když se cinkání ozvalo znovu a on vzhlédl, každý nerv v těle mu najednou vystřelil.

Byla to Bethany. Její teplé hnědé oči prohlédly skalní útvary ve středu bistra, přes stoly a nakonec se zastavily na boxu u krbu.

Když se její pohled setkal s jeho, usmála se, a proto vysála morek přímo z jeho kostí… v úplném dobrém slova smyslu.

Mířící přímo k jejich boxu, měla oči jen pro něj.

Což znamená, že neviděla pohled kluka ve studentských letech, který ji následoval.

Dawsonovi se tak nelíbilo, jak ten člověk zíral na Bethany.

Jako by nikdy předtím neviděl ženu, a Dawson byl více než připraven, aby se představil. Vybouchl v něm každý teritoriální instinkt.

Stálo ho to všechno, aby ho nepopadl a nebušil s tím týpkem o dřevěnou podlahu.

„Ahoj,“ řekla Bethany a setřásla z ramen její tlustý svetr. Pod ním měla oblečený černý rolák, který byl vhodný pro její křivky. „Nečekal si dlouho?“ Nutící jeho oči na sever, se usmál. „Ne, právě jsem se sem dostlal.“ Sklouzla do boxu a zastrčila si vlasy za uši.

Miloval, jak jí rozpuštěné vlasy spadaly přes ramena.

Rozhlížejíc se přes jídelnu, se kousla do rtu. „Je to tu opravdu příjemné. Líbí se mi to. Něco útulného.“ „Je to tu opravdu pěkné. Skvělé jídlo,“ odkašlal si a chtěl sám sebe nakopat. „Jsem rád, že jsi přišla.“ Její oči se vrhly zpátky k němu. „Já taky.“ Objevila se servírka a ušetřila je před trapným tichem, zatímco si objednávali jejich nápoje.

„Chodíš sem často?“ zeptala se, když servírka odešla.

Dawson přikývl. „Chodíme sem asi dvakrát týdně.“ „Tvůj bratr a sestra?“ „Jo, Dee a já sem chodíme každý čtvrtek, a všichni tři každou středu.“ Zasmál se. „Vlastně, je to trochu špatné, jak často tu jíme.“ „Tvoji rodiče moc nevaří?“ Ach, bomba na otázku, s ohledem na to, že jejich rodiče zemřeli předtím, než každý z nich mohl vědět, jak vypadali. „Ne, oni nevaří.“ Číšnice byla zpátky, posunujíc jejich sklenice přes stůl.

Pizza zapečená v troubě, navíc zelené papričky, zářící na omáčce, byla objednána, spolu s tyčinkami.

Bethany si pohrávala s brčkem, skládala ho do malého čtverečku, takže to vypadalo jako harmonika, když to bylo hotové.

„Přísahám, že máma žije pečením. Každý den, když přijdu domů, jsou tam sušenky, čerstvé pečivo nebo nějaký koláč.“

Neznámy a hluboký pocit touhy se mu postavil v hrudi.

Jaké by to bylo mít mámu a tátu doma?

Všechno, co měli, byl Matthew, ne že by sekal játra, nebo tak něco, ale on s nimi nežil.

Aspoň ne, když jim bylo třináct, a oni byli dostatečně zralí, aby žili na vlastní pěst.

Matthew by pravděpodobně s nimi zůstal navždy, ale Daemon potřeboval svůj vlastní prostor.

„To… musí být pěkné,“ řekl. „To je.“ Zatočila brčkem kolem, klepajíc kostkami ledu o sklo. „Teď vaří víc, protože většinu týdne je táta pryč a její bratr žije s námi. Jídlo je její zvládací mechanismus.“

Vzpomínal na to, co řekla o muži, který k ní něco cítil.

Luxeni nebyli nemocní. Jako nikdy.

„Jak mu je?“ „Líp. On jen vypadá… hůř než se cítí, myslím.“ Objevil se poloviční úsměv, když viděla, jak kostky ledu tančí. „Cítím se špatně, protože nevím, co mu říct. Jako bych ho sotva znala a on si tím prochází… život změní událost, a cokoliv řeknu, jen zní uboze.“ „Jsem si jistý, že si cení, že jsi tam.“

„Myslíš?“ Naděje v jejím hlase jiskřila.

„Jo, myslím.“ Chtějící ji uklidnit, natáhl se přes stůl a položil jeho ruku na její.

Mezi jejich rukama prošel šok, a Bethany překvapeně zalapala po dechu.

Vzhlédla a její druhá ruka držící brčko sebou trhla, jak se jejich oči setkaly.

Sklenice se naklonila k ní, obsah připravený k vylití.

Pustil její ruku a chytil sklenici v té chvíli, kdy začala padat.

Trochu tekutiny se vylilo přes okraj, jak položil sklenici.

„Opatrně,“ zamumlal.

Bethany na něj zírala, ústa otevřená.

„Co?“ Zamrkala. „Já… já jen neviděla, že se tvoje ruka pohnula. Jednu sekundu jsi mě držel za ruku a další chytil moji sklenku.“ Ach. Sakra. Někdy, Dawson prostě neměl přestat přemýšlet.

Člověk pravděpodobně nemohl zastavit sklenici z kamikadze pádu do jejího klína.

Nutící se usmát, to zahrál. „Mám hodně rychlé reflexy.“

„To jsem viděla,“ zamumlala, popadla ubrousek a utírala nepořádek. „Měl by si hrát sporty… nebo tak něco.“ Ha. Jo, to by se nestalo. Že by strhnul lidi, i když se měl držet zpátky.

Naštěstí pro něj, se zdálo, že Bethany přijala jeho odpověď a jejich rozhovor vklouzl do jednoduchého klábosení, který je držel hodiny na mobilu.

Když dorazila pizza, oba po ní sáhli.

Zasmál se, když ponořila její tyčinku do pizza omáčky.

Bylo to něco, co on i Dee dělali.

A myšlení na to, jak se jeho sestra jmenuje, ji muselo vystrašit, protože zvonek zazvonil a on ucítil známou přítomnost.

Oči měl přilepené na předek restaurace a málem se skácel z boxu, když se potvrdilo jeho podezření.

Dee byla tady.

A nebyla sama.

Adam byl s ní.

Beth svraštila obočí, když viděla jeho výraz.

Ohlédla se přes rameno, našpulila rty. „To musí být tvoje sestra… s tvým ehm, pěkným kamarádem.“ Prosím, nevracej se sem. Prosím, nevracej se sem.

„To je Dee, ale to není Andrew. To je jeho bratr, Adam.“ Její hlava se otočila zpátky k němu. „Dvojčata?“ „Trojčata, tak jako my.“

Jeho pohled se vrátil zpět na přední část restaurace.

Aaaaaa jeho modlitby nebyli vyslyšeny.

Deein pohled se setkal s jeho a její oči se tak rozšířily, jako byste si mysleli, že se dívá na prezidenta Spojených států.

Udělala vzdušnou čáru přímo k nim, s Adamem v závěsu.

Řetězec nadávek, probíhající v jeho hlavě, by udělali Daemona pyšného. „Je mi to tak líto. Přísahám, že jsem je nepozval.“ Beth naklonila hlavu na stranu. „To je v pořádku. Netrap se.“

Nebál se tak moc toho, jak bude Dee a Adam reagovat.

Oni byli naprosto „tým lidských“, ale jeho sestra… Bože, miluju ji, ale ona byla trochu moc okouzlující někdy.

Dee se zastavila před stolem, její lesní-zelené oči se odráželi od Dawsona do Bethany. „Jaké naprosté překvapení, tě tu vidět. Neměla jsem tušení, že sem jdeš. Kdybys něco řekl, víš, jakoby slušný bratr měl, Adam a já jsme mohli jít s tebou. Mimochodem teď jsme totální pronásledovatelé, protože jsi tu byl první.“ Dee, se zhluboka nadechla. „A máš společnost. Takže jsme totálně překazili vaše… rande? Je to rande, nebo jste jen jako dva kamarádi šli ven?“ Dawson otevřel pusu, ale nic z ní nevyšlo, když se podíval na Bethany, která se dívala mezi nimi dvěma, a její rty sebou zaškubaly, jako kdyby se snažila usmívat.

„Ach, nedostatek odpovědi totálně znamená rande.“ Dee se usmála, když si prohodila vlasy přes rameno.

Pak se otočila na Bethany a udělala jiný „slovní aerobic“ kousek. „Takže ty jsi ta holka, s kterou Dawson mluví až do půlnoci? On si myslí, že to nevím, ale vím. Každopádně, musíš se jmenovat Bethany Williamsová? Ještě jsme se nesetkali.“

Vystrčila svoji štíhlou ruku. „Já jsem Dee.“ Bethany jí podala ruku. „Ráda tě poznávám… a jo, myslím, že jsem ta holka.“ Jeho sestra potřásla Beth rukou, což skutečně otřáslo celým jejím tělem, dobrý Bože.

„Jsi opravdu hezká. A já ti můžu říct, že jsi pěkná, což je dobré, protože Dawson je můj oblíbený bratr, a když–“

„Páni, zpomal holka.“ Adam položil ruku na Deeino rameno. Jeho sympatický pohled se setkal s Dawsonovým. „Jen si jdeme vyzvednout nějaké jídlo.“ Dawson vypustil dech úlevy.

„No, to je škoda.“ Bethany skutečně zněla upřímně. Senzace. Většina lidí by se teď vyčerpáním zhroutila. „Mohli jsme sdílet stůl.“

Deein úsměv byl velikosti Volkswagen autobusu. „Měla jsem pravdu! Ty jsi pěkná.“ Obrátila se k bratrovi a vyklenula obočí. „Vlastně, ty jsi pravděpodobně pro něj moc hezká.“ „Dee,“ zamumlal Adam.

Dawson se usmál. „Myslel jsem, že jsem byl tvůj oblíbený bratr.“

„To jsi. Když chci, abys byl.“ Otočila se zpátky k Bethany. „No, necháme vás lidi na vašem…?“ Nebyl tu žádný způsob, jak z tohohle vyklouznout a Dawson nechtěl skrývat, co dělá.

Vyslovit to slovo, nezačne spousta blbostí, ale zvažující, jak všichni už měli své podezření… ach, co to sakra.

„Je to rande,“ řekl Dawson.

A pak to chtěl zakřičet.

Bethany zčervenala.

Adam chytil Dee za ruku a přitáhl si ji zpátky k pultu.

Ohlédl se přes rameno a pusou artikuloval, promiň.

„No…“ Dawson si hlasitě povzdechl a přemýšlel, kdo projde dveřmi dál. Daemon? Drahý Bože. „To byla moje sestra.“ Bethany si položila tvář do dlaní a zazubila se. Její oči tančili. „Líbí se mi.“ „Její pusa… je nezastavitelná.“ Zasmála se. „Vypadá opravdu sladce.“ „A hyperaktivní.“ Poplácala ho lehce po ruce a opřela se. „A Adam je milejší než jeho bratr.“ „I hyena se vzteklinou je milejší než Andrew,“ odsekl. „Když jsme byli děti, jednou mě zamkl v jedné staré truhle. Nechal mě tam hodiny.“ „Co? Bože, to je hrozné,“ odmlčela se. „Takže zpátky k tomu, že existují dvoje trojčata v městě o velikosti komára. Zvláštní, že jo?“ Neměla tušení.

Byl tu náklad trojčat kolem tohoto města, ale oni zůstávali v komunitě Luxenů hluboko v lese okolo Seneca skal, zřídka vidění lidmi.

Pouze jeden nebo dva ze sourozenců pracovali v lidském světě.

V číslech byla bezpečnost a starší mají rádi, když mají všechny pod palcem.

Alespoň to bylo to, v co Daemon věřil.

„Naše rodiny se přátelí celá léta. Od doby, kdy jsme se sem přistěhovali.“

Byla to nejbližší věc k pravdě.

Skutečný zájem se jí mihl v očích.

Dál se zeptala na Daemona.

Popisovat svého staršího bratra Bethany, bylo tak snadné, jako snažit se zabránit šlápnutí na minu uprostřed války.

Byli tam přes dvě hodiny, když dostávali hodně netrpělivé pohledy od personálu, který chtěl pravděpodobně uvolnit stoly.

Když konečně přišel čas odejít, Dawson si uvědomil, že se opět zdráhá, pomyslet na rozloučení.

Doprovodil ji k autu, otáčející jeho klíče kolem prstu. „Opravdu jsem se bavil.“ „Já taky.“ Tváře měla ve větru zarudlé. Pěkné. Pohlédla mu do očí, a pak její pohled skočil pryč. „Měli bychom to zopakovat.“

„Mám to v plánu.“ Dawson ji chtěl políbit. Právě teď. Přímo tady. Ale místo toho, se držel zpátky a uboze ji objal jako dobrý chlap.

„Uvidíme se zítra?“ Hloupá otázka, protože zítra měli školu.

Bethany přikývla, pak se natáhla na špičky a položila mu ruku na hruď pro podporu.

Opírajíc se o jeho tělo, mu obtočila ruku kolem zadní části krku.

Neodvažoval se pohnout.

Přitiskla rty na jeho tvář. „Budeme dnes večer mluvit?“ Sklonil hlavu a vdechoval čistou vůni jejich vlasů.

Být tak blízko k ní, se cítil, jako by byl ve své pravé podobě a on otevřel oči, jen aby se ujistil, že se nepřepnul jeho zářivý spínač.

„Samozřejmě,“ zamumlal, přejel rukou po její paži, prsty třel malou ruku, přitisknutou k jeho hrudi.

Zachvění procházelo z jejího těla do jeho, což ho přimělo se napínat. „Co budeme dnes večer zase dělat?“

Zasmála se a uvolnila se z jeho objetí. „Zavoláš mi.“ Dawson udělal krok směrem k ní, snižujíc bradu.

Když se její začervenání prohloubilo, způsobilo to, že se jí chtěl dotknout znovu. „Jo, to je pravda.“ „Dobře.“ Pořád se vzdalovala, dokud nebyla na druhé straně jejího auta, otevírajíc dveře. „Protože si opravdu nemyslím, že bych teď mohla jít spát bez vyslechnutí tvého hlasu.“ Dawsonovi myšlenky se rozptýlily.

Jediné, co mohl udělat, bylo stát tam a dívat se za jejím autem.

A teprve když si byl jistý, že ho nevidí, nechal jeho rty rozdělit se do úsměvu tak širokého, že by to i Dee zahanbilo.

Otáčející se na patě, začal jít k jeho Jette a pak se náhle zastavil.

Malé chloupky na zátylku mu vstali, a neměli co dočinění s větrem.

Někdo ho pozoroval.

Dawson se rozhlédl po parkovišti s ubývajícím světlem.

Místo bylo přeplněné.

Plné nákladních automobilů a dalších nechutně velkých vozidel.

Jedno stálo mimo.

Černá expedice s těžce tónovanými skly byla zaparkovaná vzadu, s běžícím motorem.

Vztek v něm vzrostl tak rychle, že málem ztratil držení.

A nebylo by to s jeho pronásledováním stejné?

Luxen dělající „všechno „ přímo před lidmi.

Zatracené DOD.

Dawson byl zvyklí na jejich kontrolu, která opravdu znamenala, že je sledovali.

Dneska to nebylo jiné.

Až na to, že ho viděli s Bethany.

A když se otočil kolem a zamířil zpátky ke svému autu, stálo ho to všechno, aby nešel k tomu autu a nezapálil jejich zadky.

O tři dny později, a Bethany se pořád od neděle vznášela.

Otřepané jako peklo, ale ona se vznášela, jako by na jejích nohou byli mraky.

Přicházejíc pozdě k její skříňce před obědem, stála v prázdné hale a vyměňovala si knihy. Úsměv na její tváři byl namířený na… na nikam.

Její šílené štěstí mělo jméno a…

„Ahoj,“ řekl Dawson a jeho dech jí zahříval ucho.

Vypískla a upustila knihu.

Přitiskla si ruku na hruď, dívajíc se na Dawsona s vykulenýma očima. „Jak… jak na světě? Já jsem tě ani neslyšela.“ Zvedl knihu a podal ji Bethany, pak se opřel o skříňku vedle ní a pokrčil rameny. „Jsem tichý.“

Ani tichost to nezakryje.

Myš kýchne v těchto halách a i to se odráželo.

Strčila si knihu do tašky. Pak ji to zasáhlo. „Co děláš na chodbě?“

Objevil se líný úsměv. „Jdu na oběd.“ „Počkej. Nemáš teď hodinu?“ Naklonil se, dýchal stejný vzduch jako ona, což způsobovalo, že chytal její dech.

Ten zatracený polovičatý úsměv s ní dělal vtipné věci.

Do restaurace šli znovu v úterý, ale loučili se bez polibku-opravdového polibku.

Ale když se čelem dotkl jejího, opravdu věřila, že se ji chystá políbit, přímo tady v hale.

Bethany s tím byla naprosto v pořádku.

„Mám studování haly,“ řekl, naklánějíc hlavu trochu na stranu, seřazujíc jejich pusy. „A vykouzlil jsem svou cestu ven ze třídy. Chtěl jsem tě vidět.“ „Ty jsi vykouzlil svoji cestu?“ Její oči se zavíraly. „Jak jsi to udělal?“

„Nikdy neříkám svoje tajemství. Ty to víš nejlíp.“

Dawson se odtáhl a chytil její volnou ruku.

Zamračila se na něj, protože cítila, že to, co chtěla a potřebovala, jí vzal.

Jeho úsměv se rozšířil. „Chtěl jsem obědvat s tebou.“

Více než polichocena, se nechala odtáhnout halou… od jídelny, se zdálo. „Hele, kam jdeme?“

„To je překvapení.“

Přitáhl si ji k boku, přehodil jeho těžkou ruku přes její ramena.

Délka jeho těla pasovala k jejímu, jako by to tak mělo být.

„To už odcházíme z kampusu?“ „Jo.“

„Budeme mít problémy?“

Zastavil se, otočil ji v rukách.

Byli skoro hruď na hruď, ale jeho paže byli pořád kolem jejích ramen. „Otázky, otázky, Bethany. Věř mi. Se mnou nebudeš mít problémy.“ Vyklenula obočí. „Kvůli tvým okouzlujícím schopnostem, co?“ „Přesně tak,“ zazubil se.

Dawson pokračoval a ona šla s ním, představujíc si, co by její matka udělala, kdyby je chytili a volala by jí škola.

Povinné těhotenské testy byli v její budoucnosti jisté.

Podívala se na Dawsona a rozhodla se, že to za to stojí.

Jak vyšli ven zadními dveřmi, čekala alarm, který zazní a pronajatý polda přiběhne krkolomnou rychlostí.

Když se tak nestalo a jejich nohy zasáhly chodník, uvolnila se.

Dawson jí pustil ruku a zrychlil tempo, když vyhrabával klíče z kapsy.

„Tam, kde tě chci vzít, je to dva bloky odsud. Můžeme se tam odvézt, jestli chceš.“

Podíval se přes rameno, jeho oči začali vrchem její hlavy a pokračovali celou cestu až k patě.

Bože, když se na ní takhle podíval, jak mohl očekávat, že s ním bude schopna komunikovat?

Teď z ní byla kaše… k ničemu kaše.

Jeho úsměv se rozšířil, jako by věděl, co to s ní dělá.

„Pro tebe je příliš chladno.“ „A co ty?“ Podíval se dopředu, točil klíči kolem. „Já jsem v pohodě. Tohle je tvůj svět.“

Usmála se na jeho záda. „Je to něco, co–“ Její slova skončila překvapeným výkřikem, když její noha zasáhla tlustý kus ledu, který nebyl rozmražený.

Než si to uvědomila, mlátila pažemi, jak se snažila najít rovnováhu.

To se nestane. V těchto malinkých, drobných sekundách, se smířila s její rozbitou lebkou, široce otevřenou před Dawsonem.

Musela by být zavolaná sanitka.

Máma by to zjistila.

Táta by byl povolaný z práce.

Měla by být uzemněna s otřesem mozku.

Nebo hůř.

Teplé ruce ji obklopily a chytili ji půl vteřiny předtím, než přišlo plácnutí.

A ona zůstala zmražená ve vzduchu, její vlasy se otíraly o hladký asfalt.

Dawsonova tvář byla jen pár centimetrů od její, oči zavřené v soustředění, tvářící se pevně a zachmuřeně.

Bethany nemohla šokem ani mluvit.

Dawson byl několik metrů před ní.

Pro něho se dostat k ní tak rychle bylo ohromující.

Bez dechu na něj zírala a těžce polkla. „Dobře. Máš reflexy jako kočka na steroidech.“ „Jo,“ řekl a znělo to skoro, jako by nedýchal, stejně jako ona. „Jsi v pořádku?“ Olízla si rty, přikývla a pak si uvědomila, že to nemohl vidět. „Jo, jsem v pořádku.“ Pomalu se narovnala, dal ji zpátky na nohy, než ji pustil.

Otevřel oči, a Bethany nemohla uvěřit tomu, co viděla.

Duhovky byli pořád krásně zelené, ale zornice… zornice byly bílé.

Aniž si to uvědomila, udělala krok dopředu. „Dawsone…“

Zamrkal a jeho oči byli normální. „Jo?“ Zavrtěla hlavou a nevěděla, jestli si s ní její mysl zahrává, nebo co.

Zornice nemohly být bílé.

A on byl rychlý, jako rychlý medailista olympijského zlata.

A taky tichý.

Tichý jako duch na programu hubnutí.

A jeho přítel mohl roztavit ping-pongové míčky…