Shadows - 1. kapitola

Překlad: Nela, Viki

Studenti zaplňovali třídu, stále ještě zívali a snažili se setřít si spánek z očí. Roztátý sníh jim kapal z bund a shromažďoval se na odřené podlaze. Dawson si protáhl své dlouhé nohy a opřel si je o prázdnou židli před ním. Lenivě se drbal na bradě a díval se po přední části třídy. Vešla Lesa a zašklebila se na Kimmy, která vypadala zděšená tím, co jí sníh udělal s vlasy.

„Je to jenom sníh,“ řekla Lesa a protáčela oči. „Neublíží ti.“

Kimmy si uhladila rukou své blond vlasy. „Cukr taje.“

„Jo a hovno plave.“

Lesa si sedla na svoje místo a vytáhla domácí úkol z Angličtiny. Za Dawsonem se ozvalo hluboké uchechtnutí a on se zazubil. Ta holka ho dokázala rozesmát.

Kimmy se posadila a otočila se, zkoumala ho očima, jako kdyby si plánovala další chod snídaně. Dawson ji věnoval falešný úsměv, i když věděl, že ji měl jenom ignorovat. Pro Kimmy je jakákoliv pozornost dobrá pozornost a to hlavně od té doby, co se rozešla se Simonem. Nebo se Simon rozešel s ní?

Sakra, vlastně ho to ani nezajímalo a nepotřeboval to vědět, ale neměl v sobě dost ignorance na to, aby ji úplně přehlížel. Kimmy si pokládala na stůl svojí tašku se zebrovaným potiskem a dalších minimálně deset vteřin se na něj usmívala, pak se podívala jinam. Pokrčil rameny a byl si jistý, že byl právě vizuálně obtěžován – a rozhodně ne v tom dobrém slova smyslu.

Ten hluboký smích se ozval znovu a pak i hlas, který byl natolik tichý, aby ho zachytil pouze on, „Hra začíná…“

Usmál se, natáhl ruce za sebe a plácl bratra po tváři.

„Sklapni Daemone.“

Daemon zablokoval jeho ruce.

„Bude se ti to líbit…“

Dawson potřásl hlavou, pořád se napůl usmíval. Většina osob, převážně lidí nechápou Daemona tak, jako on a jeho sestra. Jenom pár osob ho dokázala rozesmát tak, jako Daemon. Anebo tak moc naštvat. Ale pokud by Dawson někdy něco potřeboval, nebo by byl poblíž Arum, byl Daemon tvůj člověk.

Nebo spíš tvůj Luxen. To je jedno.

Do třídy vešel zavalitý starší muž, držel stoh papírů, které naznačovali, že jejich písemky už byly oznámkované. Třídou zaznělo sborové zasténání, s výjimkou Daemona a jeho. Věděli, že projdou, dokonce i bez snažení.

Dawson si vzal propisku, roloval ji mezi svými dlouhými prsty a povzdechnul si. Úterý se rýsovalo jako další dlouhý den, plný jedné nudné hodiny za druhou. Radši by byl venku, chodil po lese, přestože byl sníh a obrovská zima. A to jeho averze ke škole nebyla tak hrozná jako ta Daemonova. Některé dny byli horší, než jiné, ale Dawson zjistil, že díky spolužákům, je to tu snesitelnější. V tomhle ohledu byl jako jeho sestra, lidská povaha skrytá v mimozemském těle.

Ušklíbl se.

Vteřinu před tím, než zazvonilo, vběhla do třídy dívka a svírala v rukou žlutý kousek papíru. Okamžitě věděl, že ta kočka není místní. Fakt, že byla jen ve svetru a ne v tlusté bundě, vzhledem k tomu, že venku bylo 30 pod nulou, to tak nějak potvrzoval. Pohled se mu zatoulal dolu, k jejím nohám – skutečně hezkým, dlouhým a dobře tvarovaným nohám – k jejím tenkým podrážkám.

Jo, nebyla odsud.

Předala papír učiteli, mírně zvedla bradu a přelétla pohledem celou místnost. Dawsonovi nohy se slyšitelným žuchnutím dopadly na podlahu.

Ty vole, byla… byla nádherná.

A on věděl, co znamená krása. Jejich rasa vyhrála genetickou loterii, když přijímaly lidské geny, ale ten způsob, jakým se dívčiny elegantní, drobné rysy poskládaly dohromady, byl absolutně perfektní. Když pokračovala ve skenování místnosti, přes rameno jí sklouzly čokoládové vlasy. Její kůže měla zdravý lesk z delšího pobytu na sluníčku – nedávno, pokud mohl soudit podle její vitality.

Jemně upravené obočí, které rámovalo její oči s hustými řasami, se nakrabatilo. Teplé hnědé oči se střetly s těmi jeho, pak s jeho rameny a pak několikrát zamrkala, jako by si pročisťovala vidění. Ten druh pohledu vídával často, vlastně pokaždé, když lidé poprvé viděli jeho a Daemona pohromadě. Konec konců, byli identičtí. Černé vlnité vlasy, stejné tělo plavce, oba víc než šest stop vysocí. Měli stejné rysy: široké lícní kosti, plné rty a mimořádně zelené oči. Nikdo jiný, než jejich vlastní druh, je nemohl rozlišit. Něco, co si oba dva zvykli využívat ke svému prospěchu. Dawson zaskřípal zubama, až ho z toho bolela čelist. Poprvé si přál, aby neměl svou naprostou kopii. Přál si, aby se na něj mohla podívat – a vidět opravdu jen jeho a ne i zrcadlovou kopii hned vedle něj. A to byla absolutně neočekávaná reakce.

Ale pak ho opět vyhledala pohledem a usmála se.

Z jeho najednou ochablých prstů mu vyklouzla propiska, kutálela se přes stůl a při dopadu zarachotila o podlahu. Tvářemi se mu prohnalo teplo, ale jeho rty odpověděly a nebylo na tom nic falešného ani nuceného. Daemon se uchechtl, naklonil se a zastavil kutálející se propisku teniskou. Ztrapněný na entou, Dawson sebral svojí propisku zpod bratrovy tenisky.

Pan Patterson jí něco říkal, tím přitáhl její pozornost zpátky a ona se tomu zasmála. Cítil, že ten zastřený zvuk mu prošel celým tělem, narovnal se na židli. Kůží se mu rozšířil pichlavý pocit.

Když zazvonil zvonek, zamířila rovnou k místu před ním. Kašlat na chození ve sněhu. Tohle rozhodně nebude další nudné úterý.

Začala se hrabat v batohu, hádal, že hledala pero. Uvědomoval si, že to byla perfektní výmluva na prolomení ledů. Mohl ji prostě nabídnout pero, říct ahoj a odtud začít. Ale byl zamrzlý na svojí židli, rozpolcený mezi touhou se naklonit, aby zjistil, jaký používá parfém a tím, že nechtěl vypadat jako totální ubožák. Takže nechal svůj zadek tam, kde byl.

A… zíral na čokoládové prameny vlasů, které se jí kroutily kolem opěradla židle.

Dawson trhnul rameny a podrbal se za krkem. Jak se jmenovala? A proč ho to sakra tak moc zajímalo? Tohle nebylo poprvé, co ho přitahovala lidská dívka. K sakru spousta jedinců jeho druhu s nimi chodilo, vzhledem k tomu, že jejich muži byli k ženám v poměru dva na jednu. I on. Dokonce i jeho komplexně-lepší bratr, když zrovna nebyl se svou ano-a-znovu-ne přítelkyní…

Ta dívka se ohlídla přes rameno, zamrkala řasami a střetla se s jeho pohledem.

Pak se mu stala ta nejpodivnější věc. Dawson cítil, jak od něj odplouvají roky. Roky strávené stěhováním, hledáním si, a ztrácením přátel. Vídání ostatních svého druhu, které měl rád, a kteří zemřeli rukou Arumů nebo DOD. Roky, kdy se snažil zapadnout mezi lidi, ale nikdy se nestal jedním z nich. To všechno prostě… zmizelo pryč.

Byl omámený náhlým pocitem lehkosti a vše, na co se zmohl, bylo jen zírat. Zírat jako šílený idiot. Ale ona na něj koukala taky. Nová dívka odvrátila svůj pohled pryč, ale ty teplé oči barvy whisky se zase vrátily zpátky k těm jeho. Její rty se v koutcích zahnuly do malého úsměvu a pak se opět otočila čelem k tabuli.

Daemon si odkašlal a posunul stůl. Jeho bratr se tlumeným hlasem ptal, „Na co myslíš?“ Většinou Daemon věděl, co si myslí. A s Dee to bylo stejné. Byli trojčata, byli si bližší, než většina Luxenů. Ale právě teď, Dawson bez jakýchkoliv pochyb věděl, že Daemon neměl ani ponětí o tom, co si myslel. Protože kdyby věděl, tak by spadl ze židle. Dawson vydechl.

„Nic – nemyslím na nic.“

„Jasně,“ řekl jeho bratr a opřel se o opěradlo židle. „To jsem si myslel.“

****

Po tom, co zazvonilo, sebrala Bethany Williams svůj batoh a aniž by se zdržovala, zamířila do chodby. Být nová stojí za prd. Nebylo s kým si povídat, nebo s kým jít na další hodinu. Na chodbě ji obklopovali cizinci, což bylo prostě skvělý, vzhledem k tomu, že bydlela v cizím domě a celkem často tam vídala svého strýce, který byl pro ni taky úplný cizinec.

A potřebovala najít třídu, kde bude mít další hodinu. Podívala se dolů, do svého rozvrhu, přimhouřila oči na vybledlý inkoust. Je to místnost 20…3? Nebo je to místnost 208? Prostě super. Západní Virginia je místo, kde vymřely tiskárny s funkčníma tonerama.

Poposunula si batoh na rameni a vyhnula se hloučku holek, které stály naproti třídě Angličtiny. Nebylo potřeba moc představivosti na to, aby jí došlo, že tam čekají, až ze třídy vyjde to neuvěřitelně žhavý duo. Dobrej Bože, celej svůj život žila v Nevadě a nikdy, ani jedinkrát, neviděla nikoho, kdo by vypadal takhle božsky, natož hned dva. Kdo by řekl, že Západní Virginia schovává takový poklady?

A ty oči, ty byly prostě… vau. Plný života, nejúžasnější zelená, která jí připomněla čerstvou jarní trávu. Tyhle kukadla, to teda bylo něco. Tohle kdyby věděla, škemrala by, aby se sem přestěhovali sakra dřív, jen aby mohla mlsat ty jeho oči. Při té myšlence se zastyděla. Její rodina se sem přistěhovala, protože její strýc byl nemocný, protože to byla správná věc, kterou měli udělat, a ne proto –

„Hej, počkej na mně.“

Neznámý, hluboký, klučící hlas jí projel celou páteří, zpomalila a ohlédla se přes rameno. Najednou se zastavila úplně. Byla to jedna polovička toho neuvěřitelně žhavého dua. Volal na ni, že jo? Protože se díval přímo na ní, těma neskutečnýma očima a usmíval se, měl perfektní plné rty, možná až příliš perfektní.

Najednou se jí zmocnila šílená touha po tom, začít malovat jeho obličej těma novýma olejovýma barvami, co jí koupila máma.

Odstrčila tu myšlenku stranou a přinutila svojí pusu, aby začala fungovat.

„Ahoj,“ vypískla. Žhavej, vážně žhavej…

Ten kluk se usmál a její hrudník se zatetelil.

„Chtěl jsem se představit,“ řekl, když ji dohnal.

„Jmenuju se Dawson Black. Jsem–“

„Jseš to dvojče, které sedělo na angličtině za mnou.“

Jeho obličej zaplavilo překvapení. „Jak to víš? Většina lidí nás nedokáže rozeznat.“

„To ten tvůj úsměv.“ Začervenala se a chtěla si jednu vrazit. Tvůj úsměv? Vau. Rychle sklopila pohled ke svému rozvrhu hodin a uvědomila si, že musí zamířit do druhého patra. „Chtěla jsem říct, že ten druhý se za celou hodinu neusmál ani jednou.“

Tomu se zachechtal. „Jo, má strach, že ze smíchu by se mu udělaly předčasný vrásky.“

Bethany se zasmála. Zábavný a roztomilý? To mám ráda.

„A ty se toho nebojíš?“

„Ne, ne. Já plánuju zestárnout elegantně. Už se na to těším.“

Jeho úsměv byl lehký, prozářil mu oči, které nemohly být skutečné. Musel mít kontaktní čočky. Pokračoval. „Můj nejoblíbenější film, je Zámotek.“

„Zámotek?“ Vybuchla smíchy a jeho úsměv se rozšířil.

„Mám dojem, že to je oblíbenej film mojí pra-pra-pra prababičky.“

„Myslím, že tvoje pra-pra-pra prababička by se mi líbila. Má dobrej vkus.“ Natáhl se kolem ní a otevřel křídlo těžkých dvojitých dveří. Studenti mu uhýbali z cesty, jako kdyby byl demoliční koule. „To se ti nemůže nelíbit. Věčné mládí. Mimíci. Zářivý věci v bazénu.“

„Lidi z kokónů?“ dodala a přikrčila se pod jeho nataženou rukou – hezkou, dobře vypracovanou rukou, která napružila materiál jeho svetru. Začervenala se, rychle odvrátila pohled a zamířila po schodech nahoru. „Takže ty seš fanda starých dobrých let?“ Cítila, že vedle ní pokrčil rameny. Na širokém schodišti, které bylo lehce cítit plísní a upocenýma ponožkami, zůstal vedle ní a nechal tak ostatním lidem jen málo prostoru na to, aby kolem nich mohli projít. Když míjeli mezipatro, Dawson se jí podíval přes rameno.

„Jakou máš další hodinu?“

Pokrčila nos nad rozvrhem hodin. „Dějepis ve třídě…“

Vzal jí papír z ruky a prohlížel ho. „Místnost 208. A dnešek je tvůj šťastnej den.“

Jelikož s ní mluvil kluk jako on, musela s ním souhlasit. „Proč pak?“

„Dvě věci,“ odpověděl a vracel jí rozvrh hodin.

„Máme spolu umění a pak ještě poslední hodinu – tělocvik. Nebo to možná je můj šťastnej den.“

Neuvěřitelně žhavej. Zábavnej. A ještě ví, co má říkat? Gól. Podržel jí druhé dveře a ona na seznam přidala ještě ‚džentlmen‘. Kousla se do rtu a přemýšlela, co říct. Nakonec se zeptala „Jakou máš další hodinu ty?“

„Vědu v prvním patře.“

Obočí jí vystřelilo nahoru a rozhlédla se. Přesně jak čekala, všichni definitivně zírali. Většinou holky.

„Tak proč si ve druhým patře?“

„Protože chci.“

Řekl to tak věcně, že z toho měla pocit, že si dělá ‚co chce‘ dost pravidelně. Jejich pohledy se střetly. Něco v tom jeho pohledu, jí přinutilo být si super vědomá sama sebe i všeho kolem ní. Najednou prozřela a věděla, že její mámě by na něj stačil jediný pohled a už by jí poslala na dívčí školu. Kluci jako on za sebou většinou nechávají cestu ze zlomených dívčích srdcí, dlouhou jako Mississipi. A ona by měla utéct do třídy – což by teď už nemělo být moc daleko – jak nejrychleji dokáže, protože poslední věc, co Bethany chtěla, bylo být dalším zlomeným srdcem.

Ale ona tam jen stála a nehýbala se. Ani jeden z nich se nehýbal. Tohle… tohle bylo intenzivní. Bylo to intenzivnější, než když poprvé líbala kluka. A nejlepší na tom bylo, že se ani nedotýkali. Ani ho neznala.

Potřebovala prostor, o krok ustoupila a polkla. Jo, prostor byl dobrý nápad. Ale jeho soustředěný pohled z pod těch hustých řas na ni i tak dosáhl.

Bez přerušení očního kontaktu, ukázal na dveře za ním.

„Místnost 208.“

Dobře. Řekni něco, nebo alespoň přikývni, idiote. Rozhodně na něj neudělá dobrý dojem. A to, co jí pak vyšlo z pusy, bylo svým způsobem trochu děsivé.

„Jsou tvoje oči skutečné?“ A sakra, moc trapné?

Dawson zamrkal, jako by ho ta otázka překvapila. Jak to? Lidi se ho na to musejí ptát pořád. Nikdy neviděla oči, jako mají tahle dvojčata.

„Jo,“ odpověděl. „Jsou skutečné.“

„Oh, no, jsou skutečně hezké.“ Přes tváře se jí přehnalo teplo.

„Myslím tím, že jsou nádherné.“ Nádherné? Měla by ihned přestat mluvit.

Jeho úsměv se opět rozšířil. Líbilo se jí to.

„Děkuju.“ Naklonil hlavu do strany. „ Takže… chystáš se mně nechat hádat?“

Koutkem oka si všimla vysokého blonďatého kluka, který vypadal, jako by zrovna vyšel ze stránek časopisu pro teenagery. Zahlédl Dawsona a zastavil se uprostřed chodby, což způsobilo, že do něj narazil další kluk. S polovičním úsměvem se ten vysoký blonďák omluvil, ale oči přitom nespouštěl z Dawsona. A byly modré, modré jako chrpy. Žádná z jejích barev by nemohla ani doufat, že by dokázala zachytit intenzitu té barvy. Stejně tak si byla jistá, že by se nedokázaly vyrovnat ani Dawsonovým očím.

„Hm?“ řekla a soustředila se zpátky na Dawsona.

„Tvoje jméno? Ještě si mi neřekla, jak se jmenuješ.“

„Elizabeth, ale všichni mi říkají Bethany.“

„Elizabeth.“ Zopakoval její jméno, jako kdyby zkoušel, jak bude znít.

„A má Bethany i příjmení?“

Zalilo ji horko a chytila se popruhu svého batohu.

„Williams, moje příjmení je Williams.“

„No, Bethany Williams, teď tě budu muset opustit.“

Proboha zněl upřímně zděšeně.

„Jen pro teď.“

„Dík–“

„To není třeba.“

Když od ní couval pryč, jeho oči ve světle zazářily. Oslňující.

„Brzy se uvidíme. Tím jsem si jistej.“