SH - PROLOG

Překlad: Marta

Easington, Durham, Anglie
O 14 let dříve ….

„Molly, pojď ke mně, drahoušku. Musím ti něco říci.“

Moje babička byla v předsíni našeho malého domu, seděla ve starém hnědém křesle s hlavou v dlaních.

Přemístila jsem se dopředu a rozhlédla po místnosti. Můj otec nebyl ještě zpátky z hospody. Vždycky byl v hospodě od té doby, co děsivá paní, což bylo něco v televizi, uzavřela doly toho roku, co jsem se narodila a otec byl smutný. To mi řekla babička.

Babička zvedla hlavu a smutně se na mě usmála. Babička měla nejlaskavější úsměv, co jsem kdy viděla: mohla rozsvítit celou místnost pouhým úsměvem. Moc jsem ji milovala.

Jak jsem šla blíž, všimla jsem si, že drží starý obrázek maminky. Maminka umřela, když jsem se narodila, a babička a táta se jen rozrušili, když jsem se na ní ptala, takže jsem se už neptala.  Pokaždé jsem se ujistila, že políbím její obrázek na dobrou noc vedle postele. Babička říkala, že mě to maminka vidí dělat z nebe.

„Pojď sem, ty moje malá Molly. Sedni si mi na klín,“ řekla, mávajíc na mě ať jdu k ní, pokládajíc obrázek na červený koberec.

Upustila jsem svůj růžový batůžek na zem, popošla a vyskočila jí do klína. Voněla po mátě. Vždycky voněla po mátě. Věděla jsem, že skrývá vůni po cigaretách, které se plíží kouřit do uličky. Rozesmívala mě, jak  utíkala ven každé ráno, mající stále její růžové natáčky v šedých vlasech a fialovou domácí zástěru.

Dala jsem jí jednu ruku na tvář. Vypadala rozrušeně. „Babičko, co se děje?“

Vzala mou malou ruku do své a já jsem nadskočila, jak byla studená. Mnula jsem jí mezi rukama a políbila na tvář, aby se cítila lépe. Řekla mi, že moje sladké polibky udělají každý problém na světě o něco lehčí.

Pokoj byl tak tichý a jediný zvuk vycházel z praskání krbu a hlasitého tikání dědečkových hodin.

Babička měla vždycky  hudbu,  hudba z let předešlých a tančily bychom před ohněm. Dnes tu žádná hudba nehrála a dům byl cítit nevýrazně a smutně.

Podívala jsem se na velké  hodiny na stěně a viděla jsem, že jsou na dvanáctce  a malá ručka byla na čtyřce. Snažila jsem se vzpomenout, co nám naše učitelka paní Clarková řekla ve třídě. Měla jsem oči pevně zavřené, jak jsem se snažila přemýšlet. Otevřely se, jak jsem zalapala po dechu. Byly čtyři hodiny. Ano! Byly čtyři hodiny. Tatínek brzo přijde.

Snažila jsem se babičce vykroutit, abych mohla běžet ke dveřím čekat na tatínka, jak bude přicházet brankou. Vždycky mě objal a zatočil se mnou kolem dokola, než mi řekl, že jsem ta nejkrásnější holčička na světě, stejně jako moje maminka. Byla to nejoblíbenější část mého dne.

Sklouzla jsem babičce z kolen, ale chytila mě za ruku.

„Babičko, co děláš? Tatínek brzo přijde. Potřebuje jeho denní objetí!“

Babička se zhluboka nadechla a začaly jí téct slzy.

„Babičko, proč brečíš? Prosím, nebuď smutná. Potřebuješ sladkou pusinku? Aby ses cítila lépe?

Babička mě drtila na hrudi, brýle mi skoro spadly z nosu a materiál její zástěry mě poškrábal na tváři. Svraštila jsem obličej, abych zastavila škrábání. Odstrčila mě zpátky a padla na kolena. Její smutné oči byly ve stejné výšce jako já.

„Molly, musím ti něco říci, něco co tě moc, moc rozesmutní. Rozumíš mi?“

„Ano babičko. Je mi šest. Jsem velká holka. Rozumím hodně věcem. Paní Clarková říká, že jsem nejchytřejší dívka ve třídě, možná ve škole.“

Babička se na mě usmála.  Ačkoliv úsměv nedosáhl do očí. Nebyl to úplný úsměv. Tatínek říkal, že jen plný úsměv ukazuje, že jsme skutečně šťastný. Neměli byste plýtvat plným úsměvem na něco, co vás  nedělá radostnými.

„Jsi chytrá, zlatíčko, i když nevím po kom. Dojdeš daleko. Opustíš tenhle smutný život a uděláš něco pro sebe. To je to, co by  maminka a ta-tatínek… co by chtěli.“ Popotáhla a vyndala růžový kapesník z kapsy. Měl vyšité červené růže. Vybírala jsem ten materiál před dvěma týdny na trhu. Udělaly jsme jeden pro mě a jeden pro babičku, odpovídající sadu, stejně jako babička říkala, že jsme my.

Osušila si kapesníkem nos, když se dívala z okna, než se její oči opět proměnily a podívala se zpět na mě. „Nyní se Molly musíš zhluboka nadechnout, dobře, stejně jako ti ukážu já.“

Přikývla jsem a nadechla jsem na pět sekund nosem, držela jsem vzduch v břiše, a vyfoukla pomalu na pět skrz ústa.

„Hodná holka,“ pochválila mě a třela mi tváře palcem.

„Babičko? Kde je táta? Jde pozdě. Nikdy nemívá zpoždění.“  Byl doma vždycky po škole. Vždycky voněl po pivě. Nebyl by to tatínek, kdyby tak nevoněl.

„Molly, dnes se tatínkovi něco stalo,“ řekla mi s chvějícím hlasem.

„Je mu špatně? Měly bychom mu udělat čaj, když přijde domů? Po čaji je každému lépe, nemám pravdu, babičko? Vždycky mi to říkáš,“ řekla jsem a začínala cítit zvláštní, legrační víření v břiše, když se na mě babička podivně podívala.

Zavrtěla hlavou a rty se jí zatřásly. „Ne, zlatíčko. Čaj nebude dnes zapotřebí. Víš, Bůh se dnes ráno rozhodl vzít tatínka do nebe, aby tam byl s ostatními anděly.“

Naklonila jsem hlavu a podívala se na strop. Vím, že Bůh žil směrem nad námi, na obloze. Nikdy jsem ho ale neviděla, bez ohledu na to, jak moc jsem se snažila.

„Proč by Bůh bral tátu od nás? Jsme špatní lidé? Byla jsem moc zlobivá? To je důvod, proč Bůh nechtěl, abych měla maminku a tatínka?“

Babička mě držela pevně, nos strčila do mých dlouhých hnědých vlasů.   „Ne, Molly, nikdy, nikdy si tohle nemysli. Bůh se jen cítil smutný, že byl tatínek tak dlouho bez maminky. Rozhodl se, že je čas, aby byli zase spolu. Věděl, že jsi statečná a silná žít i bez nich.“

Přemýšlela jsem o tom, jak jsem si cucala palec. Vždycky jsem si cucala palec, když jsem byla vyděšená nebo nervozní.

Babička mi uhladila vlasy z tváře. „Chci, aby si věděla, že nikdo  na planetě se nemiloval víc než tvůj tatínek a maminka. Když maminka umřela, táta nevěděl, co dělat. Tolik tě miloval, ale také postrádal maminku. Když paní v televizi – „

„Margaret Thatcherová? Přerušila jsem jí. Učili jsme se o ní ve škole. Mnoho lidí v mém městě jí nemělo rádo.  Nazývali jí ošklivými jmény. Mnoho lidí udělala smutnými.

Babička se usmála. Ano Margaret Thatcherová. Když paní Thatcherová uzavřela doly, tatínek dlouho neměl práci a byl z toho velmi smutný. Snažil se dlouho vydělat nějaké peníze a koupit nám lepší dům, ale vždycky pracoval pouze v dolech a  nevěděl, jak dělat něco jiného. Její oči byly pevně zavřené. „Dneska tatínek umřel, zlatíčko. Odešel do nebe a už se nikdy nevrátí za námi.“

Rty se mi začaly třást a cítila jsem, jak mě v očích pálí slzy. „Ale já nechci, aby odešel! Můžeme říct Bohu, aby  ho přivedl zpět? Co budeme bez něj dělat?“ Těžký pocit se mi šířil hrudí a cítila jsem, jako bych nemohla dýchat. Šáhla jsem po babiččině ruce a můj hlas zaskřehotal. „Není nikdo jiný, jen my, že ano babičko? Jsi všechno, co mám. Co když mi tě vezme také? Nechci zůstat sama. Bojím se, babičko.“ Hlasitý výkřik rozerval mé hrdlo. „Nechci zůstat sama!“

„Molly - “ babička zašeptala, jak mě pevně objímala, a klesly jsme na podlahu, brečely před krbem.

Můj tatínek odešel.

Můj tatínek je v nebi.

Nikdy, nikdy se nevrátí.