Raw - PROLOG

Překlad: Kikina

Před dvaceti lety…

Zase je slyším.

Sousedi se hádají. Malý chlapec na něj křičí, aby přestal.

Klekám si u okna. Pevně zavírám oči, zacpávám si uši a zpívám si. Nelíbí se mi to. Pak je najednou ticho. Bedlivě poslouchám a pak si odkryju uši. Otáčím se, trochu si stoupám a nakukuju přes okno a vidím ho, jak jde rychle podél našeho domu. Klopýtá, padá a mizí mi z očí. Je zraněný. Srdce mi zběsile tluče. Mohla bych se dostat do maléru. Tatínek by se mohl opravdu naštvat. Na chvilku si klekám, pak rychle vstávám a plížím se ke dveřím. Poslouchám. Pozorně. Hraje televize a slyším ho chrápat. Zažehává se ve mně naděje. Po špičkách jdu dolů po schodech a vklouznu do kuchyně. Od malého jídelního stolu se beru židli, stoupám si na ni a natahuju se k horní polici. Mám to, co potřebuju, židli zasouvám zpátky a jdu k zadním dveřím. Sahám po klice, pevně ji svírám a pak… ztuhnu.

Mohla bych se kvůli tomu dostat do maléru. Srdce mi v hrudníku tluče jako šílené. Otáčím klikou, která trochu zavrže a projede mnou vlna strachu. Zastavuju, a pomalu, že mi to připadá jako věčnost, jí otáčím. Konečně cítím, že se západka uvolnila a otevírám dveře. Zouvám si bačkory a dávám je mezi dveře a zárubně, aby se nezavřely.

Bosá a oblečená jen v bílé noční košili tiše našlapuju přes dvorek po trávě, která mě studí do nohou, po zvuku těžkého oddechování a tichého pláče.

Nacházím ho na druhé straně dvorku pod stromem a vidím, jak si zakrývá obličej rukama. Třese se. Dokonce, i když ho kryje tma, nechce, aby někdo viděl jeho slzy. Snaží se být silný. Bolí mě z toho srdce. Pomalu jdu blíž a šlápnu na větvičku. Ta se zlomí a jeho hlava rychle vyskočí nahoru, aby mě viděl. Rychle vyskakuje na nohy, když křičí, "Jdi ode mě."

Dál nejdu, pokládám svoje věci a zašeptám, "Jsi zraněný."

Pozorně mě sleduje, pohled mu přeskakuje mezi věcmi, které jsem přinesla a mou tváří, jakoby hledal nějaký náznak toho, že je to jen vtip.

Zamračí se a tiše říká: "Vždycky jsem zraněný."

Dokonce i ve tmě vidím v jeho očích nenávist. Svítí jasně jako den. Vidím, že je jeho tvář tmavší. "Krvácíš." Sáhne si na tvář, konečky prstů se dotkne rány, odtáhne je a pak se podívá na svou krev. Pomalu ji tře mezi palcem a prostředníčkem. Hladí krev, jakoby v omluvě.

"M-můžu ti pomoct," koktám.

Zvedne ke mně své chladné oči a vyštěkne, "Mě nemůže nikdo pomoct."

Mě nebude rozkazovat. Dávám si ruku na bok, naštvaně na něj zírám a šeptem zasyčím, "Mohla bych mít velkej průšvih. Můj tatínek by se mohl opravdu naštvat. A… a já jsem ti přišla pomoct." Najednou mám o sebe strach a zašeptám, "Prosím, nech mě ti pomoct." Potřebuju se dostat zpátky dovnitř, než táta zjistí, že nejsem v posteli. Na tváři se mi musí odrážet můj strach, protože jeho postoj se trochu uvolní a zeptá se, "Proč bys mi teda chtěla pomáhat?"

To si nejsem jistá. Pokrčím rameny. "Jsi zraněný."

"Nikdo jiný se nestará, jestli jsem zraněný."

Srdce mi rychle tluče. Zašeptám, "Já jo." Stojíme tam a dlouho na sebe zíráme.

Nakonec ke mně přijde blíž a zeptá se, "Jak se jmenuješ?"

"Alexa. Alexa Ballentine."

Přikývne, ale nic neříká. "Jak se jmenuješ ty?"

Kopne do kamene. "Na tom nezáleží. Zapomeneš to hned, jak odejdu."

Zabolí mě břicho. Musím znát jeho jméno. Jdu blíž a slibuju, "Ne, nezapomenu."

Zvedajíc hlavu si projede rukou rozcuchanými hnědými vlasy, aby je dostal z obličeje. Dívá se na mě o vteřinu déle, než pronese, "Antonio Falco."

Chce s mi říct, že ho ráda poznávám, ale nezdá se mi, že se to hodí. Přešlapujíc z nohy na nohu se zeptám, "Kolik ti je?"

Opře se o kmen stromu. "Osm."

Zdál se mi starší.

Zeptá se, "Kolik je tobě?"

"Šest." Odmlčím se. "Brzo mi bude sedm," lžu.

Svraští obočí. "Vypadáš starší."

Wow, přesně to samý bych řekla o něm. Bez přemýšlení vyhrknu, "Proč tě tvůj tatínek bije?"

Sevře čelist a vysvětlí, "Je to můj nevlastní táta."

V domě zaslechnu zvuk, otáčím se a v očích mám hrůzu. Otáčím se zpátky k Antoniovi a šeptám, "Prosím, nech mě ti pomoct."

Sklápí oči a zamumlá, "Dobře."

Tělem mi krouží úleva a radost. Udělá krok vpřed do měsíčního světla a já zalapám po dechu. Má roztrženou tvář. Těžce polknu, snažíc se, aby se mi neudělalo špatně. Beru si trochu vaty a dezinfekci a varuju ho, "Ta smradlavá věc bude štípat." Ale když to přitisknu na jeho ránu, ani se nehne. Nepřestává se mi dívat do očí.

Beru náplast, odstraňuju obal a přilepím mu ji na lícní kost. Moc to nepomáhá. Rána je příliš velká. Ale i tak zašeptá, "Děkuju."

Při dalším hluku z domu nadskočím. Dívám se do jeho hnědých očí a naléhavě zašeptám, "Musím jít. Uvidíme se jindy, Antonio."

Podívá se na zem. "Ne. Neuvidíme."

A neviděli.

Už nikdy.