Raw - 16. kapitola

Překlad: Kikina

Lexi

Přicházím do práce a cítím, jak se do mě oči lidí zapichují jako laser, zcela zjevně jsou zmatení očividnou pružností mého kroku.

"Dobré ráno všem," zdravím s potutelným úsměvem na tváři. Jsem si zatraceně jistá, že si moji spolupracovníci myslí, "No do prdele. Někdo dostal zakázku."

A já dostala zakázku.

Twitch je velice dobrý v udržování mě zaměstnanou. Ale včera v noci to bylo víc.

Dal mi kontrolu v něčem, kde není zvyklý předávat otěže. A co víc, nesžíralo ho to. Nebyl naštvaný nebo frustrovaný. Svým vlastním vychytralým způsobem mi ukázal, že mi věří. Což je něco ohromně úžasnýho.

A bylo to ohromující. Taky to bylo extrémně emotivní. Jako sledování líhnutí malých želviček a jejich cesty do oceánu na vlastní pěst. Bylo to pomalé. Dali jsme si načas. Ale stoprocentně to za to stálo.

Kdybych na to měla energii, na konci bych tleskla a zavýskala.

Nemůžete uspěchat vývoj osobnosti. Musí to být dokončeno svým vlastním tempem. Můžete člověka dotlačit ke změně, ale jen čas, kdy ta změna vydrží, dokáže, že je to něco čeho chtějí dosáhnout na vlastní pěst.

Když jsem se ráno probudila sama, chvíli mi trvalo, než jsem dostala svůj najednou mrzutej zadek z postele. Šla jsem do kuchyně a uviděla přeložený kousek papíru na dveřích ledničky. Přimhouřila jsem na něj oči, podívala se doleva, pak doprava, abych se ujistila, že mě nikdo nesleduje, pak jsem strhla papír ze dveří a otevřela ho.

A to co jsem tam uviděla, zvedlo mou náladu z Třídy A kámoš gluma na Třídu B duhová víla.

A duhové víly jsou zatraceně šťastné.

Dobře, pokud nejsou, měly by být. Dělají duhu, prokrista!

Vzkaz čtu už podruhé, bokem se opírám o kuchyňskou linku a vzdychnu.

Večeře. 6 hodin. Zůstáváš se mnou přes noc. Pošlu auto. Obleč se hezky.

Zachechtám se a dívám se na rozkaz, který dostávám skoro pokaždé, když jsme spolu.

Obleč se hezky.

Zoufale potřebuju jít nakupovat. Což taky píšu Nikky, ptám se jí, jestli se se mnou sejde na oběd.

Vcházím do své kanceláře, zastavím se v chůzi, když uvidím Michaela sedícího za mým stolem. Naštvaně se na něj podívám, ruce se mi po mých bocích svírají v pěst a zatínám zuby. "Radši bys měl mít dobrý důvod, proč vynecháváš školu, Mickey."

Zakření se, "Volno pro studenty."

Moje pára unikne a já se celou cestu do kanceláře courám, "No, to je asi dost dobrý důvod, řekla bych." Mrknu na něj, jdu k němu a vzdychnu. Twitch mi říkal, že ho napadli. Taky mi řekl, že už to vyřídil. Když jsem se ho ptala, co se stalo, s vážným výrazem a mrtvolným klidem řekl, "Neptej se a já ti nebudu muset odpovídat."

To mě opravdu uklidnilo.

Beru Michaelův obličej do dlaní a podívám se na něj se smutkem v očích. "Nech mě se na tebe podívat, zlatíčko."

Nos má nateklý a křivý, ret na levé straně roztržený a na oku monokl, ale zdá se, že otok je pryč, takže se to rozhodnu zahrát v pohodě a neukázat jak právě teď vyšiluju nad faktem, že jedno z mých dětí je pomlácený. A dost hodně.

Pořád držím jeho obličej, rukou mu přejedu v nyní krátkých a čistých vlasech. "Jsi v pohodě?"

Když ucítí mé prsty ve vlasech, zavírá oči.

Píchne mě na hrudi.

Jak je to dlouho, kdy Michaelovi někdo naposled prokázal mateřskou lásku?

Můj odhad je, že zatraceně dlouho.

Se zavřenýma očima zamumlá, "Jsem v pohodě. Není to nic, co už by se mi dřív nestalo. Miluju svojí práci."

Při tom se usměju. Upřímným úsměvem.

Propouštím ho ze svých spárů a přehnaně říkám, "Dobře! Ne, skvěle! Jaký je tvůj nový šéf?"

Okay. Oficiálně lovím nějaké informace. Můžete mi to vyčítat?

Michael uvolní bradu a lehce se usměje. "Nevím, odkud ten chlap je, slečno Ballentine. Ale jsem vděčnej." Podívá se na mě s vážnou tváří. "To jak se postaral o to, co se stalo…" Vykulí oči a zavrtí hlavou. "Váš přítel je vážně kurva děsivej."

Spíš než abych opravovala jeho předpoklad, zamračím se na něj. "Dávej si pozor na jazyk."

Dívá se na mě s prázdnýma očima a nepřítomně utrousí, "Promiňte. Bylo to prostě říznutí, bodnutí a vydloubnutí a já prostě jakože co? A pak byl zase samej úsměv jako by se nic nestalo a já byl skoro podělanej strachy." Jeho oči se střetnou s mými a Michael se vrací zpátky ze svého výletu hluboko v mysli. "Ale myslím si, že mě má rád." Usměje se.

Vypadá tak šťastně. Ale já jsem pořád zaseklá u říznutí, bodnutí a vydloubnutí.

Tuhne mi krev v žilách.

Odkašlu si, otáčím se k němu a s předstíranou dobrou náladou se zeptám, "Co plánuješ dneska?"

Slyším Michaela vstávat. "Práci. Měl bych jít. Pan T by nebyl rád, kdybych přišel pozdě."

Předstírám, že hledám nějaké knihy v knihovně na straně místnosti a zvolám, "Okay, Mickey. Buď opatrný."

Dveře se za ním zavírají a já si pokládám ruku na dmoucí se hruď a přemýšlím, jak dneska zvládnu tu večeři.

Zrušit něco Twitchovi není možnost.

******

Sedím v zadní části auta, uhlazuju si své malé černé šaty, které to nepotřebují, trochu zrychleně dýchám a přemýšlím o tom, jak nadnesu to, co mi Michael dneska řekl.

Rozhoduju se, že počkám, dokud nebude po večeři a dělám, co můžu, abych si nasadila svou poker face, když se dveře na mé straně otevírají a starší, prošedivělý řidič mi podává ruku. Vkládám svou do jeho, vystupuju a ocitám se tváří v tvář Twitchovi. Oči má v koutcích svraštělé úsměvem, ale pak ho ztrácí, když uvidí mé šaty a podpatky. Jeho už tak zastřené oči se zamlží ještě o trošičku víc, skloní se a pokládá své rty na mou tvář v gestu náklonnosti, která mě vyvede z míry.

Naskočí mi husí kůže, zachvěju se a zavírám oči.

Twitch bere mou malou ruku do své velké potetované a vede mě ke vstupním dveřím malebné malé italské restaurace.

Jeho výběr mě překvapuje. Nevypadá to tu jako něco, co by on vybral. Vypadá jako ten typ, který si vybírá jen luxus. Nebo drahé. A moderní.

Ne sladké, vřelé a chutné.

Čekáme ve frontě, než budeme usazeni, když k nám přichází starší muž oblečený v bílé košili a bílé kuchařské čepce, utírajíc si mokré ruce do utěrky na nádobí a mluví rychlou ohnivou italštinou.

Twitch se na toho muže usmívá, než pouští mou ruku a udělá krok k němu. Ten starší muž ho líbá na obě tváře, pořád mluví rychle jako blázen. S jeho živýma rukama a hravými gesty, si nemůžu pomoct a usměju se na něj. Silně štípne Twitche do tváře, trochu s ní zaklepe, než ho nechává být, ale předtím ho ještě pleskne po tváři.

A pomyšlení na to, že s ním někdo takhle jedná, je šokující. Tak moc šokující, že vykulím oči a musím se kousnout do rtu, abych se nezačala smát.

Když si mě ten muž všimne, přejede mě pohledem a jeho nadšená řeč se zarazí. Sladce se usmívá a říká, "Zdravím. Já jsem Joe."

Podává mi ruku, já ji přijmu a upřímně se usměju. "Já jsem Lexi. Ráda vás poznávám, Joe."

Twitch na muže protočí oči. "Prostě nám jen dej stůl, starouši. Máme hlad."

Šťouchne do Twitche loktem a zamumlá, "Já ti dám starouše."

Odvádí nás ke stolu ve vzdáleném rohu, pryč od ostatních hostů, já se rozhlédnu kolem a děkuji Bohu za soukromí. Chci, aby dnešní večer byl konečně nocí, kdy si promluvíme o něčem víc, než jen práci. Chci se o něm dozvědět víc, ale musím to udělat úskočně.

Musím ho přinutit mi odpovědět na otázky bez toho, aby to vypadalo, jakože se ho na nějaké ptám.

Zvedám jídelní lístek a Joe mi ho s pohledem mám zlomené srdce, vytrhne z ruky. "Ne, dámo. Ne. Jste tady u nás dnes poprvé, takže mám tu čest vám vybrat, co budete jíst." Srdce mi poklesne. Co když vybere něco, co nemám ráda? Mohlo by to být katastrofální. Joe si všimne mého úzkostlivého výrazu a usměje se. "Nedívejte se na mě takhle. Budete to mít ráda, slibuji."

Podívám se přes malý stolek na Twitche, který má lokty položené na stole a ruce spojené pod bradou. Zvedne obočí ve významu, "Neobtěžuj se s ním hádat."

Tak se nedohaduju.

Nasazuju zářivý úsměv a říkám Joeovi, "Podle mě je to v pořádku. Ale měla bych vám říct, že nemám ráda mořské plody."

Už odchází pryč, když zavolá, "Poznamenáno!"

Twitch utrousí, "Už jsem mu o mořských plodech říkal. A o paprikách. A hrášku."

Na chvíli svraštím obočí, než si vzpomenu, že Twitch má ve zvyku mě sledovat.

Vyhrknu, "Pořád mě sleduješ?"

Tolik o nepokládání otázek. Můj mozek se plácne do čela.

Bere si kousek chleba, opře se v židli a zírá na mě. Dělá dobrotivé gesto, takže jednou kývne. Takže se tentokrát ptám mírněji, "Kdy naposled jsi mě sledoval?"

Polkne a posadí se rovně. "Dneska. Ty a Nicole jste nakupovaly."

Tohle jsem nečekala. Zamumlám, "Okay," dívám se, jak si z kapsy vytahuje balíček čokoládových lentilek. Už je otevřený, tak si jich hrst hází do pusy a žvýká.

Rozptýlená od mých myšlenek, s malým úsměvem prohodím, "Já to nechápu? Nevypadáš jako typ na barevný čokoládový lentilky."

"Jo, no, je to lepší, než dávka koksu."

To mě umlčí. Úsměv mi opadne.

"Byl jsem závislej. Viděl jsem, co to se mnou dělá, a přestal jsem. Ze dne na den. Donutil jsem Happyho, aby mě vzal do Kimberly, zamknul mě v chatce a se zbraní hlídal dveře. Řekl jsem mu, že kdybych se snažil odejít, aby mě střelil."

Happy? To ani náhodou. Odfrknu, "To je kruté. Jako kdyby tě mohl postřelit."

Žvýká další hrst čokolády a vyštěkne smíchy. "Zatraceně, holka. Vyprázdnil kolem mě celej zásobník, jak mě nutil zalízt zpátky…" Úsměv mu zmizí, výraz padá a oči má nesoustředěné. "Nemáš ani tušení, jakej je absťák. Přísahal bych, že bych ten první den někoho pro dávku zabil. Tři dny jsem strávil zvracením, pocitem na umření a škrábáním si kůže. Rozdrápal jsem si celý tělo, všude jsem měl otevřený rány. Nebylo to hezký. Vyčistil jsem tam každej hřebíček, jen abych se rozptýlil. Bylo to na hovno. Ale už je konec."

Zírám s otevřenou pusou. "Chceš mi říct, že sis sám provedl domácí odvykačku?"

Vážně přikývne.

Nemůžu tomu uvěřit. Většina dětí, který jsem na ulici potkala, jsou závislí na tomhle nebo támhletom a je nutná intenzivní odvykací léčba, někdy to zabere měsíce, než si odvyknou. Někteří se dokonce vrátí zpátky k braní. Takže když slyším, že Twitch donutil sám sebe k odvykačce…

Je to pozoruhodné. Opravdu pozoruhodné.

Jsem ohromena jeho sebeovládáním.

Tohle je nejvíc, co mi kdy řekl a tak se tiše zeptám, "Proč já?"

Z týhle otázky je mu nepříjemně. Poznám to z jeho náhlého ošívání a na chvíli přemýšlím, jestli až moc a moc brzo netlačím na pilu. Ale pak odpoví, "Protože ty jsi ty."

Říká to, jakoby to všechno vysvětlovalo. Ale tohle mi nestačí. Ptám se, "Jak dlouho mě sleduješ?"

Podívá se mi do očí, jeho pohled je intenzivní, "Dlouho."

Pročistí si hrdlo, nakloní se a řekne věci, které jsem nikdy nečekala, že uslyším. "Když jsi narkoman, je snadný stát se na něčem závislej. A takovej já tak trochu jsem. Mám to v sobě, snadno se na něčem stanu závislej. Takže jsem přestal s drogama, ale stal jsem se závislej na sladkostech. Tak jsem začal jednou týdně chodit do posilovny, abych je spálil. Ale stala se z toho posedlost. Musím trénovat třikrát denně. Pak ty…" Pohled mu zjihne. "Říkal jsem sám sobě, že tě budu sledovat jen jednou…" Nedořekne. A i když to nechápu, rozumím tomu, co říká.

Měl by ze mě týct pot a ne se mi takhle svírat srdce. "Tak já jsem závislost?"

Tiše odpoví, "Ta nejhorší. Pro tuhle závislost neexistuje žádná léčba."

Bezdechu odpovím, "Ach."

Najednou zamračeně pronese, "Nejsem dobrej člověk." Odklání se ode mě a dodává, "Myslíš si, že člověk jako já si zaslouží tvou dobrosrdečnost? Ne. Řeknu ti rovnou, že ne." Zdá se frustrovaný sám sebou a kouše si nehet na palci. "Jde o to, že jsem sobeckej. A je mi úplně u prdele co si zasloužím. Jediný o co se starám, je to, co chci. A tebe chci kurva tak moc, že udělám skoro všechno, abych si tě udržel."

V hlavě se mi rozezní poplašné zvony, ale moje srdce je odmávne pryč, utišuje je.

Znovu, "Ach." Tak potichu, že sama sebe sotva slyším.

Otevírám pusu, připravená se zeptat na další otázku, když zahlédnu Joea doprovázejícího dva muže naším směrem, kteří mají ruce plné talířů s jídlem. Zabublám smíchy a Twitch se otáčí, aby se podíval jejich směrem. Usměje se a zavrtí hlavou.

Joeův další číšník nám pro všechny ty talíře přinesl další stůl. Pokaždé, když jeden položí, detailně vysvětlí, co je to za jídlo a ze které části Itálie to pochází. Máme steak, těstoviny, gnocchi, polévku, sýrový talíř a natenko nakrájené prosciutto.

Vypadá to božsky.

Nechává nás jíst s ničím jiným než mrknutím a já nečekám na Twitche, když se zabořím do gnocchi rosé sugo. Gnocchi miluju. Myslím, že gnocchi jsou vážně nedoceněny. A tyhle gnocchi jsou lehké a nadýchané jako malé obláčky, které se mi rozplývají v ústech. Věřím, že můj názor musí být řečen nahlas. "Gnocchi jsou tak výborné. Myslím, že je to jedno z nedoceněných jídel. Lidi by měli vědět, jak jsou gnocchi výborné."

Twitch žvýká svou vidličku plnou těstovin a říká, "Myslím, že jen prostě ráda říkáš slovo gnocchi."

S téměř královským přikývnutím potvrdím jeho podezření tichým, "To taky."

K mé velké radosti mluvíme trochu víc a tak zjistím, že Twitch utekl z domova a na čtyři roky skončil v pasťáku, dokud mu nebylo šestnáct. Ráda bych řekla, že je to nepravděpodobný příběh, ale v práci to vidím pořád.

"Za cos byl v pasťáku?" zeptám se, okusujíc sýr provolone.

"Ublížení na zdraví."

"To je na dítě docela dlouhá doba v pasťáku za napadení."

V tu chvíli vágně dodává, "Ublížení na zdraví policajta."

Našpulím rty. Jo. To by odpovídalo.

Sroluju si plátek prosciutto a hraju si s ním dýl než bych měla. "A ta tetování?"

Pokrčí rameny. "První jsem si nechal udělat v pasťáku ve čtrnácti. Pak se z toho stala závislost." Zakroutí obočím při slově závislost. "Neměli jsme na to ty správný nástroje, aby vypadali nějak dobře. Používali jsme sponky a inkoust z propisek. Spíš častěji než ne, se nám do toho dostala infekce." Zasměje se. "Hodně z těch původních tetování jsem překryl novýma, ale pořád mám nějaký, který pro mě něco znamenají. Jsou pro mě důležitý. Nechávám si je, abych se ujistil, že nezapomenu."

I když mě můj mozek chytá za ramena a klepe se mnou, zatímco vřeští, "Nezapomněl na co? Zeptej se ho! Prosím tě, zeptej se ho!", nezeptám se. Pro dnešek už se to zdá až moc; takže s úsměvem nechávám konverzaci sklouznout do příjemného ticha, zatímco jíme.

Když dojíme, zabořím se hlouběji do židle a Twitch se zasměje. Rychle se dostávám do potravinového kóma. Když uvidím Joea přicházejícího k nám s ještě dalším talířem, předstírám vzlyk a říkám mu, když k nám dojde, "Už ne. Prosím. Už ne. Jestli sním ještě další kousek, prasknu. Pak tady kolem budete muset uklízet všechny kousky Lexi a jsem si jistá, že by to bylo bezpečnostní riziko, a to ani nezmiňuju to plýtvání tím výborným jídlem, který chci, aby mi zůstalo v břiše."

Zvedám ospalé oči k oběma mužům, kteří mě sledují usmívajícíma se očima a zamumlám, "Je to pravda. Byla by to tragédie."

Joe pokládá talíř před Twitche spolu s účtem a já sleduju Twitche jíst celý kus tiramisu svým vlastním tempem, zatímco se na mě dívá. Pod talíř pokládá několik sto dolarových bankovek, natahuje ke mně ruku a pomáhá mi vstát.

Proplétá naše prsty a přitáhne si mě blíž k boku. Lidi, kteří nás sledují, by si mohli říct, že jsme spolu. A mě se ta myšlenka líbí.

Vede mě ke svému elegantnímu, sportovnímu Mercedesu a pomáhá mi dovnitř, než se sám posadí. Jakmile je uvnitř, natáhne se přese mě a zaloví v přihrádce. Vytahuje malou plechovou krabičku, otevírá ji a já šokovaně vykulím oči. Nakláním se k němu a šeptem zasyčím, "Vážně si balíš Marjánku?"

Twitchovo tělo se otřásá tichým smíchem. "Už asi deset let se tomu Marjánka neříká, zlato. Ale jo, balím."

Najednou se cítím jako roztleskávačka vyvedená ven místním gaunerem. Dívá se na mě a škubne rty, když říká, "Vsadil bych se, že sis nikdy ani nepotáhla."

Tvář se mi při jeho škádlení zkřiví naštváním. "Ano, potáhla, děkuji mnohokrát. Kdysi mi taky bylo náct."

Zakření se a podává mi nezapáleného jointa. Zírám na něj dlouhou dobu, než zavrtím hlavou. "Nemůžu. V práci nám dělají náhodné testy na drogy."

Twitch se kření ještě víc, "V těle ti to zůstane den. Je to test ze slin?" Přikývnu a on se ke mně nakloní blíž, "Pojď se sjet se mnou. Rád bych tě viděl uvolněnou. Uvolni se dneska večer se mnou."

Drží mě za bradu a mě se rozhoří tváře.

Musím vypadat jako úplný exot.

Nenechá mě zkazit si svou party, zapálí si jointa a zhluboka se nedechne. Vzduch v autě zaplní štiplavý zápach a mě se sbíhají sliny.

Otáčím se k němu, zadržuje dech a s ním i kouř a sleduje mě zastřenýma očima. Můj mozek prská a pak přestane pracovat. Neschopná si pomoct se k němu nakloním. Setkáme se v půli cesty. Tak blízko, že se naše rty střetnou, zavírám oči a pootevřu rty. On pomalu vydechuje a já vdechuju sladký, silný kouř.

Podržím to tak dlouho, až se to zdá jako věčnost.

Brní mě v zádech a víčka mi pomalu mrkají.

Konečně vydechnu, obracím se na toho nádherného muže a při pohledu do jeho mdle osvětlené tváře se zeptám, "Kam jedeme teď?"

Aniž by se ke mně otočil, nastartuje auto a odpoví, "Dneska večer se budeme bavit."