Origin - 14. kapitola

Překlad: Janka
Kor.: Majuš

DAEMON

Museli jsme se odsud dostat. Dříve, ne později. To bylo vše, na co jsem mohl myslet.

Když nás Archer odváděl zpátky do pokojů, díval jsem se na něj trochu jinak a rozhodně důkladněji. Ten voják se mi vždycky zdál jiný, ale nikdy bych si nemyslel, že byl něco jiného, než člověk. Necítil jsem z něj nic neobvyklého, nic jiného než tenhle vedlejší pocit, ale všiml jsem si, že Kat se s ním cítila pohodlně. Kromě několika chytráckých odpovědí, kterých jsem se právě já ze všech lidí nemohl vůči němu zdržet, se zdál docela v pohodě.

A upřímně, bylo mi u prdele, co byl. To, že jsem věděl, že byl něco jiného, jenom znamenalo, že jsem ho potřeboval sledovat pečlivěji. To, na čem záleželo, byl fakt, že tady plodili děti.

A to mi zatraceně dost vadilo a taky mě to rozčilovalo.

Ve chvíli, kdy se za mnou zavřely dveře, jsem zamířil do koupelny. Kat napadlo to samé.

O vteřinu později se její dveře otevřely, vkráčela dovnitř a tiše za sebou zavřela dveře.

Její obličej byl bledý. „Chce se mi zvracet.“

„Pak mě nech ustoupit na bok.“

Její obočí se stáhlo. „Daemone, oni…“ Potřásla hlavou s rozšířenýma očima. „Na to ani nejsou slova. Je to za hranicemi všeho, co jsem si představovala.“

„Nápodobně.“ Opřel jsem se o umývadlo, když si sedla na okraj zavřeného víka. „Dawson ti nikdy nic takového nezmínil, nebo jo?“

Potřásla hlavou.

Dawson zřídka kdy mluvil o jeho časech s Daedalusem, ale když to udělal, obyčejně to řekl Kat.

„Ne, ale řekl, že některé věci byly šílené. Pravděpodobně mluvil o tomhle.“

Než jsem stihnul říct něco víc, bez varování jsem se proměnil do své pravé podoby.

Promiň. Řekl jsem, když sebou trhla. Luc mě varoval, že věci tady mi vyfouknou mozek. Když už o tom mluvíme, všiml jsem si něco na Archerových a Micahových očích. Kdo má taky takové? Luc má taky ten divný efekt rozmazaných linek. Sakra, měl jsem vědět, že ten kluk není normální hybrid. Je původní.

Kat si přešla rukama přes stehna. Když byla nervózní, vždycky se vrtěla. Normálně mi to přišlo roztomilé, ale teď jsem nesnášel ten důvod, který byl za tím.

Tohle je mimo nás. Řekla. Kolik myslíš, že mají dětí? Kolik lidí je na světě, maskujících se za normální lidi?

No, to není odlišné od našeho předstírání, že jsme normální.

My ale nejsme super lidi, co dokážou někoho složit na zem jenom pokrčením pěsti.

Tu schopnost jsem jim tak trochu záviděl. Jo, je to špatný, ale rozhodně by se to hodilo v případě, že by ti někdo lezl na nervy.

Její ruka vystřelila a plácla mě po noze. A co to kruci bylo? Ta čarodějnice v kalhotovém kostýmu, nic takového nezmínila.

Po pravdě řečeno, všechny ženy, co nosí kalhotové kostýmy, jsou čarodějnice.

Katina hlava se naklonila na stranu. Dobře. S tím musím souhlasit, ale můžeme se soustředit?

Teď, když souhlasíš, můžeme. Natáhl jsem se a štípnul ji do nosu, což mi uštědřilo ošklivý pohled. Musíme odsud vypadnout a to rychle.

Souhlasím.

Odstrčila mi ruku, když jsem chtěl znovu sáhnout po jejím nosu. Bez urážky, ale právě teď s tebou netoužím dělat výstřední děti.

Dusil jsem se smíchem. Byla bys nadšená, kdybys měla moje dítě. Přiznej si to.

Její oči se převrátily. Vážně, tvoje ego nezná hranic, bez ohledu na situaci.

Hej, chci být důsledný.

To teda jsi. Řekla trpkým hlasem v mých myšlenkách.

I když miluju myšlenku celého toho procesu, který zahrnuje mít s tebou děti, za těchto okolností se to nikdy nestane.

Hezká červeň pokryla její tváře. Jsem ráda, že to bereš stejně, kámo.

Zasmál jsem se.

Musíme sebrat LH-11 a nějak se zkontaktovat s Lucem. Ale to se mi zdá nemožné. Katin pohled se zatoulal k zavřeným dveřím. Vždyť ani nevíme, kde to drží.

Nic není opravdu nemožné. Připomněl jsem jí. Ale myslím, že potřebujeme jiný plán.

Nějaké nápady?

Vytáhla si z vlasů gumičku a uvolnila tak mohutné vlny. Možná bychom mohli vypustit původních. Vsadím se, že by to způsobilo dost rozptýlení. Nebo bys na sebe možná mohl vzít podobu někoho z personálu…

Byly to dobré nápady, ale byly tady i problémy: Vsadím se, že Daedalus má svou obranu v případě, že by se Luxen proměnil na někoho jiného a jak bychom se dostali do druhé budovy, abychom vypustili bandu miniaturních super vojáčků?

Kat se ke mně otočila, kousající si spodní ret, když se natáhla. Její prsty se vplazily do světla a dotkly se mé paže. Moje celé tělo sebou trhlo. V mé pravé podobě jsem byl přecitlivělý. To nebyly moc dobré nápady, co?

Byly to skvělé nápady, ale…

Nedají se snadno provést.

Klouzala rukou po mé paži, její hlava se naklonila, když po mne putoval její pohled. Moje světlo se jí odráželo od tváří, dodávající jí růžovou záři. Byla nádherná a já jsem byl do ní tak zoufale zamilovaný. Její brada vystřelila a ostře se nadechla, s rozšířenýma očima.

Dobře, to poslední jsem možná řekl v myšlenkách nahlas.

Jo, řekl. Malý úsměv se jí objevil na rtech. Líbí se mi slyšet to. Hodně.

Klekl jsem si, takže jsem byl na úrovni jejích očí a sevřel jsem její tvář. Slibuji ti, že tohle nebude naše budoucnost, Kotě. Já ti dám normální život.

Její oči se zaleskly. Neočekávám normální život. Jen očekávám život s tebou.

Jo, to dělalo s mým srdcem šílené věci. Jako by na chvíli přestalo bít a já jsem byl před ní na vteřinu mrtvý. Někdy si nemyslím, že…

Co?

Potřásl jsem hlavou. To je jedno. Spustil jsem ruce a couvnul, přerušujíc kontakt. Luc řekl, že bude vědět, když se mi do rukou dostane LH-11. Zřejmě ten, koho tady má, je k nám blízko. Napadá tě někdo, kdo by mohl být přátelský?

Nevím. Jediní, s kterými jsem byla v kontaktu, jsou doktor, seržant a Archer.

Odmlčela se, její nos se svraštil. Dělala to vždycky, když se soustředila. Víš, vždycky jsem si myslela, že Archer může být v týmu normálních, ale teď, když vím, že je jeden z nich, jeden z původních, nevím, co si o něm myslet.

Chvíli jsem nad tím přemýšlel. Byl na tebe hodný, ne?

Trochu barvy jí zmizelo z tváří. Jo, byl.

Napočítal jsem do deseti, než jsem pokračoval. Řekl jsem: A ostatní nebyli?

Neodpověděla hned. Mluvení o těchhle věcech nám nepomůže dostat se odsud.

S největší pravděpodobností ne, ale…

„Daemone,“ řekla nahlas se zúženýma očima. Potřebujeme plán, jak se odsud dostat. To je to, co potřebuji. Ne terapeutické sezení.

Zvedl jsem se na nohy. Já nevím. Terapie by mohla pomoct, abychom zkrotili ten tvůj temperament, Kotě.

Cokoliv.

Překřížila si ruce, rty našpulené. Takže zpátky k dalším možnostem? Zní to, jakože všechno bude naše poslední zoufalá snaha. A o cokoliv, o co se pokusíme, a přichytí nás, znamená, že jsme totálně a neodvolatelně v prdeli.

Zadržel jsem dech, vklouzl zpátky do mé lidské podoby a potřásl jsem rameny. „To zní správně,“ souhlasil jsem.

KATY

Dny ubíhaly, a zatímco tady nebyli žádní původní, utíkající v amoku skrz ohrazené místo, a nikdo se nepokoušel přinutit Daemona a mě, abychom dělali děti, jako by neměl být žádný zítřek, usadil se ve mně všeobecný pocit neklidu.

Moje zátěžové testy se znovu zesílily, ale už nezahrnovali žádné hybridy. Z nějakého důvodu, jsem byla držena od ostatních, i když jsem věděla, že tady pořád byli. Během mých testů jsem byla nucena používat Zdroj pro vážně zpackanou verzi cílového cvičení. Mínus zbraně a kulky.

Pořád mi to vyráželo dech, že mě vlastně trénovali, jako bych měla být povolána do armády.

Asi před dnem, nebo tak nějak, když jsme byli v koupelně, jsem se Daemona zeptala na toho druhého Luxena.

Výraz překvapení mu přeběhl přes obličej. „Cože?“

Vést konverzaci, zatímco jsme věděli, že jsme byli s největší pravděpodobností odposloucháváni, bylo těžké. Velmi rychle a potichu jsem mu řekla o Shawnovi a o tom, co řekl Dasher.

„To je šílené.“ Potřásl hlavou. „Myslím tím, jsem si jistý, že tam venku jsou Luxeni, kteří nesnáší lidi, ale invaze? Tisíce Luxenů, kteří se obrátí proti lidstvu? Tomu nevěřím.“

A mohla jsem vidět, že ne. Chtěla jsem tomu taky věřit. Nemyslela jsem si, že měl důvod mi lhát, ale Daedalus měl tolik tváří. Jedna z nich musela být pravda. Všechno tohle bylo o tolik větší než Daemon a já.

Chtěli jsme odsud vypadnout, mít budoucnost, kde bychom nebyli žádným šíleným vědeckým experimentem nebo kontrolováni tajnou organizací, ale to, co Daedalus dělal s původními, mělo dalekosáhlé důsledky, které šly mimo všechno, čemu jsme mohli rozumět.

Pořád jsem přemýšlela nad filmem Terminátor, o tom, jak se počítače staly vědomé samy sebe, a pak zaútočily na celý svět. Vezměte počítače a nahraďte je původními. Kruci, nahraďte je Luxeny, Arumy nebo hybridy a měli jsme v našich rukách apokalyptickou událost. Věci jako tohle ve filmech nebo v knihách nikdy nekončily dobře. Proč by byl skutečný život jiný?

Ani v našich plánech o útěku jsme nepokročili. V tom jsme byli tak trochu na mrtvém bodě a já jsem chtěla být na Daemona naštvaná za to, že se tomuhle vystavil bez jasného plánu, ale nemohla jsem být, protože to udělal kvůli mně.

Někdy po tom, co byl přinesený oběd, se objevil Archer a eskortoval mě na ošetřovnu. Očekávala jsem, že uvidím Daemona, ale oni ho poslali pryč už dříve. Nesnášela jsem, když jsem nevěděla, co se s ním děje.

„Co budeme dneska dělat?“ zeptala jsem se, sedící na stole. Byli jsme v místnosti o samotě.

„Čekáme na doktora.“

„Na to jsem přišla i sama.“ Podívala jsem se na Archera a zhluboka se nadechla. „Jaký je to pocit? Být původní?“

Překřížil si paže. „Jaký je to pocit být hybrid?“

„Nevím.“ Pokrčila jsem rameny. „Hádám, že se cítím tak, jako i předtím.“

„Přesně,“ odpověděl. „Nejsme tak rozdílní.“

On byl úplně jiný než cokoliv, co jsem kdy viděla. „Znáš své rodiče?“

„Ne.“

„A to tě netrápí?“

Chvíli bylo ticho. „No, není to něco, čím bych se zabýval. Nemůžu změnit minulost. Je toho velice málo, co můžu změnit.“

Nesnášela jsem ten jeho nevýrazný tón, jako by na něj nic z tohohle nepůsobilo. „Takže jsi, co jsi? To je všechno?“

„Jo. Tak to je, Katy.“

Vytáhla jsem nohy nahoru a sedla si do tureckého sedu. „Byl jsi vychováván tady?“

„Ano. Vyrostl jsem tady.“

„Bydlel si někdy někde jinde?“

„Chvíli jo. S přibývajícím věkem jsme se přestěhovali na jiné místo kvůli našemu tréninku.“ Odmlčel se. „Ptáš se na moc otázek.“

„No a?“ Položila jsem si bradu na pěst. „Jsem zvědavá. Už si někdy žil na vlastní pěst ve venkovním světě?“

Jeho čelist se napjala, a pak potřásl hlavou.

„A chtěl jsi někdy?“

Otevřel pusu a pak ji zavřel. Neodpověděl.

„Chtěl jsi.“ Věděla jsem, že mám pravdu. Nemohla jsem pod baretem vidět jeho oči a jeho výraz se nezměnil, ale věděla jsem to. „Ale oni tě nenechají, že? Takže jsi nikdy nechodil do normální školy? Nezašel do restaurace?“

„Byl jsem v restauraci,“ odpověděl suše. „A taky v steakhousu.“

„No, gratuluji. Viděl jsi všechno.“

Jeho ústa sebou škubly. „Tvůj sarkasmus není nutný.“

„Byls někdy v nákupním centru? Šel do normální knihovny? Zamiloval ses?“ Střílela jsem po něm otázky zleva i zprava a věděla jsem, že mu pravděpodobně lezu na nervy. „Převlékl ses na Halloween a žádal sladkost nebo trest? Slavils Vánoce? Jedl jsi někdy spečeného krocana a tvářil ses, že chutná dobře?“

„Předpokládám, že ty jsi tohle všechno dělala.“

Když jsem přikývla, postoupil o krok vpřed, a pak byl najednou při mém obličeji, sklánějící se tak nízko, že se baret dotýkal mého čela. Šokovalo mě to, protože jsem ho neviděla hnout se, ale odmítla jsem couvnout.

Na rtech se mu objevil malý úsměv. „Taky předpokládám, že tyhle otázky mají důvod. Že mi možná chceš nějak dokázat, že jsem opravdu nežil, když jsem ještě nezakusil život, ani žádné všední věci, které dávají lidem důvod k žití. Je to to, o co se pokoušíš?“

Neschopná podívat se jinam, jsem polkla. „Jo.“

„Nemusíš mi to dokazovat ani mě na to upozorňovat,“ řekl, pak se narovnal.

Bez toho, aby to řekl nahlas, jsem slyšela jeho následující slova v mých myšlenkách.

Já už vím, že jsem opravdu nežil ani jediný den, Katy. Všichni z nás to vědí.

Zalapala jsem po dechu při tom proniknutí jeho hlasu a bezútěšné beznadějnosti jeho slov.

„Všichni z vás?“ zašeptala jsem.

Přikývl, když couvl. „Všichni z nás.“

Dveře se otevřely a my jsme ztichli. Doktor Roth vešel, následován seržantem, Nancy a dalším strážníkem. Naše konverzace mi okamžitě vypadla z hlavy. Vidět seržanta a Nancy spolu, nevěštilo nic dobrého. Roth šel přímo k podnosu s nástroji a začal se mezi nimi prohrabovat. Led mi proudil žílami, když zvedl skalpel.

„Co se děje?“

Nancy si sedla na židli v rohu místnosti, s věrným zápisníkem v rukách. „Musíme ještě něco vyzkoušet, abychom se mohli pohnout kupředu.“

Vzpomněla jsem si na poslední test, který zahrnoval skalpel, a zbělela jsem. „A detaily?“

„Protože jsi prokázala, že jsi prošla stabilní mutací, teď se můžeme zaměřit na důležitější aspekty Luxenských schopností,“ vysvětlila Nancy, ale ve skutečnosti jsem ji nesledovala. Moje oči byly zaměřené na doktora Rotha. „Daemon prokázal, že má pozoruhodnou kontrolu nad Zdrojem, jak se očekávalo. Prošel všemi testy a poslední léčení, které na tobě provedl, bylo úspěšné, ale potřebujeme se ujistit, že může léčit i závažnější zranění, než budeme moct přivést subjekty.“

Můj žaludek klesl a moje ruce se třásly, když jsem sevřela okraj stolu. „Co tím myslíte?“

„Než budeme moct přivést lidi, musíme se ujistit, že může léčit i horší zranění. Není důvod vystavit tomu člověka, když to nemůže udělat.“

Panebože.

„Může léčit horší zranění,“ vybreptala jsem, když se doktor postavil přede mne. „Jak si asi myslíte, že mě zmutoval?“

„Někdy je to jen šťastná náhoda, Katy.“ Seržant Dasher se přesunul na druhou stranu stolu.

Nadechla jsem se, ale zdálo se, že moje plíce přestaly fungovat.

Daedalus mohl jen sotva zkopírovat mutaci a vystavil Beth a Dawsona hrůzným věcem, když se pokoušeli přesvědčit Dawsona, aby zmutoval ostatní lidi. Co Daedalus nevěděl, bylo, že to by musel opravdu chtít. Jako například kvůli lásce. Proto bylo tak těžké napodobit to.

Málem jsem jim to řekla, abych si zachránila vlastní kůži, ale pak jsem si uvědomila, že by to pravděpodobně nic nezměnilo. Will mi nevěřil, když jsem mu to řekla. Nebyla za tím žádná věda. Celé léčení to tak udělalo téměř magickým.

„Posledně jsme zjistili, že mít Daemona v místnosti během procesu, není dobrý nápad. Bude přiveden, jakmile skončíme,“ pokračoval Dasher. „Lehni si na břicho, Katy.“

Menší úleva projela mým tělem, když jsem si uvědomila, že by bylo příliš těžké podřezat mi hrdlo, když budu ležet na břiše, ale pořád jsem otálela. „Co když mě nebude moct vyléčit? Co když to byla jen šťastná náhoda?“

„Pak tenhle experiment skončí,“ řekla Nancy z rohu. „Ale myslím si, že obě víme, že to nebude ten případ.“

„Pokud víte, že to nebude ten případ, proč se do toho musíme pouštět?“

Nebyla to jenom bolest, které jsem se snažila vyhnout. Nechtěla jsem, aby přivedli Daemona a on si musel tímhle projít. Viděla jsem, co to udělalo s Dawsonem, co by to udělalo s kýmkoliv.

„Musíme to vyzkoušet,“ řekl doktor Roth, jeho pohled soucitný. „Dali bychom ti sedativa, ale nevíme, jak by to ovlivnilo průběh.“

Moje oči střelily k Archerovi, ale on se podíval jinam. Ten mi nepomůže. Nikdo v téhle místnosti mi nepomůže. Stane se to, a nezachrání mě ani políbení oslí prdele.

„Lehni si na břicho, Katy. Čím rychleji to uděláš, tím rychleji bude konec.“ Seržant Dasher položil ruce na stůl. „Nebo tě na břicho položíme my.“

Vzhlédla jsem, můj pohled se uzamkl s jeho, a moje ramena se nahrbila. Vážně si myslel, že tohle udělám ochotně a všem to ulehčím? To mě neznal.

„Pak mě budete muset položit na břicho,“ řekla jsem mu.

Dostal mě na břicho pěkně rychle. Bylo to poněkud trapné, jak rychle mě přetočil s pomocí dalšího strážce, který vešel s nimi. Dasher mi chytil nohy a strážce mi přišpendlil dlaně vedle mé hlavy. Chvíli jsem se metala jako ryba, než jsem si uvědomila, že je to zbytečné. Mohla jsem zvednout jenom hlavu na úroveň strážcovi hrudi.

„V pekle je pro vás vyhrazené výjimečné místo.“

Nikdo neodpověděl, alespoň ne nahlas. Archerův hlas mi naplnil hlavu.

Zavři oči a zhluboka se nadechni, když ti řeknu.

Příliš vyplašená, abych dávala pozor, co říkal, nebo abych přemýšlela nad tím, proč mi chtěl pomoct, jsem zalapala po dechu. Zvedli zadní část mého trička a kůži mi ovanul chladný vzduch, posílající vlnu husí kůže od páteře k mým ramenům.

Panebože. Panebože. Panebože.

Můj mozek se začal vypínat a chopil se mě strach s drápy ostrými jako břitva.

Katy.

Chladný konec skalpelu se mi přitiskl ke kůži, přímo pod mými lopatkami.

Katy, zhluboka se nadechni!

Otevřela jsem pusu.

Doktor rychle škubnul paží a oheň mi sežehl záda. Prošla mnou intenzivně hluboká a pálící bolest, která rozdělila mou kůži a svaly.

Nenadechla jsem se zhluboka. Nemohla jsem. Zakřičela jsem.