Opposition - 1. kapitola

Překlad: Janka
Kor.: Majuš

KATY

Vždy jsem měla plán pro případ, že bych byla při konci světa. Vylezla bych na střechu mého domu a pustila si na plný pecky

„Je konec světa, jak ho známe“ od R. E. M, a sledovala, jak to všechno padá, ze svého vysokého bidýlka. Až na to, že realita se jen málokdy ukáže tak senzační.

A ono se to opravdu dělo. Byl konec světa, jak ho známe, a já si byla zatraceně jistá, že to nebylo v pohodě. Ani senzační.

Otevřela jsem oči a o kousek odhrnula křehké bílé závěsy. Vykoukla jsem přes verandu a dvorek do hustých lesů obklopujících srub, který měl Luc schovaný v lesích Coeur d’Alene, což bylo město v Idahu, které jsem raději nevyslovovala ani nehláskovala.

Dvorek byl prázdný. Skrz stromy neprosvítalo žádné plápolající, oslnivě bílé světlo. Nikdo tam venku nebyl. Oprava: Nic tam venku nebylo. Ptáci neštěbetali ani se netřepetali z jedné listnaté větve na druhou. Nebyla tam ani jediná známka lesních stvoření pelášících se kolem. Nebylo slyšet ani slabé bzučení hmyzu. Všechno bylo tiché a pokojné, strašidelně nehlučné.

Můj pohled se zaměřil na les, přilepil se k místu, kde jsem naposledy Daemona viděla. Hluboká, pulzující bolest mi rozzářila hrudník. Zdálo se, že noc, kdy jsme usnuli na gauči, byla před lety, ale bylo to jen asi před čtyřiceti osmi hodinami, co jsem se vzbudila přehřátá, a Daemonova pravá podoba mě téměř oslepila. Nebyl schopný to kontrolovat, ačkoli i kdybychom věděli, co to znamená, pravděpodobně by to nic nezměnilo.

Tolik dalších z jeho druhu, stovky-pokud ne tisíce-Luxenů přišlo na Zem a Daemon… odešel spolu s jeho sestrou i bratrem, a my jsme pořád byli v tomhle srubu. Tlak mi sevřel hruď, jako by mi někdo mačkal srdce a plíce v těsném sevření. Občas jsem si vzpomněla na varování Seržanta Dashera a to mě děsilo. Vážně jsem si myslela, že ten muž a všichni z Daedalusu, jeli bláznivým vlakem do nějaké šílené země, ale měli pravdu.

Bože, opravdu měli pravdu.

Luxeni přišli přesně tak, jak varoval Daedalus, jak se na to připravovali, a Daemon… Bolest zapulsovala, vyrvala mi vzduch přímo z plic a já zavřela oči. Neměla jsem ponětí, proč s nimi odešel, nebo proč jsem neviděla jeho a jeho rodinu, a proč se neozvali. Hrůza a zmatek provázející jeho zmizení byly neustálým stínem, který děsil každý okamžik, co jsem byla vzhůru, a dokonce i těch pár minut, co jsem byla schopná spát.

Na které straně bude Daemon stát? Dasher se mě na to jednou ptal, zatímco jsem byla držená v Oblasti 51, a nechtěla jsem si dovolit myslet na to, že teď jsem měla odpověď.

Za poslední dva dny z oblohy spadlo více Luxenů. Pořád přicházeli a přicházeli jako nekonečný proud padajících hvězd, a pak tam nebylo…

„Nic.“

Moje oči se otevřely a závěs mi vyklouzl z prstů, jemně dopadl zpátky na místo. „Vypadni z mé hlavy.“

„Nemůžu si pomoct,“ odpověděl Archer z místa, kde seděl na gauči. „Vysíláš své myšlenky tak zatraceně hlasitě, až mám pocit, že bych si měl jít sednout do kouta, začít se houpat a šeptat Daemonovo jméno pořád dokola.“

Podráždění bodalo mou kůži a nezáleželo na tom, jak moc jsem se pokoušela nechat si své myšlenky, starosti a obavy pro sebe, bylo to zbytečné, protože v domě nebyl jeden, ale dva Původní. Jejich mazaná schopnost číst myšlenky se opravdu rychle stala otravnou. Znovu jsem zvedla závěs, sledující les. „Pořád žádná známka Luxena?“

„Ne. Ani jedno jediné zářící světlo se nezřítilo na Zem za posledních pět hodin.“ Archer zněl tak unaveně, jak jsem se cítila. Taky toho moc nenaspal. Zatímco já jsem se soustředila, abych pozorovala vnějšek, on byl zaměřený na televizi. Zprávy po celé zeměkouli nonstop vysílaly o tom „fenoménu“.

„Některé stanice se zprávami se pokoušejí říct, že to byla obrovská meteoritní sprcha.“ Odfrkla jsem si. „Teď už je zbytečné snažit se to zamaskovat.“ Archer si vyčerpaně povzdechl a měl pravdu.

Co se stalo ve Vegas, co jsme udělali, bylo nakrouceno a šířeno po internetu během několika hodin. V určitém okamžiku během dne, po úplném vyhlazení Las Vegas, byla všechna videa stažená, ale škoda už byla napáchána. Od toho, co zachytila helikoptéra zpráv, než ji Daedalus sestřelil, až po ty, co byly na dějišti, a nakroutili všechno na své telefony, pravda se nedala zastavit. Ačkoli internet byl zábavné místo.

Zatímco někteří lidé blogovali, že byl konec světa, ostatní ke všemu přistoupili trochu kreativněji. Jak se zdá, dokonce na to bylo vytvořeno i meme. Neuvěřitelně fotogenické, zářící, mimozemské meme. Což byl Daemon proměňující se do své pravé podoby. Jeho lidské rysy byly rozmazané k nepoznání, ale já věděla, že to byl on. Pokud by byl poblíž a viděl by to, byl by z toho nadšený, ale já…

„Přestaň,“ řekl Archer jemně. „Netušíme, co a proč ksakru právě teď dělá Daemon, ani kdokoli z nich. Vrátí se.“

Otočila jsem se od okna, konečně čelící Archerovi. Jeho pískově hnědé vlasy byly ostříhané blízko u lebky v typickém vojenském stylu. Byl vysoký se širokými rameny, někdo, kdo vás mohl poslat do příštího týdne, jestli se to počítá. A já věděla, že byl toho schopný. Archer mohl být naprosto smrtící. Když jsem ho poprvé potkala v Oblasti 51, věřila jsem, že byl pouze voják. Až když přišel Daemon, jsme zjistili, že byl Lucův spojenec v Daedalusu a taky, jako Luc, Původní, dítě Luxena a zmutované hybridky.

Moje prsty se zkroutily dovnitř. „Opravdu tomu věříš? Vrátí se?“

Ametystové oči se přesunuly z televize na mě. „To je jediné, čemu v téhle chvíli můžu věřit. To je jediné, čemu právě teď můžeme věřit všichni.“

To nebylo velmi uklidňující.

„Promiň,“ odpověděl, čím mi naznačil, že už znovu četl moje myšlenky. Kývl na televizi, než jsem se mohla naštvat. „Něco se děje. Proč by tolik Luxenů přišlo na Zem, a pak jen tak ztichlo?“

To byla otázka roka.

„Myslím, že je to tak trochu zřejmé,“ řekl hlas z chodby.

Otočila jsem se, když Luc vešel do obýváku. Byl vysoký a štíhlý, a své vlasy měl na šíji stažené do copu. Luc byl mladší než my, asi tak kolem čtrnácti nebo patnácti, ale byl jako dospívající lídr mafie a, někdy, děsivější než Archer.

„A přesně víš, o čem mluvím,“ dodal, pozorující Archera.

Když se Archerův a Lucův pohled uzamkl v souboji zírání, což dělali skoro pořád během posledních dvou dnů, sedla jsem si na opěradlo křesla u okna. „Mohli byste to vysvětlit nahlas?“

Luc měl určitou chlapeckou ctnost na jeho nádherné tváři, jako by zcela neztratil črty dětství, ale ve fialových očích měl moudrost, která sahala dál než pár let dozadu.

Opřel se o zárubeň a zkřížil ruce. „Plánují. Taktizují. Čekají.“

To neznělo dobře, ale nebyla jsem překvapená. Mezi mými spánky se vytvořila bolest. Archer neřekl nic, když se vrátil k zírání na televizi.

„Proč jinak by sem přišli?“ Luc pokračoval, když naklonil hlavu, dívající se na okno se závěsy poblíž mně. „Jsem si jistý, že ne proto, aby si podávali pracky a líbali batolata na tváře. Jsou tady z nějakého důvodu, a ten jistě není dobrý.“

„Daedalus vždycky věřil, že sem vtrhnou.“ Archer poposedl a sevřel si rukama kolena. „Celá iniciativa Původních byla reakcí na to znepokojení. Konec konců, Luxeni nejsou známí tím, že by hezky zacházeli s ostatními inteligentními formami života. Ale proč teď?“

Trhla jsem sebou a promnula si spánky. Nevěřila jsem doktorovi Rothovi, když mi řekl, že ve skutečnosti byli Luxeni příčinou vojny s Arumy. Vojny, která zničila obě jejich planety. A já si myslela, že seržant Dasher a Nancy Husherová, hlavní děvka, která byla zodpovědná za Daedalus, byli šílení blázni. Mýlila jsem se. A Daemon taky.

Luc vyklenul obočí, když vyštěkl smíchem. „Ach, já nevím, možná to mělo něco společného s veřejnou podívanou, kterou jsme vyvolali ve Vegas. Věděli jsme, že tady měli spojence, Luxeny, kteří neměli rádi lidi. Jak komunikovali s Luxeny, kteří nebyli na téhle planetě, jde mimo mě, ale vážně je to teď důležité? Tohle byl dokonalý okamžik, aby sem přišli.“

Moje oči se zúžily. „Řekls, že to byl brilantní nápad.“

„O mnoha věcech si myslím, že jsou brilantní nápady. Jako nukleární zbraně, bezkalorické nealkoholické nápoje a modré džínové vesty,“ odpověděl. „To ale neznamená, že bychom měli útočit na lidi nukleárními zbraněmi, nebo že dietní nápoje chutnají dobře, nebo že bys měla utíkat do místního Walmartu a koupit si džínovou vestu. Vy lidi byste mě neměli pořád poslouchat.“

Moje oči se převrátily tak silně, až mi téměř vypadly z hlavy. „No, a co jiného jsme měli dělat? Pokud by se Daemon a ostatní neodhalili, chytili by nás.“

Ani jeden z kluků neodpověděl, ale nevyslovená slova visela mezi námi. Pokud by nás chytili, bylo by to na oslí prdel, ale Paris, Ash a Andrew by pravděpodobně pořád žili. A nevinní lidé, kteří ztratili životy, když šlo všechno do háje, taky. Ale s tím jsme teď nemohli nic dělat. Mohli jsme na chvíli zmrazit čas, ale nikdo nemohl vrátit věci zpátky a změnit je. Co se stalo, stalo se, a Daemon udělal to rozhodnutí, aby nás všechny ochránil. Propadla bych se, kdyby ho někdo hodil pod kosmickou loď.

„Vypadáš vyčerpaně,“ okomentoval Archer a trvalo mi chvíli, než jsem si uvědomila, že mluvil ke mně.

Luc přemístil své znervózňující oči na mě. „Vlastně, vypadáš jak troska.“ Bože. Díky.

Archer ho ignoroval. „Myslím, že by ses měla trochu prospat. Jenom na chvíli. Pokud se něco stane, vzbudíme tě.“

„Ne.“ Potřásla jsem hlavou, jen pro případ, že moje slovní narážka nebyla dostatečná. „Jsem v pohodě.“

Pravdou ale bylo, že jsem od toho měla daleko. Pravděpodobně jsem byla krok od toho, abych šla do toho tmavého kouta pokoje a houpala se dopředu a dozadu, ale nemohla jsem se složit a nemohla jsem spát. Ne, když Daemon byl někde tam venku, a ne, když byl celý svět na pokraji… pekla, měnící se v dystopii, jako v jedné z těch novel, které jsem zvykla číst.

Povzdech. Knížky. Chyběli mi.

Archer se zamračil, a to změnilo jeho hezkou tvář na trochu strašidelnou, ale než mohl ten pohled zabodnout do mě, Luc se odtlačil od zárubně a promluvil. „Vlastně si myslím, že by sis měla jít popovídat s Beth.“

Překvapená, jsem se podívala na schodiště v hale, mimo tohohle pokoje. Posledně, když jsem ji kontrolovala, spala. Zdálo se, že to jediné Beth dělala. Téměř jsem jí záviděla schopnost všechno tohle prospat.

„Proč?“ zeptala jsem se. „Je vzhůru?“

Luc se loudal po obýváku. „Myslím, že vy dvě potřebujete trochu holčičího pokecu.“

Moje ramena se propadla, když jsem si povzdechla. „Lucu, vážně si nemyslím, že je teď vhodná doba na dívčí sbližující zážitky.“

„Není?“ Klesl na gauč vedle Archera a nohy vykopnul na konferenční stolek. „A co jiného děláš, kromě zírání z okna a pokoušení se proklouznout kolem nás, abys mohla jít do lesů hledat Daemona a pravděpodobně být sežraná horským lvem?“

Hněv se skrze mne prodral, když jsem si přehodila ohon přes rameno. „Tak za prvé, nebyla bych sežraná horským lvem. A za druhé, alespoň bych se pokoušela udělat něco jiného, než jen sedět na prdeli.“

Archer si povzdechl. Ale Luc se na mě jen zářivě usmál. „Budeme se o tomhle hádat znovu?“ Podíval se na Archera, který měl kamennou tvář. „Protože se mi líbí, když se do toho vy dva dostanete. Je to jako pozorovat mámu a tátu, když mají manželské neshody. Cítím se, jako bych se měl jít schovat do koupelny nebo tak, aby to bylo opravdu věrohodné. Možná za sebou i třísknout dveřmi nebo –“

„Zmlkni, Lucu,“ zavrčel Archer, a pak přesunul pohled na mě. „Tohle jsme probírali už tolikrát, že jsem ztratil přehled. Jít po nich není chytré. Bude jich tam moc a my nevíme, jestli –“

„Daemon není jeden z nich!“ zakřičela jsem, vyskakující na nohy a dýchající ztěžka. „Nepřipojil se k nim. A Dee a Dawson by to taky neudělali. Nevím, co se děje.“ Můj hlas se zlomil a vlna emocí se mi zvedla v krku. „Ale oni by to neudělali. On by to neudělal.“

Archer se naklonil dopředu, oči se mu třpytily. „To nevíš. Nevíme to.“

„Před chvílí jsi řekl, že se vrátí!“ vypálila jsem na něj.

Neřekl nic, když vrhl pohled zpátky na televizi, a to mi napovědělo, co jsem už v hloubi duše věděla. Archer neočekával, že se Daemon nebo některý z nich vrátí. Sevřela jsem rty a potřásla hlavou tak rychle, že se můj ohon proměnil v bič. Otočila jsem se, vykračujíc ke dveřím, než jsme se mohli znovu zabořit do téhle hádky až po kolena.

„Kam jdeš?“ zeptal se Archer.

Odolávala jsem nutkání ukázat mu prostředníček. „Zřejmě si jdu pokecat s Beth.“

„To zní jako plán,“ vyjádřil se Luc.

Ignorující ho, jsem obešla schodiště, a téměř po schodech vydupala nahoru. Nesnášela jsem, že jsem jen posedávala a nic nedělala. Nesnášela jsem, že pokaždé, když jsem otevřela přední dveře, mě Luc nebo Archer zastavili. A nejvíc ze všeho jsem nesnášela skutečnost, že mě mohli zastavit. Možná jsem byla hybridka, zmutovaná všemi těmi speciálními Luxeními schopnostmi, ale oni byli Původní, což znamená, že by stačil jediný kopanec do zadku a už bych nebyla tady, ale v Kalifornii, kdyby na to přišlo.

Poschodí bylo tiché a temné a nelíbilo se mi tady. Nebyla jsem si jistá proč, ale chloupky na zadní části mého krku se zvedly pokaždé, když jsem sem přišla, a prošla dlouhou, úzkou chodbou. Beth a Dawson si hned první noc zabrali poslední ložnici napravo, a tam se Beth zabednila odkdy… odkdy odešel. Neznala jsem tu holku dobře, ale věděla jsem, že si prošla hodně věcmi, když byla pod kontrolou Daedalusu, a taky jsem nevěřila, že byla ze všech hybridů nejstabilnější, ale to nebyla její chyba. A nesnášela jsem, že jsem to musela přiznat, ale někdy mě tak trochu děsila.

Zastavila jsem před dveřmi a zaklepala na ně, místo toho, abych jí vtrhla do pokoje.

„Ano?“ ozval se tenký, pisklavý hlas.

Trhla jsem sebou, když jsem otevřela dveře. Beth zněla hrozně, a když jsem ji spatřila, hrozně taky vypadala. Seděla opřená o čelo postele, s horou přikrývek nahromaděných kolem sebe, a pod očima měla tmavé kruhy. Její bledé, vyzáblé rysy byly ostré, a její vlasy byly nemytým, zamotaným nepořádkem. Snažila jsem se nedýchat příliš zhluboka, protože pokoj páchnul zvratky a potem.

***

Zastavila jsem u postele, šokovaná až do hloubi duše. „Jsi nemocná?“

Její nesoustředěný pohled se odlepil ode mě a přistál na dveřích přilehlé koupelny. Nedávalo to smysl. Hybridi nemohli onemocnět. Nemohli mít ani běžnou nádchu, ani nejnebezpečnější rakovinu. Jako Luxeni, i my jsme byli imunní proti všemu, pokud jde o choroby, ale Beth? Jo, moc dobře nevypadala. Pocit neklidu rozkvetl v mém břichu, až mi ztuhly svaly. „Beth?“

Její vodnatý pohled konečně přistál zpátky na mě. „Už se Dawson vrátil?“

Moje srdce se těžce převrátilo, téměř bolestně. Ti dva si prošli tolika věcmi, více, než Daemon a já a tohle… Bože, tohle nebylo fér. „Ne, ještě se nevrátil, ale co ty? Vypadáš nemocně.“

Zvedla si tenkou bledou ruku k hrdlu, když polkla. „Necítím se moc dobře.“

Nevěděla jsem, jak špatné to bylo, a téměř jsem se bála zjistit to. „Co se děje?“

Zvedla jedno rameno a vypadalo to, že ji to stálo hodně námahy. „Neměla by ses znepokojovat,“ řekla tichým hlasem, když si hrála s okrajem přikrývky. „Není to nic vážného. Budu v pořádku, jakmile se Dawson vrátí.“ Její pohled zase odplul pryč, a když upustila okraj přikrývky, natáhla se dolů, položila ruku na své břicho zakryté přikrývkou a řekla: „Budeme v pořádku, jakmile se Dawson vrátí.“

„Budeme…?“ Můj hlas se vytratil, když se moje oči rozšířily. Čelist mi téměř upadla, když jsem na ni civěla. Dívala jsem se na místo, kde byla její ruka, a pozorovala v nastávajícím zděšení, jak si mnula břicho v pomalých, pravidelných kruzích. Ach ne. Ach, desetinásobně sakra ne. Chtěla jsem postoupit dopředu, ale zastavila jsem se. „Beth, jsi… jsi těhotná?“

Opřela hlavu o zeď a zavřela oči. „Měli jsme být opatrnější.“

Najednou byly moje nohy příliš slabé. Spánek. Únava. Všechno to dávalo smysl. Beth byla těhotná, ale zpočátku, jako totální idiot, jsem nechápala jak. Pak se mi vrátil zdravý rozum a chtěla jsem zakřičet: Kde byly kondomy? Ale to bylo tak trochu diskutabilní.

V hlavě se mi objevil obrázek Micaha, malého kluka, který nám pomohl uniknout Daedalusu. Micah, to malé dítě, které lámalo vazy a ničilo mozky pouhou myšlenkou. Svaté mimozemské děti, ona v sobě nosila jedno z nich? Jedno z těch strašidelných dětí-strašidelných, nebezpečných a extrémně smrtících? Připouštím, že Archer a Luc jednou pravděpodobně byli jedněmi z těch strašidelných dětí, ale nic na té myšlence nebylo uklidňující, protože nejnovější skupina Původních, které Daedalus vychoval, byla odlišná od té, ze které pocházeli Luc a Archer. A Luc a Archer byli pořád tak trochu strašidelní.

„Díváš se na mě, jako kdybys byla rozčilená,“ řekla jemně.

Přinutila jsem se usmát, i když jsem věděla, že jsem pravděpodobně vypadala jako blázen. „Ne. Jsem jenom překvapená.“

Na rtech se jí objevil slabý úsměv. „Jo, my jsme byli taky. Tohle je opravdu špatné načasování, že jo?“

Ha. Nejvýstižnější prohlášení všech dob.

Když jsem ji pozorovala, úsměv jí pomalu zmizel ze rtů. Neměla jsem ponětí, co říct. Gratuluji? To se z nějakého důvodu nezdálo vhodné, ale taky se mi zdálo špatné neříct to. Věděli vůbec o Původních, o všech těch dětech, které měl Daedalus? A bude tohle dítě jako Micah? Bože, vážně? Neměli jsme toho k obavám už dost?

Moje hruď se stáhla a myslela jsem si, že možná budu mít panický záchvat. „Jak… dlouho už to je?“

„Tři měsíce,“ řekla a těžce polkla.

Potřebovala jsem si sednout. Sakra, potřebovala jsem někoho dospělého. Vidiny špinavých plínek a naštvaných červených tváří mi tančily v hlavě. Bude to jedno dítě nebo tři? To bylo něco, nad čím jsme nepřemýšleli, když přišlo na Původní, ale Luxeni se vždycky rodili po třech. Ach, do prdele, tři děti?

Pohled Beth se znovu setkal s mým a něco v těch očích způsobilo, že jsem se zachvěla. Naklonila se dopředu a ruka na jejím břichu se zastavila. „Nevrátí se zpátky stejní, že?“

„Cože?“

„Oni,“ řekla. „Dawson, Daemon a Dee. Nevrátí se zpátky stejní, že?“

Asi o třicet minut později jsem v transu sešla dolů. Kluci byli tam, kde jsem je nechala, sedící na gauči, koukající na zprávy. Když jsem vešla do pokoje, Luc se na mě podíval a Archer vypadal, jako by mu někdo strčil tyč do velmi nepohodlného místa. A já to pochopila…

„Oba jste věděli o Beth?“ Chtěla jsem jim vrazit, když na mě bezvýrazně koukali. „A nikoho ani nenapadlo, že by mi to mohl říct?“

Archer pokrčil rameny. „Doufali jsme, že se to nestane problémem.“

„Ach můj Bože.“ Nestane se to problémem? Jako by nosit dítě mimozemšťana a hybrida nebyla tak velká věc a prostě to jen, já nevím, přejde? Svalila jsem se do křesla a položila si obličej do dlaní. Co bude dál? Zatraceně. „Ona bude mít dítě.“

„To se obvykle stane, když máš nechráněný sex,“ Luc okomentoval. „Ačkoli jsem rád, že jste si vy dvě promluvili, protože jsem rozhodně nechtěl být poslem těchto zpráv.“

„Ona bude mít jedno z těch strašidelných dětí,“ pokračovala jsem, hladící si konečky prstů čelo. „Bude mít dítě a Dawson ani není tady, a celý svět se rozpadá.“

„Vždyť je jenom ve třetím měsíci.“ Archer si odkašlal. „Nepanikař.“

„Nemám panikařit?“ zašeptala jsem. Bolest hlavy se zhoršovala. „Jsou věci, které potřebuje, jako například, já nevím, doktora, který se ujistí, že těhotenství pokračuje dobře. Potřebuje prenatální vitamíny a jídlo, a pravděpodobně solené keksy a zavařené okurky, a –“

„A ty věci jí můžeme sehnat,“ odpověděl Archer a já zvedla hlavu. „Všechno kromě doktora. Když někdo odebere její krev, no, to by bylo problematické, zejména s ohledem na to, co se děje.“

Zírala jsem na něj. „Počkat. Moje máma –“

„Ne.“ Lucova hlava střelila mým směrem. „Nemůžeš kontaktovat svou mámu.“

Moje páteř ztuhla. „Mohla by nám pomoct. Alespoň nám dát obecný názor, jak se o Beth postarat.“

Když mi ta myšlenka v hlavě vyskočila, chytila jsem se jí. Byla jsem k sobě úplně upřímná. Jeden z důvodů, proč se mi ten nápad zdál tak skvělý, bylo, že jsem si s ní chtěla promluvit. Potřebovala jsem si s ní promluvit.

„Už víme, co Beth potřebuje, a dokud tvoje máma nemá zkušenosti s tím, jak se postarat o těhotné hybridky, není nic, co by nám nemohl říct google.“ Luc stáhl nohy z konferenčního stolku a žuchl s nimi na zem. „A bylo by nebezpečné kontaktovat tvojí mámu. Její telefon může být monitorován. Je to příliš nebezpečné, jak pro ni, tak i pro nás.“

„Opravdu si myslíš, že Daedalus právě teď trápíme my?“

„Chceš to riskovat?“ zeptal se Archer a setkal se s mým pohledem. „Jsi ochotná nás všechny, včetně Beth, uvrhnout do nebezpečí, když je to založené na naději, že mají teď plné ruce práce? Jsi ochotná udělat to mámě?“

Moje pusa se zavřela, když jsem na něj koukala a boj ze mě unikl jako vyfukující balón. Ne. Ne, to bych neriskovala. Neudělala bych to ani nám, ani mámě. Slzy bodaly mé oči, když jsem se přinutila zhluboka se nadechnout.

„Pracuji na něčem, co nás, doufejme, zbaví problému s Nancy,“ Luc prohlásil, ale jediná věc, na čem jsem ho viděla pracovat, bylo umění sedět na zadku.

„Dobře,“ řekla jsem chraplavým hlasem, když jsem nutila bolest hlavy, aby zmizela, a okraje hořké paniky, aby ustoupily. Musela jsem se držet pohromadě, ale ten temný kout vypadal pořád lépe a lépe. „Musíme Beth sehnat věci.“

Archer přikývl. „Jo, musíme.“

O méně než hodinu později, nám Luc podal seznam věcí, které vyhledal na internetu. Celá situace způsobila, že jsem se cítila, jako bych byla v nějakém překrouceném mimoškolním programu. Chtěla jsem se smát, když jsem si složila papír do zadní kapsy džínsů, ale pak bych se pravděpodobně smát už nepřestala. Luc zůstával s Beth pro případ, že… no, pro případ, že by se stalo něco horšího, a já jsem jela s Archerem. Hlavně proto, že jsem si myslela, že by mohl být dobrý nápad vypadnout ze srubu. Alespoň jsem měla pocit, že jsem něco dělala, a možná… možná, že když půjdeme do města, poskytne nám to nějaké stopy, kam Daemon a jeho rodina zmizeli. Moje vlasy byly zastrčené pod baseballovou čepicí, která ukryla většinu mého obličeje, takže šance, že budu rozpoznána, byly malé. Neměla jsem ponětí, jestli by mě někdo poznal, ale nechtěla jsem to riskovat.

Bylo pozdní odpoledne a vzduch venku v sobě nesl chlad, tak jsem byla vděčná, že jsem na sobě měla jedno z Daemonových objemných triček s dlouhým rukávem. Dokonce i ve vzduchu těžce provoněným borovicemi, pokud jsem dýchala zhluboka, jsem mohla zachytit jeho unikátní vůni, směs koření a venkova.

Můj spodní ret se zachvěl, když jsem vylezla na místo spolujezdce a připoutala se roztřesenýma rukama. Archer po mě hodil rychlým pohledem, a já se přinutila přestat myslet na Daemona, na cokoliv, co jsem nechtěla sdílet s Archerem, což bylo právě teď do značné míry všechno. Tak jsem přemýšlela o liškách tancujících břišní tance v sukýnkách z trávy.

Archer si odfrkl. „Seš divná.“

„A ty seš drzý.“ Předklonila jsem se, vykukující z okna, když jsme jeli příjezdovou cestou, napínající se, abych viděla mezi stromy, ale nic tam nebylo.

„Už jsem ti to předtím řekl. Někdy je těžké nedělat to.“ Zastavil na konci štěrkové cesty, kontrolující oba směry, než vyjel. „Věř mi. Jsou chvíle, kdy si přeju, abych nemohl vidět lidem do hlavy.“

„Předpokládám, že poslední dva dny, kdy si byl se mnou uvězněný, jsou jedny z nich.“

„Upřímně? Až tak špatné to nebylo.“ Podíval se na mě, když jsem zvedla obočí. „Držela ses pohromadě.“

Nejdřív jsem nevěděla, jak na to odpovědět, protože odkdy přišli ostatní Luxeni, cítila jsem se, jako bych se každou chvíli měla roztříštit. A nebyla jsem si jistá, co přesně mě drželo pohromadě. Před rokem bych vyšilovala a ten kout by byl můj nejlepší přítel, ale nebyla jsem ta stejná holka, která zaklepala Daemonovi na dveře. Pravděpodobně tou holkou už nikdy nebudu. Prošla jsem si mnoha věcmi, obzvláště když jsem byla v rukou Daedalusu. Věcmi, které jsem zažila, kterými jsem se nemohla zabývat, ale čas s Daemonem a ty měsíce s Daedalusem, mě posilnily. Nebo jsem si alespoň ráda myslela, že jo.

„Musím se držet pohromadě,“ řekla jsem nakonec, omotávajíc si ruce kolem sebe, když jsem zírala na rychle se míhající borovice. Všechny jehličnaté větve splývaly dohromady. „Protože vím, že Daemon se nezhroutil, když jsem… když jsem byla pryč. Takže já taky nemůžu.“

„Ale –“

„Bojíš se o Dee?“ Přerušila jsem ho, plně přesouvající mou pozornost na něj. Sval v čelisti mu pulzoval, ale neodpověděl, a když jsme tiše jeli do největšího města v Idahu, nemohla jsem si pomoct, ale přemýšlela jsem, že tohle nebylo to, co jsem opravdu měla dělat. Že místo toho bych měla udělat to, co udělal Daemon pro mě. Když mě sebrali, přišel si pro mě.

„To bylo něco jiného,“ řekl Archer, zařezávající se do mých myšlenek, když zatočil k nejbližšímu supermarketu. „Věděl, do čeho jde. Ty nevíš.“

„Věděl?“ zeptala jsem se, když našel parkovací místo blízko u vchodu. „Možná měl představu, ale nemyslím si, že opravdu věděl, a i tak to udělal. Byl statečný.“

Archer se na mě dlouze podíval, když vytáhl klíče. „A ty jsi taky statečná, ale nejsi hloupá. Alespoň doufám, že budeš pokračovat v dokazování, že nejsi.“ Otevřel dveře. „Zůstaň blízko při mě.“

Udělala jsem na něj obličej, ale vylezla jsem ven. Parkoviště bylo narváno a já jsem přemýšlela, jestli se každý zásoboval pro přicházející apokalypsy. Ve zprávách ukazovali, že v mnoha hlavních městech byli nepokoje po pádě „meteoritů“. Místní policie a armáda to popřeli, ale televizní šou Doomsday Preppers věděla své.

Z větší části se zdálo, že Coeur d’Alene bylo prakticky nedotčené tím, co se dělo, i když mnoho Luxenů přistálo v okolitých lesech.

V obchodě bylo hodně lidí, v jejich vozících byly nahromaděné konzervy a láhve vody. Snažila jsem se dívat dolů, když jsem vytáhla seznam a Archer popadl košík, ale nemohla jsem si pomoct a všimnula si, že nikdo nebral toaletní papír. To by byla první věc, kterou bych sebrala, kdybych si myslela, že se blíží konec světa. Přilnula jsem blízko k Archerovi, když jsme zamířili do oddělení s léky a začali prohledávat nekonečné řady hnědých láhví se žlutými víčky.

Povzdechla jsem si a podívala se na seznam. „Nemohly by být tyhle sračky podle abecedy?“

„To by bylo příliš lehké.“ Jeho paže blokovala moje vidění, když zvedl láhev. „Železo je na seznamu, že jo?“

„Jo.“ Moje prsty se vznášely nad kyselinou listovou. Zvedla jsem ji, nemající při tom ani ponětí, co to vůbec ksakru bylo, a co to dělalo.

Archer si klekl. „A odpověď na tvou dřívější otázku je ano.“

„Co?“

Vzhlédl přes jeho řasy. „Ptala ses, jestli se bojím o Dee. Bojím se.“

Moje prsty se utáhly kolem láhve, když se mi zadrhl dech. „Máš ji rád, že?“

„Jo.“ Svou pozornost přesunul na obrovské láhve prenatálních vitamínů. „Navzdory faktu, že jejím bratrem je Daemon.“

Když jsem na něj koukala, moje rty se zkroutily do prvního úsměvu, odkdy Luxeni…

Dunění jako hrom přišlo odnikud, třesoucí stojanem s prášky, a překvapilo mě tak, že jsem udělala krok zpátky. Archer plynule vstal, jeho bystrý pohled běhal po přecpaném obchodě. Lidé se zastavili uprostřed uliček, někteří utáhli ruce kolem jejich vozíků, ostatní je pustili, kolečka vrzaly, když se vozíky pomalu valily pryč.

„Co to bylo?“ zeptala se žena muže, který stál vedle ní. Otočila se a zvedla malou holčičku, která nemohla mít víc než tři. Dítě si držela u hrudi a otočila se s bledým obličejem. „Co to bylo-?“

Ten zvuk se znovu prohnal obchodem. Někdo zakřičel. Láhve spadnuly ze stojanů. Kroky bušily po podlaze. Moje srdce poskočilo, když jsem se otočila tváří k přední části obchodu. Něco zazářilo na parkovišti, jako blesk zasahující zem.

„Zatraceně,“ zavrčel Archer.

Chloupky na mých pažích se zvedly, když jsem kráčela na konec uličky, zapomínající na všechny záminky udržovat hlavu dolů. Přešla chvíle ticha a hrom zaduněl znovu a znovu, rachotící kostmi v mém těle, když pruhy světla ozářily parkoviště, jeden po druhém. Okno vepředu prasklo a výkřiky… výkřiky se staly hlučnějšími, pukající zděšením, když se okna roztříštila, a tak mrštila sklo na pokladny. Pruhy oslepujícího světla na parkovišti nabraly tvary, narovnávající se a nabírající nohy a paže. Jejich vysoká, pružná těla byla zabarvená červenou, jako Daemonovo, ale hlouběji, víc karmínově.

„Ach Bože,“ zašeptala jsem, láhev prášků mi vyklouzla z prstů a plácla na zem.

Byly všude, tucty z nich. Luxeni.