Opal - 24. kapitola

Překlad: Janka
Kor.: Majuš

Blesk energie udeřil do mé učebnice dějepisu, vypalujíc díru přímo přes střed. Rozplynul se předtím, než se mě mohl dotknout, ale nehoda s knihou mi řekla, co jsem potřebovala vědět.

Carissa nebyla přátelská.

A ta malá ukázka Zdroje nebyla varování.

Upustila jsem knihu a vystřelila doleva, když na mě udělala výpad. Pomerančový džus cákal přes okraj mé sklenice, pokrývajíc moje prsty. Proč jsem ji pořád držela? Můj mozek ještě nezpracoval tenhle zvrat událostí.

Vystřelila ke mně a já jsem udělala jedinou věc, která mě v tom okamžiku napadla. Hodila jsem sklenici do její tváře. Sklenice se rozbila, když klopýtla zpátky, zvedajíc ruce k očím. Lepkavá tekutina a sklenice padaly dolů po jejích tvářích, míchajíc se s drobnými skvrnkami krve.

Vsadím se, že to zatraceně bodalo.

„Carisso,“ řekla jsem, ustupujíc. „Nemám ponětí, jak se tohle stalo, ale já jsem přítel-můžu ti pomoct! Jen se uklidni. Dobře?“

Otřela si oči, odhazujíc tekutinu proti zdi. Když se její pohled setkal s mým, nebylo tam ani kousek poznání. Její oči byly děsivě prázdné a obrovské. Jako by ty měsíce byly smazány a já jsem pro ni nebyla nic. Za těma očima se nedělo nic. Moje oči mě musely zavádět nebo jsem snila, protože byla rozhodně hybrid a to nedávalo smysl. Carissa nevěděla o mimozemšťanech. Byla jen normální holka. Tichá a možná trochu stydlivá.

Ale ona měla horečku…

Ach, drahé malé koťátka… Ona byla zmutovaná.

Její hlava se naklonila do strany, oči se zúžily.

„Carisso, prosím, to jsem já. Katy. Znáš mě,“ prosila jsem. Moje záda narazily do stolu, když jsem sledovala otevřené dveře za ní. „Jsme přítelkyně. Nechceš to udělat.“

Přikrádala se ke mně jako ten podivný ženský terminátor k Johnu Connorovi.

A já jsem byla John Connor.

Nasála jsem vzduch, ale ten se zasekl. „Chodíme spolu do školy-máme spolu trigonometrii a obědváme spolu. Nosíš brýle-velmi skvělé brýle.“ Nevěděla jsem, co říct, ale pokračovala jsem ve žvanění doufajíc, že se k ní nějak dostanu, protože poslední věc, kterou jsem chtěla udělat, bylo zranit ji.

„Carisso, prosím.“

Ale zřejmě neměla žádné výčitky ohledně toho, že na mě způsobí nějakou škodu.

Vzduch se znovu nabil statickou elektřinou. Vrhla jsem se na stranu, když znovu vypustila Zdroj. Jeho ocas mi spálil svetr. Zápach spálených vlasů a bavlny zavanul ve vzduchu, když jsem se otočila ke stolu. Bylo tam tiché kňučení a pak kouř, vzdouvající se z mého zavřeného laptopu.

Zírala jsem.

Můj vzácný, dokonale zbrusu nový laptop, který jsem opatrovala jako malé dítě.

Ta děvka…

Přítel nebo ne, tohle bylo moc.

Vrhla jsem se na Carissu a svalila ji na podlahu mé ložnice. Mé ruce vešly do jejich vlasů a zvedly. Proud tmavých pramenů se vzdouval a pak jsem praštila její hlavou o zem. Byla tam uspokojující rána a ona vypustila tiché kňučení bolesti.

„Ty hloupá –“ Carissa zvedla pánev nahoru, omotala nohy kolem mých boků a otočila se, získávajíc tak převahu ve vteřinách. Byla jako zatracený nindža-kdo ví? Udeřila mou hlavou dozadu mnohem silněji a sakra, odplaty byly na hovno. Temnota zahalila moje vidění. Ostrá bolest explodovala podél mé čelisti, okamžitě mě překvapujíc.

A pak se něco ve mně zlomilo.

Sžíravý vztek vytryskl, potírajíc mou kůži, zakládajíc oheň v každé buňce mého těla. V mé hrudi byl soustředěn opojný příval síly. Plul přes moje žíly jako láva, dosahujíc konečky mých prstů. Bělavě červený závoj mi spadl na oči.

Čas se znovu zpomaloval na nekonečný průběh. Teplo z otvorů vyhodilo záclony ven a nekvalitní materiál se natáhl přes nás a pak se zastavil, zavěšený ve vzduchu. Malé obláčky šedého a bílého kouře ztuhly. A v zadní části mé mysli jsem si uvědomila, že nebyly skutečně zmrazené, ale já jsem se pohybovala tak rychle, že se zdálo, jako by se všechno zastavilo.

Nechtěla jsem ji zranit, ale šla jsem ji zastavit.

Vyklenula jsem se dozadu a udeřila oběma rukama do její hrudi. Carissa letěla k mému prádelníku. Láhve pleťové vody zarachotily a spadly, zasahujíc její hlavu.

Vyskočila jsem na nohy, těžce dýchajíc. Zdroj ve mně zuřil, požadujíc, aby byl na něco využitý, aby byl znovu použitý. Držet se zpátky bylo jako odvážit se nedýchat.

„Dobře,“ zalapala jsem po dechu. „Jen počkej a uklidni se. Můžeme si promluvit, přijít na to, co se děje.“

Pomalu, bolestně se Carissa vyšplhala na nohy. Naše oči se uzamkly a nepřítomný výraz v jejích, poslal chvění do mého samotného jádra.

„Ne,“ varovala jsem. „Nechci ti ublížit –“

Její ruka zaútočila rychlostí světla, trefila moje tváře a otočila mě kolem. Bokem jsem udeřila do postele a sklouzla na zem. Kovová chuť praskla v mé puse. Moje rty štípaly a v uších mi zvonilo.

Carissa vzala plnou hrst mých vlasů a vytáhla mě na nohy. Oheň spálil mou kůži na hlavě a já jsem vypustila chraplavý výkřik. Zatlačila mě na záda, omotávajíc ruce kolem mého krku. Tenké prsty se zabořily do mojí průdušnice, zastavujíc vzduch. Okamžik, kdy jsem nemohla dýchat, mě vrátil zpátky k mému prvnímu zápasu s Arumem, oživujíc pocit zoufalství a bezmocnosti, když moje plíce byly hladové po kyslíku.

Nebyla jsem stejná dívka jako tehdy, příliš vystrašená pustit se do boje.

Sakra…

Nechala jsem Zdroj budovat se ve mně a vypustila jsem ho. Hvězdy explodovaly v mém pokoji, oslňující ve svém efektu, když výbuch odhodil Carissu zpátky do zdi. Omítka praskla, ale ona zůstala na nohách. Pramínky kouře proudily z jejího spáleného svetru.

Dobrý Bože, ta dívka nepadala.

Otočila jsem se na nohy, zkoušejíc ji ještě jednou přesvědčit. „Carisso, jsme přítelkyně. Nechceš to udělat. Prosím, poslouchej mě. Prosím.“

Energie praskala přes její klouby, formujíc kouli a v jiné situaci bych žárlila na to, jak lehko zvládla schopnost v něčem, co se zdálo jako nanosekunda, protože minulý týden… minulý týden byla normální.

A teď jsem nevěděla, co nebo kdo stál přede mnou.

Led naplnil dolní část mého žaludku, formujíc střepy kolem mých vnitřností. Tam nebylo žádné uvažování s ní. Vůbec žádná šance a realizace. Roztržitá jsem se nepohybovala dost rychle, když uvolnila kouli energie.

Vystřela jsem paže a zakřičela: „Stůj!“ Házejíc všechno, co jsem měla do jednoho slova, zobrazujíc drobné světelné částice ve vzduchu, odpovídající na moje volání, tvořící barieru.

Vzduch se třpytil kolem mě, jako kdyby nádoba s třpytkami byla vysypaná v dokonalém souladu. Každá smítka zářila sílou tisíce sluncí. A v zadní části mé mysli jsem věděla, že cokoliv, co se dělo, by mělo být schopné zastavit kouli.

Ale ona se prolomila skrz, roztříštila blýskající zeď, která ji zpomalila, ale nezastavila.

Energie plácla do mého ramena a bolest explodovala, na okamžik mě okrádajíc o obraz a zvuk, když mě srazila dolů, moje nohy přeletěly přes mou hlavu. Přistála jsem na břichu na posteli s hlasitým bouchnutím. Vzduch spěchal z mých plic, ale já jsem věděla, že nemám čas na to, abych nechala bolest potopit se do mě.

Zvedla jsem hlavu, koukajíc přes prameny spletených vlasů.

Carissa se přikrádala dopředu; její pohyby byly plynulé a pak… ne tak moc. Její levá noha se začala třást a pak se prudce otřásat. Zachvěni přešlo vzhůru po levé straně jejího těla a jenom po levé straně jejího těla. Její ruka se zavlnila a polovina jejího obličeje se stáhla.

Vytlačila jsem se na slabé paže, uhánějíc přes postel, dokud jsem se nesvrhla přes okraj. „Carisso?“

Její celé tělo se začalo třást, jakoby se zem třásla jen pro ni. Myslela jsem si, že měla možná záchvat a já jsem stála.

Jiskry létaly z její kůže. Smrad hořícího oblečení a kůže spálil mé nozdry. Pořád se třásla, její hlava jí nadskakovala na vykostěném krku.

Upnula jsem si ruku přes pusu, když jsem udělala krok směrem k ní. Potřebovala jsem jí pomoct, ale nevěděla jsem jak.

„Carisso, já –“

Vzduch se kolem ní zhroutil.

Nárazová vlna projela přes můj pokoj. Moje židle u počítače byla převrácená; postel se na jedné straně zvedla, pozastavena; a vlna šla dál. Oblečení vyletělo z mého šatníku. Papíry vířily a padali jako listy ze sněhu.

Když vlna zasáhla mě, zvedla mě na nohy a mrštila mě zpátky, jako bych nevážila o nic víc, než jeden z pohyblivých papírů. Zasáhla jsem zeď vedle malého stojanu, vedle mé postele a já jsem tam visela, když se rázová vlna vzdouvala.

Nemohla jsem se hýbat nebo dýchat.

A Carissa… Ach můj Bože, Carissa…

Její kůže a kosti se stáhly dovnitř, jako by někdo spojil vysávač s její zadní částí a zapnul ho. Centimetr po centimetru se zmenšovala, dokud výbuch světla se sílou sluneční bouře osvětlil místnost, osvětlil celý dům a pravděpodobně celou ulici, oslepujíc mě.

Hlasité, ohlušující prasknutí se rozeznělo, a když světlo ustupovalo, tak udělala i nárazová vlna. Sklouzla jsem na podlahu, vdechovala vzduch mezi hromadami oblečení a papírů. Nemohla jsem dostat dost kyslíku, protože byl pokoj prázdný.

Dívala jsem se na místo, kde Carissa stála. Nebylo tam nic kromě tmavé skvrny na podlaze, jakou po sobě zanechal Baruck, když byl zabit.

Nebylo tam nic, vůbec nic z dívky-z mé přítelkyně.

Nic.