Opal - 16. kapitola

Překlad: Janka
Kor.: Majuš

Domů z Martinsburgu jsme se dostali pozdě a já šla rovnou do postele.

Daemon mě následoval, ale vše, co jsme dělali, bylo, že jsme byli stočení do klubíčka a spali jsme. Oba jsme ze všeho byli unavení a bylo to tam s ním hezké, stabilní energie, která byla uvolněná, konejšila mé roztřepené nervy.

Ve čtvrtek jsem byla jako chodící mrtvola a z Blakeova nechutně čiperného přístupu na bio, jsem, sebou chtěla mrštit.

„Měla bys být šťastnější,“ zašeptal, když jsem spěšně čmárala poznámky. Není pochyb o tom, že jsem včera selhala na zkoušce. „Po neděli bude všemu konec.“

Všemu bude konec.

Mé pero se zastavilo.

Sval v mém krku se napjal. „Nebude to lehké.“

„Ano, bude. Jen potřebuješ víru.“

Téměř jsem se zasmála.

Víru v koho?

V Blakea?

Nebo v mafiánského kluka?

Nevěřím ani jednomu z nich. „Po neděli budeš pryč.“

„Stejně jako v posledním desetiletí,“ odpověděl.

Po hodině jsem sbalila svoje věci, usmála se na něco, co řekla Lesa a pak čekala na Dawsona.

Nelíbilo se mi nechat ho samotného s Blakem.

Ne, když ho Dawson sledoval, jako by z něj chtěl vymlátit informace.

Blake se protáhl kolem nás, usmívajíc se, když si přehodil knížky do druhé ruky.

Vykračoval si chodbou, mávajíc na skupinu děcek, která volala jeho jméno.

„Nemám ho rád,“ zabručel Dawson.

„Postav se do řady.“ Zamířili jsme do haly. „Ale potřebujeme ho do neděle.“

Dawson zíral dopředu. „Pořád se mi nelíbí.“ A pak se zeptal: „On k tobě něco cítil, viď?“

Mé tváře hořely. „Proč si to myslíš?“

Malý úsměv se objevil na jeho rtech. „Nenávist mého bratra k němu nemá hranic.“

„No, zabil Adama,“ řekla jsem tichým hlasem.

„Jo, vím, ale je to osobní.“

Zamračila jsem se. „Jak to může být víc osobní?“

„Je.“ Dawson otevřel dveře a my jsme byli napadeni chichotající se skupinou na schodišti.

Kimmy byla kapitánka. „Páni. Proč nejsem překvapená?“

Zjistila jsem, že jsem se přesunula před Dawsona. „A proč nemám ponětí, o čem to mluvíš?“

Za mnou, Dawson přešlápl z jedné nohy na druhou.

„No, je to zcela zřejmé.“ Opřela se o zábradlí, její batoh odpočíval na vrcholu. Kolem ní se holky chichotali. „Jeden bratr pro tebe není dost.“

Předtím, než jsem mohla zareagovat, Dawson mě obešel a odplivl si: „Jsi smutná a odporná.“

Kimmyn úsměv ztuhl a možná by ten starý Dawson nikdy neřekl nic podobného, protože ona a všichni její přátelé vypadali jako někdo, kdo právě vyšel z hrobu.

Někde, v zadní části mé mysli, jsem se chtěla smát, ale byla jsem tak naštvaná-tak zahnaná návrhem, že se vídám se dvěma bratry.

Upřímně nevím, co se dělo dál.

Impuls energie mě opustil a pěkný růžový batoh se zatřásl a naklonil se přes zábradlí.

Hmotnost trhla s Kimmy.

Její podpatky opustily podlahu a ve vteřině jsem viděla, co se bude dít dál.

Chystala se spadnout střemhlav, přímo přes zábradlí.

Výkřik začal v mém krku a vyšel z Kimmy.

Zděšené tváře jejich přátel byly trvale vryté do mé paměti a můj tlukot srdce vyletěl.

Dawson vystřelil kupředu, chytajíc jednu z jejich tápajících paží.

Postavil ji na nohy předtím, než její výkřik utichl v mých uších.

„Mám tě,“ řekl, překvapivě jemně. Kimmy polkla vzduch, chytajíc Dawsonovu ruku. „Je to v pořádku. Jsi v pořádku.“

Opatrně vypáčil její prsty ze svých a ustoupil.

Její přátelé ji ihned obklopili.

Pak se na mě otočil, oči zastíněné.

Chytajíc mě za loket, mě rychle vedl dolů schodištěm.

Jakmile jsme byli z doslechu, zastavil a otočil se ke mně. „Co to bylo?“

Popadla jsem dech a podívala se pryč, zmatená a plná hanby.

Všechno se stalo tak rychle a já zuřila.

Ale byla jsem to já-část mě, která jednala bez přemýšlení a vědomí.

Část mě, která věděla, že váha její tašky by ji svrhla přímo přes okraj.

Na obědě jsem Daemonovi neřekla o tom, co se stalo s Kimmy na schodišti, přesvědčujíc sama sebe, že odkdy Carissa a Lesa byly s námi, to nebyla konverzace, kterou bychom měli vést. Nebyla to nic víc než omluva, ale já se cítila tak odporná jako slova od Kimmy. Později ten den, když jsme byli v Daemonově domě, přecházejíc si plány na neděli se skupinou, jsem si řekla, že pořád nebyl ten správný čas.

Zvlášť, když se Dee, dožadovala toho, aby mohla jet a Daemon o tom nechtěl ani slyšet.

„Potřebuji, abyste ty a Ash zůstali zpátky, společně s Matthewem, jen pro případ, že by se něco pokazilo.“

Dee si založila ruce. „Co, myslíš, že to s vámi sama nezvládnu? Že bych si mohla udělat výlet a dobodat Blakea k smrti?“

Její brat po ní střelil jemný pohled. „No, když to teď říkáš…“

Převrátila oči. „Jede Katy dovnitř s tebou?“

Moje ramena prudce klesly.

Jdeme na to.

Daemonovo tělo se napjalo. „Nechci –“

„Jo.“ Přerušila jsem ho se smrtícím pohledem. „Jenom proto, že jsem většinu z vás dostala do této šlamastyky, a Blake by nic z tohoto nedělal bez Daemona a mě.“

Ash se, ušklíbla z pohovky. Jiné, než zírání na Daemona, jako by chtěla oživit jejich románek, nedělala ani neříkala. „Jak statečné od tebe, Katy.“

Ignorovala jsem ji. „Ale my potřebujeme lidi venku v případě, že by se něco pokazilo.“

„Co?“ Zeptal se Andrew. „Nevěříš Blakeovi? Přidávám se.“

Daemon se opřel, přecházejíc si oběma rukama přes vlasy. „Každopádně, budeme uvnitř i venku. Pak všemu… všemu bude konec.“

Jeho bratr pomalu zamrkal a já jsem věděla, že myslí na Beth.

Možná si ji dokonce představoval a já jsem přemýšlela, jak dlouho je to od té doby, co ji viděl naposledy.

Tak jsem se zeptala a překvapivě, odpověděl.

„Nevím. Čas tam byl jiný. Týdny? Měsíce?“ Postavil se, ramena se mu pohybovala. „Nemyslím, že jsem byl v tom Mount místě. To místo bylo vždy teplé a suché, kdykoli mě vzali ven.“

Vzali ven, jako zvíře nebo co. Špatné na tak mnoha úrovních.

Dawson trhaně vydechl. „Musím chodit nebo se pohybovat.“

Rychle jsem se rozhlédla kolem sebe.

Slunce před chvílí zapadlo.

Ne jako by to potřeboval. Byl ze dveří dřív, než někdo mohl něco říct.

„Půjdu.“ Tentokrát to byla Dee.

Andrew se postavil. „Půjdu s tebou.“

„Myslím, že jdu pryč,“ řekla Ash.

Matthew si povzdechl. „Jednou se dostaneme přes to všechno bez dramatu.“

Daemon se unaveně zasmál. „Hodně štěstí s tím.“

Asi v pěti minutách, byli všichni kromě Daemona pryč z domu.

Perfektní čas na přiznání se k téměř zlomení Kimmynho krku, s výjimkou toho, že v Daemonových nefritově zabarvených očích byl třpyt.

Moje pusa vyschla. „Co?“

Daemon se postavil, protáhl se, odhalujíc kousek napnuté pokožky. „Je klid.“ Nabídl mi ruku a já ji vzala do své. „Nikdy tady není ticho. Teď už ne.“

Měl pravdu.

Nechala jsem ho vytáhnout mě na nohy. „Nebude to trvat dlouho.“

„Ne.“ Přitáhl si mě k sobě a o vteřinu později, jsem byla v jeho náručí a my jsme rychle vybíhali po schodech. Položil mě na nohy ve své ložnici. „Přiznej to. Líbí se ti můj způsob cestování.“

S trochou závratě jsem se zasmála. „Jednoho dne budu rychlejší než ty.“

„Sni dál.“

„Blbečku,“ hodila jsem zpátky.

Daemonovi rty se ohnuly nahoru na jedné straně. „Potíže.“

„Aha.“ Rozšířila jsem oči. „Krutý.“

„Měli bychom využít tenhle tichý čas.“ Posunul se dopředu ke mně, jako predátor za kořistí v jeho očích.

„Opravdu?“ Náhle mi bylo strašné horko a zacouvala jsem dozadu, dokud jsem nenarazila na jeho postel.

„Opravdu.“ Odkopl boty. „Říkám, že máme asi třicet minut předtím, než nás někdo vyruší.“

Můj pohled klesl, když si sundal košili a zahodil ji. Ostře jsem se nadechla. „Pravděpodobně ne tak dlouho.“

Jeho rty se vytvarovali do zlého úsměvu. „Pravda. Tak řekněme, že máme dvacet minut, plus mínus pět.“

Stoupnul si přede mě, jeho oči zastíněné. „Ani zdaleka ne dost času na to, co bych rád dělal, ale můžeme na tom zapracovat.“

Teplo se přehnalo přes mé žíly a zase jsem měla závrať. „Můžeme?“

„Hm-hm.“ Položil mi ruce na ramena a zatlačil dolů, dokud jsem neseděla na okraji jeho postele.

Přecházejíc rukama k mým tvářím, si klekl mezi mé nohy, takže jsme byli tváří v tvář.

Daemonovi řasy se snížily, ovívajíc jeho tváře. „Chyběla jsi mi.“

Obtočila jsem prsty kolem jeho zápěstí. „Viděl jsi mě každý den.“

„Ne dost,“ zamumlal a přitiskl rty tam, kde můj tep bušil na krku. „A vždycky jsme s někým.“

Bože, to byla pravda.

Naposledy jsme byli o samotě ve značném množství času, ale oba jsme spali.

Takže tyhle momenty byly vzácné, krátké a kradené.

Usmála jsem se, když putoval polibky přes mou bradu, zastavujíc se na mých rtech. „Takže bychom ten čas pravděpodobně neměli strávit mluvením.“

„Ehm-hm.“

Políbil mě do koutku rtů. „Mluvení je taková ztráta času.“ A pak políbil druhý koutek. „A když mluvíme, obyčejně to skončí hádkou.“

Zasmála jsem se. „Ne vždy.“

Daemon se odtáhl, obočí povytažené. „Kotě…“

„Dobře.“ Posunula jsem se dozadu a on mě následoval, překryl mě svým tělem, jeho ruce obrovské a mocné.

Bože, někdy jsem z něj vážně ztrácela hlavu. „Možná máš pravdu, ale ztrácíš čas.“

„Já mám vždy pravdu.“

Otevřela jsem pusu na protest, ale jeho rty převzali kontrolu nad mými a jeho polibky pronikly hluboko do mě, roztavujíc mé svaly a kosti.

Jeho jazyk přejel přes můj a v tom momentě, mohl mít pravdu ve všem, tak dlouho dokud mě bude líbat takhle.

Ponořila jsem mu prsty do vlasů, tahajíc za ně, když zvedl hlavu.

Začala jsem protestovat, ale on líbal cestičku dolů po mém krku, přes okraj mého svetru, dolů přes malé knoflíčky ve tvaru květů a ještě níž, dokud jsem nemohla zachytit jeho hlavu.

Nebo sledovat, kam mířil.

Daemon se posadil, natahujíc se pro mé boty.

Sundal mi jednu a hodil ji přes rameno.

Odrazila se od zdi s měkkým žuchnutím. „Z čeho jsou vyrobené? Zaječí kůže?“

„Co?“ Zachichotala jsem se. „Ne. Jsou z falešné ovčí kůže.“

„Jsou tak jemné.“ Sundal mi i tu druhou a ta taky zasáhla zeď.

Moje ponožky byly další.

Políbil mě na nohu a já jsem sebou trhla. „Ačkoli, ne tak jemné, jako tohle.“ Usmívajíc se, zvedl hlavu. „Mimochodem, líbí se mi ty punčocháče.“

„Jo?“ Můj pohled se zvedl ke stropu, ale ve skutečnosti jsem neviděla vůbec nic. Ne, když se jeho ruce pohybovali po mých lýtkách. „Je to… protože jsou červené?“

„To.“ Cítila jsem jeho tvář na mém koleně a moje ruce se zachvěly na posteli. „A protože jsou tak tenký. A sexy, ale to už víš.“

Sexy?

Cítila jsem se sexy.

Jeho ruce putovaly po mých vnějších stehnech, pod džínovou sukni, vytahujíc látku výš a výš.

Kousla jsem se do rtu, tak silně, že jsem cítila chuť kovu v mých ústech.

Materiál byl vážně tenký, křehká, téměř neexistující bariera mezi jeho a mou kůží.

Mohla jsem cítit každý dotek a dokonce i sebemenší, byl jako tisíc voltů elektřiny.

„Kotě…“

„Hm?“ Zatnula jsem pěsti do přikrývek.

„Jen se ujišťuji, že si pořád se mnou.“ Políbil mě na vnitřní stranu nohy, přímo nad kolenem. „Nechci, abys usnula, nebo něco.“

Jako kdyby byl spánek možný. Vůbec. Jeho oči vzplanuly. „Víš ty co? Dej mi dvě minuty. To je vše, co potřebuji.“

„Cokoliv,“ řekla jsem. „Co budeš dělat se zbylými osmnácti minutami?“

„Tulit se.“

Začala jsem se smát, ale jeho prsty našli okraj mých punčocháčů a stáhl je dolů, klejíc, když se dostaly k mým kotníkům.

„Potřebuješ pomoc?“ Nabídla jsem s třesoucím se hlasem.

„Mám to,“ zamumlal, svlíkajíc je.

Také někam letěly.

Věci zašly dále, než kdy předtím.

Byla jsem nervózní, ale nechtěla jsem přestat.

Byla jsem příliš zvědavá a neodvolatelně jsem mu věřila.

A pak už nebylo nic, co oddělovalo jeho ruce od mé kůže nebo jeho rty a já jsem přestala přemýšlet, nebyla jsem schopná utvořit žádnou ucelenou myšlenku.

Byl to jen on a šílený spěch pocitů, které vyvolal a vytáhl ze mě jako umělec, vykreslující nějaké mistrovské dílo.

A pak už jsem to nebyla ani já, protože moje tělo už nemohlo tolik snést.

Stejně jako byl balón stržen a poté uvolněn, jsem se vznášela a bylo tam měkké bělavé světlo, klouzající po zdech, které nevycházelo z Daemona.

Když jsem se vrátila zpátky, Daemonovi oči zářily jako diamanty.

Vypadal tak trochu ohromený, což mi přišlo divné, protože on ohromoval mě.

„Trochu si zářila,“ řekl, zvedajíc se. „Viděl jsem tě to udělat jenom jednou.“

Věděla jsem, kterou noc, ale právě jsem na to nechtěla myslet.

Byla jsem šťastná tam, kde jsem se vznášela.

Bylo to dobrý-dokonce skvělý a skutečně jsem nemohla mluvit.

Z mého mozku byla kaše.

Neměla jsem tušení, že to může být takové.

Sakra, byla jsem v šoku, že se to vůbec stalo.

Cítila jsem se, jako kdybych měla poděkovat, nebo něco takového.

Úsměv, který mi dal, byl součástí mužské pýchy a arogance, jako by věděl, že mi pomotal mozek.

Natáhl se vedle mě, přitahujíc si mě blíž k sobě.

Sklonil hlavu, líbajíc mě jemně a hluboce. „Nebyli to ani dvě minuty,“ prohlásil. „Říkal jsem ti to.“

Mé srdce bylo někde v hrdle. „Měl jsi pravdu.“

„Vždycky.“