Onyx - 36. kapitola

Překlad: Pavla
Kor.: Majuš

Jelikož byly moje boty a svetr „ztraceny v akci“, tak si Daemon sundal svetr a zůstal v tenký bavlněný košili a džínech. Nebylo nic, co bychom mohli udělat s botami. Ačkoliv, přežila bych cokoliv. Zmrzlé nohy byly skutečně příjemné v porovnání s tím, co jsem právě zažila.

Bez času nazbyt, Daemon mě vzal a spěchal ze skladu. Jakmile jsme byly venku a mimo ovlivnění onyxu, cítila jsem, jak mě vítr štípe do tváří, když nabral rychlost. O několik vteřin později už mě tlačil do místa spolujezdce. „Já to zvládnu,“ zamumlala jsem, snažící se prsty chytit kov. Zaváhal, když viděl, jak se mi třesou ruce a pak přikývl. V mžiku byl za volantem, otáčející kličkami. „Připravená?“ Když pás zacvakl na místo, opřela jsem se do sedadla, s výdechem. Onyx způsoboval víc než blokování Zdroje. Cítila jsem se, jako bych vylezla na Mount Everest, zatímco jsem nesla sto liberové závaží na zádech. Nedokázala jsem si představit, jak Daemon může pořád jet na plný plyn, a to zejména poté, co napůl vyléčil Willa. „Můžeš mě tu nechat,“ pak jsem si uvědomila. „Byl by si rychlejší… beze mě.“ Daemonovo obočí vyletělo vzhůru, když projel se SUV kolem popelnic. „Neopustím tě.“ Věděla jsem, jak strašně se potřebuje dostat do kancelářské budovy-k Dawsonovi. „Budu v pořádku. Můžu zůstat v autě a… ty prostě můžeš udělat svojí energickou a rychlostní věc.“ Zavrtěl hlavou. „To se nestane. Máme čas.“

„Ale –“

„To se nestane, Kat.“ Daemon už vystřelil z parkoviště. „Nenechám tě samotnou. Ani na zpropadenou sekundu, dobře? Máme čas.“ Odhrnul si tmavé vlny z čela jednou rukou, jeho čelist pevně sevřená. „Když jsem dostal zprávu o tvé matce, a když si mi neodpovídala, myslel jsem si, že už jsi v nemocnici ve Winchesteru, tak jsem tam zavolal a když mi řekli, že tvoje matka nikdy nebyla přijata…“ Projela mnou úleva. Máma byla v pořádku. Daemon zavrtěl hlavou. „Myslel jsem, na to nejhorší-myslel jsem si, že tě dostali. A byl jsem připravený roztrhat tohle zatracený město na kusy. A pak jsem dostal zprávu od Willa… takže jo, nespustím tě z očí.“ Můj hrudník bolel. Zatímco jsem panikařila v kleci, neměla jsem čas opravdu zvážit, že Daemon si byl vědom toho, co se děje, ale teď jsem věděla, že ty hodiny pro něj musely být peklem, záběry minulosti na dny Dawsonovi předpokládané smrti. Mé srdce pro něj plakalo. „Jsem v pořádku,“ zašeptala jsem. Podíval se na mě stranou, jak jsme se řítili na dálnici směrem na východ. Pokud nebudeme zastavení pro překročení rychlosti, bude to zázrak. „Seš opravdu v pořádku?“ Přikývla jsem místo toho, abych promluvila, protože jsem měla pocit, že znění mého poškozeného hlasu by se pravděpodobně k němu dostalo. „Onyx,“ řekl a svíral volant. „Už je to let, co jsem ho viděl.“

„Víš, co může dělat?“ Zeptala jsem se, držící svůj hlas tichý, zadržující většinu chraptění. „Tenkrát, když jsme byli asimilováni, viděl jsem ho používat na ty, kteří působili problémy, ale byl jsem mladý. Měl jsem ho poznat, myslím, když jsem ho poprvé uviděl. Prostě jsem ho nikdy neviděl v této kombinaci-na mřížích a řetězech. A nevěděl jsem, že by to mohlo mít na tebe stejný efekt.“

„To…“ hlas se mi vytratil a zhluboka jsem se nadechla. Byla to nejhorší bolest, jakou jsem kdy zažila. Představovala jsem si, že je to jako porod a chirurgická operace bez anestezie. Jako mutování buněk pod mojí kůží, snažící se dostat na svobodu, odrážející se od jiných. Jako být roztrhán zevnitř-aspoň tak jsem to cítila. A myšlenka na někoho jiného trpícího takhle, můj žaludek se zkroutil. Ovládali Luxeny takhle, když způsobovali problémy? To bylo nelidské a mučivé. Žádný skok k představě, abych přemýšlela, jak ovládali Dawsona… a Blakeova kamaráda. A měli Dawsona přes rok a Chrise jak dlouho? Hodiny-měla jsem jenom hodiny v kleci s onyxem.

Hodiny, které se mnou zůstanou do mého posledního dechu, ale bylo to jen pár hodin, zatímco jiní měli roky, s největší pravděpodobností. V těchto hodinách, části mé duše potemněly… zocelily se. Byl tam okamžik, kdy bych udělala cokoliv, abych to zastavila. S tímto vědomím, jsem ani nemohla pochopit, co to udělalo s ostatními-s Dawsonem. Úzkost vystřelila skrze mne. Nesnesla bych, aby Daemon byl v něčem takovém. V kleci a v bolestech s koncem v nedohlednu. Beznaděj, která by do něj nakonec pronikla. Bolest, která by ho přetvořila do jiného člověka. Nemohla bych s tím žít. „Kat?“ obavami zahalený jeho tón. Tyto hodiny, ty znalosti, které jsem od nich získala, mě změnily. Ne. Změnila jsem se, už předtím-přechod z někoho, kdo nenáviděl konfrontace k někomu, kdo chtěl trénovat a získat sílu k boji… a zabití. Lhala jsem těm, o které jsem se starala, a to se stalo moji druhou přirozeností, i když jsem byla předtím docela čestný člověk. Jistě, bylo to pro jejich ochranu, ale lhaní je lhaní. Byla jsem teď statečnější, odvážnější. Části mne se taky změnily k lepšímu. A bez pochyb jsem věděla, že bych zabila pro ochranu Daemona a těch, které jsem milovala bez chvilky zaváhání. Stará Katy by to nechápala. Teď jsem nebyla nic víc než odstín šedé-můj morální kompas nejednoznačný. Bylo tady něco, co jsem potřebovala, aby věděl. „Blake a já se příliš nelišíme.“

„Co?“ Daemon se na mě ostře podíval. „Nejsi vůbec jako ten hajz –“

„Ne. Jsem.“ Otočila jsem se k němu. „Udělal všechno pro ochranu Chrise. Zradil lidi. Lhal. Zabil. A já to teď chápu. Nedělá to cokoliv, co udělal správný, ale teď to chápu. Já… já bych udělala cokoliv, abych tě ochránila.“ Zíral na mě, když to co jsem neřekla, viselo mezi námi ve vzduchu a pak jsem klesala dovnitř. Nebyla jsem si jistá, jestli to, co jsem byla, byla mojí lepší verze nebo ne. A taky jsem si nebyla jistá, jestli se změní Daemonův pohled na mě, ale musel to vědět. Daemon se natáhl jednou rukou, proplétající jeho prsty s mými. Zůstal soustředěný na tmavou silnici a přitiskl si naše ruce na jeho stehno, nechávající je tam. „Pořád nejsi jako on, protože na konci, ty by si neublížila nikomu, kdo je nevinný. Udělala by si správné rozhodnutí.“ Nebyla jsem si tím jistá, ale jeho víra ve mně mi vehnala slzy do mých unavených očí. Zamrkala jsem je, zpátky a stiskla mu ruku. Daemon to neřekl, ale věděla jsem, že on neudělá „správné rozhodnutí“ pokud někdo, koho miluje, bude v nebezpečí. On neudělal „správné rozhodnutí“, když nás DOD důstojníci chytili v tom skladu. „Ohledně Willa. Co… co si myslíš, že se s ním stane?“ Daemon zavrčel. „Bože, já ho chci dostat, ale je tady dohoda. Nejhorší možný scénář je, že bude nasranej, když mutace zmizí a on se pro nás vrátí. Pokud ano, postarám se o něj.“ Moje obočí se pozvedlo. Nejhorší možný scénář pro mě byl, kdyby se vrátil v jakékoliv formě-normální, zmutovaný nebo cokoliv-a dostal se někam poblíž mojí mámy znova. „A ty si myslíš, že není žádná možnost, aby mutace zůstala?“

„Ne, pokud má Matthew pravdu. Myslím tím, že jsem to chtěl udělat, abych tě odtamtud dostal pryč, ale to není opravdové a hluboké chtění. Prostřelil si tepnu, ale neumíral.“ Vrhl na mě pohled. „Já vím, co si myslíš. Že pokud by to fungovalo, byli bychom k němu připojeni.“ Léčení Willa bez opravdového vědění, co to bude mít za výsledek, by bylo obrovské riziko a oběť pro Daemona. „Jo,“ přiznala jsem. „Není nic, co bychom mohli udělat, ale počkáme a uvidíme.“

„Děkuju ti.“ Odkašlala jsem si, ale nepomohlo to. „Děkuju ti, že si mě odtamtud dostal.“ Daemon nereagoval, ale jeho prsty utahující se kolem mých, to mě udržovalo v realitě. Řekla jsem mu o Daedalus a jak se očekávalo, neslyšel o tom. Trochu povídání na cestě do kancléřských budov oslabilo můj hlas, a když moje slova končili v chrapotu, Daemon sebou trhl. Přitiskla jsem hlavu na sedadlo a nutila oči, aby zůstaly otevřené. „Jsi v pořádku?“ zeptal se Daemon, když jsme se blížili k ulici Naděje. Můj úsměv byl cítit nejistotou. „Jo, jsem v pořádku. Teď se o mě neboj. Všechno…“

„Všechno se brzy změní.“ Projel zezadu kolem komplexu, sešlapujíc brzdy. Odtáhl ruku, vypnul motor. Zhluboka se nadechl, když se podíval na hodiny na přístrojové desce. Měli jsme pět minut. Pět minut na to, dostat Dawsona ven, pokud to, co řekl Will, byla pravda. Pět minut není ani zdaleka dost času se na to připravit. Odepnula jsem bezpečnostní pás a ignorovala únavu, potápějící se až do morku kostí. „Jdeme na to.“ Daemon zamrkal. „Nemusíš jít se mnou. Vím, že jsi… unavená.“ Ani za nic sakra, bych nenechala Daemona čelit tomu samotného. Ani jeden z nás neměl ponětí, co čeká uvnitř a v jakém stavu Dawson byl. Otevřela jsem dveře a škubla jsem sebou, když mravenčení a brnění vystřelilo přes moje nohy. Daemon byl v sekundě vedle mě, chytající mě za ruku, když se podíval dolů, setkávající se s mýma očima. „Děkuju ti.“ Usmála jsem se, i když moje vnitřnosti se kroutily a otáčely. Jak jsme šli k předním dveřím, začala jsem s mini modlitbou v mé hlavě pro kohokoliv, kdo poslouchal. Prosím, nenech to dopadnout špatně. Prosím, nenech to dopadnout špatně. Protože ve skutečnosti, se to mohlo pokazit na tolika různých úrovních, až to bylo děsivé. Daemon se natáhl po rukojeti na dvojitých skleněných dveřích a světě div se, byly odemčené. Pochybnost se rozvinula. Příliš snadné, ale došli jsme až tak daleko. Dívající se nahoru, jsem uviděla kruhovitý kus onyxu, vložený do cihly. Jakmile budeme uvnitř, budeme bezmocní, s výjimkou léčení. Pokud by se jednalo o past, byli bychom v háji. Šli jsme dovnitř. Na pravé straně zářil alarm zeleně, což znamenalo, že nebyl nastaven. Kolik peněž do toho Will investoval? Stráže u skladu, Vaughn a všichni ti lidé, které musel podplatit, aby opustili kancelářskou budovu… odemčenou? Peníze pro něj nebyly žádnou skutečnou překážkou. Sakra, on zradil svoji vlastní neteř. Vestibul vypadal jako vestibul každé kancelářské budovy. Půl-kruhový stůl, umělé rostliny a levná dlažba. Dveře, vedoucí ke schodišti, zůstaly příhodně otevřené.

Podívala jsem se na Daemona a stiskla mu ruku. Nikdy jsem ho neviděla tak bledého, jeho obličej tak silně sevřený, že mohl být z mramoru. Jeho osud čekal nahoře, svým způsobem. Jeho budoucnost. Narovnal ramena a vykročil ke dveřím, lezli jsme po schodech tak rychle, jak jsme mohli. Když jsme došli na vrchol schodiště, nohy se mi třásly vyčerpáním, ale strach a vzrušení prosycovalo moji krev s adrenalinem. V horní části byly dveře. Nad nimi byl onyx-jasné znamení. Daemon pustil moji ruku a ovinul prsty kolem kliky, mírné zachvění vedlo přes jeho ruku. Dech jsem měla chycený v krku, když otevřel dveře. Představy, blížícího se setkání, poletovaly přes mou mysl. Budou tam slzy a křik radosti? Bude Dawson schopný poznat svého bratra? Nebo je to past, čekající zaskočit nás? V místnosti byla tma, osvětlená pouze svitem měsíce, proudícího dovnitř skrz jedno okno. Několik skládacích židlí bylo opřených o zeď, televize v rohu a velká klec jako psí bouda, byla uprostřed místnosti, vybavená stejným druhem pout, které visely v té mojí. Daemon vstoupil do místnosti pomalu, ruce mu spadli k bokům. Teplo vystřelilo z jeho těla, když jeho páteř ztuhla. Klec… klec byla prázdná. Část mě nechtěla zpracovat, co to znamená, nemohla nechat myšlenku potopit a zakořenit se. Můj žaludek byl stočený a slzy pálily vzadu v mém bolavém krku. „Daemone,“ zaskřehotala jsem. Přešel ke kleci a chvíli tam stál, a pak klesl, přitiskl čelo proti své ruce. Tělo se mu třáslo. Spěchala jsem k jeho boku a položila jsem ruku na jeho pevná záda. Svaly se tvarovaly pod mým dotekem. „On… on mi lhal.“ Řekl Daemon drsným hlasem. „Lhal nám.“ Přijít tak blízko… přijít pár vteřin od vidění svého bratra znovu, bylo srdcervoucí. Tak otřesný, že od toho nebylo návratu. Nebylo nic, co bych mohla říct. Žádná slova nemohla udělat tohle lepším. Otevřená prázdnota, trhající mě uvnitř, nebyla nic v porovnání s tím, co jsem věděla, že cítí Daemon. Dusivý vzlyk, klekla jsem si za něj a položila svou tvář na jeho záda. Byl tady někdy Dawson? Byla tady dobrá šance, že byl ve skladu, kvůli tomu, co Mo říkala, ale pokud nikdy nebyl tady, byl pryč. Zase pryč. Daemon se prudce zvedl. Zaskočená, jsem začala padat, ale on se otočil a chytil mě předtím, než jsem narazila na podlahu a vytáhl mě na nohy.

Moje srdce se zadrhlo a pak zrychlilo. „Daemone…“

„Promiň,“ jeho hlas byl drsný. „My… my potřebujeme se odtud dostat.“ Přikývla jsem a odstoupila. „Mě… mě je to líto.“ Stiskl rty do tenké linky. „Není to tvoje chyba. Nemohla si s tím nic dělat. Podvedl nás. Lhal.“ Upřímně jsem si chtěla sednout a brečet. Tohle bylo tak špatně. Daemon vzal mou ruku a vydali jsme se zpět k autu. Vlezla jsem dovnitř a zapínala svůj bezpečnostní pás ztuhlými prsty a těžkým srdcem. Vyjeli jsme z komplexu, vjíždějící na silnici v tichu. O několik mil později dva Fordy Expedition přejeli kolem nás. Otočila jsem se ve svém sedadle, očekávající, že auta se otočí o sto osmdesát stupňů uprostřed silnice, ale oni jeli dál. Otočila jsem se na Daemona. Jeho čelist byla právě teď jak vytesaná z ledu. Jeho oči zářily jako dva diamanty od okamžiku, kdy jsme vyšli z kancelářské budovy. Chtěla jsem něco říct, ale nebyly tady opravdu žádný slova, která by mohla tuhle ztrátu nějak ospravedlnit. Daemon ztratil Dawsona znovu. Nespravedlnost mě sžírala. Sáhla jsem rukou mezi nás, pokládající ji na jeho paži. Krátce se na mě podíval, ale nic neřekl. Opírající se o sedadlo, jsem pozorovala scenérie, rozmazané do spleti stínů. Položila jsem ruku na jeho rameno, doufající, že mu přinese útěchu, jako mi ji dříve dal on. V době, kdy jsme se dostali na hlavní silnici vedoucí k naší cestě, mohla jsem sotva udržet oči otevřené. Bylo pozdě, po půlnoci, a jediná dobrá věc byla, že moje máma byla ve skutečnosti v práci a ne divící se, kde jsem sakra celý den byla. Pravděpodobně tam od ní budou zprávy a nebude šťastná, až přijdu s nějakou trapnou výmluvou. Máma a já si budeme muset promluvit. Ne teď, ale brzy. Dojeli jsme na Daemonovu příjezdovou cestu a SUV nečinně zastavilo. Deeinin Jetta byl na příjezdové cestě spolu s Matthewovým autem. „Volal jsi jim a řekl jim, co se stalo se… mnou?“ Zhluboka se nadechl a já si uvědomila, že celou dobu nedýchal. „Chtěli pomoc hledat tě, ale já je nechal tady pro případ…“ Pro případ, že by to skončilo špatně. Velmi chytrý tah. Alespoň Dee nezažila propichující naději, která se obrátila v bezedné zoufalství, jako Daemon. „Pokud se mutace neudrží, najdu Willa,“ řekl. „A zabiju ho.“ Chtěla jsem mu pomoc, ale než jsem stačila odpovědět, Daemon se naklonil přes střed auta a políbil mě. Něžný dotek byl tak v rozporu s tím, co právě řekl. Smrtící a sladký-to bylo to, co Daemon byl; dvě velmi odlišné druhy duší, spočívající v něm, se spojily. Daemon se odtáhl a otřásl se. „Nemůžu… nemůžu teď čelit Dee.“

„Ale nebude si dělat starosti?“

„Napíšu jí, jakmile se zabydlíš.“

„Dobře. Můžeš zůstat se mnou.“ Vždycky, chtěla jsem dodat. Křivý úsměv se mu objevil na rtech. „Budu pryč dřív, než přijde tvoje máma domů. Přísahám.“ To by byl dobrý nápad. Požádal mě, abych zůstala, zatímco vyšel z auta a obešel přední část SUV, pomaleji než se normálně pohyboval. Dnešek si vybral svou daň. Otevřel dveře a natáhl se pro mě. „Co to děláš?“ Povytáhl obočí. „Nemáš boty celou dobu, takže žádný další chození.“ Chtěla jsem mu říct, že můžu chodit, ale některé vlastní instinkty mi řekly, ať na to netlačím. Daemon tohle potřeboval, potřeboval se o někoho právě teď starat. Ochabla jsem a posunula se na okraj sedadla. Dveře do jeho domu se rozletěly a bouchly o prkna jako výstřel. Ztuhla jsem, ale Daemon se otočil a zaťal prsty do pěsti, chystající se čelit čemukoliv a očekávající nejhorší. Dee, spěchala ven. Pramínky tmavých kudrnatých vlasů proudily za ní. I z místa, kde jsem byla, jsem viděla slzy, lesknoucí se na jejích bledých tvářích, pod jejíma oteklýma očima. Ale ona se smála. Usmívala se, blábolící nesmysly, ale usmívala se. Vyklouzla jsem ze sedačky a škubla sebou, když chlad prošel hluboko do mého těla. Daemon udělal krok dopředu, k předním dveřím, začínající se namáhat k zavření, ale zastavil se. Vysoká a hubená postava, zaplňující prostor dveří, kymácející se jako rákos. Jak se postava posouvala vpřed, Daemon klopýtl. Ach Bože, Daemon nikdy neklopýtl. Důvod pomalu klesal a já zamrkala-moc vystrašená uvěřit tomu, co jsem viděla. To všechno se zdálo neskutečné. Jako nejspíš jsem usnula na cestě zpět a sním o něčem tak dokonalém. Kvůli tomu, že pod světlem na verandě byl chlapec s tmavými vlnitými vlasy, točící se kolem širokých lícních kostí, rtů, které byly široké a výrazné, a oči, které byly otupělé, ale stále tak zarážející odstín zelené. Přesná replika Daemona stála na verandě. Vychrtlý a bledý, ale bylo to jako vidět Daemona na dvou místech. „Dawson,“ zaskřehotal Daemon. Pak se dal do mrtvého běhu, nohy bušící na zmrzlou zem a po schodech nahoru. Vlhkost se shromažďovala v mých očích, rozlila se mi po tvářích, když Daemon k němu natáhl ruce, blokující svého bratra svým širším tělem. Nějak, nějakým způsobem, Dawson byl doma. Daemon přitáhl svého bratra k sobě, ale Dawson… On tam prostě stál, ruce bezvládně po stranách, jeho tvář tak krásná jako jeho bratra, ale bolestně prázdná. „Dawsone…?“ Nejistota, nesoucí se v Daemonově hlase, když se odtáhl, kroutila surově mými vnitřnostmi, nervózně svírající, potulující se do mého hrdla, zasekující se a kradoucí mi dech. Když se dva bratři na sebe dívali, vítr foukal volné sněhové vločky na zemi, posílající je vířit na noční oblohu, jsem si vzpomněla, co Daemon dříve řekl. Měl pravdu. V téhle chvíli, všechno se změnilo… k lepšímu a k horšímu.