Obsidian - Bonusovka

Překlad: Pavla
Kor.: Majuš

Kolonie byly všechny stejné

Lidé.

Luxeni.

Arumové.

Mravenci.
Nic kromě celé tuny bláznů do Kool-Aid. /pozn. Kool-Aid je značka ochuceného nápoje/

Nechtěl jsem se k nim přiblížit ani na pět mil a nepřiblížil bych se, ale měli něco, co jsem potřeboval-co Kat potřebovala.

Opravdu mi za tohle dluží.
Představoval jsem si některé způsoby, jak by mě mohla vyplatit za tuhle návštěvu, které nikdy neskončí.

Vrátil jsem se zpět do sterilního obývacího pokoje.

Všechno bílé-pohovky, koberec, stěny a polštáře.

Bylo to, jako by měli něco proti barvě.

To mě nutilo chtít něco rozlít na protest.
Když se Ethan Smith vrátil, nesl v rukou malý kožený váček.

Hodil na mě jeden pohled a jeho tmavé obočí se vyklenulo nad očima v odstínu fialové.
"Já vím, že nejsi nejtrpělivější našeho druhu, ale nějakou dobu to trvá, vytvořit takové věci."
Jo, skoro tři celé dny mého života, které už nikdy nechci zažít.

Většinu z nich jsem strávil prohledáváním státu kvůli Arumům a celý den hledáním perfektního kusu obsidiánu, ale byl jsem neklidný dostat se zpátky k Dee...a Kat.

Nelíbila se mi myšlenka, že zářila jako disko koule na steroidech.
Ethan nespustil ruku z váčku.

Samozřejmě, že ne, protože to by bylo v tomto bodě příliš snadné.
"Můžu se zeptat, proč tohle potřebuješ?"
"Můžu říct ne, a přesunem se přes tenhle rozhovor?"
Malý těsný úsměv se objevil na tváři staršího Luxena. "Tvoje arogance bude jednou tvým pádem."
To mimo jiné, ne, že bych mohl zmínit nějaká jména nebo tak něco.
Podráždění blýsklo přes Ethanovu tvář. "Ne, že bych neoceňoval všechno, co jsi udělal pro kolonii, ale tvoje-"
"Osobnost by se měla zlepšit," přerušil jsem ho, přemýšlející o Kat. "Chápu. Věř mi."
Ethan naklonil hlavu na stranu.

Vlasy mu začínali na spáncích šedivět.
"Doufám v to. Byla by škoda pro naši rasu, kdyby se ti stalo něco politováníhodného."
Setkal jsem se s jeho pohledem. "Jsem si jistý, že by bylo."
Druhý Luxen první přerušil oční kontakt. "Má to, co dělat s tou světelnou show přes víkend?"
"Ano. Zabil jsem pár Arumů a ztratil několik ostří v tom procesu, tak jsem chtěl něco pro Dee k nošení jen pro případ, kdyby se dělo něco dalšího."
Sedl jsem si dopředu, ruce mi poklesli mezi kolena. "Je to to samé, co jsem řekl ostatním Starším, Ethane."
"Hmm, myslím si, že to zní povědomě."

Předal mi balíček, a váha obsidiánu se zdála povědomá.

Dal jsem si ho do kapsy, připraven odtamtud vypadnout.
"I když musím říct, že jsem nikdy neviděl takovou přehlídku síly. Bylo to pozoruhodné."
Neklidem mi stékal mráz po zádech, jak jsem stál. "No, já jsem prostě zatraceně úžasný."
"Ano, jsi." Ethan plynule vstal a narovnal si pomačkanou košili. "Jsem si jistý, že se bude ministerstvo obrany ptát."
Zastavil jsem se u dveří a otočil jsem se zpátky k němu. "A pokud ano?"
"My DOD neřekneme nic, pokud se budou ptát, stejně jako normálně, ale pokud je budeš přivádět k našim dveřím moc často, neměl by ses bát jenom jich."
Ametystově zbarvené oči se zavrtávaly do mých. "Chápeš, co tím chci říct?"
Hněv nahradil neklid a já se zatnul. "Jo, chápu, co říkáš."
"Daemone?"
Čelil jsem mu ještě jednou, měl jsem zaťaté zuby tak silně, že budu muset navštívit zubaře.
"Ano?"
Ethan sepjal ruce a usmál se. "Ještě jedna otázka."
Chtěl jsem se vrhnout z okna. "Tak do toho."
"Tato lidská dívka, co se s ní tvoje sestra a ty stýkáte," řekl Ethan a já jsem ztuhl, ale nebyl jsem překvapen. Starší byly tak zlý jako DOD, ne-li ještě horší.
"Bude problém?" zeptal se.
"Ne."

Ale bude, pokud jí budeš nazývat "lidská dívka" znovu.

To jsem neřekl nahlas nebo v našem jazyce, ale pohled na mé tváři nesl zprávu hlasitou a zatraceně jasnou.
Ethan přikývl a znovu mě nezastavil.
Přepnutý do mé pravé podoby, trvalo sekundu opustit kolonii a dosáhnout shluku domů. Nevěděl jsem, jestli se Katina máma netoulá někde venku, přešel jsem zpět do své lidské podoby předtím, než jsem vystoupil z lesa.

Zatraceně nejpodivnější věc se stala, když jsem šel po naší příjezdové cestě.

Teplo mi vystřelovalo na zátylku nad krkem, následující téměř příjemným chvěním mezi mými lopatkami.

Spolu s touhle podivností, další pocit mě popíchl.

Pocit, že jsem kompletní?

Co to sakra je?
Myslím, že jsem si potřeboval zdřímnout.
Jakmile jsem dorazil na verandu, věděl jsem, že je Kat uvnitř.

Nemohl jsem vysvětlit, jak jsem to udělal a proč, ale já jsem to uvnitř věděl.

Tlačením jsem otevřel dveře obýváku, zamířil jsem přes halu a moje oči našly Kat dřív, než kohokoliv jiného.

Seděla na gauči, husté řasy snížené; schovávaly ty šedé oči a vlasy rozpuštěné, spadající kolem obličeje, přes ramena a po zádech.
Zastavil jsem se tam neschopný pohybu, příliš rychlý pro její všimnutí.

Vidět ji, dobře, to byly věci, kterými jsem nebyl připraven se předtím zabývat.

Sakra, ani opravdu nevím, na jakém místě jsem se stal připraveným.

Pravděpodobně se to stalo někde mezi tím, když jsem si myslel, že je mrtvá, a když nebyla.
Klesl jsem na gauč, vedle ní, a pozoroval ji.

Věděl jsem, že si je mnou vědoma na této vnitřní úrovni.

Slabý ruměnec, plížící se přes její tváře, to potvrdil.
"Kde jsi byl?" zeptala se.

Nastalo ticho, když se k ní Dee a Adam otočili.

Já jsem pozvedl obočí, bojující se smíchem a teplo se hnalo přes její tváře a dolů po jejím krku.
"No ahoj zlato, byl jsem venku chlastat a honil se za děvkama. Je mi jasný, že mám krapet zpřeházený priority."
Její rty se zúžily. "Kreténe."
Moje sestra zasténala. "Daemone, nechovej se jako vůl."
"Ano, mami. Byl jsem s další skupinou, prohledávali jsme celej zatracenej stát, abychom se ujistili, že tu není žádnej další Arum, o kterým jsme nevěděli," nabídl jsem lepší vysvětlení.
Adam se naklonil dopředu. "Žádní tu nejsou, že ne? Protože jsme zrovna říkali Katy, že se nemá čeho bát."
Můj pohled se k ní krátce mihl. "Neviděli jsme ani jednoho."
Dee zavýskala a začala tleskat. Obrátila se ke Kat s úsměvem. "Vidíš, není se čeho bát. Je po všem."
Kat se usmála. "To je úleva."
Řekl jsem Adamovi o cestě, vynechávající hodně z konverzace s Ethanem Whitem, ale celou dobu byla moje pozornost více zaměřená na Kat.

Hyper-vědomý si každého malého pohybu, který udělala, každý sval, který sebou škubl a pak se uvolnil, a každého dechu, který nabrala.
"Katy? Jseš vůbec duchem přítomná?" ptala se Dee.
"Myslím, že jsem." Kat se znovu usmála, ale něco na tom bylo vzdálený. Mé oči se zúžily.

"Doufám, že z vás nezešílela." Povzdechl jsem si. "Že jste jí nebombardovali dalšíma tisíce otázkama?"
"Nikdy!" Vykřikla Dee a pak se začala smát. "Dobře, možná že jo."
"To jsem si myslel," zamumlal jsem, natahující si nohy.

O vteřinu později jsem se podíval na Kat.

Naše oči se setkaly.

Napětí naplnilo místnost a já jsem přemýšlel, co se děje za těma očima.
Dee si hlasitě odkašlala. "Mám pořád hlad, Adame."
Zasmál se. "Seš horší než já."
"Pravda. Zajdem do Smoky Hole. Myslím, že dneska maj domácí sekanou."
Dee vyskočila na nohy a dala mi pusu na tvář. "Jsem ráda, že si zpátky. Chyběl si mi."
Usmál jsem se na ni. "Tys mi taky chyběla."
Když se dveře za Dee a Adamem zavřely, Kat se na mě obrátila. "Je fakt všechno v pohodě?"
Opravdu divný nutkání mě v té chvíli praštilo.

Chtěl jsem ji držet, protože musela mít strach, když se zeptala na tuhle otázku a zdálo se to jako správná věc, to udělat.

Samozřejmě, že byla.

Kolikrát už jsem držel Ash, když byla rozrušená?

Nebo jinak, Dee, když byla rozrušená?
"Více méně."
Než jsem si uvědomil, co dělám, natáhl jsem se jednou rukou a přejel ji prsty po tváři.

Šok se přesunul na konečky mých prstů, podobný jako statický ale tak, tak jiný. "Sakra."
"Co?" její oči se rozšířily.
Posadil jsem se a posunul tak blízko, že se naše nohy dotýkaly, nepřipravený začít s tím, co jsem odhadoval, že se mezi námi stalo, když jsem ji uzdravil.
"Něco pro tebe mám."
Zmatek přeběhl přes její obličej. "Vybouchne mi to do obličeje?"
Zasmál jsem se, když jsem sahal do přední kapsy džínů a vytahoval kožený váček.

Podal jsem jí ho a sledoval, jak zatáhla za malou šňůrku a opatrně obrátila vak vzhůru nohama, jako by se bála, že ven vypadne granát.

Ale když viděla obsidiánový přívěšek, její řasy se zatřepaly a ona byla jasně překvapená.
Tlak sevřel moji hruď, když se usmála.

Jiný pocit, jako když jste na horské dráze.

Opravdu jsem se nikdy předtím takhle necítil.
"Věř tomu, nebo ne, i něco takhle malýho může Aruma skutečně propíchnout a zabít. Když se rozžhaví, poznáš tak, že je poblíž Arum, i kdybys žádnýho neviděla."
Zvedl jsem řetízek, držící ho za zapínání. "Trvalo mi věčnost, než jsem našel tenhle kousek. Nechci, abys to sundávala, jo? Nebo alespoň...ne, pokud to nebude nutný."

Překvapení jí nezmizelo, když se otočila a zvedla si vlasy z cesty.

Jakmile jsem ho zapnul, otočila se na mě.

Vážný výraz nahradil ten šokovaný. "Děkuju. Myslím to vážně, děkuju za všechno."
"O nic nejde. Ptal se tě někdo na stopu?" zavrtěla hlavou.
"Myslím, že počítali s tím, že bude takhle výrazná, vzhledem ke všemu, co se stalo."
Přikývl jsem s úlevou, že je o jednu věc, kterou se trápit, míň.
"Sakra, zrovna teď záříš jak kometa. Musí to vyblednout nebo budem zase zpátky na začátku."
Kat se na mě chvíli dívala, oči jí zbystřily. "A co přesně znamená na začátku?"
"Dyť víš, my dva...skejslí spolu, než ta zatracená stopa zmizí." No, to trochu znělo jako blbost.
"Po tom všem, co jsem udělala, to pořád bereš tak, že spolu skejsnem?"
Oh, sakra.
"Víš co? Polib si prdel, hochu. Díky mně, Baruck nenašel tvojí sestru. Díky tomu, co jsem udělala, jsem skoro umřela. Tys mě uzdravil. A proto mám zase tu stopu. Ale nic z toho není moje chyba."
"A je to snad moje chyba? To jsem tě měl nechat umřít? To by si chtěla?"
"To je fakt pitomá otázka! Nelituju toho, že si mně uzdravil, ale už nehodlám poslouchat ty tvoje přiblblý kecy."
"Zdálo se mi, že si až moc protestovala při té záležitosti, jestli mně máš ráda."
Usmál jsem se, věděl jsem, že se chystá vystrčit drápy. "Znělo to, jako by si hlavně chtěla přesvědčit sama sebe."
Kat se zhluboka nadechla, což způsobilo, že se jí hruď zvedla. "Myslím, že nejlepší by bylo, kdyby ses ode mně držel dál."
"To nemůžu."
"Dohlížet na mně může jakejkoliv jinej Luxen," protestovala. "Nemusíš to bejt zrovna ty."
Jo, to se nestane. "Ty seš ale moje zodpovědnost."
"Nejsem pro tebe vůbec nic."
"Rozhodně pro mně něco jsi."
Vypadala, jako by mě chtěla praštit.

Tak nějak jsem ji chtěl pokoušet, a upřímně, jsem nevěděl, proč mám tak rád rozčilovat ji.
"Fakt tě hodně, hodně moc nemám ráda."
"To není pravda."
"Tak dost. Potřebujeme mně tý stopy zbavit. A to hned."
Jeden nápad mě napadl. "Možná by jsme mohli zkusit další líbačku. Uvidíme, co to udělá s touhle stopou. Minule to celkem fungovalo."
Její tváře zrudly a určité světlo naplnilo její oči. "Jo, tak to se znova nestane."
"Byl to jenom návrh."
"Takovej. Kterej. Se. Znovu. Nestane," řekla. "Nikdy."
"Nedělej, že ses nebavila stejně dobře -"
Kat mě praštila do hrudníku-tvrdě.

Nemohl jsem si pomoct. Zasmál jsem se a udělala ten roztomilý zvuk znechucení, když mě začala tlačit pryč.

Její malá ruka se mi posunula na hrudníku a sebral jsem všechno ze sebe, abych ji nepopadnul za ruku a nedělal...dobře, další věci s ní.
Povytáhl jsem obočí. "Chceš mně snad rozehřát? Líbí se mi, kam to směřuje."
Její rty se pootevřeli, když pokračovala ve stisku.

Můj puls se trochu zrychlil, když jsem ji pozoroval.
Krev se jí vytratila z tváře. "Naše srdce... Bijou stejně. Pane Bože, jak je tohle možný?"
"A sakra." Ne zrovna tak, jak jsem chtěl začít tenhle rozhovor.
Naše oči se setkaly, a já jsem jí položil ruku na tu její a stiskl jsem.

Tušil jsem to.

Tímhle se to jenom potvrdilo, ale to, co jsem věděl o léčení lidí mým druhem, bylo dost omezený, a to, co jsem věděl, bylo spíše šeptem a pověstmi.
"Není to tak špatný. Chci říct-nějak jsem tě změnil a celá tahle záležitost se srdcem potvrzuje, že máme bejt nějak propojeni." Usmál jsem se. "Mohlo bejt hůř."
"Co přesně mohlo bejt horší?" Její hlas se zvedl.
"Tak moment. Ty si myslíš, že by jsme měli bejt spolu jenom proto, že nás spojilo nějaký mimozemský cosi? A přitom si před dvěma minutama nadával, že zase skejsnem spolu?"
"Noo, já jsem nenadával." Jenom jsem měl chvilku opravdu špatně volených slov. "Jen jsem podotknul, že spolu zase skejsnem. To je něco jinýho...navíc tě přitahuju."
Její oči se zúžily podobně jako naštvaný kočky. "K tý poslední hlášce se za moment vrátím, ale ty teď chceš bejt se mnou protože...tě k tomu něco nutí?"
Zavrtěl jsem se. "Neřekl bych přímo, že mně něco nutí, ale...ale proto, že tě mám rád"
Kat, ale okamžitě nereagovala a já jsem sám sebe připravil. "Ale ne, tenhle pohled znám. Na co myslíš?"
"No, že tohle je to nejsměšnější vyjádření přitažlivosti všech dob," řekla a postavila se. "Tohle je tak ubohý Daemone. Chceš bejt se mnou jenom kvůli těm šílenostem, který se staly?"
Protočil jsem oči, když jsem si stoupal. "Máme se rádi. Rozhodně. Je hloupý to neustále popírat."
"Ahá, tohle říká týpek, co mě nechal polonahou na sedačce?" zavrtěla hlavou a lokny hnědých vlasů jí přitom poletovaly. "Ne, nemáme se rádi."
"Dobře, za to bych se měl patrně omluvit. Promiň mi to." Udělal jsem krok vpřed.
"Přitahovali jsme se vzájemně ještě předtím, než jsem tě poprvé léčil. To nemůžeš popřít, protože ty...ty si mě přitahovala vždycky."
A pak mě udeřilo, jak zatracená pravda to byla.
Od prvního okamžiku, co jsem ji viděl, jak stojí na verandě-první hádka, poprvé co mě nazvala debilem a od prvního okamžiku jsem si uvědomoval, jak silná a statečná opravdu byla, a přitahovalo mě to k ní.

Chtěl jsem ji.

Možná jsem protestoval po celou dobu moc hlasitě.
"To, že tě přitahuju, je naprosto ubohej důvod k tomu, bejt spolu. Stejně tak, jako že jsme k tomu něčím nucený."
"Ale vždyť víš, že je za tím víc než to."
Odmlčel jsem se, trochu ohromený tím, že před rokem bych umřel smíchy, pokud by mi někdo řekl, že budu tam, kde jsem teď a řekl mi, co jsem.
"Od začátku jsem věděl, že s tebou budou trable, od chvíle, co jsi mi zaklepala na dveře."
Kat se suše zasmála. "Ten pocit je vzájemnej, ale to neomlouvá tu tvojí rozdvojenost."
"Noo, tak nějak jsem doufal, že jo, ale očividně ne." Mihl jsem rychlým úsměvem. "Kat, já vím, že tě přitahuju. Vím, že se ti líbí-"
"To, že mně přitahuješ, ale nestačí," řekla.
"Vycházíme spolu."
Vrhla na mě mdlý pohled.

Nemohl jsem potlačit úsměv, tak jsem to zkusil s... "Někdy spolu vycházíme."
"Nemáme nic společnýho."
"Máme společnýho víc, než si uvědomuješ."
"Dej mi pokoj."
Chytil jsem pramen jejích vlasů a omotal si ho kolem prstů. "Ty víš, že to chceš."
Zaváhala než odtrhla vlasy. "Nevíš, co chci. Nemáš ponětí. Chci bejt s klukem, kterej chce bejt se mnou, protože skutečně chce. Ne protože je nucenej nějakým zvráceným pocitem odpovědnosti."
"Kat-"
"NE!" ruce sevřené v pěst, jak se hluboce nadechla. "Ne. Sorry. Měsíce si strávil tím, že jsi se ke mně choval jako hajzl. Nemůžeš se z ničeho nic rozhodnout, že mě máš rád a že já na to všechno mám zapomenout. Chci někoho, komu na mě bude záležet-jako tátovi na mámě. A ty to nejseš."
"Jak to můžeš vědět?"
Dívala se na mě chvíli a pak se otočila ke dveřím, jako kdyby plánovala odejít.

Tenhle rozhovor ještě neskončil.

Přesunul jsem se rychleji, než mohla sledovat a objevil jsem se v přední části dveří.
"Bože, nesnáším, když tohle děláš!" Kat zaječela.

Zíral jsem na ni. "Nemůžeš pořád předstírat, že se mnou nechceš bejt."

Dívala se zpátky s výrazem hněvu, který mi připadal neuvěřitelně sexy a...a jo, taky jsem ji za to respektoval.

Ale pak ten pohled zmizel, když stiskla rty.

Smutek se odrážel v jejích očích.
"Já nepředstírám."
Totální. Blbost.

Bylo tam zaváhání, než to řekla.

Bylo tam ještě mnohem víc, co pohánělo její slova, něco jinýho než hněv nebo frustrace.

Bála se a byla smutná.

Došlo mi to.

Choval jsem se k ní jako kretén.

Opravdu neexistovala na světě žádná omluva, která by to spravila, a jako jsem si uvědomil, když jsem ji držel v náručí na tom poli, já nenechám-nemůžu ji nechat jít.
"Lžeš."
"Daemone."
Položil jsem ruce na její boky a přitáhl si ji dopředu.

Teplo jejího těla naráželo do mého, krátce jsem zavřel oči, přičemž jsem se zhluboka nadechl vůně Kat. "Kdybych s tebou..."
Mé ruce sevřely její boky a ona se zhoupla trochu blíž, dokud se naše nohy neotřely o sebe ještě jednou, což dokazuje, že její slova byla v rozporu s tím, co chtěla.

Sklonil jsem hlavu a ona se zachvěla. "Kdybych s tebou chtěl bejt, tak mi to neulehčíš, že ne?"
Kat zvedla hlavu. "Ty se mnou nechceš bejt."
Oh, s tím jsem musel nesouhlasit.

Moje rty se rozšířily do úsměvu. "Myslím si, že tak trochu jo."
Zčervenání se jí přehnalo přes krk a já jsem ho chtěl honit s mými rty.
"Myslet si a 'tak trochu', není to samý, jako vědět."
"No to není, ale je to aspoň něco." Bylo to víc než cokoliv. "Nebo ne?"
Zavrtěla hlavou a odtáhla se. "Není to dost."
Setkal jsem se s jejím pohledem a povzdechnul jsem si.

Její tvrdohlavost bylo něco, co jsem nenáviděl a co mě neuvěřitelně přitahovalo, což hádám ze mě dělalo trochu pokrouceného. "Takže to uděláš složitý."
Neřekla nic, když mě obešla a já jsem jí tentokrát nechal dostat se ke dveřím.
"Kat?"
Podívala se na mě. "Co?"
Usmál jsem se a viděl, jak se její šedivý oči rozzářily.
"Uvědomuješ si, že miluju výzvy?"
Kat se tiše zasmála a obrátila se zpátky ke dveřím, ukazující mi prostředníček.
"To já taky Daemone. To já taky."
Sledující jak odchází, musel jsem si přiznat, že vypadá sakra dobře, když jde ke mně, jako když odchází.
Miluju výzvy.
A nikdy neprohrávám.