Obsidian - 23. kapitola

Překlad: Tomash

To pole bylo asi dvě míle za Petersburgem, na opačnou stranu, než ke mně domů. Bylo to doslova gigantický sklizený pole kukuřice. Obrovský žoky slámy ležely po zemi, kam až moje oko dohlédlo. Tančilo po nich oranžový a červený světlo od ohně. Nemohla jsem si pomoct, ale kombinace ohně a suchý slámy - to nemůže dopadnout dobře.

Někdo narazil sud.

Oprava: kombinace slámy, ohně a laciného piva, nemůže dopadnout dobře.

Simon si celou cestu nechal svoje ruce pro sebe, takže jsem se cítila docela dobře ohledně svýho rozhodnutí, kromě výše zmíněného problému. Vedl mě ušlapaným strništěm až k ohni. „Holky jsou támhle.“ Ukázal na druhou stranu ohně, kde bylo seskupeno několik holek, a popíjely z červených plastikových kelímků. „Měla bys je jít pozdravit. Trochu pokecat.“

Bez jakéhokoliv zájmu k nim jít jsem přikývla.

„Donesu nám zatím pití.“ Naklonil se ke mně a než odešel, stisknul mi ramena. Když došel k sudu, poplácali se s nějakým jiným svalovcem a řvali u toho „Kalíme!“

Kolem ohně se sešel docela dav a pomalu se rozpínal až k přilehlému lesu. Někdo sem najel s autem, ohulil v něm rádio a nechal otevřený dveře, takže bylo téměř nemožný cokoliv slyšet. Svírala jsem v rukou šál, který jsem měla přes ramena. Pohybovala jsem se podél okrajů davu a hledala známou tvář. S úlevou jsem zahlídla Dee, jak stojí s Thompsonovými trojčaty. Vedle nich byla Carissa s Lesou a dělily se o deku. Daemona jsem nikde neviděla.

„Dee!“ zavolala jsem a zkoušela se k ní na těch vysokejch podpadcích doklopýtat. „Dee!“

Otočila se, a o vteřinu později mi divoce zamávala. Udělala jsem další krok jejím směrem a z ničeho nic se přede mnou zjevil Simon se dvěma kelímky v rukou.

„Ježiš marja,“ řekla jsem a ustoupila o krok dozadu. „Vyděsil jsi mě.“

Simon se zasmál a podal mi kelímek. „Nechápu jak, volal jsem na tebe.“

„Promiň.“ Vzala jsem si pití a nakrčila nos nad zřetelnym pachem. Napila jsem se a potvrdila si, že chuť se od toho pachu příliš nelišila. „V tom kraválu není nic moc slyšet.“

„Já vim. A ještě jsme vůbec neměli příležitost si popovídat.“ Simon si přehodil ruku přes moje ramena a lehce zavrávoral. „A to je na houby. Chtěl sem s tebou mluvit celej večer. Líbí se ti ta kytička?“

„Je krásná, Ještě jednou dík.“ Byla to hezká kombinace růžovejch a červenejch růží. „To jsi sehnal ve městě?“

Přikývnul a jak jsme se vzdalovali od toho auta, hodil do sebe obsah kelímku. „Moje máma dělá v místním květinářství. Vyrobila to.“

„Váu, tak to je celkem hustý.“ Přejela jsem po květině rukou a dala pozor, abych jí nepolila pivem. „Tvůj táta taky dělá ve městě?“

„Ne-e, dojíždí do Virginie,“ Odhodil kelímek a vytáhnul placatku. „Je právník,“ chlubil se a přitom jednou rukou odšrouboval zátku. „Řeší úrazový nároky. Jeho brácha je doktor…“

„Moje máma je sestra a pracuje taky ve Virginii.“ Každým pohybem tahal za můj šál. Už jsem ho měla z ramen skoro pryč. „Už víš, kam půjdeš na vejšku?“ Zeptala jsem se a horko těžko hledala co říct. Když pominu ty ‚přátelský‘ ruce, byl docela fajn.

„Pudu s kámošema na WVU (West Virginia university).“ Zamračil se, na moje nedotčené pití. „Ty nepiješ?“

„Ale jo, piju.“ Usrkla jsem, abych to dokázala. Usmál se a pohlédl jinam. Mluvil o tom, který z jeho přátel půjdou na Marshallovu univerzitu místo na WVU. Když se nekoukal, tak jsem půlku kelímku vylila.

Simon se pořád na něco ptal a každou chvíli byl přerušený některým z jeho přátel, kteří se mihli kolem. Většinu pití jsem vylila, což mi vysloužilo několikero novejch kelímků. Simon mi vždycky řekl, ať zůstanu stát tam, kde jsme zrovna byli a spěchal k sudu a zpátky. U mýho třetího předstíraného kelímku si asi myslel, že jsem ochlasta, ale aspoň se pěkně proběhl.

Ani jsem se nenadála a byli jsme od ohně docela daleko, na úrovni prvních stromků lesního porostu. Každej krok byl těžší a těžší. Z části kvůli nerovnému terénu, mejm vysokým podpatkům a k tomu navíc bylo zatraceně těžký podpírat byť malej kousek Simonovi hmotnosti.

Simon se narovnal, sundal mi ruku z ramen a s tím shodil i můj šál. Odlítnul někam za mě a rychle se zamaskoval na zemi v hustým podrostu.

„Zatraceně,“ řekla jsem. Otočila se a zašilhala.

„Co?“ trochu zamumlal.

„Můj šál - upustila jsem ho.“ Udělala jsem pár kroků směrem zpátky k ohni.

„Mmm, vypadáš líp bez něj,“ řekl. „Ty šaty - mňamka.“

Hodila jsem po něm přes rameno otrávenej pohled a vrátila jsem se k zírání na zem, která byla… kompletně černá. „Hmm prima, patří mojí mámě a zabije mě, jestli ho ztratím.“

„Najdeme ho. Teď se tím netrap.“

Najednou byly jeho ruce okolo mejch boků a táhnul mě zpátky. Vylekaně jsem upustila kelímek s pivem, a když jsem se z jeho sevření vykroutila, vydala jsem ze sebe nervózní smích. „Myslím, že ho potřebuju najít hned.“

„To to nemůže počkat?“ Simon udělal krok ke mně a já ustoupila o krok dozadu. Stál přímo přede mnou a já si uvědomila, že jsem v pasti mezi ním a stromem. „Popovídali jsme si a teď jsou tu ještě další věci, který bych chtěl dělat.“ Mrkla jsem směrem k ohni. Zdál se být příliš daleko. „A co?“

Položil svojí svalnatou ruku na moje rameno a jeho stisk byl pevný. Ten pocit, co se mě zmocnil, byl víc, než jen faktor hnusu. Bylo to něco jinýho. Bylo to mnohem silnější a zanechávalo to v puse odpornou pachuť, jako když na mě za knihovnou promluvil Arum. Naklonil se ke mně a v ten samej moment si mě přitáhnul k sobě. Na vteřinu jsem ztuhla a bylo. Jeho rty byly na mých, chutnal po pivu a mentolkách. Udělal nějakej zvuk a tisknul se ke mně. Záda jsem měla oproti stromu dřív, než jsem ho stihla odstrčit, pořád se na mě tisknul a líbal mě na pevně sevřený rty. Nemohla jsem dejchat. Položila jsem mu ruce na hrudník a tlačila, dokud jsem si neosvobodila hlavu.

„Whoa hele Simone, to trochu přeháníš,“ řekla jsem a lapala po vzduchu. Snažila jsem se mu vykroutit, ale nemohla jsem se pohnout.

„Ale no ták, nepřeháním. „Jeho ruce si našly cestu mezi mě a strom a tím mě zcela znehybnil.

Znovu jsem na něj zlostně zatlačila. „Hele, kvůli tomu tady nejsem!“

Simon se zasmál. „Každej tu je kvůli tomu. Podívej, napili sme se, bavíme se. Na tom není nic špatnýho. Nikomu to nepovím, jestli nechceš. Každej ví, že si to v létě dělala s Daemonem.“

„Cože?“ Zaječela jsem. „Simone, ne…“

Jeho vlhký rty utnuly moje slova. Jeho jazyk se mi prodral do pusy a mně se udělalo na zvracení. Můj tep se ztrojnásobil a v tu ránu jsem si přála, abych byla poslechla Daemona. Abych přijala jeho nabídku a jela s ním domů, protože ‚na tohle nemám‘.

Podařilo se mi znovu osvobodit hlavu. „Simone, přestaň!“

A pak Simon přestal. Sesunula jsem se u stromu, ohromená a bez dechu. Ozval se zvuk dopadnutí a slabý zraněný výkřik.

Někdo se shýbnul k rozplácnutému Simonovi, vztáhnul k němu ruce a chytil ho za límec. „Máš problém rozumět základní angličtině?“

Poznala jsem ten hluboký baryton. Byl to ten samej tón hlasu, kterej použil Daemon ten den, když jsem zahradničila. Smrtelně tichý a nebezpečně tlumený. Těžce dejchal a zíral na toho shrbeného kluka.

„Člověče, omlouvám se,“ zamumlal Simon a snažil se zachytit Daemonovo zápěstí. „Myslel jsem že --“

„Myslel sis co?“ Daemon ho vytáhnul na nohy. „Že ne znamená ano?“

„Ne! Ano! Myslel jsem -“

Daemon zvednul ruku a Simon prostě… prostě zamrznul.

Paže zvednutý, dlaně s roztaženými prstama ve vzduchu měl před obličejem. Krev, která mu kapala z nosu, se mu zastavila na puse. Do široka otevřené oči ani nemrkly. V pohledu mu ustrnul strach a opilecký zmatek.

Daemon Simona zmrazil. Doslova.

Udělala jsem krok dopředu. „Daemone, co… cos to udělal?“

Nepodíval se na mě, oči měl fixovaný na Simona. „Mohlo to bejt buď tohle, nebo bych ho zabil.“

V duchu jsem ani chvíli nepochybovala, že by to doopravdy udělal. Šťouchla jsem do Simonovi ruky. Zdála se reálná, ale ztuhlá. Jako mrtvola. Polka jsem. „Je živej?“

„Měl by bejt?“ Zeptal se.

Vyměnili jsme si pohledy plný porozumění a lítosti.

Daemonova čelist se zatnula. „Je v pohodě. Právě teď, jako kdyby spal.“

Simon vypadal jako socha, jako socha ožralého úchyla. „Bože, to je svinstvo.“ Ustoupila jsem dozadu a chytila se rukama za paže. „Jak dlouho takhle zůstane?“

„Tak dlouho, jak budu chtít,“ odpověděl. „Mohl bych ho tu nechat. Ať na něj chčijou jeleni a serou krávy.“

„To nemůžeš… udělat. Je to jasný, že jo?“

Daemon pokrčil rameny.

„Měl bys ho odmrazit, ale nejdřív bych ráda něco udělala.“

Daemon se zájmem nadzdvihnul obočí.

Zhluboka jsem se nadechla, což bohužel stále bylo cejtit jako pivo, mentolky a Simonův jazyk, a kopla jsem ho přesně mezi nohy. Simon nereagoval, ale ucítí to později.

„Whoa!“ Daemonovi uniknul přiškrcený polo smích. „Možná jsem ho radši měl zabít.“ Zamračil se, když viděl můj výraz. Otočil se zpátky k Simonovi a mávnul rukou, ten se předklonil a strčil si ruce do rozkroku. „Do prdele…“

Daemon strčil do Simona. „Koukej se sebrat a vypadnout. A přísahám, že jestli se na ní jenom podíváš, bude to to poslední, co v životě uděláš.“

Simon zblednul o tři odstíny a otřel si zakrvácený nos. Jeho oči těkali mezi mnou a Daemonem.

„Katy, omlouvám se-“

„Seber. Se. A. Vy-pa-dni,“ řekl Daemon kousavě a výhružně vykročil dopředu.

Simon se otočil a vysmahnul, zakopával a kulhal křovím.

Mezi námi se rozhostilo smrtelné ticho. Dokonce se zdálo, že utichla i hudba. Daemon se pomalu otočil a odplížil se pryč. Stála jsem tam a třásla se. Daemon mě tu hodlal nechat. Nedivila jsem se mu. Několikrát mě varoval a já neposlouchala. V očích mně pálily slzy vzteku a frustrace.

Ale pak se vrátil, a v rukách svíral můj šál. Podal mi ho a tiše nadával. Třesoucíma rukama jsem si ho vzala a všimla si jeho žhnoucích očí. Jak dlouho je takhle měl? Cítila jsem na sobě jeho těžký a intenzivní pohled.

„Já vim,“ zašeptala jsem a svírala šál před svými natrženými šaty. „Prosím, neříkej to.“

„Neříkej co? „Že jsem ti to říkal?“ Zněl znechuceně.

„Ani já nejsem tak velkej debil. Jsi v pohodě?“

Přikývla jsem a zhluboka se nadechla. „Děkuju ti.“

Daemon znovu zanadával a pak popošel blíž ke mně. Na ramena mi spadlo něco teplého a vonělo to jako on. „Tumáš,“ řekl nevrle. „Vem si to na sebe. Zakryješ tím… všechno.“

Podívala jsem se dolů. Krajkový šál nijak nezakryl můj natržený výstřih. Začervenala jsem se a vklouzla jsem do jeho saka. Hrdlo mi zacpávaly slzy. Byla jsem naštvaná na Simona i na sebe a cítila jsem se ztrapněná. Jakmile jsem měla sako na sobě, zabalila jsem se do něj i do šálu. Daemon mi tohle nikdy neodpustí. Možná mi v tom nemáchá čumák právě teď, ale vždycky je tu zítřek.

Daemonovi prsty mi přejely po tváři a strčil mi za ucho pramen uvolněných vlasů. „Tak pojď,“ zašeptal.

Zvedla jsem hlavu. V jeho očích byla neočekávaná jemnost. Spolkla jsem knedlík v krku. Teď na mě bude hodnej?

„Vezmu tě domů.“

Tentokrát to nebyl arogantní příkaz nebo předpoklad. Byly to jednoduchý slova. Přikývla jsem. Po tý katastrofě, která se stala a faktu - kterej mi došel - že na sobě mám další stopu, jsem se nehodlala hádat.

Pak mě to zasáhlo. „Počkat.“ Vypadal, jakoby chtěl dostát předchozím výhrůžkám a hodit si mě přes rameno. „Kat.“

„Nebude na sobě mít Simon taky stopu, tak jako já?“

Jestliže ho ta myšlenka už napadla, nevypadal, že by se tím trápil. „Jo má.“

„Ale-“

Daemon byl okamžitě centimetr ode mě. „To teď není můj problém.“

Pak mě vzal za ruku. Jeho stisk nebyl silný, ale pevný. Nemluvili jsme, když mě vedl čerstvým nočním vzduchem k autu zaparkovanému kousek od hlavní silnice. Několik aut, který jsme míjeli, bylo zamlžených. Některý se dokonce houpaly. Pokaždý, když jsem se na něj podívala, byly jeho oči přimhouřený a čelist stisknutá.

Vina žvejkala moje vnitřnosti jako kyselina. Co když jsou Arumové pořád poblíž a uvidí stopu na Simonovi? Jo, hraničil s férovým násilníkem, ale co by mu Arumové provedli? Nemohli jsme ho nechat jen tak pobíhat s tou stopu, kterou měl na sobě.

Pustil mojí ruku a otevřel dveře spolujezdce svýho auta. Nastoupila jsem a osvobodila se ze šálu, kterej jsem položila vedle sebe. Pozorovala jsem ho, jak šel kolem auta a smskoval. Daemon se vyhoupnul do svýho sedadla a hodil po mě pohledem. „Dal jsem vědět Dee, že tě vezu domu. Když jsem se sem dostal, říkala, že tě zahlídla, ale nemohla tě najít.“

Přikývla jsem a začala jsem cloumat pásem, ale nepohnul se. Nahromadila se ve mně frustrace a zatáhla jsem vší silou.

„Krucinál!“

Daemon se přes mně nahnul a odsunul mojí ruku. V malém prostoru auta nebylo moc místa pro pohyb a než jsem stačila něco namítnout, už tahal za pás. Nejdřív se mi o tvář otřela jeho čelist a pak následovaly jeho rty. Byly to všechno náhodný dotyky, ale přesto jsem najednou skoro nemohla dýchat.

Daemon rozchodil pás a jak ho chtěl zapnout, tak mi klouby prstů přejel vepředu po šatech. Trhla jsem sebou. Vyděšeně zvednul hlavu. A já byla překvapená úplně stejně jako on. Naše rty se téměř dotýkaly. Jeho dech byl teplý a sladký. Opojný. Jeho pohled spadnul na moje rty a srdce mi v hrudi začalo dělat fakt šílený věci. Ani jeden z nás se nepohnul a zdálo se to jako věčnost. Pak zacvaknul pás a narovnal se v sedačce. Dýchal nepravidelně. Několik napjatých okamžiků svíral volant, zatímco já se snažila si vzpomenout, jak dejchat normálně a nehltat vzduch. Beze slov vyjel na silnici. V autě bylo dusný, nepřirozené ticho. Cesta domu byla skoro mučivá. Chtěla jsem mu znovu poděkovat a zeptat se ho, co má v plánu se Simonem, ale měla jsem pocit, že to není nejlepší nápad.

Radši jsem si opřela hlavu a předstírala spánek.

„Kat?“ řekl někde na půl cesty domu.

Předstírala jsem, že ho neslyším. Dětinský, já vim, ale nevěděla jsem, co bych mu měla říct. Byl pro mě naprostá záhada. Každej jeho čin byl v naprostým rozporu s dalším činem. Cítila jsem na sobě jeho pohled a šlo to velice těžko ignorovat. Stejně tak těžko jako to, co se mezi námi dělo, ať už to bylo cokoliv.

„Do prdele!“ Vybuchnul Daemon a dupnul na brzdy.

Moje oči byly v tu ránu dokořán a v šoku jsem hleděla na chlapa uprostřed silnice. Auto smykem zastavilo, což mě hodilo dopředu, pás se mi bolestivě zaryl do ramene a pak mě strhnul zpátky.

Auto jednoduše zdechlo. Motor, světla - všechno.

Daemon promluvil v jazyce, kterej byl jemnej a melodickej. Už jsem ho slyšela dřív, když na mě zaútočil Arum u knihovny.

Toho chlápka před autem jsem poznala. Měl na sobě ty samý tmavý džíny, sluneční brejle i koženou bundu, jako když jsem ho viděla ten den u obchodu s šatami. A pak se objevil další muž, skoro identický jako ten první. Ani jsem si nevšimla, odkud přišel. Byl jako stín, co se sesunul ze stromů. Pak se objevil třetí, připojil se k druhému a oba stáli za tím prvním. Nehýbali se.

„Daemone,“ zašeptala jsem a srdce jsem měla až v krku.

„Kdo to je?“

Najednou mně ozářilo ostrý světlo, Daemonovi oči rozsvítila oslňující bílá.

„Arumové…“