Layers - 45. kapitola

Překlad: Leona
Kor.: Evudar

Žádný skleněný pantoflíček

Lane," je to Alexia - "právě jsem přistála v Teterboro."

"Dobře, já jsem asi patnáct minut daleko."

"Jeď k soukromému terminálu. Měla bych být právě venku u vývěsky. Pokud tam nebudu, podívejte se po Gulfstreamu G650 s Grant International na něm. Nemůžeš to minout."

"Grant International?"

"Dlouhý příběh, Lanie. Uvidíme se u vývěsky."

"Dobře." Lane se dostane z Jaxsonova nového Roveru a otevírá zadní dveře.

"Co to sakra děláš? Od kdy si mám sednout dozadu?"

"Já vím, já vím. Je to jen zvyk." On popadne mou tašku a vloží ji dozadu. Dostanu se na stranu spolujezdce a jedeme ven z brány. On mi dává šikmý pohled. "Vypadáš dobře, ale tenká. Zhubla jsi?"

"Jestli mi řekneš, že moje kozy vypadají větší a chceš vidět můj cecek-budu křičet."

"Cože?

"Nevadí. Další dlouhá historie."

"Příběh, ten bych rád slyšel," říká se zvednutým obočím.

"Možná někdy jindy, vole."

"Tak někdy jindy, volině."

"Jak se mají všichni na panství?"

"Dobře. Všem se po tobě stýská. Máma chce, abys jí zavolala, když se dostaneš šanci."

"Budu."

"Tvoje poslední zpráva říkala, že Jaxson byl v Los Angeles."

"To je to, co mi řekl, ale mýlil jsem se. Jeho OA mi volala před pár minutami pro potvrzení mého jízdního plánu na příští týden. Zeptal jsem se jí, kdy se bude vracet z LA. Řekla mi, že on není v LA. Byl ve městě celý týden."

"Musel jsi to špatně pochopit."

"Ne, řekla mi několikrát, že on byl v LA tento týden."

"To je divné."

"Jo."

"Chtěla jsem navrhnout, že bychom se zastavili a dali si něco k snědku, ale jestli on je ve městě radši mě vezmi k Ryanovi."

"To je další divná věc. Bydlí v hotelu Eventi."

"Proč?"

"Nemám tušení. Jeho OA řekla, že tam zůstal celý týden."

"Dobře, tak mě vezmi do Eventi." Jedna hodina patnáct minut později dojedeme k Eventi Hotelu.

"Mohl by ses poflakovat na chvíli kolem, jen v případě, že on tam není nebo že odmítne mě vidět?"

"Jasně, žádný problém."

"Nechám mojí tašku u tebe. Pokud vše půjde dobře, napíšu ti, a necháš ji u vrátného. Nevíš náhodou, ve kterém pokoji je, viď?"

"Ne Promiň." Já ho obejmout. "No… popřej mi hodně štěstí."

"Hodně štěstí, volině." Jdu na recepci.

"Mohu vám nějak pomoci?" Ptá se zdvořile mladý muž s Clark Kentovskými brýlemi a blond fialovými zvýrazněnými vlasy.

"Ano, jsem tady, abych se setkala s jedním z vašich hostů, Jaxsonem Ryanem. Mohl byste zavolat do jeho pokoje a uvidíme, jestli chce vidět Alexii Keithovou."

"Ano, samozřejmě. Okamžik prosím." Volá do pokoje a já jsem ukročila stranou.

Co když je pořád naštvaný? Co když mě nechce vidět? Chce mě vidět - nemyslíš? Nejsi si jistá. No, pak si překřiž prsty. Klekni si a modli se. Hoď sůl přes rameno. Nasadit si ponožky a spodní prádlo pro štěstí. Dělej, co můžeš, protože potřebuju všechny tvoje dobré talismany.

"Paní Keithová, můžete jít nahoru. Je v EVENTI apartmá. Výtahy jsou na pravé straně."

"Děkuji."

"Paní Keithová."

"Ano?"

"Jen jsem chtěl říct, že miluji Vaše fialové Conversky."

"Děkuji, já miluji Vaše fialové vlasy." Usmívá se. "Díky." Jo, to jsem já budoucnost Grant International v úzkých džínách a fialovými vysokými botami.

Dobře, takže zatím je to dobré. Vkročím do výtahu a stisknu tlačítko pro Eventi apartmá. Jak to stoupá, tak stoupá můj žaludek. Bože doufám, že nebudu zvracet.

Už je to tři týdny a tři dny od té doby jsem ho neviděla. Bože chyběl mi. Sakra, dokonce jsem se nepodívala na můj obličej. Co když vypadám jako peklo? Opravdu na tom záleží? Sakra ne!

V uplynulých čtyřech dnech jsem se stala Generální ředitelkou, nastávající matkou dvojčat, a požádala jsem o rozvod. Mám štěstí, že stojím.

Dveře výtahu se otevřou a vystoupila jsem a jdu do EVENTI apartmánu. Když jsem se dostala ke dveřím, stojím a dívám se na ně.

Jo, to je co dělám… stojím a zírám na dveře. Proč je to tak bláznivý těžké? To je muž, kterého miluji. Můj Jax. On mě miluje a nikdy nepřestane.

Zhluboka jsem se nadechla, pak ještě jednou, pak ještě jednou. Bože, já potřebuji nápoj - mléko. Dobře, vzchop se Alexio. Dokážeš to. Vytáhni si tvoje kalhotky, velká holko.

Třikrát jsem zaklepala. Nepřišel ke dveřím.

Znovu jsem zaklepala. Možná mě pustil k vodě. Zrovna když se chystám znovu zaklepat, otevřou se.

To mě poser.

Žena oblečená do prostěradla stojí přede mnou. Ano, řekla jsem prostěradla. Kurva prostěradla! Jen jsme stály a zíraly na sebe na chvíli.

Její ústa se začnou pohybovat, ale já ji nemohu slyšet kvůli hlasitému zvonění v uších. Je to divné, dívám se na ni, ale je to jako dívat se skrz kukátko-zkreslené a tunelové. Svatý peklo-jsem skoro na omdlení.

Opřu se o futro dveří a zavřu oči, až zvonění v uších přestane. Otevřu oči. Kurva. Ona je tam pořád.

"Mohu vám nějak pomoci?" Ptá se. Snažím se pohnout mými ústy, ale jsou zmrazeny.

"Myslím, že máte špatný pokoj," říká s úšklebkem. Bože, jak bych si přála, aby byla pravda. Dala bych cokoliv pro špatnou místnost. Ale to není. Znám výsledek - hrála jsem předtím tuto hru. Nikdy jsem si nemyslela, že bych ji mohla hrát s Jaxsonem. Nikdy. Jsem taková hloupá, hloupá holka.

Znám tuhle ženu, tu která stojí v postelovým prostěradle, které jí sotva pokrývá její prdel. Je to Zvon Peklo Mia. Ex-zkurvená-manželka.

"Nevím, kdo jste, ale musíte odejít," říká rozmrzele. Ona pravdu ví, kdo jsem. Svině! Začíná se zavíráním dveří, ale já je tlačím zpátky. Musím to vědět jistě.

"Je to…?" Pak jsem ho slyšela.

Mé srdce, přeskočilo bití.

"Mio, kdo je u dveří? Je to pokojová služba? Objednal jsem nějaké šampaňské. Večeře nebude až do osmi, takže pokud máš hlad, objednej si některé předkrmy."

Pak se zastavilo.

"Dobře, Jaxsone drahý," zakňučela-zapředla.

"To není pokojová služba je to jen… někdo, kdo má špatný pokoj." Ona mi dává vítězný úsměv.

Chce to každý kousek mé zdrženlivosti, abych neuškrtila její Zvon zadek.

Ústa se začnou pohybovat a mohu slyšet, co říkám, ale je to, jako by to přicházelo od někoho, jiného.

"Ano, já… mám… já určitě mám špatný pokoj." Ukročím zpět a ona začne zavírat dveře, a pak se zastaví.

"Téměř Vás lituji. Opravdu jste mu propadla - vidím to ve Vašich očích. Ale to by nikdy nedopadlo dobře. Vidíte, Jaxson bloudí, ale vždycky přijde zpátky ke mně. Vždycky."

Ona zavře dveře, a znovu sebe samu nalézám stojící a zírající na zavřené dveře. Jen stojím a hledím na ně, na jak dlouho - sekundy, minuty, hodiny - nemám tušení, nemůžu myslet. Necítím. Já nemůžu dýchat. Nemůžu ani plakat. Potřebuješ srdce, aby dělaly všechny tyto věci - já už žádné nemám.

Chtěla jsem pohádku šťastně-až-na-věky. Jsem hloupá, zapomněla jsem, že nejsem žádná Popelka. Žádný skleněný pantoflíček pro tuto dívku. Žádný princ. Žádná dobrá víla. Ty hloupá, hloupá, hloupá holko.

Nějak jsem se dostala do výtahu. Nějak jsem stiskla tlačítko do vestibulu. Vzhledem k tomu, jak výtah sestupuje, můj žaludek stoupá. Svatý peklo. Budu zvracet. Kurva! Otočím se a zvracím do rohu. Ano… to je to, co jsem udělala.

Vyzvracela jsem se v rohu výtahu ve vyfešákovaným a nóbl hotelu Eventi. To mě poser. Zastaví se a otevře. Díky bohu, že na něj nikdo nečeká.

Utírám si moje ústa do rukávu kabátu. Vyjdu ven a jdu k recepci. Stejný šik milý mladý muž se dívá nahoru. Jeho oči se rozšířily.

"Jste v pořádku, paní Keithová. Vypadáte, že byste měla omdlít."

"Ne… ano… ne neomdlím, ale… ale já jsem se trochu pozvracela ve výtahu."

Zamračí se. "Ach můj, pozvracela, jako pozvracela?"

"Jo, já, je mi to tak líto."

"To je v pořádku, nebojte se o to, Postarám se o to."

"Děkuji. A opět se tak… omlouvám." Přikývl a dává mi je nejistý úsměv. Projdu vstupní halou a vkročím ven. Vytáhnu můj iPhone.

"Lane," mumlám-brečím.

"Ahoj. Jsi v pohodě?"

"Vyzvedni mě."

"Lex. Co se děje?"

"Prosím… můžeš… si mě vyzvednout."

"Dobře, já nejsem daleko, uvidíme se tam." Zavěsila jsem, pak jsem zavolala mýmu pilotovi a řekla mu, aby se připravil k návratu do Londýna. Zněl ustaraně, ale věděl, že je, lepší se nezeptat.

Lane, přijel v době, které se jeví jako hodiny. Dostane se z Roveru. "Co to sakra je?" Vezme mě za ruku. "Není mi dobře. Myslím, že bych měla sedět vzadu." On se mračí. "Vypadáš, jako bys měla omdlít." On mi pomáhá dozadu a já jsem si dala hlavu dozadu na opěrku hlavy. Brzy jsme v provozu.

"Nebudeš nemocná?"

"Zvracela jsem ve výtahu."

"Ty ses vyzvracela ve výtahu v hotelu?"

"Jo. V rohu."

"Lex. Pro peklo."

"Povídej mi o tom."

"Co se stalo?"

"Nic se nestalo. Potřebuji jít domů, Lane."

"Podkrovní byt?"

"Ne. Letiště."

"Lex. Co se děje?"

"Lane, prosím, neptej se. Prosím… prostě ne."

"Dobře." Jedeme v tichu. Bohužel, nemohu umlčet můj mozek. Posledních pár týdnů si hrálo v mé mysli. Jak se mi věci staly tak, tak kurevsky špatně?

"Lex, viděla jsi Jaxsona?"

"On… on tam nebyl." Lane se otočí a dává mi skeptický pohled.

"No, nebyl."

"Nevěřím ti. Kdyby nebyl tak, proč jedeš zpátky do Londýna?"

"Protože jsem si uvědomila, že by věci mezi námi nikdy nemohly fungovat. Nepatřím sem už ne."

"Proč?"

"Prostě ne. Neměla jsem se vracet."

"Lžeš."

"Nelžu. Je to prostě… já jen se stydím. Udělala jsem, abys přijel a odvezl mě, a teď odcházím. Já jen se cítím hloupá za… příchod. Měla jsem mít věci promyšlený. A prosím, neříkej Jaxsonovi, že jsem přijela zpět. Je to prostě příliš trapné."

"Nemusíš mi lhát, Lex. Chápu. Nechceš, aby to věděl. Nebudu mu to říkat. Já jen nechci, abys mi lhala."

"Je mi to líto Lane. Něco se stalo, ale je to něco o čem nemůžu mluvit. Takže můžeš to nechat být?"

On si povzdechne. "Dobře, nechám to být" Jedeme v tichosti po dobu několika minut.

"Budeš se vracet do New Yorku?"

"Já nevím Lane. Já prostě nevím."

KONEC PRO ZATÍM……