High - 21. kapitola

Překlad: Lucka

Zvuk jeho zasténání ji probudil. Otočila se a zadržela dech, jak skrz jeho pootevřené rty vyšlo další zasténání.

Zach nebyl chycen v noční můře. Ale ať už se mu zdálo o čemkoliv, bylo to natolik intenzivní, že to vyvolalo živou odezvu. Usmál se, potom zamračil.

Zvedl jednu ruku, jakoby mával, potom ji těžce spustil zpět dolů.

Náhle se od ní odvrátil.

„Fa …“

Zvedla ruku, aby se ho dotkla, ale znovu se pohnul, obrátil se k ní znovu tváří.

Blažený úsměv na jeho tváři jí uvěznil vzduch v plicích. Znovu zvedl ruku. Tentokrát se jeho prsty pohybovaly v mírném vlnění, jakoby se něčeho dotýkal … nebo někoho.

Bolest, která jí projela, byla stejně iracionální, jako bylo nemožné ji pustit z hlavy.

„Zachu.“ Tak sobecky, jak to znělo, nechtěla ho nechat uvězněného ve snu s někým jiným, když byla právě tady vedle něho.

Trhl hlavou, ale neprobudil se.

„Farrah,“ řekl v dlouhém výdechu. „Farrah.“

Bethany ztuhla, ale v jejím mozku bzučelo sto tisíc myšlenek.

Farrah.

Zamračila se. To jméno jí bylo povědomé. Bylo natolik ojedinělé, že si nemyslela, že by mu nerozuměla.

Farrah.

Nadechla se, když ji vzpomínka, kde ho viděla, vzplála v mysli. Přemohl ji led a tsunami ze zlé předtuchy.

Vyklouzla z postele, rychle si oblékla odložené tričko a opustila místnost. Bylo příliš brzy, aby byl někdo ze zaměstnanců vzhůru, což bylo požehnáním. Nechtěla, aby někdo byl svědkem, jak upadne do zoufalství a šílenství.

Otevřela francouzské dveře a vykročila na terasu.

Pohled na mělké a hluboké bazény obklopující dům způsobil, že se její úzkost vystupňovala.

Donutila se ji ignorovat a obešla budovu, až se dostala k dlouhým chodníkům, které členily mělký bazén.

Srdce jí zběsile tlouklo, upřela pohled na svůj cíl a šla po chodníku ke stavbě, ze které viděla Zacha minulou noc vynořit se.

Zblízka zaznamenala, že kameny byly vyhlazené do podobných podlouhlých tvarů. Viděla také silnou, různobarevnou svíčku hořící na jedné straně, vysílající do řídkého nočního vzduchu vůni jasmínu a eukalyptu.

Její srdce se zvedalo a klesalo, puls jí zběsile uháněl, když udělala poslední krok blíže.

Tam, napsané na největším kameni, bylo to jméno, které právě slyšela ze rtů muže, kterého milovala. Muže, o kterém si odvážila myslet, že mohl jednoho dne patřit jí, stejně jako její srdce patřilo jemu.

Farrah.

„Bethany.“ Její jméno bylo jako tichá prosba. A pevný příkaz.

Prudce se otočila.

Zach stál za ní, oblečený pouze v boxerkách, které si narychlo natáhl.

Byl tak krásný v měsíčním světle, tak naprosto dech beroucí. A uvědomila si s chladným bodnutím reality, tak naprosto mimo její dosah. Stále nemohla odvrátit pohled, nemohla upřít svému srdci poslední šanci, jak zastavit to roztříštění, které věděla, že přicházelo. „Co je to za místo?“ zeptala se.

Pomalu zavrtěl hlavou, jeho oči upřeně zlověstné. „Neptej se, Bethany. Prosím.“

„Nemůžu,“ odpověděla.

Jeho srdce se zvedlo a kleslo v roztřeseném výdechu. A čekal.

„Kdo je Farrah, Zachu?“ zeptala se, ačkoliv ve svém nitru věděla, že musela být bývalou milenkou. Nebo víc.

Bethany si vzpomněla, že viděla její jméno v novinách v Paříži. Ale hozené do jednoho pytle s dalšími jmény, neměla žádnou možnost, zjistit jeho význam.

Dobře, právě se chystala to zjistit.

„Farrah byla moje manželka. Byli jsme manželé jeden den. Pak jsem ji zabil.“

Konec