CCC - 38. kapitola

Překlad: Marta

Pete

Zvoní telefon a vyskočím, abych ho popadnul. Je šest hodin neděle večer a Reagan byla celý den pryč a ani jednou nezavolala. „Haló?“ říkám. Sam se chechtá do pěsti. Jede autobusem zpátky do školy dneska večer, takže tu bude přibližně do jedenácti. Říká něco o tom, že moje koule jsou ve svěráku a házím na něj polštář.

„Pete?“ říká mužský hlas.

„Ano,“ říkám.

„Pete, tady Phil.“  Musím být příliš tichý, protože dodává, „Tvůj kurátor.“

„Ano, pane,“ říkám. Sedám si, abych mohl dávat pořádně pozor.

„Pete, mohl bych přijít tě vyzvednout a vzít tě někam se mnou? Je to docela důležité.“

„Samozřejmě,“ říkám. Ani neváhám. „Můžu se zeptat, kam půjdeme?“

„Řeknu ti víc, až tě vyzvednu,“ říká. Zní trochu rozrušeně a já chci vědět, o co jde. „Můžeš být připravený za deset minut?“

Zavěsíme a jdu se oblékat. Zajímalo by mě, co může být tak důležité, že mě Phil potřebuje vidět v neděli. Ale domnívám se, že to zjistím.

Phil zastavuje před mou budovou v černém Fordu a pokyne mi, abych naskočil. „Mám špatné zprávy, Pete,“ říká. Nepodívá se na mě.

„Jaké zprávy?“ptám se.

„Edward, kluk z programu pro mládež, dostal včera po skupině návštěvu u jeho sestry. Vedl si tak dobře, cítil jsem, že jako by byl připravený, a to zejména po té, co strávil tolik času s tebou na táboře. Došlo k prudcé hádce a nevlastní otec jeho sestry byl vážně zraněný. Edward byl bodnutý a právě ho přivezli z chirurgického zákroku. Nevlastní otec na následky z boje zemřel.“

„Co?“ vydechnu. „Jak se to mohlo stát?“

„Zdá se, že Edwardova sestra mu řekla, že s ní její náhradní otec nezacházel dobře. Edward ztratil hlavu a vybuchl. Napadl ho a bojovali s nožem, který měl otec. Edward strávil celé dopoledne na chirurgii.“

„Je v pořádku?“ ptám se.

Phil zavrtí hlavou. „Nejsem si jistý. To proto se za ním chystám. Nechce vidět nikoho dalšího a ty jsi vypadal, že jsi s ním měl na táboře skutečné spojení a i na skupině včera. Takže jsem si myslel, že budeš schopný si s ním promluvit.“

„Co se s ním stane?“ ptám se.

„Doufejme, že to bude případ sebeobrany. Naposledy se dostal do problémů, když byl mladistvý. Teď je mu osmnáct. Bude souzený jako dospělý, pokud tu bude obvinění z trestného činu.“ Vrtí hlavou a vydechne. „Potřebuji někoho, kdo z něj dostane jeho příběh, aby mohl  Caster připravit jeho obhajobu, ale on s nikým nechce mluvit. Už jsem s Bobem Casterem mluvil a také si s ním přijde promluvit.“

„Je u Reagan,“ říkám.

Sekne po mě očima, když přidá na rychlosti. „Ano, slyšel jsem.“

Opřu se a protřu si rukou zátylek.

„Říkal jsem ti, abys s ní byl opatrný,“ připomíná mi Phil.

„Byl jsem,“ říkám. „Velmi opatrný.“

„Je pěkně nasranej,“ říká. Jsem si jistý, že je.

„Bláznivě ji miluju, Phile,“ říkám.

Palcem poklepe na volant, ale nic jiného neříká. Když se dostaneme do nemocnice, pustí nás do pokoje potom, co se Phil identifikuje. Jde dovnitř a já uvidím Tic Taca, ne Edwarda, v posteli. Má trubičky a dráty mu trčí z těla a vypadá tak křehce. Vedle něj v křesle je mladá dáma, drží ho za ruku a nemůžu si pomoct, ale myslím, že je to jeho sestra. Vyskočí na nohy, když vejdeme do místnosti.

„Nikdy jsem mu to neměla říct,“ říká. „Nikdy jsem mu to neměla říct, a pak by se tohle nestalo.“

Phil jí podává kapesník a já zastrčím ruce do kapes. Nejsem si jistý, co s nimi dělat. „Ahoj,“ říkám, když se na mě zadívá.

„Ty musíš být Pete,“ říká. Usměje se. „Edward mi o tobě všechno řekl.“

„Co se stalo?“ ptám se a kývnu k posteli.

Vyklene obočí s předstíraným pobavením. „Vzdal se svého života pro mě. Znova. Udělal to předtím, když šel do nápravního centra pro mladistvé, a udělal to dneska znova.“

Phil se otáčí s rukou na jejím rameni. „Dal bych si nějaké kafe,“ říká. „Půjdeš se mnou?“

Myslím, že ví, že chci mluvit s Edwardem. Přikývne a podívá se toužebně k posteli. „Prosím, donuť ho bojovat,“ zašeptá. „Nenech ho vzdát se.“

Opouští místnost s Philem a já si jdu sednout do křesla, kde seděla. Nepřítomně si okusuji nehty, přemýšlejíc, jestli bych ho měl vzbudit. „Jsem tak pěkný, že nemůžeš popadnout dech, že?“ ptá se, jeho hlas je tichý. Ani jsem nevěděl, že je vzhůru. „Hluboké nádechy, chlape,“ říká. „Můžeš to protlačit.“

„Jak je ti?“ ptám se. Nutím se dát nějakou veselost do mého hlasu. „Vypadáš jako sračka.“

„Díky.“ Zasténá, když se posune v posteli. „Říkají, že budu žít.“ Jeho pohled se potuluje po místnosti a uvažuji, jestli přemýšlí o muži, kterého zabil.

„Jsem rád,“ říkám. Nevím, jak mluvit k tomuhle děcku.  Opravdu nevím. Tápu tady. „Chceš mi říct, co se stalo?“ ptám se.

Zavrtí hlavou.

„Proč jsi to vlastně udělal?“ ptám se.

„Je mrtvý, že?“ zeptá se. Slza se mu kutálí po tváři a setře ji pryč.

„Jo.“

„Někteří lidé potřebují zabít,“ říká. Nepropukne v smích a jeho hlas se zlomí. Trpí, to můžu říct.

„Potřeboval on zabít?“ ptám se.

„Ublížil mé sestře,“ říká. „Věděl jsem to v minutě, kdy jsem vešel do místnosti.“ Stiskne zábradlí u postele, až mu zbělají klouby. „Ani mi to nemusela říkat. Mohl jsem jí to vidět na očích. Stejně jako předtím.“

„Byl tam nůž?“ ptám se. Snažím se zapamatovat si vše, co mi říká, a přemýšlím, jestli bych si neměl všechno sepsat.

Jeho pohled skočí k mému. „Nebyl můj,“ říká. „Byl jeho. Šel s ním na mě a nemohl jsem ho zastavit.“ Pokládá si ruku na břicho. „Bodl mě s ním. Vytáhl jsem ho a on na mě vyskočil a padl na něj.“ Teď otevřeně vzlyká. „Přísahám Bohu, že jsem ho nechtěl zabít.“

Natáhnu se a poplácám mu ruku, pevně ji stisknu, naše palce se překříží tak, jak si muži třesou rukou. „Byla to nehoda.“

„Myslíš, že tomu uvěří?“ ptá se.

„Nevím,“ říkám tiše. Nechci mu dávat naději, pokud by tu žádná nebyla.

„Měl jsem plány, víš?“ říká. Popotáhne. „Sepsal jsem je.“

Ježíši kriste. To děcko mělo plány.

„Chtěl jsem být někdo, na koho by mohla být moje sestra pyšná. Chtěl jsem být pro ni tím, čím pro mě nikdo jiný nebyl.“

„Pořád můžeš mít tyhle věci, Edwarde,“ říkám.

Zavrtí hlavou. „Půjdu do vězení?“ ptá se.

„Nevím,“ říkám znova.

„Nechci jít do vězení,“ říká.

„Musíme ti udělat nějaká tetování,“ říkám. „Nikdo s tebou ve vězení  nevyjebe, když jsi celý potetovaný.“ Stisknu mu ruku. „Potřebuju, abys mi udělal laskavost,“ říkám.

„Co?“ ptá se, jeho oči jsou ostražité.

„Potřebuji, aby sis pamatoval, že jsi stejně tak důležitý, jako tvoje sestra.“

„Nejsem,“ začne.

Tentokrát se zaměřím na jeho tvář. Mohu jen vzpomínat na to, jak jsem ho ve své hlavě nazýval Tic Tac, a uvědomím si, jak jsem to děcko tím poškodil. Je lepší než to. Je uvnitř dobrý a mohl bych se snažit být víc jako on. Ale soudil jsem ho podle vnějšku a cítím se kvůli tomu hrozně. „Jsi stejně tak důležitý jako ona a nikdy jsi neměl nikoho, kdo by za tebe bojoval.“ Cítím, jak se mi oči plný slzami a zamrkávám je zpátky. „Ale teď někoho máš, pitomče. Jsem tady. Nikam nepůjdu.“

„Říkali mi celý život, že nestojím za nic.“

„Lhali,“ vyhrknul jsem. „Lhali, aby se cítili lépe.“ Pokrčím rameny. „Je jen na tobě, jestli jim věříš.“ Pustím jeho ruku, protože držet ji začíná být divné. „Jsi dost zasraně úžasný,“ říkám.

„Moje sestra potřebuje jít do domova pro děti, než jí budu moci dostat z pěstounské péče,“ říká.

„Promluvíme si s Philem a uvidíme, jestli může pomoct.“ Zhluboka se nadechnu. „Nevzdávej to, ok?“ říkám.

Nic neříká.

„Podívej se, čím sis prošel, Edwarde,“ říkám. „Kolik lidí by to mohlo přežít? Ty ano. Takže to všechno nezahazuj. Měj naději.“

„Nemůžu si dovolit žádnou naději.“ Odfrkne si. „Ta sračka je drahá.“

„Pak můžeš mít nějakou z mojí. Sakra, můžeš mít veškerou naději, kterou pro tebe mám. Protože jí je tu kurevsky hodně.“

„Nikdy předtím jsem neměl nikoho po mém boku,“ říká.

Phil a pan Caster vejdou do místnosti. Pan Caster na mě zírá a Phil vypadá zvědavě. „Ten chlap na nůž spadl,“ říkám. „Edward to neudělal schválně.“

Pan Caster vytáhne blok a začíná psát. Pokyne Edwardovi, aby pokračoval, a on projde celým příběhem, zatímco Reaganin táta dělá poznámky.

Phil mě poplácá po rameni. „Děkuji ti,“ říká. „Opravdu myslím, že bys mohl být úspěšný v téhle branži.“

„Nejsem si jistý, jestli můžu vydržet ten zármutek,“ přiznávám.

„Vzlykal jako mimino,“ prohodí Edward. Směje se a pak se chytne na boku, když to bolí.

„Nevzlykal jsem,“ reptám. Ukážu k jeho boku. „ A to máš za to, že jsi chytrák.“

„Lepší chytrák, než blbec,“ říká. Ukážu mu prostředníček.

„Měl bych tě vzít domů,“ říká Phil. „Je už skoro devět hodin.“

Do prdele. Skoro jsem zapomněl. Přikývnu a sevřu Edwardovi ruku. „Uvidíme se zítra,“ říkám. Usměje se a přikývne. Sledovat ho je jako sledovat květinu natahovat se za sluncem. Je to jako Reaganino tetování.

„Pane Castere,“ říkám a napřahuji ruku. Bere ji, i když neochotně. „Bylo dobré Vás znova vidět.“

„Uvidíš ze mě mnohem víc, Pete,“ říká a šklebí se. Ale není v tom veselost. Je to celé varování.

„Nechtěl bych to jinak, pane,“ říkám.

Phil na mě kývne a jdeme ven k autu. Moje emoce jsou příliš zatížené a chci něco praštit. „Co se stalo Edwardovi, to se stává hodně dětem?“ ptám se.

„Více, než si dokážeš představit,“ říká. „Všechny varianty dle stejné scény.“ Podívá se na mě. „Nedělal jsem si srandu, když jsem říkal, že bys byl v téhle práci dobrý.“

„Vím. Přemýšlím o tom.“ Nevím, jestli chci být v první linii, jako je on. Nebo jestli chci být právník jako pan Caster. Stále se rozhoduji.

„Díky, že jsi šel se mnou,“ říká.

„Kdykoliv,“ prohodím zpátky, když zastavuje auto a vystupuji. Opravdu chci jít k Reagan, ale s tímhle  zatraceným sledovacím náramkem nemůžu. Tak jako tak s ní tady teď být nepotřebuji. Jsem právě teď příliš emotivní. V tomhle stavu bych nikdy nemohl být tím, co potřebuje.

Běžím nahoru po schodech. Opravdu potřebuju dobrou námahu, abych se zbavil téhle energie. Cítím se, jako bych byl dva kroky od ztráty sebekontroly. Jsem naštvaný. Jsem naštvaný na sebe, že jsem si navždycky posral život. Jsem vzteklý, že Matt onemocněl rakovinou. Jsem naštvaný na můj život. Jsem naštvaný na sebe. Jsem naštvaný na systém, že nemohl ochránit Edwarda nebo jeho sestru. Jsem prostě naštvaný obecně.

Vejdu do bytu a je zhasnuto. Díkybohu nikdo není doma. Proužek světla svítí zpod mých dveří. Otevřu a  vidím Reagan nataženou přes postel a čte si knihu. Sedne si a odhrne si vlasy z tváře. „Jsi doma,“ říká. Usměje se na mě. Je to tak pěkné a tak sladké a není to, co teď právě potřebuju.

„Neměla bys tu teď být,“ říkám.

„Co?“ její obočí se svraští dohromady.

„Měla bys jít zpátky do svého bytu,“ říkám. Pohrávám si s věcmi na prádelníku, abych se na ní nemusel dívat.

„Ne,“ říká. „Co se děje?“ ptá se.

„Měl jsem dlouhý den. Nijak zvlášť nechci společnost.“ Vím, že jí tím ublížím, ale pokud zůstane, nemůžu být tím, co potřebuje.

„Pete,“ začne. „Řekni mi, co se dneska stalo.“

„Co se stalo s tebou?“ ptám se. „Byl tvůj táta naštvaný, že jsi tu strávila noc?“ S ex-trestancem. Neřekl jsem tu poslední část, ale myslím si to.

„Byl,“ říká s přikývnutím.  Volí svoje slova opatrně. „Ale je to můj táta. Je předpoklad, že se tak má chovat.“

Položí mi ruku na rameno a já ucuknu. Taky ucukne, ale nestáhne ji zpátky. Zavřu oči a ruce odpočívají na prádelníku, lokty uzamčené u těla. Chci se stočit do klubíčka v koutě a ukolébat se ke spánku. Ne, nechci. Chci popadnout Reagan do náruče, potopit se do ní a udělat jí částí mě a nechat jí všechno vzít pryč. Ale nemůže. Není na tohle stavěná.

„Měla bys jít, Reagan,“ říkám znova.

„Ne,“ odpovídá. Snaží se mě otočit, abych se na ní podíval, ale ani se nehnu. Vyfoukne výdech a sehne se pod mou paži, dostává se mezi mě a prádelník. Couvnu. Nemůžu být takhle blízko ní. Nemůžu. Není to v pořádku.

„Nemůžu být tím, co právě teď potřebuješ,“ říkám tiše. Hlas se mi třese.

„Co si myslíš, že potřebuji?“ zašeptá.

Polknu knedlík v krku a ohnu prsty, zatínám pěsti znova a znova. „Potřebuješ být milovaná klidně a opatrně. A já to dnes večer udělat nemůžu. Musíš jít. Nemůžu se na ni ani podívat. Nemůžu.

„Ty myslíš, že potřebuji být milovaná klidně a opatrně,“ říká pomalu.

Přikývnu, vsaju si piercing do úst, abych si s ním hrál.

„Chceš vědět, co si myslím?“ ptá se.

„Co?“ zavrčím. Zřejmě jsem se změnil na barbara, který může mluvit jen jednoslabičně.

„Myslím, že potřebuji být milovaná… úplně.“

Pohledem trhnu k ní. Její oči jsou měkké a úsměv jí hraje kolem úst.

Jde ke mně a bere můj obličej do dlaní.

„Miluju tě kompletně,“ říkám. „Ale…“

Vrtí hlavou. „Ne, nemiluješ. Držíš se zpátky, protože se bojíš, že mi ublížíš.“ Zabalí mi ruce kolem krku a její rty se vznášejí palec od mých. Zašeptá. „Miluj mě kompletně, Pete.“

Zavrčím, trhnu jí tričkem přes hlavu a stáhnu pyžamové kalhoty, její kalhotky jdou dolů taky. Neuhýbá ode mne, takže jí vedu pozpátku k posteli. Udělá krok dozadu pokaždé, když já udělám krok dopředu, dokud nemá na výběr a musí si sednout na postel. Maže do středu postele a vpíjím se do ní pohledem, když jí sleduji opravdu rychle se svlékat. „Nemůžu být klidný nebo opatrný,“ varuju ji, „ale přestanu, pokud mi to řekneš. Stačí říct slovo.“

„Já vím,“ říká. Kývne na mě prstem, ale nenechám jí převzít vedení. Popadnu ji za nohu a trhnu k sobě. Okamžitě si dělám starosti, že jsem příliš hrubý, ale jen se zasměje.

„Potřebuju být uvnitř tebe,“ říkám, když popadnu kondom a sroluju ho na mého ptáka. „Nemyslím si, že můžu čekat.“

Neříká ani slovo.

Plivnu si do ruky, protože se bojím, že bude suchá. Protřu si ptáka a plazím se, abych si lehl mezi její nohy. Vezmu její zadek do dlaní a nakloním jí ke mně, a pak do ní vrazím jedním tvrdým nárazem, udeřím dost tvrdě na to, že jí to posune po posteli, hlava se jí tlačí k čelu postele. Vykřikne. Ale nekřičí bolestí.

„Nepřestávej,“ říká. Trhne mi vlasy v jejích rukách a přinutí mě podívat se jí do očí. „Nech mě být tím, co potřebuješ, abys ty také mohl být tím, co potřebuju já.“ Dech se jí zadrhává, jak uvnitř ní přirážím. Nemůžu se jí nabažit. Nemůžu se dostat dost hluboko. Tlačím jí obě nohy k hrudi, čím nakláním její zadek ještě výš. Její ruce svírají můj zadek, přitahuje mě dovnitř, hloub a tvrději s každým přírazem. Jsem úplně uvnitř ní, beru si každý kousek její hebké pochvy, když mě přijímá. Přijímá můj vztek. Přijímá mou bezmoc. Přijímá mou lásku k ní.

„Pete,“ vykřikne. Vydechuje moje jméno, dokola a dokola a cítím její kundičku, jak se stahuje kolem mého ptáka, ždímá mě, když vrcholí. Ale ještě nejsem připravený se udělat. Přetočím ji a vyzvednu na kolena a pak jsem znova uvnitř. Popadnu ji za stehna a přitahuji zpátky ke mně a je cítit ještě těsněji, jestli je to možné. Lehne si, obličejem proti prostěradlu a její zadek je ve vzduchu. Dovoluje mi do ní bušit zezadu. Jsem hrubý a drsný a kurva tak moc ji miluju. Stočím ji vlasy kolem své pěsti, takže jí můžu otočit hlavu a políbit ji. Její jazyk se dotýká mého a rty se jí chvějí. Sáhnu kolem ní a najdu klitoris, třu ho způsobem, o kterém vím, že se jí líbí. Zpomalím své pohyby a přivedu jí k orgasmu, dokud se mi netřese v náručí.

Přetočím se na záda a vytáhnu ji, aby se nade mnou rozkročila. „Nevím, kolikrát se ještě můžu udělat, Pete,“ říká. Vtáhne si obavami spodní ret mezi zuby.

„Jezdi na mě,“ říkám. Sáhne mezi nás a vezme mne do pěsti, pomalu pumpuje mého ptáka. Je kluzký jejími šťávami.  Zastavím jí ruku a balancuje na hlavičce ptáka. Beru jí za boky a stáhnu na mě, dokud mě nemá v sobě celého. Pak jí přitáhnu, aby se mi položila na hruď, a šukám ji tvrdě zespoda.

Vykřikuje mezi kňučením moje jméno a kurevsky miluju, že mě takhle nechá ji milovat. Její dech se přesune k mému uchu a říká, „Miluji tě, Pete,“ pořád dokola a nemůžu uvěřit, jak kurevsky šťastný jsem.

Rozpadne se mi v náručí a držím ji pevně, když také vrcholím. Vylévám se do ní a mé srdce přetéká láskou k ní. Obalím kolem ní ruce, stále se třese. Zastrčím jí zpocené vlasy za ucho. „Jsi v pořádku?“ ptá se. Opře si bradu o mou hruď a podívá se na mě. Vyklouznu z ní a nemůžu zadržet zasténání, že jsme oddělení.

„Jsem v pořádku,“ říkám. Podívám se na ní a najednou je mi líto, co jsem jí udělal. „A co ty?“ ptám se. „Prosím, řekni mi, že jsem ti neublížil.“

„Pete,“ vydechne. „Musíš se dostat přes svůj strach, že mi ublížíš.“

„Jsem dost nad tím,“ říkám. Poté už nemám v těle žádný strach. Zachechtám se. „Jsem úplně nad tím.“

Leží přehozená přese mě a nikdy nic nebylo cítit tak správně. Kreslím jí malé kroužky na zádech.

„Miluji tě kompletně, princezno,“ říkám.

Přijímá mě jako nikdo jiný. Přijímá mě jako Petea. Přijímá mě jako ex-trestance. Přijímá mě jako bratra čtyř mužů, kteří jí budou milovat, protože ji miluji já. A doufám, že jednoho dne mě přijme jako svého manžela, protože si nemyslím, že bych v tomto bodě mohl žít bez ní.

Zachichotá se a ten pocit z toho se převalí přese mě. „Myslím, že budu příliš bolestivá na to, abys mě miloval kompletně dneska večer ještě jednou.“

„Napadají mě jiné způsoby, jak na tom zapracovat.“

Slyším žalostné malé mňoukání z druhé strany dveří a otočím se a vidím maličkou tlapku, která mává tam a zpátky v místě, kde se dveře úplně nedotýkají podlahy. „Jdi pro mou kočku,“ říká a strká mi do ramene. „Vyčerpal jsi mě. Nemůžu se pohnout.“

Směju se a jdu pustit kotě do pokoje.