BSL - 6. kapitola

Překlad: Ivča
Kor.: Evča

Když jsme přijeli domů, Dez šel rovnou za mým otcem a já jsem šla opačným směrem. I když jsem moc chtěla slyšet, co můj otec řekne na Teriéry, kteří se objevili za dne, nechtěla jsem být přítomna tomu, až mu Dez řekne, že jsem vystoupila z auta.

A kdyby mu to Dez řekl, existovala dost velká šance, že by můj otec zamítl moje podmínky. Přecházela jsem po svém pokoji a nebyla schopná se posadit déle, než na minutu. Tak to bylo od večeře. Neviděla jsem tam Deze, ani mého otce.

Danika se rozvalila na mé posteli… co vlastně dělala? Ležela zády na matraci, ruce měla podél boků, stehna přitisknutá k sobě a zvedala nohy do vzduchu a držela je šest palců nad přikrývkou. Po několika sekundách nohy položila. Pak opakovala celý proces.

"Bože, potřebujeme koníčky," zamumlala jsem. Zasmála se. "Pracuju na svých břišních svalech." "Jak jsem řekla, potřebujeme koníčky."

Položila nohy a posadila se. Dvě malé stužky se jí pohupovaly nad rameny. "Alespoň jsem produktivní. Ty jen chodíš tam a zpátky."

Vyplázla jsem na ni jazyk a začala znova přecházet.

Na její tváři se objevil obrovský úsměv. "Takže, jaká je další podmínka?"

Řekla jsem Danice všechno - co se dnes stalo a o mých podmínkách, kromě koupání na Adama a Evu, protože jsem si nebyla jistá, jestli jsem to myslela vážně. "Jestli Dez řekne mému otci o tom, že jsem byla s ním, nebudou žádné podmínky."

"Je dost chytrý na to, aby mlčel." Kroutila si svou stužkou. "A otec tě s ním nechá jít. Vždycky chtěl, abyste s Dezem byli spolu. Já tak žárlím. Ty budeš cestovat a já ztvrdnu tady a budu si chtít vydrápat oči."

"Já nevím," zašeptala jsem. Neuměla jsem si představit, že můj otec bude souhlasit s cestou do Washingtonu bez malé armády.

Danika žuchla na záda a povzdychla si. "Uvidíš Zaynea. Nenávidím tě." "Jsi do něj tak zamilovaná."

"Jsem," přiznala a nestyděla se za to. "Doufám, že nás znova navštíví se svým otcem. To by zlepšilo celý můj rok."

Zakřenila jsem se. "Nedá ti to moc zabrat, abys to zvládla."

Odfrkla si. "Pravda."

Zayne měl 17, měl stejně, jako Danika a byl neobyčejně krásný i na Strážce. Danika se nesnažila zakrýt svou atraktivitu, když šlo o blond Strážce a pronásledoval ho kolem, jako jsem to dělávala já s Dezem tolik roků a Zayne byl jako Danika. Kdyby ho naštvala, nikdy by to na sobě nedal znát. Jeho otec byl hlavou klanu ve Washingtonu a u nich doma se povídalo, že tam je dítě, které je z poloviny Strážce a z poloviny démon. Nevěřila jsem tomu. Žádný klan by neudržoval… takové zvěrstvo.

"Takže jsi ho políbila?" zeptala se Danika a přerušila moje myšlenky. "Co?" tváře mi zrudly. "Ne."

Danika se zachichotala. "Tak tvoje podmínka není splněna."

Otevřela jsem pusu a zavřela ji. Dez nesplnil svoje ukončení mé podmínky, když jsem řídila, ale boj s Teriéry se nepočítal. Nelovili jsme démony, když nás našli.

"Včera večer, když tě líbal, jsi vypadala, že si to užíváš," poznamenala. "Mimochodem, skvělý nápad, využít svých sedm dní jako šanci vypadnout z domu, ale na konci mu neřekneš ne."

Zúžila jsem na ni oči. "Neřeknu mu ano."

"Cokoli." Převrátila oči. "Jsi naštvaná. Úplně to chápu a máš k tomu všechny důvody, ale nepodívala ses na kluka od chvíle, kdy Dez odešel a rozhodně se díváš na Deze."

"Kdo by se nedíval na Deze?"

Zachichotala se a pak se podívala ke dveřím, když si někdo odkašlal. Ach, ne. Svraštila jsem nos a Danika se zašklebila.

Dez, naznačila jsem.

Vylezla z postele a to byla dostatečná odpověď. Když spěchala z pokoje, otočila jsem se. Dez stál ve dveřích, ruce měl zkřížené na hrudníku a vypadal až příliš šťastně.

Danika mu rychle zamávala, když odcházela z pokoje. Kývl a pak vstoupil do pokoje a zavřel za sebou dveře. Byl v mé ložnici. Znova. Byl tady mnohokrát, ale to bylo předtím a vše teď bylo jiné.

"Takže…" řekl a sklonil hlavu, když se postavil ke stolu, kde byly knihy, časopisy a mapy. "Kdo by se na mě nedíval?"

Stiskla jsem rty. "Jsi tady z nějakého důvodu?"

"Ano."

Čekala jsem.

A pak jsem čekala déle. "Kdykoli."

Daze si mě prohlédl od hlavy k mým neonově fialovým nehtům na nohách. "Líbí se mi, jak se oblékáš."

Zamračila jsem se a podívala se na sebe. Měla jsem na sobě košilku, na ní propínací svetr a strašné kraťasy na spaní, které mi Danika koupila na narozeniny. Byli tam namalovaní medvídci. Není to nejlepší módní volba.

"Právě mám náladu na mazlení," zamumlal líně.

"A já na to náladu nemám," odpověděla jsem stroze.

"Lžeš." Rychle se usmál, když se natáhl a zatahal za můj svetr. "Je to roztomilé."

Měla jsem pocit, jako bych ztratila schopnost komunikovat a tak jsem udělala krok dozadu. Chvíli mě držel a pak pustil. Objala jsem se pažemi a zjistila jsem, že v brzké době neodejde a nebyla jsem si jistá, jestli jsem to tak chtěla. Posadila jsem se na židli. "Jdeš dnes s klanem lovit?"

Přikývl. "Odcházíme asi za hodinu." Podívala jsem se dolů. "Jdeš do města?" "Ano. Bojíš se o mě?"

"To je hloupá otázka. Samozřejmě, že se bojím." Zvláště města byla nebezpečná. Čím více tam bylo lidí, tím více démonů se na ně zaměřovalo. "Neměl bys tedy odpočívat? Strávil jsi se mnou celý den."

"Chci s tebou strávit čas, než odejdu. Je to v pořádku?"

Ostře jsem se podívala. "Ano," řekla jsem rychle, možná příliš rychle, ale nechci to brát zpátky. Zhluboka jsem se nadechla. "Zůstaň."

"Děkuju." Šel ke mně a chytil se okrajů mé židle. Oči mu rošťácky zářily. "Drž se mě." Neměla jsem ponětí, co chtěl udělat a chytila jsem se jeho paží. Podíval se mi do očí, mrkl a pak mě začal i se židlí tlačit přes podlahu. Byla jsem hloupá, ale usmívala jsem se.

Dez se posadil na okraj mé postele a pak si mě přitáhl i se židlí mezi nohy. Moje nohy se přitiskly na jeho vnitřní stehna. "Ach, moc lepší."

"Víš, že bych mohla sedět vedle tebe."

"To by nebyla taková zábava." Položil si ruce na kolena.

Podívala jsem se na jeho prsty, které byly blízko mých odhalených nohou. "Co… co tvoje noha?"

"Už je zdravá. Říkal jsem ti, že se nemáš čeho bát." Odmlčel se. "Mluvil jsem s tvým otcem." Ztuhla jsem. "Řekl jsi mu, že jsem byla s tebou?"

"Ne. Měl jsem, ale neudělal jsem to." Dez se trochu posunul dopředu. "Řekl jsem mu o tvých podmínkách."

Vytřeštila jsem oči. "I o koupání na Adama a Evu?"

Dez se nahlas zasmál. "Tento malý detail jsem si nechal pro sebe, ale řekl jsem mu, že je to něco, co potřebujeme udělat a já ti to dlužím."

Dlužil mi to. Co jsem na to mohla říct? Přitáhla jsem si culík na rameno a kroutila konec. "Co řekl?"

"Nebyl tak nadšený, když to slyšel a říkal, proč cesta do Washingtonu není bezpečná, ale nakonec souhlasil."

"Opravdu?"

Zvedl koutek úst. "Jen poté, co slíbil, že mi utrhne končetinu po končetině, jestli se ti něco stane."

Široce jsem se usmála.

On se zamračil. "Doufám, že se usmíváš kvůli jeho souhlasu a ne té části s trháním končetin." "Určitě kvůli jeho souhlasu." Zasmála jsem se, pustila vlasy a praštila ho do ramene. "A možná trochu kvůli té části s trháním končetin."

Chytil mě za ruku. "Není to moc pěkné."

Drze jsem se na něj zakřenila. "Omlouvám se?"

"A nemyslím si, že je to skutečná omluva." Naklonil hlavu na stranu a držel mou ruku mezi námi. "Tvůj otec je děsivý. Položil jsem ruce, nohy a koule na -"

"Ach můj bože." Zasmála jsem se. "To je zbytečná informace, Dezi."

"Podívej, potřebuješ vědět, co je v sázce." Chytil mi ruku a přitahoval k sobě. "Mám pocit, že budu potřebovat moje -"

Ohnala jsem se po něm druhou rukou, ale tu mi taky chytil. "Rozhodně je nebudeš brzy potřebovat."

"Silně nesouhlasím." Šibalsky se na mě podíval, pak mě vytáhl ze židle do svého klínu. Chytil mě okolo pasu, když jsem se chtěla vykroutit. "Jas," řekl a jeho hlas byl hluboký. "Měla by ses přestat kroutit." Pak se odmlčel. "Nebo ne. Upřímně, líbí se mi to."

Ztuhla jsem a položila mu ruce na ramena. Tváře mi zrudly. "Jsi hrozný."

"Právě teď jsem hodně věcí." Sklonil hlavu k mé a zhluboka se nadechl. "Vsadím se, že zjistíš alespoň jednu nebo dvě věci ze všech těch věcí."

V puse mi vyschlo a neodvážila jsem se pohnout. Špatné bylo, že jsem chtěla a z toho poznání byla má kůže příliš těsná. "Jak jsi mohl být pryč tak dlouho a chováš se, jako bys nebyl? Jako by to takto bylo mezi námi pořád?"

"Jak bych nemohl?" řekl a pak trochu zavrtěl hlavou. "Ta odpověď ti pravděpodobně nedává smysl."

"Nedává."

Trochu se usmál a hladil mě po paži nahoru a dolů. "Když tvůj otec oznámil, že chce, abychom byli pár, byl jsem šťastný, Jas."

Tak šťastný, že zmizel na tři roky? Pořád jsem ale měla pusu zavřenou.

Znova mě hladil rukou vzhůru, ale tentokrát zvedl mou hlavu ke svému rameni a promluvil. "Byla jsi příliš mladá, ale já… věděl jsem, že to chceš a já taky."

"Ale projevil jsi to zajímavým způsobem," zamumlala jsem, ale navzdory mým slovům, jsem se v jeho objetí uvolnila.

"Já vím. Pokazil jsem to, když jsem odešel." Druhou ruku položil na mou. Pomalu mi zvedl ruku, propletl naše prsty a jemně je stiskl. "Měl jsem ti něco říct, ale neudělal jsem to. Nemůžu to změnit."

Chtěla jsem se ho zeptat, proč to neudělal, ale Dez se vždy vyhýbal odpovědím, i když byl mladší, tak jsem si vybrala jinou cestu. "Kam jsi jel?"

Dez se posunul, usadil mě ve svém klínu a moje nohy byly zamotané do jeho. "Na hodně míst."

"Jako na která?"

Jeho hrudník se zvedl. "Jel jsem na jih - na Floridu, pak do Texasu, na středozápad a nakonec do Kalifornie."

Významnost posledního místa mi neušla. "Jel jsi domů?" Zaváhal a pak řekl: "Ano."

V hrudníku jsem ucítila bodavou bolest. "Šel jsi k vám domů?"

"Náš dům pořád stojí, ale měl by být… stržený," řekl a nakoukl na mě. Díval se mým oknem ven, kde již byla tma. "To místo je spálené. Ani jsem se nedostal do druhého patra."

Můj otec mi řekl, co se stalo Dezovu klanu. Démoni u něj doma založili po útoku požár a nechali Deze na pospas smrti. Byl zázrak, že z toho vyvázl živý. Nikdy se tam neměl vracet sám.

"Města na západě se hemží démony, tak jsem lovil."

Pokračoval a říkal mi o městech, ve kterých byl, ale ani jednou mi neřekl, proč odešel. Nebyla jsem si jistá, jestli to někdy sám od sebe prozradí. A až to budu jednou vědět, mohla bych mu odpustit jeho odchod a taky jsem věděla, že nezapomenu a nebyla jsem si jistá, že se kterýkoli z nás mohl opravdu dostat přes minulost. Z tohoto důvodu jsem nepřijala jeho žádost. Kdyby ano, náš vztah by byl zatrpklý a smutný.

Ale nemohla jsem popřít tu správnost, že jsem v jeho náručí. Nebyla jsem naivní, abych věřila v souznění duší, nebo dětské nesmysly, kterých jsem se dříve držela, ale vždy mezi námi bylo něco hmatatelného a i po jeho odchodu to tady pořád bylo a bylo to ještě silnější, než předtím. "Mohl bych tě držet celý život," řekl tak hluboce a rychle, že jsem si nebyla jistá, jestli jsem slyšela správně. "Ale musím jít." povzdychl si a jeho ruce sklouzly z mých paží. "Je tu ale ještě jedna poslední věc."

Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí. "Jaká?"

Jeho řasy poklesly a schovaly tak živost jeho modrých očí. "Ještě jsme nedokončili tvou podmínku."

Ztuhla jsem. "Mluvil jsi o své podmínce."

"To ano." Jeho ruka se přesunula z mé paže na tvář, moje srdce poskočilo a prozrazovalo, jak moc chci splnit jeho podmínku. "Jen pusa."

"Jen pusa?"

Přikývl a trochu se usmál.

Chvěla jsem se, když ke mně sklonil hlavu a jeho rty se dotkly mého spánku a pak klíční kosti. "To není pusa," zašeptala jsem.

"Ano, je."

I s mými malými zkušenostmi jsem to věděla lépe. "Ne, není." "Je to začátek polibku," vysvětloval a položil mi ruku na týl.

"Začátek?" Oči se mi s třepotáním zavřely, když mé očekávání přerostlo i přes odhodlání skončit sedm dní tím, že řeknu ne.

Přitiskl mi své horké rty na čelist. Líbal mě od jednoho koutku úst k druhému a znova. V krku se mi zadrhl dech, když se nakláněl k mé puse a políbil mě. Byl to tak sladký a vášnivý polibek a byl o něco intenzivnější, než dotyk jeho rtů. I tak jsem v žilách pociťovala šířící se horko a pak polibek prohloubil a tehdy se to změnilo. Více se mi přitiskl na ústa a hladil mě jazykem na rtech a já jsem zalapala po dechu. Rychle využil příležitosti a líbal mě tak, jak jsem o tom jen snila. Jeho jazyk trpělivě a přemlouvavě hladil můj; pomalu mě sváděl a dožadoval se odpovědi. Když jsem byla v opojení polibkem, krkem se mi šířilo malé zasténání, ale než jej uslyšel, vše vycítil.

Dezova ruka se posunula z mého krku k pasu a přitáhl si mě k sobě, až jsem byla přitisknutá k jeho hrudníku. Chtěla jsem být blíž, ale naše pozice to nedovolovala. Dále jsme se líbali, než se odtáhl a políbil mě na spodní ret.

Naklonila jsem se k němu, když se ode mě odtáhl - nakláněla jsem se jako zatracený rákos ve větru - a asi bych se mu svalila z klína, kdyby mě pevně nedržel.

Když jsem otevřela oči, mužská hrdost v jeho výrazu byla evidentní a chtěla jsem zvednout něco těžkého a praštit ho tím do obličeje.

"Ani to neříkej," varovala jsem ho.

"Co?" A nesnesitelně se křenil. "Nechystal jsem se říct ani jednu zatracenou věc."